Spisovatel Žadan z Charkova: O ‚ruský svět' tu fakt nikdo nestojí

Serhij Žadan je ukrajinský spisovatel a básník. Ne ale jen tak nějaký. Je čerstvě nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu. Serhij je zároveň na Ukrajině tak trochu rocková hvězda. Nebýt války, doslova vyprodává stadiony. Poprosili jsme Serhije, ať nám z Charkova nahraje audiodeník. Poslední týdny to totiž není jen básník a rocker. Ale taky dobrovolník, který pomáhá bránit svou zem před ruskými okupanty.

Charkov, severo-východ Ukrajiny. Den první. Audiodeník Serhije Žadana. 
Dnes je 23. březen a to znamená, že probíhá už 28. den rusko-ukrajinské války.

Včera jsme měli náročný den. S přáteli novináři jsme obešli pár míst a nahrávali jsme. Dělali jsme krátké rozhovory s lidmi, kteří zůstali v Charkově a věnují se různým činnostem, hlavně dobrovolnictví. Zašli jsme taky do několika kostelů různých vyznání, různých směřování. Zajímavé je, že ve všech kostelech jsou dobrovolnická střediska. To znamená, že sem přichází humanitární pomoc, pomáhají tu věřící, a lidé z okolí sem chodí jako do center, kde můžou dostat pomoc. Plus také pomáhají duchovní těchto kostelů – pracují a rozdávají pomoc, objednávají ji…

Mluvili jsme také s několika dobrovolníky, kteří něco dělají, pomáhají lidem. V Charkově vůbec zůstalo docela hodně lidí, přestože jich tolik odjelo. Charkov je ale velké město, má milion a půl obyvatel, takže je jasné, že všichni se evakuovat nemohli. Zůstalo tu hodně lidí, třeba proto, že neměli kam jet, neměli se kam evakuovat, neměli takovou možnost. Jiní zůstali záměrně, s určitým cílem, byla to jejich volba – takoví lidé zůstali, aby něco dělali, aby pomáhali a podporovali. Někdo šel rovnou bojovat, před vojenskými správami i před štáby, kde přijímali lidi do domobrany, byly dlouhatánské fronty, tvoří se nové jednotky, které hned jdou do boje, jiní zůstali a pracují jako dobrovolníci.

Mnozí z mých přátel z uměleckých kruhů, kteří se před válkou o politiku moc nezajímali, nechodili na demonstrace, dokonce nechodili ani k volbám, nejezdili pomáhat na Donbas, se teď aktivně zapojili, dělají spoustu věcí, hodně třeba jezdí jako řidiči. Takže Charkov se proměnil v cosi na způsob velkého a mohutného mraveniště, propojeného horizontálními strukturami, dobrovolnickými centry a iniciativami. Všichni se snaží podpořit naši armádu, která brání hranice města, i naše civilisty, kteří zůstali ve městě, a teď se jim nevede zrovna moc dobře.

I v centru se ale pořád ozývá dělostřelecká palba a výbuchy raket. Město se však drží, město se brání. Pokud vím, na mnoha směrech naši dali Rusům pořádně zabrat a přecházejí do protiútoku. Rusům se tu vůbec nedaří, takže jsou čím dál tím naštvanější, mstí se městu za to, že se nechce vzdát, a pálí po něm z raketometů. Obzvlášť je to slyšet v noci. Když se ráno vzbudíš, podíváš se na zprávy a přečteš si statistiku, dozvíš se, kolik desítek raket a min z ruské strany zase přiletělo.

Serhij je nejen spisovatel, aktivista, ale taky muzikant. Má kapelu Žadan i Sobaky. 

Den předtím, než pro Český rozhlas začal natáčet audiodeník z Charkova, měl koncert. Ne v klubu, ale ve stanici metra. S přáteli se sešel v místech, kde se teď před raketami schovává několik stovek lidí. Zpívali a recitovali básně. 
Na závěr jsme všichni společně, dospělí i děti, zazpívali ukrajinskou hymnu. 

Na stanicích metra je hodně lidí, kteří přišli o své domovy, jejich byty jsou vybombardované, proto tam zůstávají.

Včera jsem také mluvil se starostou Charkova. Zavolal jsem mu a poprosil ho, aby se pokusil ochránit charkovské památníky, které ve městě stojí, aby je nechal obložit pytli s pískem. To by snad mohlo aspoň trochu pomoct. Starosta vydal příslušný pokyn a technické služby se daly do práce, dneska jsem se projel po městě a viděl jsem, že sochy opravdu obkládají pytli s pískem.

Zajímavé je, že navzdory neustálému ostřelování, které způsobuje, že v celém městě – ve všech čtvrtích – je nebezpečno, technické služby, stejně jako celé město, dál fungují. Ve městě se uklízí, metaři pracují, teď se uklízí nepořádek v okolí domů zasažených v prvních dnech války.

Město žije, město se nevzdává. Přišlo jaro, nad Charkovem je průzračné a blankytné nebe, kam se teď ruská letadla bojí létat, protože jich tu spoustu sestřelili. Slunce září a obyvatelstvo zvolna ožívá, zvlášť po ránu lidé vycházejí do ulic, hledají místa, kde se rozdává humanitární pomoc, aby dostali nějaké potraviny, míří do obchodů. Prvotní šok už pominul, lidé si pomalu zvykají, nakolik se tedy dá zvyknout na neustálé ostřelování. Na ulicích je hodně aut, hodně chodců, všichni jsou ale pochopitelně pořád ve střehu, protože je válka Válka, která trvá všude kolem města.

Serhij Žadan se ten den ještě vydal s novináři do jedné čtvrti na kraj města. Do místa, kde je sportovní areál Charkovské Karazinovy univerzity, jedné z nejstarších ukrajinských univerzit. Je to obrovský sportovní komplex s desítkami sportovišť pro studenty. 
Před několika týdny sem dopadly tři ruské bomby. Byl to nálet, žádný náhodný zásah – shodili sem tři bomby, to znamená, že šlo o plánovaný útok. Vedle stojí studentské koleje, ty jsou taky de facto zničené. Ve chvíli, kdy došlo k náletu, tam už studenti nebyli, stihli odjet, opustili město včas, ale jejich koleje jsou v troskách. Je jasné, že zrekonstruovat je už nepůjde, budeme muset postavit nové budovy. To je velký problém, protože v Charkově už bylo zničeno kolem tisícovky obytných domů a objektů civilní infrastruktury, jako nemocnice, školky nebo školy. Rusové, kteří tvrdí, že pálí jenom po vojenské infrastruktuře, cynicky lžou. Není to pravda. Střílí naprosto vědomě na obytné čtvrti, na mírumilovné čtvrti a na objekty civilní infrastruktury. Charkov je toho důkazem.

Dneska večer nás čeká několik dalších vystoupení na různých stanicích metra. Za dvě hodiny máme sraz s přáteli, vyrazíme do podzemí a tam se budeme dál pohybovat. Názvy stanic raději neříkám, v poslední době se vůbec snažíme o místech hovořit co nejopatrněji, neuvádět zbytečně adresy a konkrétní místa, protože, ještě jednou to zopakuju, jsme teď všichni pod palbou a všichni se můžeme stát předmětem dalšího cynického brutálního ostřelování z ruské strany.

A tak to u nás vypadá.

Den druhý. Audiodeník Serhije Žadana. Charkov, centrum města.
Dnes je 24. březen roku 2022, je to přesně měsíc od chvíle, kdy začala rusko-ukrajinská válka. V noci se rozlehl velice silný výbuch, potom přišla oficiální informace, že to byly rakety, odpálené z ruských lodí v Černém moři. Jedna raketa dopadla v centru města, poblíž stanice metra Universytet. Škody, nakolik vím, žádné nezpůsobila. Ráno jsem tam procházel a ničeho jsem si nevšiml. V noci byly silné otřesy, vysypalo se hodně okenních tabulek.

Sumská, naše hlavní ulice, je plná skla, ale pomalu ji uklízejí. Jak jsem už říkal, technické služby dál fungují, ve městě se snaží udržovat pořádek, jezdí tu auta, která uklízejí chodníky a křižovatky.

Lidé ráno postupně vycházejí ze svých domovů a hledají otevřené obchody, některé obchody v centru se otvírají, lidé hledají bankomaty, aby si vybrali peníze, hledají automaty na vodu, aby si natočili vodu.

Během dne tedy život pokračuje. Na ulicích je spousta aut, která jezdí po městě. Hned si také všimnete, že tu chodí hodně dobrovolníků a vojáků. Po šesté hodině, kdy začíná zákaz vycházení, samozřejmě všechno utichá a město se ukrývá, město se chystá ke spánku. V noci zpravidla začíná ostřelování. Bohužel nepřestává. Rakety, které dopadly této noci, jsou špatným znamením, protože několik dnů předtím do centra nic nespadlo, Rusové pálili převážně po předměstích.  

Taková je situace.

Brzy odpoledne se Serhijovy obavy naplní… 
24. března, 13:30 kyjevského času.

Právě přišla informace, že ve městě, na ulici Akademika Pavlova, přiletěl ruský granát do zástupu lidí, je tam hodně mrtvých a raněných. Ulice Akademika Pavlova je ve čtvrti Saltivka, to je severní část města, kde se bojuje od prvního dne, kde bylo nejvíc obětí mezi civilisty a kde je město nejvíc zničené. Hodně domů tu shořelo. Pálí sem ruské dělostřelectvo, protože je to na dostřel od jejich pozic. Prostě ničí město, prostě zabíjejí civilisty. Sotva se tomu dá říkat válka dvou armád, sotva se to dá vůbec považovat za lidské činy… Prostě likvidují civilisty, kteří zůstali ve městě, kteří zůstali poblíž svých domovů a snaží se přežít. Když ten granát přiletěl, lidé zřejmě zrovna stáli ve frontě před obchodem nebo na humanitární pomoc.

Řekl bych, že mluvit po tomhle o nějaké válce, o nějakém lidském postoji k Rusům, je principiálně nemožné. Jsou to bytosti, které prostě páchají válečné zločiny a musí se z toho zodpovídat.

Za chvíli začne v Charkově zákaz vycházení. V 6 hodin večer. Serhij se ještě stíhá setkat se zahraničními novináři. Pak spěchá domů.
Je 24. března, 19:40 kyjevského času.

Právě jsem doma, protože od šesti hodin večer platí zákaz vycházení a nikdo nesmí na ulici. Život v Charkově ustává, světla buď nesvítí, nebo jen tam, kde je zatemnění, aby nebylo nic vidět. Charkov je teď setmělý a zamaskovaný.

Dnes jsem se viděl s několika novináři, kteří přijeli z Polska a také z arabských zemí. Přijeli a natáčejí. Jsou to profesionálové, pro které to rozhodně není jejich první vojenský konflikt. Naši situaci vidí velmi specificky, protože mají s čím srovnávat. Mají srovnání s Čečenskem, se Sýrií, i s jinými vojenskými konflikty. Je vidět, že chování Ruska a ruské armády je všechny trochu šokovalo. Šokovalo je, jak Rusko zachází s civilním obyvatelstvem, jak obrací města v trosky a pálí po civilní infrastruktuře. Sice by si na to už mohli zvyknout, ale zdá se, že člověk si na takové věci zvyknout nemůže.

Na ulicích je hodně aut, převážně to jsou dobrovolníci, hned je vidět, že lidé převážejí pomoc, že se neprojíždějí po městě jen tak. Funguje policie i záchranná služba, dneska jsem zrovna jedno auto viděl. Město bojuje, město se brání. Střílí se hlavně na Saltivce, to je předměstí na severu města, a také na východě, kudy vede silnice přes Čuhujiv směrem na Donbas. I tam je kvůli ostřelování dost nebezpečno.

Když se vrátím k tomu, co jsem dnes viděl, tak na dalším předměstí, v Oleksijivce, dnes vypuklo několik požárů. Jinak se ale dá říct, že celkově – i když bych to samozřejmě nerad zakřiknul – je dnes poměrně klidný večer. Uvidíme, jaká bude noc. Včera byl taky klid, dokud v noci nepřiletěly rakety z ruských lodí. Doufejme, že to bude dobré. Charkov se drží, Charkov se brání, Charkov se nevzdává, Charkov je Ukrajina.

Myslím, ne, jsem si jistý, že to tak zůstane.

Den třetí. Audiodeník Serhije Žadana. Charkov, Puškinova ulice.
Je 25. března roku 2022. Máme po jedenácté dopoledne.

Jsem v Charkově na Puškinově ulici.

Ráno jsme se sešli s našimi dobrovolníky, kteří naložili léky a odvezli je tam, kde byly potřeba. Pak zajeli jinam a vyzvedli dobrovolnické balíčky – to jsou balíčky s pomocí, určené pro konkrétní lidi na konkrétních adresách. Teď je půjdeme rozvézt.

Ve městě je dnes smog, některé čtvrti včera silně ostřelovali, hlavně Gagarinovu třídu a okolí letiště, proto je ve vzduchu cítit zápach spáleniny. Lidé vycházejí ven, viditelně jich přibývá. Někdo jde do lékárny, někdo do obchodu. Hodně lidí stojí ve frontě před místy, kde se vydává humanitární pomoc. Na ulicích je čím dál tím víc aut. Město se probouzí a žije svým životem.

My teď pojedeme rozdávat ty své dobrovolnické balíčky. Promluvíme si přitom s lidmi a podíváme se, co se děje na sídlištích. 

Matěj: Serhij míří spolu s dobrovolníky od okrajových čtvrtí města. Za lidmi, kteří raději nevychází ze svých domovů, za lidmi, kteří se před raketami schovávají ve sklepech.
Je 25. března, dvanáct hodin kyjevského času.

Jsem v Charkově na třídě Nauky.

Město teď dost ožilo, lidé vyšli ze svých domů, na ulicích je hodně automobilů i chodců. Poslední dvě hodiny jsme se skupinou dobrovolníků rozváželi pomoc lidem v okrajových čtvrtích. Někteří z nich zůstávají ve svých domech, jsou ale celé skupiny těch, kteří raději sedí ve sklepě, protože se obávají ostřelování. Je tu hodně starších lidí, kteří si našli telefon na dobrovolníky a objednávají si to, co potřebují, protože už sami sotva chodí a tím spíš je pro ně těžké stát vystát frontu na humanitární pomoc. Proto jim dobrovolníci vozí jídlo a léky přímo tam, kde bydlí – až domů. Hodně lidí se o dobrovolnících dozvídá spontánně a objednávají si věci, které budou potřebovat.

Je zajímavé pozorovat, jak se síť humanitární pomoci proměňuje, protože město teď obecně vzato funguje. Lidé, kteří žijí v centru a ve čtvrtích, kde je klid, teď nic zvláštního nepotřebují. Předpokládám ale, že se to ještě může změnit. Momentálně fungují obchody i městská infrastruktura, nejezdí  ovšem hromadná doprava. Město není ochromené, žije dál. Otevřených obchodů přibývá, nemají sice otevřeno celý den, ale přece jen fungují, je tam k dostání nějaké zboží, do města přivážejí všechno, co je potřeba.

Vlastně je to dost zvláštní situace. Na jednu stranu slyšíme palbu našeho dělostřelectva a protivzdušné obrany, v noci město ostřelují Rusové, na druhou stranu město žije, pracuje a nevzdává se.

Serhij se teď přesouvá do jedné z nejstarších čtvrtí Charkova. Počasí jakoby na válku nedbalo. Svítí slunce. Nebe je modré.
Je půl druhé odpoledne.

Jsem v Charkově, ve čtvrti Cholodna Hora.

Je to stará charkovská čtvrť, která leží ve směru na Poltavu. Několikrát ji už Rusové ostřelovali, to když se pokoušeli prorazit od Derhačů. Teď je ale naši odrazili. Zahnali je až k hranicím, takže teď tu zatím díky bohu je klid. Znovu ale připomínám, že v Charkově teď žádná doopravdy klidná čtvrť není, granát nebo raketa může dopadnout kamkoliv.

Přesto ale teď máme jasný den, nebe je modře průzračné a slunce září. Na obzoru, směrem k letišti, jsou pravda vidět sloupy dýmu. Prý to ale hoří jenom skládka, takže se nic strašného neděje, ačkoliv letiště v noci ostřelovali.

Sama Cholodna Hora kypí životem. Vede tudy silnice do Poltavy, někdo přijíždí, někdo odjíždí, je tu hodně lidí, jsou tu otevřené supermarkety i lékárny, pomalu se sem navrací život, lidé nakupují. Město není v takovém stavu, že by všechny potřeby zabezpečovala jenom humanitární pomoc a dobrovolníci. Lidé, pokud mají ušetřené nějaké peníze, chodí do obchodů a kupují to, co potřebují. Pravda je, že na ulicích nápadně přibylo chudých lidí. Chodí a prosí, je vidět, že situace na ně doléhá jak materiálně, tak emocionálně.

Kromě toho je nápadná ještě jedna věc: na ulicích je hodně zvířat. Byli jsme dneska na jednom sídlišti, kam jsme vezli pomoc, a zahlédli jsme celou skupinu koček, které tam žijou. Místní jim pomáhají, jak můžou, někdy to ale nestačí. Jsou strašně vyděšené a vystresované – některé jsou opuštěné, jiné se teď prostě vydaly na ulici, protože konečně přišlo jaro a oteplilo se. Taková už je situace: trpí nejen lidé, ale i zvířata.

Právě jsme byli ve vesnicích za městem. Jeli jsme tam vyzvednout auto, které nám přichystali dobrovolníci. Cestou jsme viděli hodně mužů, nejde ale ani tak o to, kolik jich bylo. Všude jsou jednotky teritoriální obrany, ve kterých nezůstalo jediné volné místo, všichni jsou připravení bojovat. Na Rusy tady s květinami nikdo nečeká. Celá Charkovská oblast se ozbrojuje, připravuje se k obraně, je odhodlaná vytrvat až do vítězství. O „ruský svět“ tu fakt nikdo nestojí.

Tohle jsem vám chtěl povědět.