Pobaltí se chystá na válku, hloubí zákopy. Putinovo Rusko tam srovnávají se SSSR, hlásí zpravodaj

Matěj Skalický mluví s Andreasem Papadopulosem, zpravodajem České televize ve Varšavě

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

28. 3. 2024 | Praha

Hloubí zákopy, staví bunkry. Pobaltské státy. Chtějí se bránit, připravují se na válku. Litva, Lotyšsko, Estonsko čelí výhrůžkám z Kremlu. Jak reálná je ruská agrese v Pobaltí? Téma pro Andrease Papadopulose, zpravodaje České televize. Ptá se Matěj Skalický.

Editace: Kristýna Vašíčková
Sound design: Damiana Smetanová
Rešerše: Zuzana Marková
Podcast v textu: Tereza Zajíčková
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Použité fotky:

Andreas Papadopulos | Foto: Matěj Skalický | Zdroj: Vinohradská 12

Lotyšský voják na cvičení u lotyšsko-běloruských hranic | Foto: Valda Kalnina | Zdroj: Profimedia / EPA

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vrátil ses z další cesty po Pobaltí. Jak hmatatelné tam jsou obavy z války s Ruskem?
Myslím, že jsou velmi hmatatelné. Minulou neděli se tu konaly akce a pochody na připomínku 75. výročí masivních sovětských deportací. Sověti po 2. světové válce násilím vyvezli na Sibiř asi půl milionu vzpurných Litevců, Lotyšů a Estonců. Přivezli místo nich své lidi a celou oblast rusifikovali. Dnes je historický výklad takový, že těmito deportacemi začala sovětská okupace všech zemí, které byly nakonec částečně násilím začleněny do Sovětského svazu. A kdo mohl na akcích být, viděl a slyšel vzkazy, které drtivá většina politické reprezentace adresovala současnému Rusku. Kdybych je měl parafrázovat, řeknu, že Pobaltí klade mezi Putinovo Rusko a Sovětský svaz rovnítko, a toho současného se obává úplně stejně jako toho minulého.

Máš pocit, že obavy rostou?
Určitě. Estonsko, Litva a Lotyšsko patří mezi hlavní politické spojence Ukrajiny, i proto, že spolu sdílí politiku vymaňování se z ruského vlivu derusifikace, desovětizace. V pořadí, v jakém jsem je zmínil, tak podle Kyjevského institutu dávají 3,5, 1,5 a 1,2 procenta svého HDP na pomoc Kyjevu. Pobaltí do podpory bránící se země zainvestovalo nejen velké peníze, ale také víru ve zlepšení své vlastní bezpečnosti. Válku proto prožívá emotivně, samozřejmě se strachem. Pobaltí teď sledovalo i to, jak Rusko na ukrajinské frontě postupovalo. Sledovalo zprávy o tom, že Vladimir Putin by mohl nařídit mobilizaci a povolat do zbraně další půlmilion vojáků. Sledovalo i zprávy o rozmístění ruských taktických jaderných zbraní v blízkosti hranic. 

Do toho se stupňuje aktivita ruských agentů v Pobaltí. Nepřestávají kyberútoky, hranice je pod neustálým tlakem nelegální migrace, která je uměle vyvolaná běloruským režimem. Ani v Estonsku, ani v Lotyšsku se nedaří přivést na svou stranu část početné ruské menšiny. Navíc jsou tu téměř denní výhrůžky ruské i běloruské propagandy. Vladimir Putin nejedenkrát označil Pobaltí za zónu ruského zájmu. Běloruský diktátor Lukašenko teď – myslím, že to bylo v úterý – v televizi znovu s úsměvem na rtech opakoval, že by jeho jednotky mohly zaútočit na Litvu přes Suvalský koridor. Důvodů je tedy opravdu hodně a jsou to dobré důvody k opatrnosti.

Nejbližší spojenci Ukrajiny

Mluví se o tom, že se výhrůžky mohou přetavit v realitu. Hrozí v současné době bezprostřední útok na Pobaltí? 
Revizionistická politika současného Ruska je v Pobaltí zásadním tématem, a nejen v Pobaltí. Je to například důvod, proč je v Pobaltí mimořádná podpora EU a NATO. Je tu cítit, že NATO je zárukou zachování kýženého statusu quo. Je ale také dobré říct, že experti tajné služby se ve svých veřejných hodnoceních rizik shodují, že bezprostřední útok Ruska momentálně nehrozí, a jako nejlepší prevenci zmiňují podporu Ukrajiny. Nicméně nelze v žádném případě ruskou agresi – bojůvku, cokoliv – vyloučit.

Přípravy se odehrávají i mimo diskuzní rovinu? Budují se nějaké přípravné základny, bunkry, zákopy?
Ano. Ministři obrany všech tří zemí letos v lednu podepsali zásadní dokument o vzniku Baltské obranné linie. Když teď odcituji z průvodního textu, tak jde o „soustavu předpřipravených obranných postavení sloužících k zadržení a odstrašení nepřítele“. Moc dalších podrobností jsem z dokumentu nezjistil. Ale o tom, co si pod tím představit, jsem v Rize hovořil s Jānisem Sārtsem z Centra NATO pro strategickou komunikaci. Ten mi vylíčil, že všechny země staví bunkry, vyhloubí na hranicích s Ruskem a Běloruskem zákopy, protitankové příkopy a například i vytyčí prostory pro minová pole, která by byla v případě napadení země osazena.

Zatím se hloubí první zákopy hlavně na estonské straně, to už bylo možné vidět na takových PR záběrech estonské armády. Když jsem pátral po detailech v estonských médiích, našel jsem třeba zmínku, že Tallinn chce vybudovat zhruba 600 bunkrů. Víme, že estonsko-ruská hranice má 300 kilometrů, zhruba 100 kilometrů z toho tvoří jezera a řeky, zbytek je suchá hranice. Z toho mi vyplývá, že na kilometr by měly být postaveny zhruba tři bunkry. A pokud by stejnou hustotu bunkrů chtěla na hranici s Ruskem a Běloruskem postavit Litva, musí postavit 3 000 bunkrů, Lotyšsko pak kolem 1 200. Je tedy patrné, že jde o běh na dlouhou trať, ale ty plány jsou. 

Proč ten běh na dlouhou trať nezačal dřív? Ruská agrese na Ukrajině probíhá už od roku 2014. 
Hlavní motivací je samozřejmě strach z ruské agrese, ale nejen z té agrese samotné, ale hlavně z její povahy. Státy východního křídla NATO šokovaly zprávy o masakrech civilistů v Buči, Irpini a u Kyjeva v roce 2022, svědectví o mučení a popravách Ukrajinců. S takovou úrovní barbarství nikdo ve svých obranných plánech nepočítal. Dříve třeba i v Polsku existovaly pro případ napadení obranné plány, které počítaly s ústupem do vnitrozemí. V případě Polska třeba za linii řeky Visla. Ale to je teď, když víme, jak se Rusové na dobytých územích chovají, politicky i vojensky absolutně neprůchozí. Na summitech NATO ve Vilniusu a poté i v Madridu se Aliance domluvila na změně této taktiky, kterou ostatně ve Varšavě – tuším, že to bylo loni – hezky popsal americký prezident Joe Biden, který řekl, že NATO bude hájit „doslova každý inch svého území“. A v tom je právě zakódováno, že prostě není možné nechat naše civilisty za ruskou linií, protože by to byl jejich konec.

To znamená, že zkušenost z Ukrajiny z posledních let změnila chápání, jak se připravovat na potenciální válku…?
Určitě, a naprosto zásadně. Když jsem byl na ukrajinském bojišti kdekoliv za nějakou jednotkou, tak se tam vždy stahovala k nějakému opevněnému bodu, tedy bunkru, pevnosti, nějakému zákopu. Opevnění hrají v konvenční válce prim a ještě dlouho hrát budou. Viděli jsme to třeba teď v Avdijivce, kde Ukrajina dlouho držela obranu proto, že tam měla vybudován robustní systém bunkrů, zákopů a opevnění, a Rusům se toto město těžko dobývalo. Stejně tak zásadní se ukázala být minová pole, které Pobaltí také zvažuje. Loni v létě minová pole de facto překazila ukrajinskou protiofenzivu. Takže si troufám říct, že bez zkušeností z Ukrajiny by baltská linie v zamýšlené podobě nejen nevznikala, ale vojenská taktika a plány by vypadaly úplně jinak.

Stav armád

V jaké kondici jsou armády jednotlivých pobaltských zemí? Nedávno jsme od náčelníka Generálního štábu Karla Řehky slyšeli, že bychom se do budoucna mohli bavit o nové formě povinné vojenské služby. Lotyšsko obnovilo povinnou vojenskou službu v loňském roce, Litva to udělala už před několika lety. Jak se obyvatelé Pobaltí staví k dobrovolnému nástupu do armády?
Tam padají mnohem silnější výroky a jsou mnohem blíže konsenzu. Ochota nastoupit na povinnou vojnu je poměrně velká, podporovaly ji i všechny strany obávající se Ruska. Naopak povinnou vojnu kritizovala část ruské menšiny v zemi, a objevily se samozřejmě i případy těch, kteří nastoupit odmítají. To je ale záležitost letošního roku, takže emoce s tím budou spojeny i nadále. 

Do Pobaltí se vracím za různými tématy. Ta bezpečnostní jsou mi asi nejblíž a musím říct, že nikde jinde jsem neslyšel tak často zmiňovat všem známý článek pět washingtonské smlouvy NATO, který předpokládá, že všechny země přijdou té napadené na pomoc. Zároveň jsem ale nikde neslyšel tak často hovořit lidi o článku tři stejné smlouvy, který říká, že každá země NATO musí udělat maximum pro zajištění své vlastní obrany. Zmiňovala to teď v rozhovoru pro polská média třeba estonská premiérka Kaja Kallasová a bylo to právě i argumentem pro zavedení povinné vojny v Lotyšsku, která se vrátila po 18 letech. Tyto výroky jsou opravdu na denním pořádku. 

Možná jen upřesním – vojna je samozřejmě jiná. V Lotyšsku má zhruba čtyři různé formy služby. Týká se jen mužů od 18 do 27 let, a zhruba do osmi let, kdy by ten systém měl plně naběhnout, bude mít dvoumilionové Lotyšsko kolem 70 000 vojáků ve službě. To je mimochodem třikrát víc, než máme my teď, s necelými 11 miliony obyvatel.

Když se do Pobaltí opakovaně vracíš, bavíš se taky se zástupci vojenské mise NATO v Pobaltí, kde jsou mimochodem aktivní i čeští vojáci?
Symbolickou přítomnost máme v Lotyšsku, naopak, Češi velí předsunuté alianční přítomnosti na Slovensku, tam je jich nejvíc, ale poměrně velkou přítomnost máme už od roku 2017 v Litvě, na základně v Rukle, poblíž Suvalského koridoru. Tam je teď asi 150 českých dělostřelců z 13. pluku, budou tam mít tento rok dvě rotace. Mají tam ve výzbroji houfnice Dana, ale třeba i víceúčelové obrněné vozidlo Titus, to je na své první zahraniční misi. Je to špička mezi srovnatelnou alianční technikou, takže tam Češi rozhodně nejsou jen do počtu. Jsou tam s nimi Nizozemci, Norové a další. Všem velí Němci, kteří mají misi na starost. Teď by na přání litevské vlády měli těm současným 800 německým vojákům poslat tolik, aby navýšili kapacitu celkové mise, která má teď zhruba 1600 lidí, na úroveň brigády, to znamená kolem 6 000 lidí. Hovořil jsem o tom s velitelem mise v Rukle, panem Krügerem, a podle něj navýšení stavu potrvá ještě pár let. Od dubna by ale měli do Rukly přijíždět první němečtí vojáci v rámci tohoto posílení stavu. 

Mise NATO má v gesci i hlídání zmiňovaného Suvalského koridoru? To je místo, které je považované za takovou Achillovu patu NATO, ne?
Nikdo to tam neřekne takto napřímo. Nikdo neřekne ano, tato mise má za úkol bránit Suvalský koridor, ale už jen prostou logikou je ta blízkost nabíledni. A proč je ten Suvalský koridor tak důležitý – jde o rovinatý úsek polsko-litevského, tedy aliančního území. Je to pás široký jen pár desítek kilometrů, ze západu ho lemuje ruská kaliningradská enkláva a z východu Bělorusko. Podle stratégů NATO dlouhá léta v plánech NATO – a ostatně i v myslích ruské propagandy a odráží se to ve slovech, která ruská propaganda šíří – by případný ruský útok, ale třeba i nějaká menší bojůvka, provokace vůči Pobaltí, dával smysl právě v Suvalském koridoru, protože by pobaltské země de facto okamžitě odstřihl od pozemního zásobování. Zároveň je to úsek, který by kvůli předpokládanému náporu ze dvou stran, tedy z Ruska i Běloruska, byl jen velmi špatně ubránitelný. 

Na druhou stranu do toho teď vstoupila jiná věc, a to vstup Finska a Švédska do NATO. Význam Suvalského koridoru se tím snížil, protože v případě napadení Pobaltí by spojenci mohli zajistit dodávky a posily celého Pobaltí přes moře a vzduchem, což by byla pohodlná varianta právě díky tomu, že Baltské moře je teď „rybníkem“ NATO. Lemují ho téměř jen jeho členové a jejich území by se dalo využít – například švédský ostrov Gotland – k tomu, aby se Pobaltí zásobovalo jinak než po zemi. Bavil jsem se o tom s bývalými polskými generály, kteří upozorňovali, že v případě konfliktu NATO s Ruskem by naopak zcela jistě jedním z prvních cílů byl právě Kaliningrad právě proto, aby se zabezpečil Suvalský koridor.

Jak významně posílil bezpečnost Pobaltí vstup skandinávských zemí do NATO? Jak moc bezpečně se teď jejich obyvatelé cítí?
Rozhodně mnohem bezpečněji, což vyplývá právě ze vztahu k Suvalskému koridoru. Baltské moře bylo zdrojem obav, ale teď, když jsem hovořil o budování baltské obranné linie, je to záležitost čistě východního území pobaltských států. Na západě, u pobřeží, je větší jistota a větší bezpečí. Ano, podle plánů se tam budou rozmisťovat například rakety, dělostřelectvo, čeští dělostřelci teď budou nacvičovat palbu na cíle na moři, tak aby nacvičovali právě i obranu pobřeží. Ale není to tak žhavé téma jako před vstupem Finska a Švédska do NATO.

S lidmi v Lotyšsku, v Estonsku, v Litvě se samozřejmě bavíš – cítí, že tím, že Švédsko a Finsko vstoupilo do NATO, posílili v obraně?
Určitě. Mám k tomu zajímavou historku – byl jsem v ústí řeky Daugavy, která ústí do Baltského moře. Tam byla před rokem 1991, před vyhlášením samostatnosti pobaltských zemí včetně Lotyšska, stará sovětská základna, kde byli ruští námořníci. Dnes už tam samozřejmě není, ale en prostor byl teď zpřístupněn veřejnosti. Byl jsem se v tom velmi zašlém areálu podívat, a potkal jsem tam člověka, který tam jezdí uspávat své dítě. Tak jsem se ho ptal, jestli mu to nepřipadá zvláštní, že na starou sovětskou základnu, ze které byla projektována ruská moc do Pobaltí, jezdí uspávat dítě. A on řekl: „Ano, teď je tady klid. A podívejte se na druhou stranu přes řeku, tam jsou lodě NATO, tam je naše námořnictvo. Časy se změnily, my jsme se z historie poučili a teď tady bude klid, snad“. Tak jen takový příběh z terénu, který ale podle mě vypovídá minimálně o části nálad v lotyšské – a nejen v lotyšské – veřejnosti. 

Politika derusifikace

Jak na mezinárodní napětí reaguje ruská menšina v Pobaltí? V Lotyšsku a v Estonsku je to přibližně čtvrtina obyvatelstva… To je spousta lidí.
Ano, etničtí Rusové v těchto dvou zemích tvoří asi 25 procent populace. Ve velké míře jde o potomky Sovětů z první vlny rusifikace Pobaltí Stalinem, ale jde také o přistěhovalce před a po roce 1991, kdy pobaltské státy vyhlásily samostatnost. Menšiny tedy nejsou jednolité. Jsou mezi nimi ti, kteří válku na Ukrajině odsuzují, a jsou mezi nimi i zastánci Moskvy. Podle různých průzkumů je to zhruba 20 na 80, 30 na 70 ve prospěch zastánců Moskvy, minimálně v posledních letech po válce na Ukrajině. K zastáncům Moskvy se řadí i ti, kteří tvrdí, že jsou neutrální.

Natáčel jsem teď v druhém největším městě Lotyšska, Daugavpils. To je velmi zvláštní město – v podstatě ruské, ale na území EU. Mluví se tam jen rusky, zároveň díky přísným jazykovým zákonům na ulicích vidíte jen oficiální nápisy lotyšsky. Není to úplně o jazyku, jako o té identitě, kterou tam lidi vnímají. Zavítal jsem do tamní posilovny a tam mi borci v ruštině popisovali, že jsou lotyšští patrioti, že je město rozdělené na proevropské a proruské lidi, a že těch prvních je podle nich menšina, těch druhých většina, a podle nich čím dál hlasitěji vystupují na podporu Moskvy… Emoce jsou tam opravdu vyšponované. Na druhou stranu mi ale přijde, že polarizaci sebou nese i politika lotyšské vlády. Vůči etnickým Rusům je totiž poměrně tvrdá. Úřady se ani příliš netají zájmem zbavit se ruské menšiny, ať už tím, že splyne s lotyšskou většinou, nebo že ze země prostě odejde. A opět – tuto politiku nastavila historická zkušenost. Není to politika úplných nezdarů, ale také to není politika úctyhodných integračních úspěchů. 

Možná ještě v čem je tvrdost té politiky – například od příštího roku končí ruština jako první jazyk na těch školách a školkách, kde doposud byla. To je opatření, které bylo zavedeno i přes kritiku OSN. Ze zhruba půlmilionu etnických Rusů v zemi jich je dobrých 200 000 v takzvaném módu neobčanů, tedy nemají státní občanství a drží jen pas neobčana. Důvodem je to, že neumí jazyk – nebyli například schopni složit jazykové zkoušky, které teď budou postupně čekat asi všechny. V současné době je musí skládat hlavně ti Rusové, kteří mají ruské občanství, to znamená, že si v uplynulých dekádách vybrali ruské občanství místo lotyšského, a pokud neprojdou jazykovou zkouškou, hrozí jim vyhoštění ze země. Jsou už první případy, které takovéto vyhoštění lidí předpokládají. 

Takže jak říkám, politika derusifikace je dvousečná. V Rize mi to popisoval jeden z lídrů politické strany Lotyšská ruská unie, Miroslav Mitrofanov. Říkal, že například zákaz ruského televizního vysílání vehnal etnické Rusy na Telegram a YouTube, kde konzumují nepokrytou kremelskou propagandu. Podle něj pak i přísné jazykové zákony a testy vhánějí i ty lavírující etnické Rusy do náruče Moskvy. 

Může dvousečná politika derusifikace nakonec posloužit jako záminka Vladimiru Putinovi k nějaké domnělé ochraně ruské menšiny v Pobaltí? A vpád do Pobaltí?
Asi může, je to zdrojem obav. Dá se říct, že tím, kdo ruské menšině v Pobaltí způsobil paradoxně největší politickou, i jazykovou újmu, je právě Vladimir Putin. Ještě v roce 2012 proběhlo v Lotyšsku referendum, ve kterém šlo o to, zda bude ruština uznána jako druhý oficiální jazyk země, čímž by mimochodem byla uznána i jako za jeden z oficiálních jazyků EU. Většina populace – tuším, že to bylo 75 procent, při volebním účasti 70 procent – to odmítla. Nebylo to ale úplně shozeno ze stolu, až do roku 2014, kdy přišla agrese Moskvy vůči Ukrajině, tehdy Putinem zdůvodněná právě ochranou ruskojazyčného obyvatelstva. Od té doby se jazykové zákony v Pobaltí zpřísňují s jasným a v podstatě jediným hlavním záměrem, tedy vyhnout se opakování ukrajinského scénáře. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využityzvuky z archivu Andrease Papadopulose, České televize, serveru TN.cz, Kremlin.ru a youtubových kanálů AP Archive a  LTV - Zinu dienests.

Matěj Skalický

Související témata: Vinohradská 12, Pobaltí, Lotyšsko, válka, Ruský vpád na Ukrajinu, Rusko, invaze, armáda