Trest smrti, odposlechy, policejní násilí, cenzura.
Jak se žilo a žije v Lukašenkově Bělorusku?

Je Bělorusko poslední diktaturou v Evropě? Jak se žilo a žije lidem v represivním režimu Alexandra Lukašenka? „Lidé v Evropě si hodně stěžují. Mají svobodu slova a mohou volně vyjadřovat svůj názor, takže když se jim něco nelíbí, řeknou to. V Bělorusku, když se vám něco nelíbí, raději mlčíte,“ říká pro iROZHLAS.cz běloruská novinářka Anya Lapichová, která žije v Polsku.

Alexandr Lukašenko

Narodil se 30. srpna 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. V roce 1975 ukončil Učitelský ústav v Mogilevě a dostudoval roku 1985 na Běloruské zemědělské akademii v Horkách, kde získal diplom učitele historie, společenských věd a ekonomie. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil u sovětské pohraniční stráže jako příslušník Sovětské armády, stal se komunistou následně ředitelem kolchozu. V roce 1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou s níž má syny Viktora (* 28. 11. 1975) a Dmitrije (* 23. 3. 1980). Má i nemanželského syna Nikolaje (* 31. 12. 2004). V roce 1990 se stal poslancem. Jako jediný hlasoval proti rozpuštění SSSR. 10. července 1994 byl zvolen ve druhém kole prezidentem, získal přes 80 procent hlasů.

Východoevropskou zemí otřásají masové demonstrace. Alexandr Lukašenko po 26 letech své vlády zdánlivě ztrácí moc a statisícové davy v ulicích běloruských měst i stávkující dělníci požadují jeho odchod a svobodné volby. Ty země naposledy zažila v roce 1994.

Bělorusko se stalo nezávislým státem po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Životní úroveň byla nízká a ekonomice se nedařilo. Lidi zaujal poslanec Nejvyššího Sovětu, tamního parlamentu, který silně kritizoval korupci v zemi. „Byl spíš hlasitý, než že by něco skutečně dokázal,“ vzpomíná na Lukašenka novinář Jaroslav Šimov z Radio Free Europe/Radio Liberty (FRE/RL).

Využíval ale klasické populistické techniky. Sliboval nápravu ekonomických chyb, které po rozpadu Sovětského svazu nastaly, byl proruský a vzbuzoval pocit nostalgie po minulých dobách, popisuje Šimov.

Když po změně ústavy v roce 1994 vznikla v zemi pozice prezidenta jako hlavy státu, byl 40 letý Lukašenko nejprve kandidátem outsiderem. Povedlo se mu ale získat podporu venkova, který během voleb objížděl, a nakonec se stal jasným favoritem. Svou moc pak začal upevňovat téměř okamžitě po nástupu do funkce.

V referendu, jehož legitimitu zpochybňovali mezinárodní i domácí pozorovatelé, změnil a okleštil ústavu, která mu tak dala téměř neomezené pravomoci. Ruština se stala druhým oficiálním jazykem země a změnily se i státní symboly. Bílo červenou vlajku nezávislé země nahradila ta sovětská.

Nyní jsou staré symboly protestem vzdoru proti diktátorovi, a pokud se opozičním silám povede vyhrát, slibují, že se vrátí i ke staré ústavě z roku 1994, která byla mnohem demokratičtější.

Svobodné volby?

Anya Lapichová se narodila v Grodně v době, kdy Lukašenko upevňoval svou moc. Dětství ale prožila stejné jako její zahraniční vrstevníci. „Nestaráte se o politiku, máte stejné dětství jako kdokoliv jiný, hrajete si, chodíte do školy, učíte se jazyky. Jediná věc, kterou si musíte pamatovat, je, že pokud někomu voláte přes pevnou linku, která je v Bělorusku velmi populární, nemůžete mluvit o prezidentovi. Protože všichni vědí, že jen co řeknete Lukašenko, začnou vás nahrávat tajné služby, jako byste byl terorista,“ vysvětluje mladá novinářka po telefonu.

O politice se tak v zemi prostě nemluví. A to i přes to, že současná vlna protestů není první za dobu Lukašenkovy vlády. Masové protesty vypukly například po prezidentských volbách v roce 2006. Stejně jako u těch letošních se Lukašenko jakoukoliv opozici snažil zdiskreditovat a třeba opoziční kandidát Aljaksandar Kazulin byl odsouzen k 5 a půl rokům ve vězení.

Podporovatelé opozičního prezidentského kandidáta Aljaksandra Milinkeviče vykřikují na demonstraci protivládní slogany (březen 2006). | Zdroj: Reuters / Gleb Garanich

Stejná situace se opakovala i po prezidentských volbách v roce 2010. Opoziční kandidáti byli zadrženi nebo zatčeni. Například Andrej Sannikov pak získal politický azyl a doteď žije v zahraničí. Po zveřejnění výsledků voleb, podle kterých Lukašenko získal 80 procent hlasů, zaplavily ulice Minsku tisíce lidí. Policie proti demonstrantům tvrdě zasáhla a asi 600 pozatýkala.

Lukašenko tehdy veřejnost šokoval odůvodněním tvrdého zásahu: „Varoval jsem vás, že pokud dojde k nepokojům, máme dostatek prostředků [je potlačit]. Rozhodli jste se jít proti nesprávné osobě. Já se do sklepa schovávat nebudu. Už tu nebude žádná bezhlavá demokracie. Nedovolíme, aby byla země roztržena na kusy,“ cituje prezidenta The Guardian.

Právě protesty v roce 2010 byly i jakýmsi probuzením pro Lapichovou. Její rodiče volili opozičního kandidáta a doma v televizi, i když státní a cenzurované, viděla zatýkání opozice. „Asi o rok později, když jsem šla do hudebky, tak najednou zastavilo u chodníku auto, z něj vylezli dva muži a unesli jiného muže přímo z ulice. Nechápala jsem, co se děje, byla jsem malá, ale všichni okolo to prostě ignorovali. Chápala jsem, že se to děje kvůli politice,“ vzpomíná.

Poslední diktatura v Evropě?

Americká nezisková organizace Freedom House, která monitoruje občanské svobody a demokracii na celém světě, Bělorusko označila za nesvobodnou zemi srovnatelnou s Kongem, Ruskem nebo Vietnamem. Zemi za porušování lidských práv dlouhodobě kritizují i mezinárodní organizace jako je OSN nebo Evropská unie, která na ni několikrát uvalila sankce.

Situaci v zemi monitoruje také Amnesty International, která ve svých každoročních zprávách upozorňuje na fakt, že Bělorusko je poslední zemí v Evropě, kde se stále používá trest smrti. „Poslední poprava proběhla asi v květnu nebo začátkem června,“ říká pro iROZHLAS.cz Oleg Kozlovsky z ruské pobočky Amnesty.

„Kolem všeho je spoustu tajností. Rodiny se třeba s odsouzenými nemůžou rozloučit, neví, kde jsou pak pohřbeni a často ani neví, kdy a jestli byli vůbec popraveni. Ty osoby prostě najednou zmizí. Vytváří to tak jen další bolest,“ dodává.

Je to ale jen špička ledovce. „Všechno je problém. Jedno omezení svobody podporuje a utužuje ta další. Lidé jsou perzekvováni, když vyjdou do ulic, ale i když své názory jenom sdílí přes internet. To ale dělají, protože televize je cenzurovaná. A ani ve volbách nemohou vyjádřit svůj názor, nemají žádnou svobodu.“

Tradiční média jako noviny nebo televize byla vždy pod státní mocí. Kontrola online prostoru se ale v posledních letech zpřísnila. Například nezávislý zpravodajský web Charta 97 byl v lednu 2018 zablokován. Na konci téhož roku byl přijat nový zákon, který nutí online média, aby zaznamenávala jména lidí, kteří stránky nějak komentují, a mají povinnost tyto informace na vyžádání předat úřadům.

Policejní brutalita

Kozlovsky si myslí, že systém navíc spoléhá na policii, která je ochotná a připravená porušovat lidská práva. Sám byl v Minsku během protestů v letech 2006 a 2008, a dokonce strávil i 15 dní ve vězení.

„Režimy Putina a Lukašenka jsou si velmi podobné, ale jsou tu i rozdíly. Policie v Rusku je taková netečná. Ano, zatýkají lidi, vymýšlí si obvinění, ale dělají to všechno bez zájmu, jen proto, že jim to někdo nařídil. V Bělorusku policie všechny nenávidí. Doopravdy režim podporují a úplně z nich tu nenávist k protestujícím cítíte.“

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko a jeho ruský protějšek Vladimir Putin při jednání v Biškeku (foto z června 2019) | Zdroj: Reuters / Sputnik / Alexei Druzhinin / Kremlin

S tím souhlasí i Lapichová, podle které je situace v Rusku přeci jen o něco lepší. „Rusko je víc demokratické. Protože celá naše opozice je ve vězení nebo v exilu, v Rusku přeci jen nějaká domácí opozice ještě pořád existuje.“

To, že policie lidem nenechá zapomenout, že žijí v represivním režimu, připomněla v podcastu Vinohradská 12 i Alexandra Dynko z RFE/RL. „V ulicích se antony objevují nejen během protestů podobných tomu povolebnímu, ale třeba kdybyste přijela před rokem, před dvěma lety v době nějakého velkého svátku, tohle policejní auto by tam bylo také, jako by mělo lidem připomínat, že vás stát vždy podezřívá z toho, že můžete spáchat nějaký trestný čin.“

A to se podepisuje i na mentalitě lidí. Lapichová si to uvědomila, až když v 17 letech odjela studovat do Polska, kde v současné době žije. „Lidé v Bělorusku tvrdě pracují a nečekají toho moc, jako lidé v Evropě. Nikdy jsme toho moc neměli, tak nám i to málo stačí. Lidé v Evropě si naopak hodně stěžují. Mají svobodu slova a mohou volně vyjadřovat svůj názor, takže když se jim něco nelíbí, tak to řeknou. V Bělorusku, když se vám něco nelíbí, raději mlčíte.“

Právě to se podle ní zrcadlí i během současných protestů, kdy jsou lidé naprosto poklidní a nenásilní. V zemi navíc panuje obrovská vlna solidarity, doktoři objíždějí demonstrace a pomáhají zraněným, lidé si navzájem otevírají dveře, aby se schovali před policií.

Ekonomické situace v zemi

Podle Šimova z RFL/RE tak atmosféra připomíná sametovou revoluci v Československu, kdy se nenásilní demonstranti střetávají s brutální policií. Ale i posledních několik let podle něj připomíná druhou polovinu normalizace na konci 80. let.

„U moci už je 26 let jeden člověk, a to se omrzí, i kdyby byl skvělý, což Lukašenko není,“ myslí si Šimov. V zemi navíc už delší dobu klesá životní úroveň kvůli zhoršující se ekonomické situaci, které koronavirus nijak nepomohl.

Zdroj: World Bank national accounts data, and OECD National Accounts data files. License : CC BY-4.0

Bělorusko je totiž velmi silně ekonomicky závislé na Rusku. „Většina importu a exportu jde z a do Ruska. Bělorusko dováží ruskou ropu a zemní plyn, které zpracovává ve svých rafinériích a následně je exportuje dále do Evropy. Na přelomu roku jsme byli svědky sporu o cenu surovin, za kterou bude Bělorusko od Ruska nakupovat, což udělalo Bělorusku díru do rozpočtu,“ vysvětlila pro Radiožurnál Tereza Soušková, analytička Výzkumného centra AMO.

Hrubý národní produkt země je asi o polovinu menší než HNP Česka a ekonomika je tak srovnatelná například s Mexikem nebo Turkemenistánem. A to se ukazuje i v sociální oblasti.

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2017 má Bělorusko nejvyšší konzumaci alkoholu na obyvatele na světě. V zemi je navíc velkým problémem HIV. V roce 2016 podle dostupných údajů s HIV žilo asi 18 tisíc lidí. Největší počet nakažených se infikoval při nitrožilním požití drog.

I v tomto případě Lukašenkův režim ukazuje svou razanci. Kozlovsky z Amnesty International připomíná, že Bělorusko má jedny z nejpřísnějších protidrogových zákonů a i za nenásilné činy spojené s drogami hrozí dlouhé tresty. Podle organizace tak ve vězení končí stovky dětí a mladistvých. Například 16letí delikventi dostávají i 10 nebo 11leté tresty. Kozlovsky doufá, že by to mohl nový režim změnit.

Dokud bude Lukašenko Bělorusku vládnout, Lapichová se tam vracet nechce. „Každý, kdo má ambice, musí odjet do zahraničí. V Bělorusku nemůžete být aktivisti, nemůžete nijak vyjadřovat svůj názor,“ vysvětluje.

Zároveň ale neztrácí naději, a to i díky celosvětové podpoře. „Lidé v Bělorusku vůbec netušili, jak velkou mají podporu, protože Lukašenko vypnul během voleb internet. Ale když se internet vrátil, teprve si uvědomili, že o nich konečně mluví celý svět.“

Dominika Perlínová

Související témata: Alexandr Lukašenko, Bělorusko, Amnesty International