Pane Powelle, je podle vás proces přechodu od totalitního režimu k demokracii v České republice už ukončený, nebo je před námi ještě cesta, kterou musíme ujít?
Jsem přesvědčený, že Česko je plně stabilní demokracie západního stylu. Chápu ale, že někteří lidé v české společnosti pociťují určité rozčarování. Možná z některých následků přechodu k demokracii nebo ze způsobů, jakými čeští politici řeší problémy, které před vámi stojí.

Myslím ale, že bychom měli tyto dvě věci oddělit. Způsob, jakým se demokracie formuje, nutně neurčuje povahu nebo vyspělost výsledné demokratické vlády. Výzvy a problémy, které máte před sebou, jsou běžné skoro všude jinde v Evropě.

Jsou to důsledky globalizace, napětí způsobené evropskou integrací a takové obecné věci, jako je technologická revoluce. Tedy změny ve způsobu práce nebo fungování hospodářství. To jsou záležitosti, které se objevují všude ve světě, nejen v Evropě.

Jste ředitelem jednoho z nejvýznamnějších think-tanků ve Španělsku, Královského Institutu Elcano. Také Španělsko muselo projít dlouhou cestu od Francova režimu k demokracii. Je už systém dvou velkých hlavních stran, který byl ve Španělsku nastolený po pádu diktatury, u konce a bude teď mít tato země vládu složenou z více stran? 
Původně, v časech rané demokratické éry ve Španělsku, která trvá od roku 1978, tedy přes 40 let, existoval takzvaný nedokonalý systém dvou stran. Ve skutečnosti bylo politických stran víc, ale ty dvě byly hlavní. Je pravda, že hlavně kvůli tvrdým dopadům šestileté hluboké hospodářské recese, která Španělsko zasáhla v letech 2009 až 2014, nastala velmi výrazná změna na španělské politické scéně.

Zaprvé to bylo oslabení hlavních politických stran, které podle lidí nesly vinu na úsporných opatřeních. Zadruhé to byl vzestup nových uskupení, kterými bylo hnutí Podemos na levé části spektra, strany Ciudadanos na pravici a úplně nedávno krajně pravicové strany Vox. Dnes tedy žijeme ve zcela jasném systému více silných stran.

Popravdě řečeno, v novém parlamentu zvoleném v listopadu je 16 různých stran, což je španělský rekord. Máme tedy velmi roztříštěný parlament a velmi polarizovaný politický systém.

V České republice jsme zvyklí, že jsou naše porevoluční vlády koaliční. Ve Španělsku je to velmi složité, vytvořit koaliční kabinet. Teď je naděje, že socialistická strana utvoří koalici s hnutím Unidos Podemos a několika menšími stranami. Znamená to, že jsme, co se týká politické kultury, o něco dál než Španělsko?
Je pravda, že společně s Maltou patří Španělsko mezi jediné dvě země v Evropské unii, které nikdy neměly koaliční vládu. Ačkoli mnoho let byly koaliční vlády ve městech a na regionální úrovni. Co se tedy týká politické kultury, španělské strany jsou toho velmi dobře schopné.

Jak jste řekl, jestli Pedro Sánchez dokáže zformovat koalici, bude to jedině s Podemos a bude to vůbec první koaliční kabinet v našich dějinách. Myslím, že utváření koalice je určitě znak politické vyspělosti. Má to samozřejmě co dělat s politickou historií a kulturou. Musíme mít na paměti, že každá z vlád v období Španělské republiky mezi lety 1931 a 1936 byla koaliční. Vývoj v 70. a 80. letech byl reakcí na tuto dobu, protože republika skončila v slzách a občanské válce.

V té době byly tedy politické elity přesvědčeny, že vláda jedné strany je lepší než vláda koaliční. Dnes už tento postulát ale neplatí. Myslím tedy, že koaliční vlády jak v Česku, tak ve Španělsku mohou přinést nová řešení pro některé problémy.

V těchto dnech slavíme 30. výročí sametové revoluce. Byl to ojedinělý případ v Evropě a ve světě, kdy se převzetí moci odehrálo bez krve a násilí? Je Československo unikátní případ?
Ne, to nebylo tak jedinečné. I když myslím, že jste právem hrdí na vaši sametovou revoluci a velmi úspěšnou demokracii, kterou jste na jejích základech vybudovali. Ale chtěl bych připomenout, že v Portugalsku byla v roce 1974 karafiátová revoluce, což byl v zásadě levicový armádní převrat.

Byl to puč mladých levicových důstojníků, kteří svrhli nejstarší diktaturu v Evropě zcela klidným způsobem. Nepadl ani jeden výstřel. Paradoxně, španělský přechod od diktatury k demokracii, který se považuje za ukázkový příklad dohodnutého předání moci, byl ve skutečnosti dost násilný. Mezi roky 1975 a 1980 si vyžádal asi 400 mrtvých.

Měli to na svědomí teroristé z baskické ETA, ale i levicové nebo pravicové skupiny. Bylo to také v důsledku srážek demonstrantů s policií. Je tedy ironií, že naše předem dojednané převzetí moci mělo mnohem násilnější průběh než vaše sametová revoluce.

Pavel Novák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít