Lukašenko pánem situace. V lidech se mísí pocity zoufalství a naděje, říká běloruský dokumentarista

Andreji, vy pocházíte z Běloruska, momentálně ale žijete v Polsku, kam jste odešel během práce na dokumentárním snímku Když květiny nemlčí. Tento film, který v týdnu otevřel festival dokumentárního filmu v Jihlavě, zachycuje protesty po prezidentských volbách v Bělorusku a následné represe režimu Alexandra Lukašenka. Jaká je v tuto chvíli - něco přes rok od voleb a od hlavního náporu protestů - v Bělorusku situace?
V Bělorusku vládne strach, možná i propad do zoufalství. Zároveň ale v lidech stále dříme naděje, protože druhá strana (režim Alexandra Lukašenka. pozn. red.) nemá žádný pozitivní program. Režim nemá lidem co nabídnout, nenabízí variantu, jak žít dál, jak se rozvíjet. Takže bych řekl, že špatně na tom jsou teď obě strany. Režim stále ještě má v rukou moc, kontroluje společnost s pomocí represí a strachu. Ale nevyhrává, jen dočasně drží v rukou otěže s pomocí násilí. Protesty udusil brutálním způsobem, mezi lidmi nicméně i přesto dál žije naděje na změny. Samozřejmě nikdo už nevěří v to, že by přišly přes noc. Lidem je jasné, že situace, ve které se nacházíme, potrvá delší dobu, než si mysleli třeba před rokem.

A chodí lidé dál protestovat a dávat najevo nesouhlas do ulic běloruských měst?
Lidé by protestovali, ale režim jim to nedovolí. Shromáždit se nemůže ani pět lidí najednou. Pokud s takovým úmyslem vyrazíte ven, okamžitě vás na prvním rohu seberou. Sociální sítě, telefony, veškerou komunikaci má režim prošpikovanou slídily, hovory se odposlouchávají. Dřív než byste stačili cokoli domluvit, režim jakoukoli takovou aktivitu zadusí v zárodku. Pokud přeci jen vyrazíte protestovat, i jako pouhý jedinec, vzala byste si s sebou symbol protestu nebo vlajku, případně klidně stačí, abyste měla šátek nebo třeba ponožky v národních barvách, bílé a červené, okamžitě, dřív než řeknete švec, vás bezpečnostní složky zadrží. A kdyby šlo o plánovanou akci, tak se prostě neuskuteční. Na místě demonstrace najdete plno aut speciálních sil, tajné služby KGB. V tuto chvíli má prostě státní moc situaci plně pod kontrolou, samozřejmě s pomocí zbraní.

Vy jste se ve svém snímku zaměřil na osudy několika lidí, kteří se loni zúčastnili protestů po prezidentských volbách. Můžete nám hlavní hrdiny představit? A můžeme popsat, jak jim demonstrace a následné kroky Lukašenkova režimu změnily život?  
Na prvním místě je to portrét běloruských žen. Začal jsem ten film natáčet, aniž bych tušil, že nakonec získá svou současnou podobu. Nechtěl jsem točit snímek o protestech. Zabýval jsem se do té doby jinými tématy, cílenému politickému obsahu jsem se spíš vyhýbal.

A co se stalo, že jste se přístup rozhodnul změnit?
Události nabraly rychlý spád. Ocitnul jsem se před zdmi vazební věznice, kam režim svážel zadržené protestující. Právě tam se během povolebních nocí, kdy v Minsku vybuchovaly granáty a policie brutálně bila a pronásledovala demonstranty, scházeli příbuzní, přátelé a známí a čekali na jakékoliv informace o osudu svých nejbližších. Nevěděli, kde skončili, jestli jsou zatčení, jak dlouho je policie bude zadržovat, jestli jim uložila nějaký trest, zda jim můžou předat jídlo nebo léky. Byly tam stovky lidí. Matky, sestry, ženy, muži. A já jsem to začal natáčet.

Vlastně jsem jen zaznamenával jejich portréty a sledoval, co se děje. V jejich tvářích přitom bylo všechno vepsané, veškerá bolest, kterou procházeli. Nebylo třeba žádného komentáře.

Zvolil jsem formu širokých záběrů, které doplňuje mozaika dialogů. Vznikl z toho pak krátkometrážní film. Když jsem po natáčení přijel domů, dozvěděl jsem se, že auto, ve kterém byla moje sestra se svým mužem, naboural vůz speciálních zásahových sil a že na ně dokonce stříleli. Naštěstí se jim nic nestalo, ale bezpečnostní složky je také zadržely a odvezly do té vazební věznice.

Takže to všechno najednou dostalo osobní rozměr?
Ano, najednou se to změnilo v osobní záležitost. Došlo mi, že bych měl pokračovat v natáčení, protože z toho najednou byla rodinná historie, která se ale týkala tisíců, desetitisíců dalších lidí, bratrů, sester, kteří to prožívali stejně jako já. Můj případ nebyl ničím výjimečný, ale protože jsem dokumentarista, měl jsem možnost vše natáčet, zaznamenávat, pozorovat. Uvědomil jsem si, že bych měl s kamerou sledovat nejen příběh své sestry, ale i jiných rodin. A celé to pak přerostlo v plnometrážní film a nakonec se složilo až v obraz Běloruska.

K tomu, že se hlavními hrdinkami staly ženy, přitom došlo úplně přirozeně. Celou společnost to zasáhlo, že právě ženy byly těmi prvními, kdo po brutálním bití, dokonce úmrtích demonstrantů, vyšly protestovat do ulic. Byly oblečené celé v bílém, držely v rukou květiny a vyzývaly k pokojnému vyřešení situace a k nastolení dialogu. V ulicích Minsku a dalších běloruských měst se k nim přidávalo stále více lidí a protesty tím dostaly ještě masovější charakter. Demonstrací se najednou účastnily statisíce lidí, byly dny, kdy to bylo až půl milionu. Takže obrovské množství Bělorusů.

A byly to právě ženy, kdo po dnech nočních střetů mezi policií a demonstranty vtiskly protestům jinou tvář - ženskou, klidnější a pokojnější. I když toho fyzicky vytrpěli víc muži, kamera se mi vždy stáčela k tvářím žen, které - byť mlčky - vypovídaly mnohem víc o tom, co se nám děje. Prozrazovaly také, jak mírumilovně a pokojně jsou lidé naladěni, nehledě na krutost a násilí režimu, které jsme v prvních dnech po volbách všichni zakusili. A tak jsem v natáčení pokračoval.

Některým rodinám jsem se věnoval podrobněji, sledoval jsem jejich osudy i celé měsíce a snažil se zjistit, jak lidé žijí s traumatem poté, co je z vězení pustili. Moje sestra se například dostala do vazební cely se 36 dalšími ženami. Nemohly spát, nemohly sedět, ležet. Někdo měl zlomenou nohu, další trpěl bolestí. Dokud je nepřevedli na celu, nemohly si dojít ani na záchod. Bylo to týrání. Některé ženy policie zbila, ještě než je převezla do vazby. Nejstrašnější zkouškou ale pro moji sestru bylo poslouchat křik mužů, které policie v noci bila a mučila.

Zacpávaly si uši, zpívaly si, třeba běloruskou národní píseň Kupalinka, aby to neslyšely. To všechno je obrovské trauma. I když moji sestru nezbili tak jako třeba jiné ženy, trpěla tím, co slyšela - mohl to být její manžel, koho mlátili. Jsou to traumata, která si lidé nesou celý život, i potom, co se vrátili domů. Někdo skončil s nepodmíněným trestem, jiné pustili po pár dnech. I pokud ale strávili za mřížemi třeba 15 dnů, ponesou si ty zážitky po zbytek života. Moje sestra se potýká s důsledky každý den.

Snažil jsem se tohle vše ukázat filmovými prostředky, skrze pohled do běžného života, sestřiny vztahy s přítelkyněmi, dětmi, zachytit, jak se s tím traumatem vyrovnává. A jak je vůbec možné fungovat v zemi, kde se za oknem odehrávají protesty a vás začíná ovládat strach a když se setmí, bojíte se jít ven, i když předtím jste se protestů účastnila. Právě proto režim rozsévá mezi lidmi strach, aby se báli znovu se demonstrací účastnit, aby si dovedli představit, co všechno je může čekat, pokud se zapojí i jen do mírumilovného a poklidného protestu.

Všechno tohle jsem se pokusil obrazem zachytit a zhodnotit. Film se jmenuje Když květiny nemlčí v odkazu na ženy, které dlouhou dobu - 27 let Lukašenkovy vlády - o dění v Bělorusku mlčely, a najednou se s nimi naprosto živelně odehrála změna. Ženy s květinami získaly svůj hlas. A nejen to, svým chováním přesvědčily ostatní, aby se k nim připojili.

A jak velký to byl zlom či klíčový moment pro běloruskou společnost jako takovou? Dá se teď po více než roce zhodnotit jaký to mělo dopad, že to byly právě ženy, kdo se tak zasadil o boj za svobodu a občanská práva? Začal na základě toho třeba tyto svobody jinak vnímat i zbytek společnosti?
V Bělorusku se teď nevede oddělená debata o ženách a mužích, protože v zemi se nedodržují vůbec žádná práva. Zákon tu není ani pro ženy, ani pro muže. Jak řekl bývalý prezident, zákon vás neochrání, pokud existuje podezření, že jste proti režimu. Proto v běloruské společnosti taková debata nepanuje, její instituty jsou zničené. Neexistuje nezávislý tisk, média buď přišla o akreditace nebo úřady přímo zavřely jednotlivé redakce.

24 novinářů a zaměstnanců médií je momentálně ve vězení. 24! A to jsou jen novináři, ani nemluvím o tom, že u nás v Bělorusku je přes 800 politických vězňů - to jsou oficiální údaje. Podle některých informací jsou jich až tisíce. Některé rodiny totiž organizacím, které situaci monitorují, nehlásí, že jejich členové skončili za mřížemi kvůli svým politickým názorům nebo jiným krokům. Takže o právech žen tu není řeč, protože nejen že se lidská práva jako taková nedodržují, ona tu vůbec neexistují.

 Já jsem tu otázku myslela ještě trochu jinak…  
...Nakolik to společnost doceňuje?

Ano, nakolik angažmá žen změnilo situaci jako takovou. Vy jste i zmiňoval tu skutečnost, že to byly ženy, které se staly vůdkyněmi protestu, a teď nemyslím jen lídryněmi opozice, ale vůdčí silou celého protestu. Jak důležité to samo o sobě bylo?
Vyplynulo to nějak přirozeně. Lidé tím byli nadšení. Ale měl bych znovu zdůraznit, že fyzicky víc trpěli muži, i ve věznicích bylo více mužů. Policie brutálně bila především muže. Ženy samozřejmě také fyzicky trpěly, a nejspíš trpí víc teď morálně a psychicky, protože jejich muži jsou ve vězení, ale třeba i oběti policejního násilí tvoří muži. Naštěstí se jimi nestaly žádné ženy. Hodně se mluví o „ženské tváři protestu“, zároveň ale všichni rozumí tomu, že bychom ten jev neměli zveličovat nebo ho naopak nedoceňovat. Nehodnotilo se to hlediskem, kde byly ženy nebo muži první, všichni obyvatelé Běloruska si přáli tu stejnou věc, sjednotili se a v jistou chvíli to byly ženy, kdo dokázal režim dezorientovat. Státní složky dlouho rozvažovaly, kdy proti ženám zasáhnout. Panoval spíš patriarchální pohled na věc: muže mlátit můžeme, můžeme je mučit i zabít. Ale ženy? To přece ne.

Jenomže pak zjistili, že ženy spoustu věcí zvládnou, že je chtějí, otevřeně o nich mluví a nemají strach. Uplynul týden dva a začali mlátit i ženy. Respektive pokračovali otevřeněji v jistém typu násilí. Zatímco předtím bili lidi na policejních okrscích, pak už to dělali na ulicích. Proti ženám nasadili i zvukové granáty, které jim přivodily zlomeniny nohou a další zranění. Prostě se k nim režim v jistou dobu začal chovat stejně jako k mužům. Zatímco předtím se možná chovali trochu mírněji během zadržení i při zacházení ve vyšetřovnách. Pak se to všechno vyrovnalo. Ženy také nedostávaly matrace a musely spát na zemi, neposkytovali jim hygienické prostředky, dávali je na celu s bezdomovci, a tak dále. Nevím, jestli jsem úplně odpověděl, ale výsledkem je to, že k ženám se teď chovají stejně. Je jedno, jestli jste muž nebo žena, pokud jste proti režimu, pak jste nepřítel.

Vy už jste zmínil, že se to ve vašem případě změnilo v osobní historii, že represe Lukašenkova režimu změnily i život vás a vaší rodiny. Vy jste se nakonec rozhodl přesídlit do Polska. Co vás k tomu donutilo a jak těžké rozhodnutí to bylo?
Bylo to těžké rozhodnutí. Nechtěl jsem zemi opouštět, ale v jistou chvíli bylo jasné, že nebudu moct dál plnohodnotně pracovat, a to znamená i normálně žít. Přestalo být možné natáčet, dokonce i když jsem točil filmy, které se netýkaly politiky - dřív jsem se věnoval i neutrálnějším tématům, strávil jsem čas natáčením na vesnici, točil jsem o umělcích, lékařích - dnes už nic takového prakticky není možné. Zaprvé se bojí lidé, zadruhé - když vyjdete ven s kamerou, mohou vás zadržet, předvést na policii a pak bůh ví, co s vámi bude. Pracovat v takových podmínkách je nemožné, tak jsem se rozhodl, že preventivně ze země odjedu.

Když zmiňujete obtíže, kterým čelíte jako filmový tvůrce, jak je možné v tuto chvíli vůbec dokumentovat to, co se v zemi děje? Jak důležitým faktorem je strach lidí z represí, postihů vůči rodinám, blízkým? A jaké to má důsledky pro společnost, když není možné zachytit, jak se cítí a co se s ní děje?
Pracovat v tuhle chvíli skutečně téměř není možné. Ale stále ještě jsou lidé, kteří se o to snaží a také jsou lidé, kteří se nebojí na kameru vystoupit a dát rozhovor. Ale natočit plnohodnotný dokumentární film, založený na pozorování a obrazovém zachycení reality, to vyžaduje čas, rok nebo i víc, a to je těžké. Není to nemožné, ale fakticky to nejde. Venku točit nemůžete, takže musíte zpovídat lidi doma, v jejich bytech. A k tomu se lidé bojí.

Jsou i takoví, kteří se nebojí dopadů na rodinu a jsou nachystaní mluvit a podělit se o svůj pohled na to, co se děje. Ale jiní se uzavírají a mají strach. Mají před očima i takové případy, kdy lidé skončili za mřížemi na čtyři roky. Nicméně objevují se i opačné případy, třeba manželka (opozičního politika, pozn. red.) Nikolaje Statkieviče se baví s médii i přesto, že žije v Bělorusku. Otevřeně píše o tom, jaké dostává od svého manžela z vězení zprávy. Statkievič si před nějakým časem už odseděl pět let a teď je ve vězení znovu, byl odsouzen ještě před prezidentskými volbami.

A podobně odvážných žen nebo matek není vůbec málo. Záleží ale samozřejmě na konkrétní osobnosti, na tom, jak svobodný se člověk cítí, jestli pracuje ve státním sektoru a má důvod se bát, že na něj úřady budou moct vyvíjet tlak. Nebo jestli je to člověk, který už nemá co ztratit, na práci mu třeba tolik nezáleží a může být mnohem otevřenější.  

Vy jste zmiňoval vztah mezi režimem a tou částí běloruské společnosti, která usiluje o demokratické fungování, a skutečnost, že tam panuje cosi jako pat - režim stále drží moc v rukou, opozice se ho dál snaží přimět, aby se vlády vzdal. Zároveň se během tohoto roku odehrálo několik zásadních konfrontačních momentů - jedním z nich bylo zadržení opozičního aktivisty a novináře Ramana Prataseviče, kterého běloruské složky doslova vytáhly z letadla, které směřovalo do sousední Litvy a bylo přinuceno přistát v Minsku. Jak zásadním zlomem byl tento typ kroků Lukašenkova režimu pro Bělorusy usilující o demokratičtější poměry? Roste tlak, kterému musí ze strany režimu čelit?
Ano, samozřejmě, že takové momenty mají vliv. Nedokážeme předpovědět, co se stane v budoucnosti, co může být další roznětkou pro novou vlnu protestů, kde by lidé vyšli do ulic už s jiným přístupem. Je těžké situaci předvídat a analyzovat, protože ani loni v srpnu takový vývoj událostí nikdo nepředpokládal. Všichni si tehdy mysleli - dokonce i režim samotný - že se vše odehraje stejně jako v roce 2015, kdy se dění točilo kolem situace na Krymu a ani sami Bělorusové o žádné protesty nestáli. Chtěli jen volby přežít a přáli si, aby vše nedospělo do stejného bodu jako na Krymu.

Ale v roce 2020 přišla pandemie, na obzoru nebyli vidět žádní výrazní kandidáti a režim se nechal ukolébat. Pak se z ničeho nic kandidáti objevili, společnost se rozhoupala a za pár měsíců bylo jasné, že volby se neodehrají jen tak jakoby nic. Režim se to snažil nějak uhrát, zachovat si tvář a vyvarovat se masových represí. Zadrželi pouze kandidáty, do voleb pustili jen ty, o kterých si mysleli, že jsou neškodní a nikdo je volit nebude. Po této zkušenosti se ale státní moc podobného postupu už nedopustí, takové podmínky před volbami už neumožní. Legitimitu režimu v podstatě už dnes nikdo neuznává. S Lukašenkem se nikdo nebaví, sankcí přibývá. Skutečně je to patová situace. A v ní už ani hra na demokracii, kterou režim mnohokrát předváděl, nedává smysl.

Osobně mi nepřipadá pravděpodobné, že by se situace mohla v dohledné době uvolnit. Nejsem politický analytik, abych to dokázal do detailu posoudit, jsem jen dokumentarista. Ale myslím si, že k dalšímu výbuchu protestů může dojít, protože režim má ve společnosti jen minimální podporu. Už během loňských protestů jsme viděli, že zatímco odpůrci režimu vycházeli do ulic v masovém měřítku, ty kdo režim podporují, státní moc svážela autobusy. Lukašenkovi stoupenci jsou tišší, až ustrašení a nejsou připravení jít se za něj veřejně brát do ulic. Režim podporují, protože mají pohodlný život, nebo jim je to možná jedno, případně se bojí změn, ztráty společenské pozice. Ta část společnosti, která je netečná, se bojí nového formátu, nejen vzniku občanské společnosti, ale i nového ekonomického uspořádání, kde by pro ně nebylo místo. Nejsou ale připraveni jít se za režim bít, jen ho tiše podporovat, zakrývat oči před represemi a to je vše. A ti lidé, kteří protestovali, ti nikam nezmizeli. Ano, ve společnosti zakořenil strach a represe, ale mínění lidí jako takové, se nezměnilo. 

Vy sledujete nejen situaci v Bělorusku, z Polska pozorujete zblízka i dění v Evropské unii. Věnuje Evropa dění v Bělorusku dostatečnou pozornost? 
Na začátku to tak bylo. Přišlo mi, že neuznání legitimity bývalého prezidenta bylo velmi důležitým momentem. Stejně tak jako sankce, které sice nemění tu výchozí situaci, ale postupem času se jejich vliv projeví a státní moc je pocítí. Takže v tomto směru to určitě zafungovalo. Pokud jde ale o aktuální téma migrace přes běloruskou státní hranici do zemí Evropské unie, na tom se názory štěpí, jak můžu sledovat v Polsku. Část lidí, kterým leží na srdci otázka lidských práv, nechce vidět, že ti migranti jsou běloruským režimem využíváni jako zbraň proti Evropě.

My Bělorusové to vnímáme jednoznačně, ale polská veřejnost se zdá být rozdělena na dva tábory. Jeden z nich se domnívá, že hranici je třeba otevřít a ty lidi sem pustit, ale neuvědomují si, že pokud by se takový koridor otevřel, Evropa to nemusí zvládnout, protože to nebudou tisíce lidí, ale jeden milión, dva, tři, nebo taky deset i dvacet miliónů lidí. Běloruský stát na tom bude vydělávat a ještě se bude radovat, že Evropa teď řeší úplně jiný problém než nějakou diktaturu. Jestli toho dělají jiné státy (ohledně Běloruska, pozn. red.) dost, těžko říct. Ze začátku mi přišlo, že ano, teď se mi to složitě hodnotí. I v mém filmu je takový moment, kdy syn jedné z hlavních postav říká, že „Evropa nám nemůže pomoct, protože je jí to jedno“. Pak se zamyslí a dodá: „Anebo se bojí Ruska.“ 

Neměli bychom zapomínat na to, že tu je ještě třetí důležitý hráč v celé té záležitosti, a to je Kreml. Nebýt jeho podpory, už by tu v podstatě ten režim nebyl. Protože doma žádnou podporu nemá a všechno to stojí na represích, udržení mocenské vertikály hrubou silou, vydíráním a strachem z toho, že když to celé praskne, skončí všichni do jednoho ve vězení za to, čeho se na vlastním národu dopustili. Kreml ale, z mého pohledu, nedopustí úplný krach běloruské ekonomiky, který by znovu vyhnal lidi do ulic, a krmí Bělorusko a jeho režim jako psa. Jen tolik, aby nezdechnul. A zároveň ho drží na krátkém vodítku. Tím pádem se ani sama státní moc necítí svobodná, není vítězem, ale rukojmím. Na jednu stranu drží pod krkem běloruský lid, ale stejně tak ji samotnou drží pod krkem Kreml. A jaké má Moskva další plány, to uvidíme až v příštích letech.

Je možné, že se Bělorusko stane takovým hybridním útvarem, něčím mezi Čečenskem a Krymem. Už teď je odříznuté od leteckého spojení se Západem a potýká se se sankcemi, což může mít další negativní dopady a v tom nejhorším případě může dojít až k úplnému připojení k Rusku, což tedy myslím Lukašenko zatím nechce. A je možné, že v téhle provizorní fázi může jeho režim ještě několik let přežít. Je to taková zafixovaná situace, kdy represe pokračují, ale už ne v tak masovém měřítku. Někdy provedou razii se zatýkáním u dvaceti lidí, někdy jen u jednoho. Mění se to den ode dne, lidé o tom čtou a strach postupně prorůstá celou společností. Je to naprosto cílené, aby se lidé báli zvednout hlavu a znovu vyjít na ulici. A tak to může pokračovat ještě dlouho.