Analytik o brexitovém patu: Tentokrát se láme chleba. Pokud nebude dohoda, dopady pocítíme všichni

Filipe, o Brexitu jsme spolu výrazněji mluvili naposledy téměř před rokem, na konci ledna. Tehdy se Británie od února vydávala na svoji vlastní cestu, odpojila se formálně od Evropské unie. Předcházely tomu měsíce, dokonce roky intenzivních vyjednávání, přetahování se o detaily – a teď se najednou zdá, že v prosinci 2020 jsme prakticky ve stejném bodě. Přinejmenším z mediálních výstupů vypadá, že jsme svědky stejného dramatu, stejně vypjatého momentu mezi Bruselem a Londýnem. Čeho jsme svědky, co se děje? Jak důležitý je tenhle moment v celém příběhu?
V tento moment se láme chleba. Právě teď se rozhoduje, jestli dohoda bude, nebo nikoli. Obě strany na ni mají posledních pár dní, ideálně hodin, a dohodu se stále nedaří nalézt. Takže v těchto chvílích se rozhoduje, zda od 1. ledna bude mít EU a Británie nějakou smlouvu, nebo jestli jejich vztahy nebude řídit jakoukoli bilaterální smlouvou.

Co se ale vlastně stalo, že dohoda došla do tak krajního momentu? Vědělo se přece, že obě strany se musí dohodnout. O čem všem se tedy Evropská unie a Británie dohadují, o čem se rozhoduje?
Rozhoduje se primárně o nastavení obchodních vztahů, protože ty jsou pro obě strany velice důležité. Evropská unie přišla s tím, že by s Británií chtěla nadále mít nadstandardní obchodní vazby. Neznamená to, že by měla stejné výhody jako člen EU, to už vzhledem k brexitu není možné, ale nabízela jí opravdu obchodní vztahy „plus plus“. Znamenalo by to vztah bez jakýchkoliv cel, bez kvót na množství dováženého zboží apod. Británie si ale na druhou stranu chce udržet suverenitu a o pravidlech si rozhodovat sama. K tomu, aby jí EU poskytla všechny tyto výhody, by byla jedna podmínka: Británie by musela respektovat spoustu evropských předpisů, nebo minimálně sladit britské předpisy s těmi evropskými. To je něco, na co Londýn není moc ochoten přistoupit, a klíčovou roli v tom hraje znovunabytá svoboda. Jinými slovy, Británie si chce o svých pravidlech rozhodovat sama. Takže se tu střetávají dva přístupy: EU chce mít dále přátelské vztahy s Velkou Británií, čilý obchod, aby vše fungovalo skoro jako dosud – i když jako doteď to úplně nebude. Nečlenský stát totiž nemůže mít úplně všechny výhody. Žádá za to ale respektování určitých pravidel, která jsou pro ni důležitá zejména k tomu, aby byl ochráněn jednotný evropský trh. Na druhé straně je pak britský přístup, který je hodně založen na pojmu suverenita.

Britové šli do brexitu s tím, že chtějí získat zpátky kontrolu – a bylo to i hlavní heslo kampaně za brexit:

Chtějí získat vlastní suverenitu, aby si sami mohli rozhodovat o svých věcech, o tom, jaká pravidla budou platit, aby už o nich takzvaně „nerozhodoval Brusel“. To jsou dva přístupy, které teď na sebe narážejí, a v některých oblastech se zatím nepodařilo najít společnou řeč.

To všechno navzdory tomu, že všichni už od 1. února věděli, že to bude potřeba udělat a bude nutné se dohodnout?
Přesně tak. Ale Velká Británie dlouhou dobu hrála následující hru – a britský premiér Johnson to opakuje prakticky doteď – říkali: Podívejte se, dohoda ano, ale ne za každou cenu. I ten rozchod bez dohody a fungování bez společných pravidel, jen na základě obecných pravidel Světové obchodní organizace, je pro nás v pořádku, budeme určitě skvěle prosperovat i za těchto podmínek. Takže Velká Británie dohodu nechtěla za každou cenu, zatímco evropská strana se k ní britské partnery snažila dotlačit a stále se o to snaží.

Obě strany sice říkají, že dohodu nepotřebují uzavřít za každou cenu a raději než nějakou špatnou nebo nevýhodnou dohodu, tak to raději žádnou. Ale zdá se, že i neustálá snaha a prodlužování termínů na dohodu svědčí o tom, že obě strany si dohodu přejí a že i Britové ustoupili od možnosti a je to pro ně v pořádku i bez dohody. Z toho, že přistoupili na další posunutí deadlinu, tentokrát do neděle 13. prosince, je vidět, že i britská strana si uvědomuje, že rozchod bez dohody by ji silně poškodil.

Pojďme se podívat na konkrétní dopady. Britům i obyvatelům to všechno totiž může znít – a asi i zní – velmi abstraktně. Co si můžeme představit pod těmi důsledky?
V první řadě by to znamenalo přerušení veškerého spojení. Pokud by se nepodařila dohoda, tak od 1. ledna by měla přestat létat letadla mezi britskými ostrovy a EU, měly by přestat jezdit autobusy, vlaky pod kanálem La Manche, zastavila by se kamionová doprava. Ono to tak samozřejmě nebude, protože i pro tento případ má EU připravená přechodná období. Chce nabídnout, respektive už v podstatě aktivovala balíček opatření právě pro případ, který by dovolil zhruba půlroční přechodné období, a tvrdé přeseknutí veškerých kontaktů neplatilo. Tam ale ještě bude potřeba, aby ho odsouhlasily členské země. Obě strany by tak získaly ještě trochu času dojednat v této oblasti nějaké dvoustranné dohody. Mohlo by to ale znamenat velké problémy pro dopravu, pro obchod. Vzájemný obchod by se začal řídit pravidly Světové obchodní organizace, což by znamenalo obchodování se cly, která mohou v některých případech vyletět až na 40 procent.

Takže to znamená třeba i zdražování o 40 procent?
Znamenalo by to brutální zdražení některých výrobků. A pokud by nějaká firma byla závislá na produkci daného produktu, který se takto zdraží, byl by na druhé straně kanálu La Manche v podstatě neprodejný. Zároveň by to znamenalo, že se začne obchodovat se cly – musí se začít provádět celní procedury, kontroly zboží, což bude zpožďovat dodávky. Na britské straně už provedli několik testů odbavování v Doverském přístavu a utvářely se tam mnohakilometrové fronty, kamiony tam na odbavení čekaly mnoho hodin, někdy i dní. Okolo Doveru se pro ně budují záchytná parkoviště, kde by měly čekat.

Ale pro spoustu zboží to může být likvidační – uveďme třeba převážení ovoce, zeleniny a potravinářských výrobků obecně. Ty, které podléhají rychlé zkáze, by v takovém případě byly neprodejné.

A to je jen další důsledek. Tím, že by se dodávky zdržovaly, by se samozřejmě mohlo stát, že nějakého zboží bude na trhu možná krátkodobě, možná i na delší dobu prostě nedostatek. To všechno se může stát, pokud obě strany nenajdou společnou řeč a na nějaké spolupráci se nedomluví.

Dá se říct, na čem konkrétně se tedy Londýn a Evropská unie v jednání zasekly? Podle toho, cos říkal, jde obecně asi o nějaký principiální rozpor v nahlížení na to, kdo komu může v uvozovkách co nařizovat, nebo kam až jsou obě strany ochotné zajít. Ale točí se to asi kolem nějakých konkrétních bodů. Které to jsou?
Ty body jsou tři. Zaprvé otázka rovných pravidel. O tom už jsem mluvil, je to právě jeden ze základních požadavků EU: aby v některých oblastech Británie měla sladěná pravidla a standardy s těmi evropskými a v případě, že budou mít britské firmy a britští občané přístup na jednotný evropský trh, aby nebyli zvýhodněni. To se týká konkrétně hospodářské soutěže a třeba státních dotací – aby k britským firmám neputovaly vyšší dotace, než na jaké mají nárok firmy Evropě. Má se tím zabránit tomu, aby své výrobky v případě, že budou podnikat na evropském trhu, nenabízely levněji prostě proto, že budou mít nějaké subvence ještě od státu, které ty evropské firmy mít nebudou. V tu chvíli by tudíž nemusely být konkurenceschopné. Evropská strana tedy při vyjednáváních hodně trvá na tom – je to v podstatě už od počátku zásadní požadavek – aby pravidla v této oblasti byla rovná nebo sjednocená, aby ani jedna strana nemohla být zvýhodněna. A to se právě nelíbí britské straně, která sice tvrdí: „My neplánujeme nějakým způsobem podrývat evropský trh, naše pravidla budou možná ještě přísnější a lepší než ta evropská.“ Ale nechce, aby to bylo obsaženo v té smlouvě.

Znamenalo by to totiž, že se bude opět muset podřídit nějakým evropským pravidlům. A právě to Londýn odmítá.

Potom je tu otázka rybolovu. Pro Čechy je myslím nepředstavitelné, že zrovna rybolov může přinášet takové komplikace, ale je to obrovský problém. Jde o to, že evropští rybáři hojně využívají práva na volný přístup do britských vod a loví tam ryby. Jedním ze základních slibů Borise Johnsona – ať už v kampani před referendem o brexitu, nebo před loňskými parlamentními volbami, které mu přinesly parlamentní většinu, takže byl to silný politický závazek – že získá zpátky pod kontrolu britské vody a že Británie bude rozhodovat o tom, kdo v těchto vodách bude smět lovit. Máme tu znovu stejný spor: evropská strana si chce zachovat stejný přístup do britských vod, naopak Britové ho chtějí regulovat, aby z úlovků profitovali více než doposud právě britští rybáři.

Ono je to trochu paradoxní, protože v celoevropském hospodářství má rybolov jen zanedbatelný podíl na tom, kolik peněz vyprodukuje pro evropské hospodářství, ale i pro to britské. Faktem je, že se z toho stalo opravdu silné politické téma.

V Británii z toho udělal Boris Johnson silný závazek své vlády, ale na druhé straně to platí i v Evropě. Zejména Francie, ale i Nizozemsko, Belgie, Dánsko – zkrátka přímořské státy, jejichž rybáři využívali britské vody – silně trvají na tom, aby pro ně přístup zůstal nadále zachovaný. V podstatě z toho vznikla jedna z podmínek pro celkovou dohodu: aby evropští rybáři měli dále zachovaný přístup do britských vod. Opět se tu srážejí ty dva přístupy a v této otázce se také zatím nepodařilo nalézt společnou řeč.

Zůstává ještě třetí otázka, na které se pohledy Londýna a Bruselu střetávají. Která to je?
Je to téma, které vše zastřešuje, a sice otázka, jak vůbec kontrolovat dodržování dohody, případně kdo by řešil spory nebo porušování konečné dohody. Znovu narážíme na rozdílné přístupy. V EU vše totiž ve finále vše směřuje k tomu, že by to rozhodoval Soudní dvůr Evropské unie. Jenže to je něco, na co britská vláda nechce přistoupit. Jedním ze zásadních hesel a slibů kampaně za vystoupení Velké Británie z EU znělo: zbavíme se nadvlády Evropského soudu, Lucemburk už nám nebude nic přikazovat, nebude ovlivňovat naše právo. Británie se tedy brání tomu, aby do řešení budoucích sporů mohl jakýmkoli způsobem vstupovat právě Soudní dvůr Evropské unie. Hledá se nějaký mechanismus, společný výbor, zkrátka nějaké řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany. To by platilo ve chvíli, že by bylo potřeba rozsoudit v případě nějakých třenic nebo porušování případné dohody.

Z toho, co už jsi vysvětlil, je zjevné, kolik je toho v sázce. Opravdu to jsou možná osudy jednotlivců, firem, celých společností. Ti všichni se v tuto chvíli zdají být rukojmím toho, jestli především britský premiér Boris Johnson prokáže, že splnil svůj politický anebo rétorický cíl, který dal, tedy aby Británie měla znovu nad věcí kontrolu. Je to správné chápání té situace? Anebo je stejná politická hra i na straně EU ve chvíli, kdy se obě strany nejsou schopny dostat k dohodě?
Určitě je to částečně politická hra. Obě strany se při vyjednávání snaží prosadit své požadavky. A to je myslím jeden ze základních důvodů, proč ještě nedospěly k dohodě a proč se jim nedaří v podstatě od začátku nalézt společnou řeč. Alespoň z mého pohledu při těch jednáních nejde a nešlo o hledání kompromisů. Daleko spíše tu jde o to, uhájit si vlastní červené linie, jak se to někdy označuje, tedy své podmínky, s nimiž do vyjednávání šly. Spíše než hledání průsečíků a společných bodů se řešilo to, co je pro ně nepřekročitelnou hranicí. To trvá v podstatě doteď. Jak už jsem zmiňoval na začátku, tyto body neshody jsou takto neuralgické už od samotného počátku, tedy od března, kdy jednání začala.

Je v tuto chvíli možné říct, kdo je otevřenější dohodě? Kdo je tu svojí červenou čáru ochoten překreslit – Británie, nebo EU?
V posledních dnech se jevilo, že největší ochotu ke kompromisům projevuje hlavní unijní vyjednavač Michel Barnier. Ten přišel s některými kompromisními návrhy, zejména v té otázce rybolovu. Navrhl, že evropské státy by se vzdaly části svých kvót a dohoda o množství ulovených ryb by se po nějakém časovém období vždy znovu vyjednávala. V tom vidíme výrazný ústupek britské straně – a je to zase jeden ze základních požadavků Britů, aby dohoda o rybolovu byla vždy maximálně na rok a pak se o ní vyjednávalo znovu. Zhruba tímto směrem byl ochoten zajít Michel Barnier. Dokonce členským státům otevřeně řekl: „Pokud budete chtít dohodu, prostě musíme u rybolovu ustoupit.“ V tu chvíli ale narazil na členské státy, pro které je rybolov zásadní otázkou, tedy primárně Francie. Tyto státy na něj začaly velmi silně tlačit, aby Britům tolik neustupoval, aby se striktně držel mandátu, který mu dala EU. Výsledkem je, že už se zdálo, že stanoviska obou stran se nějakým způsobem sbližují, a najednou opět byla nedohoda. Britové to interpretovali tak, že evropská strana přišla s novými požadavky, které pro ně byly znovu nepřijatelné. Není tedy možné paušalizovat to na jednotlivé strany, ale unijní vyjednavači byli připraveni ustoupit a dostali se pod tlak šéfů vlád. Nejhlasitěji vystupoval francouzský prezident Emmanuel Macron, který otevřeně prohlásil, že jeho země tu konečnou dohodu nemusí podpořit, pokud nebude odpovídat francouzským zájmům. Což je jasné ultimátum, že v otázce rybolovu se musí vyhovět tomu, co požaduje Francie – a to je tedy primárně volný přístup do britských vod. Náznaky kompromisů, ústupků tady tudíž byly. Ale opravdu ani jedna ze stran není připravena nebo ochotna ustoupit úplně a licituje se až do posledních hodin a minut, čehož jsme svědky právě teď.

Deadline připadá na neděli 13. prosince. Dá se v tuto chvíli odhadovat, jestli se obě strany dohodnou? A kdo vlastně dohodu v tuto chvíli potřebuje víc – unijní sedmadvacítka, nebo Londýn?
Já stále věřím, že se dohodnou, že to bude typická unijní dohoda takzvaně za minutu dvanáct. Teď se tedy vyskytujeme ve fázi, kdy jsme obrazně spíš deset minut po dvanácté, protože v ideálním případě měla být dohoda na stole někdy v říjnu, nejpozději v polovině listopadu, aby ji bylo možné pohodlně schválit do konce roku. Takže teď už opravdu tlačí čas. Deadline je do neděle, takže si umím představit, že v neděli ve 23:55 vítězoslavně zazní fanfáry a Brusel i Londýn zvolají: máme dohodu! Pomyslný bílý kouř nad palácem Berlaymont začne stoupat. A odpověď na otázku, kdo dohodu potřebuje víc – podle mne je to Británie. Zaprvé evropský trh je pro Británii zásadní, vyváží tam skoro polovinu veškerého svého exportu, a kdyby tam neměla mít přístup, případně kdyby ten přístup měl být ztížen cly a různými pohraničními procedurami, tak to britské hospodářství výrazně poškodí. Už jsme zmiňovali, že Británie se v současnosti potýká s vážnými ekonomickými dopady pandemie koronaviru. Podle odhadů se její ekonomika má propadnout o více než 10 %. A pokud by nastal tvrdý rozchod a vzájemný obchod by přestal fungovat nebo by byl nějak výrazně omezen, uštědřilo by to britské ekonomice další ránu a pro Británii by to mohlo být opravdu velmi vážné. Podle mě, kdyby si britská vláda stála za svým, tedy že bude skvěle prosperovat i bez dohody, mohla klidně na začátku prosince bouchnout do stolu a říct: my už tu dohodu nepotřebujeme a pojedeme dál bez ní. Britská strana to neudělala, vzpomeňme si, že Boris Johnson už jedno takové ultimátum dal. Řekl, že pokud se obě strany nedohodnou do poloviny října, později už to nemá cenu. Teď jednal s Ursulou von der Leyenovou na začátku prosince a ještě tomu šanci dal. Tudíž i opačného břehu La Manche cítím, že si je londýnská vláda vědoma toho, že dohodu potřebuje a že rozchod bez dohody by pro ni byl další ranou.