Severní Itálie rok po kolapsu zdravotního systému. Lidé se vrátili do normálu, ale zůstávají obezřetní

Pavle, ty ses vydal rok po začátku koronavirové pandemie do Severní Itálie, v jakém stavu jsi Lombardii našel?
Já jsem ji našel ve žluté barvě. To je vlastně na takovém italském semaforu, dá se říct ta druhá nejlepší barva. V Lombardii bylo hodně rozvolněno, všechny obchody měly otevřeno. Dokonce restaurace podávaly polední menu v režimu, kdy u stolu mohli být maximálně dva lidé, večer vydávaly jídlo pouze s sebou. Ale kavárny byly v Miláně otevřené. Byl jsem v lyžařském středisku Bormio, protože jsem tam jel zjistit, jestli opravdu budou otevírat lyžařská centra, jak slíbili. Nakonec k tomu nedošlo. Tam také lidé mohli využívat veškerých služeb, ale všichni bez výjimky tam chodili s respirátory nebo alespoň s těmi chirurgickými rouškami. Všichni byli velice ukáznění, a to jsou v daleko lepší situaci než my. Lombardie je přibližně velká jako Morava, ale má skoro stejný počet obyvatel jako ČR, takže je to hodně zalidněná oblast. Oni měli denní přírůstky v řádu 1200, 1500, kdežto u nás bylo právě těch 12, 13, 15 tisíc, tedy desetkrát méně než u nás. A to my jsme ještě zdaleka nezaváděli ten tvrdý lockdown a oni už tam zvedali prst a říkali: ne, ne, ne, dávejme pozor, možná opět bude muset omezit pohyb osob. Oni byli daleko obezřetnější než vláda tady u nás v Česku.

Vraťme se o rok zpět, Pavle, pojďme připomenout, co přesně se před rokem v Lombardii stalo?
V Lombardii se objevil první zdokumentovaný případ v obci Codogno, kde byl první nemocný. Neví se přesně, odkud se nakazil. Tu nákazu přežil, dokázal se z toho dostat, ale stačil během své hospitalizace nakazit ještě několik zdravotníků a svých blízkých. A potom se ta epidemie rozvinula. Začaly být desítky nemocných. Už předtím vypozorovali, že měli podivný nárůst chřipek a zápalů plic, ale ještě nevěděli, že to je ten virus. A potom, když to identifikovali, začaly rychle růst počty nakažených a také mrtvých. Třeba v milánské aglomeraci za necelý měsíc od zjištění první nákazy měli 10 000 mrtvých. To je jako by vymřela půlka Mělníka nebo celé Lovosice. A to jimi samozřejmě velice otřáslo. Sledovali jsme nárůst mrtvých v řádu stovek.

Zkrátka to byl téměř válečný stav, kdy tam lidé umírali a oni jim nedokázali pomoct. Itálie se velice rychle stala hlavním ohniskem. Předtím zdrojem nákazy byla Čína, která nemoc vlastně vyslala do světa A potom předstihly Itálii v počtech nakažených i mrtvých Spojené státy. Ale Itálie byla tím prvním zasaženým místem v Evropě. A severní Itálie byla epicentrem, odkud se onemocnění pravděpodobně začalo šířit dál.

Ty jsi teď v Lombardii mluvil s řadou lidí. Jak na tu fázi epidemie dnes vzpomínají s odstupem?
Stále to mají v živé paměti, protože skoro každý tam minimálně zná někoho, kdo zemřel nebo má ve své blízkosti, v rodině, mezi přáteli, někoho, kdo zemřel. A nesli to dost těžce. Trochu se z toho otřepali, byli rádi, že se teď mohlo trošku rozvolnit, že se ten život zase na chvíli vrátil k normálu. Ale dobře si pamatovali, co se dělo a byli velmi opatrní, poslušní ohledně těch nařízení. Opravdu se venku nikdo nedovolil sundat roušku. Bylo naprosto normální, že nejen uvnitř, nejen v metru, ale i na ulici všichni nosili nějakou ochranu obličeje, většina lidí měla respirátory. A když o tom měli mluvit, vzpomínali, že to byla velice těžká doba, ale zároveň říkali: ale ono to ještě může přijít a ještě to neskončilo. Takový docela pragmatický přístup – zkrátka se to děje, je to velmi smutné, ale počítáme s tím, že ještě zdaleka není konec.

Já jsem třeba mluvil s kolegou z Radia 24 Ore Sergiem Navou. Známe se už asi 15 let z nějakého semináře, který pořádala Evropská novinářská organizace. Vyprávěl mi, že když nastoupil ten tvrdý lockdown v noci z 10. na 11. března, ze dne na den se ulice vylidnily. On tehdy ještě mohl chodit vysílat do rádia, ale říkal, že když se vracel, byly úplně prázdné ulice. Po ulicích jezdila policejní auta a hlásala z tlampačů: „Zůstaňte doma, nikam nechoďte.“ Lidé byli maximálně na balkonech. Docházelo i k tomu, že když někdo viděl někoho, jak jde na nákup a nemá tu roušku, křičeli na něj z těch oken nebo z balkonů: „Vezměte si roušku, zakryjte si ústa, to nás chce všechny zabít?“ Byla tam i taková velká hysterie, kdy se lidi opravdu začali bát.Říkal mi také, že se skoro neustále ozývalo houkání sanitek, které vozily nemocné, umírající lidi do nemocnic. I v Sergiovi to prý vyvolávalo mrazení v zádech.

Mluvil jsem i s krajankou paní Alžbětou Cattaneo, která už řadu let žije v Miláně. Samozřejmě říkala, že byly zavřené školy. Ale také prý pocítili, že najednou se začínali dozvídat o lidech, kteří jsou na tom špatně v jejich okolí. Dokonce mi říkala o případu kamaráda, který byl silný kolem 50 let, byl to sportovec, zdravý člověk.

A že zkrátka to bylo zvláštní, když s ním chodili na grilování, setkávali se, a najednou ten člověk nebyl. Nejdřív si totiž všichni mysleli, že covid-19 je nemoc starých slabých lidí. A takových případů tam asi muselo být víc. Zkrátka ti lidé mají osobní zkušenost a možná, že právě proto se dnes chovají tak, jak se chovají. Velice spořádaně, velice obezřetně a ne tak lehkomyslně jako někteří Češi tady u nás.

Dá se tedy říct, že ten hraniční zážitek z loňského roku zformoval nebo formuje dál i to, jak se italská veřejnost staví k epidemii teď?
Nevím, jestli ve všech částech Itálie, na jihu to může být trochu jiné. Ale v té severní Itálii, která si prošla peklem, kdy umíraly stovky lidí denně, to určitě zanechalo velký vliv. Oni jsou natolik obezřetní, že když jsem jel metrem, které zdaleka nebylo tak naplněné jako metro v Praze, šel jsem se podívat na nějakou reklamu, něco si přečíst. A člověk, který tam stál, tak se pustil té tyče a odstoupil dál. Když jsem hledal, kde si pořídit odjezdový antigenní test na koronavirus, tak jsem šel do jedné velké nemocnice.

Když jsem se přiblížil, tak zřízenkyně dala před sebe ruku a řekla něco, pravděpodobně to znamenalo: „Nechoďte dál, nepřibližujte se.“ Udržujme tu vzdálenost.

Takže obezřetnost přítomná.
Obezřetnost je přítomná a dá se říct, že i obavy, strach tam stále jsou.

Ty jsi zmiňoval, Pavle, že jedním z důvodů, proč se nový koronavirus začal v severní Itálii tak rozšiřovat, mohla být i vysoká hustota zalidnění. Nicméně to jen jedna z teorií. Existuje jasná odpověď na to, proč právě v Lombardii se koronavirus tak rychle rozšířil?
Tak úplně jasná teorie není a asi to ještě není úplně vyzkoumané. Mně to vyprávěl generální konzul ČR v Miláně Jiří Kuděla.

A je tam také hodně velká fluktuace lidí ze zahraničí. Jsou tam tři velká letiště: Malpensa, Linate a Bergamo. Proto tam jezdí hodně obchodníků na jednání, pracovníků. Jsou tam pobočky nebo sídla nadnárodních korporací, takovéto velké mezinárodní prostředí, meltingpot, hodně národností. A proto tam možná přišla ta nákaza, z Německa, jestli z Číny, prostě odněkud. A i když se ti lidé nakazili, tak ano, dalo by se jim ještě pomoct. Ale byl tam další problém, že všichni si mysleli, jak je dobrý ten lombardský zdravotnický systém.

V Itálii není zdravotnická péče centralizovaná, ale obhospodařují si ji ty jednotlivé regiony. A u Lombardie, jakožto bohaté části Itálie, se předpokládalo, že má zdravotnický systém na vysoké úrovni. Statisticky ano, protože tam má hodně klinik, které se starají o takové ty závažné složité operace. Ale většina těch klinik je soukromých, ty se zabývají plastickou chirurgií, neurochirurgií nebo nemocemi srdce atd. Neslouží tedy pro případy, kdy nastane nějaká traumatická nebo epidemická situace. Ty leží na těch státních nemocnicích, kterých zase tolik v tom regionu není. Takže to vypadalo, že sice je tam velice kvalitní a dobrá placená zdravotní péče. Ale pokud přijde na lámání chleba a stát se má postarat o někoho, kdo si nemůže tu drahou péči dovolit, najednou chybějí lůžka i zdravotníci.

Proto tam pravděpodobně došlo k přehlcení státního systému. A nenastalo tam to, co teď se snaží tady zavést česká vláda, že by lidé z ambulantních sektoru nebo z jiných zdravotnických zařízení měli nastoupit do covidových jednotek. Tam to nezvládaly ty státní nemocnice. Také je tam dost stará populace. Žije tam asi o 200 000 lidí důchodového věku víc než v ČR. To už je docela masa, kterou nemusí ten zdravotnický systém zvládat.

Ty jsi popsal, jakým regionem severní Itálie je - průmyslový region s rozvinutým turistickým ruchem. V úvodu jsi říkal, že ses vydal i do těch horských oblastí. Jak velký zásah utrpěli provozovatelé zimních středisek?
Nejdříve byli velice natěšení. Byli rádi, že se má 15. února otevřít právě v Lombardii a v provincii Veneto, které byly v té žluté zóně. Tam se měla otevřít lyžařská střediska, třeba ve Venetu Cortina d'Ampezzo, v Lombardii Bormio nebo Livigno. Všichni byli připravení, byly upravené sjezdovky, byly tam připravené bariéry, aby se nemíchaly zástupy lidí. Byla přijata opatření na lanovkách, zatarasené sedačky, aby nemohli lidé obsadit všechna místa. Byly připravené hotely, které měly zvláštní rozpisy pro snídaně, měly tam všude dezinfekci. Zkrátka ta střediska se na to připravila a několik hodin před tím, než se měla otevřít, přišlo rozhodnutí ministra zdravotnictví, že se tak nestane.

Pamatuji si, že jsem v neděli natáčel v Livignu, kde je bezcelní zóna. Jezdí se tam nejen lyžovat, ale také nakupovat. Byly tam davy lidí, nedalo se zaparkovat. Dokonce jsem viděl nějaké značky z Pardubic. Lidé byli rozjásaní, těšili se. Během večera a noci, kdy jsem už byl v Bormiu, přišlo to rozhodnutí. A šel jsem se ráno podívat do ulic. V den, kdy tedy bylo jasné, že se neotevírá.

Lidé najednou byli popelaví, smutní, zamračení, naštvaní a cítili se podvedení. Mluvil jsem s místostarostou Bormia Giuseppem Rainholterem. Šéf turistické informační kanceláře v Bormiu Mauro Bassi Giumel mi řekl, že to bylo vůbec nejhorší rozhodnutí, jaké mohli přijmout, protože všichni byli připravení a ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Místostarosta Bormia mi říkal, že lidé několik měsíců neměli práci a teď ji také mít nebudou. Ani to město vlastně nemá peníze, protože nevybírá poplatky za parkovné, nevybírá poplatky za ubytovací služby, nemá příjmy z daní od těch podnikatelů, kteří museli mít zavřeno. Vysvětloval mi, že proto třeba neodklízí led z chodníků.

V hotelu, kde jsem bydlel, bylo v neděli plné parkoviště. V pondělí ráno se začalo vyprazdňovat. A byť děti měly tzv. karnevalové prázdniny, lidé začali odjíždět.

Itálie je na tom, co se týče šíření koronaviru, momentálně výrazně lépe než například ČR. Ty jsi sám zmiňoval, že ty oblasti jsou vykreslené těmi barvami v mapách úplně jinak. Jak přísná jsou tam v tuto chvíli opatření? A panuje obava, že by se covid-19 mohl s příchodem nových mutací začít znovu šířit?
Obava tam rozhodně panuje, protože už teď se ze žlutých zón stávají oranžové. Lombardie má být dokonce temně oranžová. Už teď se mluví o tom, že žádné Velikonoce nebudou, že možná na Velikonoce bude opět lockdown. Ale pro srovnání - v Česku je pětkrát větší přírůstek nově nakažených, než v severní Itálii, v Lombardii. Dá se říct, že celá Itálie má čísla velice podobná jako ČR, jenomže je mnohokrát větší. Už teď tam po zkušenostech z těch předchozích vln chtějí zavádět nějaká tvrdší opatření. Například vím, že v Lombardii se už teď nechodí do škol, mateřské školy ještě fungují. Je tam naprostý zákaz navštěvovat se, lidé z různých domácností se nesmí setkávat. Stále tam platila ta policejní hodina, zákaz nočního vycházení. Pravděpodobně se zase zavřou kavárny, které ve slunných dnech byly velice příjemné. Některé tyto vymoženosti možná teď zmizí, protože v Itálii hasí i to, co se ještě nerozhořelo. Kdežto u nás už jsme přišli k domu, který je v plamenech a bude potřeba několik hasičských jednotek, abychom to vůbec zvládli.

Dá se říct, že se Lombardii podařilo z toho zásahu pandemie vzpamatovat?
Docela určitě se jim podařilo se zase otřepat, vrátit se k nějakému normálnímu životu, který je určitě ale jen dočasný. A podařilo se jim vzít si ponaučení z toho, jak to může dopadnout. Stálo je to desítky tisíc životů jejich spoluobčanů. Ale ti ostatní jsou teď natolik vystresovaní, vyděšení, poučení, že nechtějí něco podobného zažít znovu. Podařilo se jim zkrotit tu pandemii a připravovat ta opatření daleko dřív, než se dostanou do krizového stavu. Oni zkrátka vědí, že to nechtějí nechat tak daleko dojít. Rozhodně nebudou čekat, až to bude tak špatné jako před rokem.