Obchodník se smrtí, díl IV.: Jak Viktor But skončil za mřížemi a předpověděl svůj návrat domů

Praha 3. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Odzbrojení Viktora Buta, obchodníka se smrtí díl IV.

Článek vydaný v časopise The New Yorker. Napsal Nicholas Schmidle.

Dne 12. října roku 2011, první den Butova procesu, se fronta u vstupu do budovy Daniela Patricka Moynihana táhla kolem celého bloku. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“ zamumlal návštěvník ke strážníkovi u dveří. „Říkají, že je to soud století,“ odpověděl mu.

Soudní síň v patnáctém patře byla nacpaná novináři sedícími na skládacích židlích v uličkách mezi lavicemi. But měl na sobě šedý proužkovaný oblek a námořnicky modrou kravatu. Hluboké vrásky mu brázdily tváře kolem úst. Od chvíle, kdy byl před třemi a půl lety zatčen, shodil přes dvacet kilo. Alla Butová, která si během soudu pronajímala byt na Manhattanu, mi řekla, že podle ní But „vypadal hrozně“. But si prohlédl přítomné, pošeptal něco Alle a kývnutím hlavy se pozdravil s několika ruskými novináři.

Seděl vedle svých právníků Alberta Dayana a Kena Kaplana. Hlavní obhájce Dayan byl mladý, protřelý bucharský Žid z Queensu. Nosíval uvolněné obleky, které se hodily spíš pro nějakého sportovního reportéra, a mluvil tak, že někdy připomínal postavu advokáta Vinnyho z filmu Můj bratranec Vinny.

Když But poprvé projevil zájem najmout si právníka, ozvali se mu přední manhattanští advokáti. But svůj případ konzultoval s Geraldem Shargelem, o kterém se mezi státními zástupci mluvilo jako o „rodinném obhájci“ zločinecké rodiny Gambinů. A taky mluvil s Ivanem Fisherem, který rovněž zastupoval významné mafiány.

Pak se potkal s Dayanem a o něco zkušenějším Kaplanem. Dayan, který mluvil rusky, řekl Butovi, že věří v jeho nevinu. A Kaplan mu, jako druhý zástupce, nabídl sníženou sazbu, která byla přizpůsobena Butově údajně tíživé ekonomické situaci. Oba si But nakonec najal a jeho bratr Sergej mu pomohl s jejich zaplacením.

Dayana potěšilo, že Butův případ dostala na stůl Shira Scheindlinová. Měla totiž pověst soudkyně, která nejde na ruku žalobcům. V rámci rozhodování o předběžných návrzích před zahájením hlavního líčení byla soudkyně kritická vůči postupu Úřadu pro potírání drog. Naznačila, že agenti, kteří Buta zatkli, lhali pod přísahou. Zároveň mu dala za pravdu, když si stěžoval, že mu vyhrožovali „nemocemi, hladem, horkem a násilím“, pokud nebude spolupracovat. O den později nicméně v přeformulovaném rozhodnutí svůj výrok na adresu DEA zmírnila.

Předtím, než soud začal, rozhodla Scheindlinová, že zmínky o filmu Obchodník se smrtí budou vyškrtnuty ze záznamu, stejně jako poznámky o Libyi nebo Rwandě – názvy těchto zemí označila za „buzzwords“, tedy slova, která mají vzbudit pozornost. Měsíc před začátkem procesu jsem s Dayanem mluvil po telefonu. Předpokládal, že „to bude bitva”.

Když se Dayan prvního dne procesu dostavil k soudu, vypadal dost unaveně. „V rámci tohoto případu Viktor But nikdy nechtěl, nikdy nezamýšlel a ani nikdy nehodlal nikomu prodávat zbraně,“ řekl Dayan před soudem s příslibem, že svá tvrzení doloží.

Podle něj But s kolumbijským FARC nevyjednával o obchodu se zbraněmi. Spíš se je snažil „nalákat příslibem byznysu se zbraněmi“ a doufal, že jim nakonec prodá dvě svá nákladní letadla, na která se v Kongu „práší“. Jinými slovy, But a DEA se ve skutečnosti pokoušeli obelstít navzájem – byla to prý „oboustranná podfukářská hra“. Dayan prohlásil, že Carlos a Ricardo nejednali fér a chovali se „hloupě” a „zoufale”. Nepředvolal přitom jediného svědka.

                                                           ***

Minimálně v jednom bodě bylo možné Buta obhájit: šlo o zpochybnění tvrzení, že jde o teroristu, který touží po zabíjení Američanů. Butovo vidění světa sice možná uvízlo v představách z dob studené války a v pohrdání americkou zahraničí politikou, ale choval se pragmaticky, ne ideologicky.

Bývalý Butův spolupracovník Sanjivan Ruprah Američanům v roce 2001 řekl, že But byl připravený pomoct USA při invazi do Afghánistánu tím, že by poskytl zbraně tamní Severní alianci. Není však jasné, jestli jeho nabídku tehdy někdo přijal.

Dayan před soudem tvrdil, že But ve svých vyjádřeních namířených proti Americe v podstatě Carlosovi a Ricardovi říkal jen to, o čem se domníval, že chtějí slyšet: „Když prodáváte něco za pět milionů dolarů lidem, kteří nosí čepice Yankees, tak jim přece taky neřeknete, jak jste rádi, že včera prohráli v prvním kole play off.“

Dayan se nicméně po zbytek procesu zdál být zmatený a vyčerpaný. Zpochybnil možnost spravedlivého soudu, naznačoval, že But byl ve skutečnosti obětí, sám byl roztěkaný a měl problém působit přesvědčivě před novináři.

Po jednom nepovedeném křížovém výslechu mi Dayan řekl: „Tohle není jako televizní seriály ‚Matlock‘ nebo ‚Právo v Los Angeles‘, kde se svědci prostě sesypou a přiznají, že ve všem lhali.”

Jak proces pokračoval, But stále častěji listoval v podkladech a šeptal Dayanovi a Kaplanovi něco do ucha.

Osmý den procesu předstoupil jako svědek Andrew Smulian. V tomhle příběhu plném podvodů jeho zrada vyčnívala. Přes námořnicky modrý vězeňský mundúr měl tmavý svetr a obličej mu zakrývaly velké tlusté brýle. Když odpovídal na otázky, sotva zvedl pohled od svých poznámek a ani jednou se nepodíval přímo na Buta.

Během přestávky jsem se ptal Ally Butové, jestli by se její manžel taky nestal svědkem, kdyby byl ve Smulianově kůži. Odpověděla mi, že vždy „záleží na tom, jak má člověk nastavené priority“. „Upřednostňujete svou duši? Nebo peníze a majetek? Viktor má své morální zásady.”

Když Smulian po třech dnech na lavici svědků skončil, But ho pohledem vyprovázel z místnosti.

Závěrečné řeči začaly na konci října. Butova manželka a tou dobou už náctiletá dcera seděly ve druhé řadě. Dayan obhajobu začal poděkováním Bohu. Vypadalo to, jako by přebíral Oscara. Potom poděkoval porotě, soudkyni, Kaplanovi a Butovi za „důvěru při nejdůležitějším rozhodnutí v životě“.

Pak si odkašlal a přiznal, že „ačkoli věří, že pravda je skutečně na jejich straně, je trochu nervózní“. Když si chtěl nalít šálek vody, převrhl džbán a kostky ledu se rozlétly po stole.

Anjan Sahni, zástupce federálního prokurátora, v prohlášení k porotcům uvedl, že „hlavní premisa obhajoby je nelogická“. Sahni se zaměřil na popření Butova svědectví z Thajska. Poukázal na rozpory v jeho prohlášení, že setkání trvalo jen patnáct minut, že se Jihoameričané nikdy nepředstavili jako členové FARC a že se vůbec nemluvilo o zbraních.

Dayan to odbyl tím, že řeči se vedou a voda teče. Zopakoval taky argument, že But chtěl Carlose a Ricarda jednoduše obalamutit, aby si koupili jeho letadla. Číňané k tomu mají zajímavé přísloví, připomněl.

„Říká se v něm – oblékni se a mluv jako prase, abys chytil tygra. Je to stará lovecká technika, kdy se lovec obleče jako prase a vydává zvuky jako prase. A potom, když tygr přijde, tak ho zabije. Stejně tak to udělal Viktor But, aby se zbavil svých letadel. Jsou to lovci, kteří by se měli smát naposled. A o to přesně šlo,“ vysvětlil obhájce.

Pak přišel čas, aby porota rozhodla. But se otočil na Allu, dal si pěsti před hrudník a řekl jí, aby byla silná. Další den ho soud uznal vinným ve všech bodech obžaloby. But se objal s Dayanem a ochranka ho pak vyvedla ze soudní síně. Venku řekla Alla reportérům, že pokud jde o ni, její manžel odsouzen nebyl. „Právě shledali vinným Nicolase Cage,“ prohlásila.

                                                           ***

But zůstával na samotce Metropolitního nápravného centra na dolním Manhattanu. V jeho cele byla postel z betonu a okna s matným plexisklem. V místnosti měl stůl, sprchu a záchod. But tvrdí, že když se postavil doprostřed místnosti a rozpřáhl ruce, dosáhl na obě stěny.

Na vycházku ho pouštěli jen zřídka. Většina hlasů, které slyšel, vycházela z krátkovlnného rádia, které chytalo Voice of Russia a National Public Radio. Mohl si číst knížky, které mu jeho rodina a právníci nechávali poslat od nakladatele – musely být ale v měkké vazbě, protože pevné desky by prý mohl použít jako zbraň.

Dopady Butova zatčení zůstávají sporné. Profesorka Louise Shelleyová z George Mason University ve Virginii, odbornice na korupci a organizovaný zločin v Sovětském svazu, mi řekla, že se chováme, jako bychom se spolu s Butem zbavili celého problému. Uznává, že v tom, co dělal, byl lepší než ostatní a byl víc vidět, ale nebyl jedinečný.

Jeden libanonský obchodník se zbraněmi agentuře Reuters řekl, že kvůli nepokojům v Sýrii má víc práce než kdy jindy. Na to, jak jde byznys, jsem se ptal Petara Mirčeva, kterého se léčka na Buta v Thajsku netýkala. Pokrčil rameny. Marže prý zůstávají stejné a komunita obchodníků se trochu rozrostla.

Podle Mirčeva nicméně tlak Spojených států dodávky zbraní ovlivnil. Americká iniciativa z roku 2005 prý úspěšně zlikvidovala bulharské zásoby raket Igla. Když jsem se ho zeptal, jestli je pořád v kontaktu s Butovými bývalými spolupracovníky, usmál se. Mluvil prý jak se Sergejem Denisenkem, tak s Butovým bratrem Sergejem.

                                                           ***

Jednoho rána na konci prosince jsem přišel Buta navštívit do vězení. V návštěvní místnosti bylo několik vězňů v hnědých overalech. Seděli bez pout na plastových židlích a v rukách měli nějaké právní dokumenty. Když se strážní dozvěděli, že míří dolů But, vyhnali ostatní vězně a jediné okno v místnosti zakryli.

Chrastění řetězů a klíčů ohlásilo Butův příchod. Vedli ho dva strážní. Měl pouta kolem kotníků i obou zápěstí připnutá k opasku. Želízka mu sundali a nechali nás o samotě. But měl na sobě vězeňskou oranžovou kombinézu, tmavě modré pantofle a oranžové ponožky. Pokývl směrem ke strážným a řekl, že hlídat ho je pro ně „skoro jako náboženství“.

Seděli jsme u kulatého stolu. Jeho hlas zněl měkce a věty prokládal potutelnými úsměvy. „Samotka? Dokonce i OSN říká, že samotka je mučení. Mučí mě tu 24 hodin denně,” stěžoval si a odkazoval na nedávný report Organizace spojených národů, který vyzýval k zákazu samostatných cel.

Novinář a právník Gerald Posner, který Butovi jistou dobu zdarma radil, vzpomínal na to, že když se s ním poprvé potkal, nechtěl se But o svém případu vůbec bavit. Chtěl mluvit spíš „o černých dírách a o tom, jak je Stephen Hawking přeceňovaný“.

Trochu ovládám dva z jazyků, kterými But mluví – perštinu a urdštinu. Takže po zdvořilostní konverzaci se But rozpovídal o krásách perské poezie, kterou označil za „jazyk lásky“, a o významu četby Firdausího eposu Šahnáme pro pochopení íránské, afghánské a tádžické duše. Nedávno prý četl několik knih o tvrdém věznění a způsobech přežití. Chválil knihu Laury Hillenbrandové Nezlomený a doporučil mi, abych si přečetl román Henriho Charrièra Motýlek.

Setkali jsme se s Butem celkem čtyřikrát mezi koncem prosince a polovinou února. Dva týdny po mé první návštěvě jsem začal číst Motýlka. Poukázal jsem na to, že na začátku knihy autor předestře své plány na odplatu všem lidem, kteří jsou zodpovědní za jeho zatčení. Zeptal jsem se Buta, jestli cítí podobný vztek.

„Proč bych na ně měl být naštvaný?” odvětil. O agentech DEA pak řekl, že jsou horší než drogoví dealeři. Ti se totiž prý aspoň chovají eticky.

Čím déle jsme spolu seděli v malé, zatuchlé místnosti, tím víc se vytrácel Butův temperament. Zeptal jsem se ho, jestli cítí výčitky svědomí. Odpověděl ale, že „neudělal nic, co by se podle něj dalo považovat za zločin“.

„Jasně, dodával jsem zbraně, ale jen příležitostně. 360 dní v roce jsem převážel běžné zboží a zbylých pět dní to byly zbraně za pár set tisíc dolarů,“ řekl mi But. Petar Mirčev si přitom vybavuje období, kdy dodávky pro UNITA do Angoly „létaly skoro denně“.

Ke své osudové chybě But řekl: „Pokud to byla past a já do ní spadl, dobře. Ale co jsem udělal? Tvrdil jsem, že pojedu do podělaný Kolumbie? Vzal jsem snad zbraň a šel střílet do Američanů? Chtěl bych vidět, kdyby totéž jako mě udělala nějakému Američanovi jiná velká země, jako je Čína nebo Rusko. Taky byste tomu říkali spravedlnost?“

Tahle slova na mě prakticky plival. „Tohle není spravedlnost. Je to minové pole. Nedochází vám, že příště to čeká vás? Žijete v policejním státě. Vzdáváte se všeho, co vaši otcové zakladatelé získali. Vždyť je to jako za Stalina… Můžete být zatčeni jen za to, že něco řeknete – ne, dokonce jenom za to, že si něco pomyslíte.”

„Říkají: Aha, on je obchodník se zbraněmi. A proč to říkají? Protože jsem Rus!“

But vstal a naklonil se přes stůl, obličej měl jen pár centimetrů od toho mého: „Kdo jste, abyste mě soudili? Máte nade mnou možná kontrolu, ale nemáte nade mnou moc!“

                                                           ***

3. února Dayan požádal, aby Buta přesunuli ze samotky. Při slyšení o pět dní později soudkyně Scheindlinová souhlasila s tím, že podmínky Butova věznění se zdají být „brutální“ a „zbytečné“. 10. února se u soudu objevila ředitelka věznice Suzanne Hastingsová, která soudkyni tvrdila, že Butův režim je „přiměřený“, protože představuje hrozbu pro dozorce, ostatní vězně i pro sebe samého.

„Nevím, co na to říct,“ odpověděla soudkyně a dodala, že But na ni působí prostě jako byznysmen. „Nemusí se vám obchod, ve kterém podnikal, líbit,“ pokračovala, „ale je to prostě obchodník. Nikdy jsem neslyšela o jediném důkazu, že by se osobně podílel na nějakém násilném nebo teroristickém činu. Je to obchodník se zbraněmi. I u nás jich máme plno. Někdy překročí hranice zákona, někdy ne. Je to zkrátka obchod.“

24. února soudkyně nařídila, aby byl But přesunut do běžné věznice. Vysvětlila to tím, že i když uznává, že se soudy snaží do podobných záležitostí nezasahovat, nemůže přece ignorovat to, co jí ukládá ústava.

Tohle rozhodnutí nejenže zlepšilo Butovy podmínky, ale taky to mohl být signál, že Scheindlinová nedoporučí, aby Buta umístili do věznice s maximální ostrahou, takzvaného supermaxu. V tomto zařízení jsou všichni vězni drženi právě na samotkách – což Butův obhájce Dayan přirovnává k „pohřbení zaživa“.

But mi tehdy řekl, že se ho pokusí zavřít na doživotí. „Ale já se do Ruska vrátím. Nevím kdy. Ale jsem ještě mladý. Váš svět padne a já se odsud dostanu pryč.“

Titulky na webu a v podcastových aplikacích nejsou součástí originálního textu.