Reportáž z Chersonu: Voda už odtekla, teď se ještě zbavit ruského ostřelování

Kolik je tam vody?
Málo. Voda ustoupila v podstatě odevšud. Ono je dobré pro srovnání říct – jestliže má Vltava v Praze nějakých 250 metrů pod Karlovým mostem, tak Dněpr má skoro kilometr. To jsou ty hlavní rozdíly. Také mě nenapadlo, že voda tak rychle zmizí, ale je pryč. Odtekla do Černého moře a zůstává jenom v těch níže položených místech, ve sklepích, v průmyslových areálech, a potom na tom levém břehu, který je okupovaný ruskou armádou, tak tam je to velmi zabahněné. To je důležité z toho hlediska, že se ruští vojáci stáhli trošku dál čili už sem třeba nedoletí minometné granáty.

Je ještě voda v Chersonu alespoň cítit?
Cítit rozhodně je, ale ne v centru. Když půjdete třeba na Ostrov, což je sídliště, které bylo odříznuté čtyři dny od okolního světa, nebo do těch ulic v blízkosti řeky, tak tam je ten zápach opravdu silný. Navíc v těch průmyslových areálech vyteklo spoustu pohonných hmot, oleje, takže je to smíchané dohromady. Působí to celé dost depresivně, protože ty průmyslové areály už předtím vypadaly strašně, ani ta sídliště nejsou nějaká vznosná. Teď to je celé šedivé, poprášené, je na tom taková malá krusta toho bahénka. Nic příjemného, a v tom ti lidé musí stále žít, protože nemají kam jít. Domy, které byly úplně pod vodou, opustili, ale na tom sídlišti musí zůstat.

Když se procházíš po ulicích, koho nejčastěji potkáváš? Jsou to ještě záchranáři nebo jsou to spíš už místní, kteří odklízejí následky velké povodně, která Cherson zasáhla?
V těch zasažených místech pracují záchranáři, především ale dobrovolníci. Tady se lidé na stát moc spoléhat nemohou, stát má úplně jiné starosti. Hasiči, dobrovolníci z různých míst, ale především místní Ukrajinci. Moc cizinců jsem tu neviděl – ti sem občas přivezou nějakou pomoc, ale že by pomáhali přímo na místě, to je trochu nereálné. Potom se tady pohybují především starší lidé, přece jenom z těch původních 300 tisíc obyvatel zůstalo v Chersonu nějakých 30 tisíc. Mužů je tady vůbec málo, takže převažují ženy. Občas potkám nějakého vojáka, ale ti jsou na pozicích, sem si jedou maximálně něco nakoupit. Včera jsem v parku viděl lovce dronů, což jsou vojenské džípy, které mají nahoře kulomet a čekají. Jestliže je nějaký útok, tak někam vyrazí a sestřelují je.

A je tam nějaká těžká technika, třeba bagry, které odklízejí bahno?
Strašně málo – sem tam nějaký náklaďák, hasiči mají motorové pily na kácení stromů, ale že by se tu pohybovala nějaká těžká technika … teď se ozval nějaký výbuch, nevím, jestli to bylo slyšet. 

Spíš je tam takový ruch, že jsem si říkal, jestli tam projíždějí kolem tebe auta, nebo jestli se zvedá vítr?
Za mnou jezdí normálně trolejbusy – to je zajímavé, že sice je město v takové poloválečné zóně, ale po ránu bývá dost funkční. Lidé nakupují, jsou otevřené lékárny, je otevřených pár obchodů. Jinak tady služby vůbec žádné nefungují. Našel jsem alespoň dvě restaurace, kde se dá najíst, ale jinak je město, jak se den posunuje, čím dál prázdnější a večer je tady úplný klid. Platí tady suchý zákon, tedy že se alkohol prodává pouze do tří hodin. Zákaz vycházení tady platí v devět hodin večer, což je asi nejpřísnější na celé Ukrajině.

Druhý břeh Dněpru

Povodeň taky nezasáhla úplně celý Cherson. Jak to zvládají místní? Pomáhají ti z druhé půlky těm z té první, která byla pod vodou … jak funguje solidarita mezi místními?
Já bych asi ani moc neřekl. Lidé, kteří bydlí na druhé straně ani moc netuší, jaké to je kolem těch zatopených míst. Oni se tam i bojí chodit. Lidi si nakoupí a pak se vrátí domů. Tady to není tak, že by se šli projít nebo na něco se podívat, protože i ty oblasti kolem sídliště Ostrov a přilehlé ulice leží blízko Dněpru. Když vylezete nahoru do paneláku, tak se díváte na druhou stranu a odtamtud Rusové pálí, takže to je i nebezpečné. K samotné řece se vůbec nedostanete, protože za prvé vás tam vojáci nepustí a za druhé z obou stran střílejí snajpři, takže je to velice riskantní. Ředitel divadla Oleksandr Knyha mi vyprávěl, že jeho matka žije na druhé straně řeky, v okupační zóně ve vesničce Olešky. Ta je tady hodně známá. Ta dostává teď docela zabrat – ukrajinská armáda tu ostřeluje ruské pozice, což je tam v těch místech. Olešky byly celé pod vodou. Říkal mi, že se jeho matce podařilo odjet z Olešek s pomocí ruských dobrovolníků. Během dvou dnů se dostala přes Krym a celé Rusko okolo a v Bělgorodské oblasti přešla hranici za pomoci dobrovolníků na Ukrajinu. Pak přijela do Charkova a do oblasti Sumy na severu. To znamená, že jsou lidé, kterým se podaří – což je pro mě stále ještě nepochopitelné – nějak dostat přes ty humanitární koridory i s ukrajinským pasem přímo na Ukrajinu. 

Ty jsi zmiňoval panelák, ze kterého je výhled přes Dněpr i na tu druhou stranu řeky. Ty ses tam někde byl podívat?
Já jsem byl u jedné rodiny. Vyjel jsem do šestého patra, nebo spíš vyšli jsme pěšky, tady výtahy nejezdí – je to nebezpečné, může vypadnout elektřina. Z toho šestého patra, u nich doma, kde jsem strávil asi dvě hodiny, jsme pozorovali zaprvé Antonovský most.  To je ten známý most, který Rusové vyhodili do povětří. Pod ním býval pontonový most, ale nic tam není. Půjčili mi dalekohled, takže jsem viděl, jak je ten most rozervaný. Viděl jsem i další železniční most, který vypadá funkční, ale ten je uzavřený. Na druhou stranu samozřejmě nic neproudí. Kdybych měl asi lepší dalekohled, mohl bych pozorovat i ruské pozice. Ale jediné, co jsem viděl, byl stoupající dým v těch Oleškách, kde jsou ruští vojáci, když tam z ukrajinské strany vystřelily Grady. To mi alespoň říkal majitel toho bytu, který to má celkem pod kontrolou, i když na ten balkón skoro vůbec nechodí. Říkal, že tam dřív chodil kouřit, ale teď chodí z jihu na tu severní část. Naštěstí má byt na obě strany, i do dvora. 

Říkal jsi, že jsi mluvil s ředitelem divadla – divadlo teď v Chersonu funguje? Schází se tam lidé?
To je mimořádně fascinující. Divadlo normálně hraje v nějakém omezeném módu, mají na repertoáru několik her. Nehrají v tom velkém sálu, ten je teď plný humanitární pomoci – takové to ošacení, oblečení. Samotné hlediště je zakryté bílým plátnem. Zkouší se v protileteckém krytu. Když jsem tam byl, tak zrovna hrála kapela. Je to opravdu existenciální zážitek – ze shora, kde to vybuchuje, jsem sešel dolů a najednou jsem byl v kultuře, v úplně v jiném prostředí. Muzikanti hráli muziku, cvičili, protože v pátek tady bylo poslední představení, uzavírali sezónu. Poté muzikanti v těchto dnech odjíždějí směrem na Slovensko do Trenčína, kde je hudební festival Pohoda, kam jede část souboru zahrát jednu svou hru. Ale opravdu, to divadlo mě trochu dojalo. Když jsem se potom vrátil zpátky do reality na ostré slunce, tak jsem z toho byl trochu naměkko. Je mimořádné, co ti Ukrajinci stále dělají – jak se drží, jak jsou ochotni dělat úplně normální mírové věci v tomto válečném chaosu. A přišlo i docela dost lidí, překvapivě.

Život nekončí

Když se potkáváš s těmi lidmi a bavíš se s nimi – daří se ti z nich dostat nějaké zážitky, moudra, nebo pocity? Máš návod na to, aby se ti rozpovídali?
Tady škrtneš a lidi začnou hořet a začnou ti vyprávět strašné věci o té současné situaci. Připadám si jako psycholog a někdy už vypouštím – předstírám, že je poslouchám, protože ono se to nedá ani moc vydržet. Mám tady jednu rodinu, které moji kamarádi pomáhali, sesbírali na ně nějaké peníze. Ta matka, Olha, ta se mi zase rozplakala na rameni. To je to prostě běžné, člověk si připadá jak houba. Nasává to, ale nejradši by od toho byl dál. A takoví ti lidoví mudrci, jak naznačuješ, tak ti tady taky jsou. Strávil jsem dost času s Viktorem, který bydlí na tom zatopeném sídlišti Ostrov. On mě tam prováděl a z něj padaly úplně neuvěřitelné věci.  Zaprvé o té okupaci a potom jak on nahlíží na celou tu situaci, jaký má nadhled. Říká vlastně, hele, tak OK, celá garáž je pod vodou, ono to nějak ale dopadne, já to časem uklidím, normálně žijeme a tím, že nás zatopili, tak život nekončí. Snaží se být neustále optimističtí. Nevím, jak to potom vypadá večer, když zalezou domů po zákazu vycházení, jak se to dá přežít. Třeba když se vrátím k té rodině, která mě pozvala do šestého patra, tak ti lidé spolu žijí dnes a denně 24 hodin, sami dva. Občas mají nějakou návštěvu – byli rádi, že jsem se tam ukázal, ale musí to být mimořádně vyčerpávající. Jako psycholog si nepřipadám úplně jako profesionál, mám toho docela dost.

To mě fascinuje – jsou ve velmi tíživé situaci, děje se jim jedna katastrofa za druhou a stejně jsou tak moc vstřícní vůči cizincům, novinářům, vypráví jim ty své příběhy. Martin Dorazín mi před časem říkal, že ho Ukrajinci taky zvou domů, nabízí mu jídlo, pití a vypráví a vypráví a vypráví.
Oni se nehodlají vzdát, to je mi naprosto jasné. Vyplývá to i ze všech těch rozhovorů, které jsem tady vedl. 

Ukrajinci jsou taky známí tím, že pokud nemusí, tak své domovy neopouští. A to i když se na ně valí ta obrovská vlna vody z Kachovské přehrady. Narazil jsi na ty, kteří v Chersonu přežili jak okupaci, odmítli odejít, tak přežili teď tu obrovskou pohromu, tedy tu povodeň?
Samozřejmě. V podstatě všichni ti, kteří byli pod vodou jsou ti, kteří tady prožili okupaci. Sem se dodneška téměř nikdo nevrátil. Sem se nejezdí, výbuchy jsou tu na denním pořádku. Podle statistik, co tak pročítám, přiletí denně do samotného Chersonu zhruba 30 až 50 granátů nebo raket. Těžko říci, jestli to je přesně přímo do města. Jezdil jsem na jednu čerpací stanici na kávu, byl jsem tam ještě v neděli. V pondělí nad ránem dostala zásah a v úterý jsem se tam byl podívat – nebylo tam vůbec nic. Přitom, a to musím zdůraznit, ta střela z hlediska ruské strany byla totálně přesná. Zasáhlo to ty stojánky, úplně to tu stanici zlikvidovalo, ale ten domeček vedle, kde bývá obsluha, zůstal relativně netknutý. To znamená, že někdo musel tu střelu přesně navést, nebo jestli mají tak dokonalé mapy … spíš se přikláním k tomu, že tu měli kolaboranta, který to dokonale zaměřil. Ale zase je to normální civilní cíl, lidé sem chodili na kávu. Ano, chodili tam i vojáci a policisté – to je taky ten možný důvod, někde se musí občerstvit během dne, tak možná proto. Ale jinak tu lidé zůstávají, protože tu zaprvé mají aspoň nějaké domovy, nějakou jistotu. Kdyby se vydali někam na západní Ukrajinu, nebo někam jinam, tak tam musí platit ubytování, jídlo, které je v cizím prostředí nákladnější. Do západní Evropy, nebo do Evropské unie si mnozí vůbec netroufají. Ta moje kamarádka Olha, ani její manžel, ti nebyli nikdy v životě jinde než na Ukrajině. Jsou to třicátníci, mají jedenáctiletou dceru a nejdál byli na Krymu. Občas si zajeli třeba v létě k moři, což je odsud tak hodinka autem, když to dobře dopadne, ale jinak nebyli nikde. Takže pro ně představa, že by jeli čtyři tisíce kilometrů, přes to Rusko … navíc, manžela by stejně nepustili. Musela by jít s dcerkou sama, což je také pro ni nepředstavitelné. Takže ti lidé tady zůstávají, protože mají alespoň nějakou jistotu.

Obnova města

A co lidé, kteří nežijí přímo v Chersonu, ale v těch vesničkách a městečkách okolo? Tam ses taky byl podívat?
Pro mě byl největší zážitek na řece Inhulec, což je pravobřežní přítok Dněpru a klikatí se takovými obrovskými meandry v té rovné zabahněné stepi. Tady bych já, člověk z hor, rozhodně žít nechtěl. Klikatí se takových 40-50 kilometrů až ke Snihurivce, což je malé městečko už v Mykolajivské oblasti. To je odsud opravdu hodně daleko. Když přišla ta obrovská povodňová vlna, tak se obrátil tok řeky Inhulec a proti proudu, těch 40 kilometrů, tekla voda. Vystoupala do výšky 6 až 7 metrů a zatopila vesnice podél řeky. To jsem viděl poprvé na vlastní oči, co ten živel dokáže. Tam jsou lidé asi v zoufalejší situaci, protože to není Cherson. Ten Cherson je přeci jenom známý, takže sem míří humanitární pomoc. Do těch vesniček jezdí málokdo, protože to prostě není známé.

No 6 až 7 metrů, to ta voda musela smést ty vesnice z povrchu zemského …?
Ten proud byl rychlý, ale ty vesničky jsou na březích. Postupovalo to během několika hodin, kolem 5 až 6, než to ty domy zatopilo. A samozřejmě, ty domy, které jsou blízko, spadly, protože jsou většinou postavené z vepříků, to jsou ty nepálené cihly. Když na ně nateče voda, tak se rozpadnou jako písková hrouda. To je jako nic. Tam je těch domů zatopeno a rozbito také na několik desítek. Těm lidem se moc pomoci nedostane, prostě mají smůlu.

A oni tam zůstávají a opravují ty své příbytky tak, aby tam prostě mohli obnovit život a dál žít?
Někdo tam zůstane. Jsou to velké rodiny. Ukrajinci žijí v rozlehlých rodinách – mají spoustu příbuzných, takže ti, co mohou, se přestěhují někam k příbuzným. Buď do jiné vesnice, nebo o kus dál v té vesnici, nebo jim poskytne přístřešek nějaký známý. Mnoho domů je teď prázdných, že ti lidé utekli. Takže se třeba s někým domluví a přebývají jinde, a potom musí ty své domy dát dohromady. No ale těm, co ty domy spadly, těm se žádné pomoci nedostane. Protože stát má momentálně jiné priority, především válečné, a financovat obnovu domů v této situaci je mimořádně těžké. Nějak si to moc nedokážu představit, jak by byla ta administrativa schopná takové věci vůbec zprocesovat.

Jaký je plán v Chersonu na příští týdny? Obnova města, návrat života?
Především by bylo nejdůležitější, kdyby se ukrajinské armádě podařilo vytlačit ruskou armádu ještě víc na jih – tak daleko, aby město nedokázala ostřelovat. Ale vzhledem k tomu, že není možné pozemní síly dostat přes řeku … to je nereálné. Mosty jsou rozbité a kdyby se o to pokusili, tak je Rusové z té široké řeky smetou. Jediná možnost je tedy ostřelovat to raketami – Himars, Storm Shadow a dalšími zbraněmi, ale to asi není způsob, který by Rusy vytlačil. Spíš se nabízí možnost, že ruští velitelé nebo generálové rozhodnou o tom, že se část armády z této oblasti přesune do Záporoží nebo někam na východ, kde probíhají tuhé boje a kde se Ukrajina snaží o protiofenzívu. Tady by tedy zůstalo méně vojáků a už by třeba neměli sílu, energii a třeba ani munici ostřelovat město. Jinak to bude neustále na denním pořádku – pořád to bude nebezpečné, pořád tu budou umírat lidé. Každý den jsou ranění a každý den lidé umírají. Ti místní ukrajinští fatalisté si zkrátka jdou ráno nakoupit a pak zalezou a čekají, jak to dopadne.

V podcastu byly dále využity zvuky z archivu Českého rozhlasu.