Chodí ji bombové výhrůžky, má policejní ochranu. Čelí 81 žalobám a má zákaz vstupu do parlamentu. Marta Lempartová. V Polsku se snaží legalizovat potraty. „Ženy ani nechodí na prenatální testy, protože je pak stát bude pronásledovat,“ vysvětluje Lempartová v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz. „Její jméno bude poskytnuto kněžím, protestním skupinám. Bude veřejně obtěžována a zastrašována.“

Rozhovor Jihlava 6:00 14. listopadu 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když chce žena v Polsku na potrat, jak to nyní vypadá?
Vše nyní probíhá mimo systém. Před tímto nerozhodnutím neústavního soudu bylo v Polsku 1 100 legálních potratů ročně. Naproti tomu ročně dojde až ke 100 tisícům potratů, které jsou poskytovány mimo systém veřejného zdravotnictví (podle článku anglické BBC z roku 2016 činí odhad potratů mimo systém 10 až 150 tisíc, pozn. red.).

Ještě před kritizovaným rozhodnutím?
Ano, před ním, protože i tak existovaly překážky, které snižovaly množství legálních potratů. Teď je legálních potratů o další tisícovku méně. Ale hlavně to jsou jiné případy. Do té doby totiž bylo mimo systém ukončení nechtěného početí. Teď je ale nelegální i potrat v pozdním stadiu u chtěného těhotenství, kdy je ale plod poškozený, nebo kdy je ohroženo zdraví ženy.

Realita v Polsku je také taková, že ženy ani nechodí na prenatální testy, protože je pak stát bude pronásledovat.

Jak to myslíte?
Stát se na ně zaměří v okamžiku, kdy je nějaké podezření, že by žena jen zvažovala potrat. Její jméno bude poskytnuto kněžím, protestním skupinám. Bude veřejně obtěžována a zastrašována.

Tvrdíte, že jde o cíleně organizovanou akci proti každé jednotlivé ženě?
Ano, vždy musí počítat s tím, že dojde k úniku, že se osobní údaje dostanou ven, nebo že zasáhne stát. Máme případ, kdy měl být potrat legální, protože to bylo znásilnění a dívka nebyla plnoletá. Ona a její matka ale byly zadržované policií tak dlouho, až ten potrat nemohl být provedený. Stát využívá jakékoli nelegální nástroje, aby potratům zamezil. Třeba nemocnice tak prodlužují procedury.

U prenatálních testů je zase velké riziko, že vám doktoři budou lhát. I když je něco špatně s plodem, tak vám to neřeknou, protože když pak půjde žena na potrat třeba v zahraničí, tak by mohli být obviněni z napomáhání potratu. Takže ženy chodí na prenatální testy buď do soukromých zařízení, nebo dokonce za nimi odjíždí do zahraničí.  

Během protestů se stala iniciativa Abortion without borders tak slavná, že nyní za den poskytují stejné množství služeb, které by dřív poskytovaly za měsíc. Jen oni letos poskytli informace ke 34 tisícům potratů.

A to je tedy z hlediska polského práva legální?
Není nelegální poskytnout informaci o tom, jak můžou zažádat o potrat v zahraničí. Nemůžou ani zakázat potrat, který si žena způsobí sama pomocí prášku. Takže jim pomáhají získat tyto prášky, které dováží. Číslo na Abortion without borders je teď za policií a dalšími službami nejznámější číslo v Polsku. Zejména pro mladé lidi se z toho stala taková národní hra a to číslo je na budovách, v ulicích, na tričkách, transparentech. 22 29 22 597. Každý tohle číslo zná a je to skvělé. Často je totiž problém, že lidé tyto iniciativy neznají. Ale teď to funguje, je tu vlastně systém, který běží paralelně se státním systémem.

‚Nepředepisují antikoncepci‘

Jaké další kroky chystá iniciativa, v jejímž čele stojíte?
Sbíráme podpisy pod petici. Jsem hlavní osoba, která by ji měla poslancům předkládat. To je docela vtipné, protože mám zákaz vstupu na parlamentní půdu a nemůžu tak nový zákon představit.

Polské ženy protestují proti zákonu o interrupcích. Důvodem je úmrtí ženy, které odmítli potrat provést

Číst článek

Jak je to možné?
Když protestujete před parlamentem, tak rozdávají tyto zákazy a nemůžete se pak dostat dovnitř. Napadla jsem to u soudu, ale nic se neděje. Ale zpět k našim plánům. Chceme legální a bezpečné potraty v podobném duchu jako v Argentině.

Až nasbíráte podpisy, tak chcete změnit zákon?
Ano, musíme nasbírat sto tisíc podpisů a nebude žádný problém toho dosáhnout. Náš návrh legalizuje potraty do 12 týdne těhotenství, je to takový evropský standard. Potom to předložíme Sejmu a ten musí návrh zákona poslat alespoň do prvního čtení. Druhou možností je, že to odloží a nové složení parlamentu po volbách má šest měsíců, aby se k tomu vyjádřilo.

Důvodem petice je ale také vzdělávání a upozorňování na problém. Chceme si i zachovat vysokou přízeň společnosti. Musíme být aktivní, druzí jsou také aktivní. Ale může to být zákon, který legalizuje potraty. A když ne, tak uděláme další a další a další…

Zmínila jste Argentinu. Na jedné straně pozorujeme revoluce v legalizaci potratů v Latinské Americe, na druhé státy jako Texas v USA omezující práva žen. Jaké trendy ve světě vlastně převažují?
Znamená to, že v Latinské Americe ztrácí sílu katolická církev a státy se stávají sekulárnějšími. Proto jsme tak napojeni v Polsku na Latinskou Ameriku. V Evropě jsou podobné příklady ve Španělsku nebo v Irsku. Musíte pokořit církev, abyste měl lidská práva, legální potraty, v podstatě jakákoli práva. V Latinské Americe jsou před námi, ale my je následujeme. Argentina nám ukázala, jak můžeme vyhrát a my na tom stavíme, dokonce i u nás lidé zelenou barvou odkazují na jejich hnutí. Museli za to bojovat 15 let a my musíme také znovu bojovat.

Proč vůbec polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost tak moc usiluje o znemožnění potratů? Je za tím ideologie, politika, nebo co vlastně?
Nebudu na to odpovídat, protože mě to nezajímá. Lidé tráví hodiny přemýšlením, proč to udělali. Myslím si, že jsou hloupí a zlí. Důležitý je výsledek.

Zeptám se tedy jinak. Je zákaz potratů a odebírání práv ženám něco, co nějaká část populace, třeba muži nebo katolická církev, chtěla?
Ne. Podporovalo to osm procent lidí. A ne, že by to chtěli, ale podporovali to. Proti tomu je 69 procent, kteří chtějí legální potraty. Mezi tím jsou lidé, kteří chtějí předchozí status quo. Vládě klesá podpora a myslím, že to je jeden z nejdůležitějších efektů. Navzdory pandemii měli podporu 40 procent. Po protestech jim to kleslo a teď jsou na 28 procentech. Kdyby opozice nebyla tak slabá, tak jsou dávno pryč.

Jak se k potratům staví doktoři?
Někteří se schovávají za náboženství. Máme zákon, který říká, že práva pacienta neexistují, pokud doktor v něco věří. To není sekulární stát. Máme člověka, který je placený za to, aby odváděl nějakou službu, ale on ji odmítne, protože si něco představuje. Je to strašné a zhoršuje se to. Dokonce říkají, že nebudou poskytovat žádnou reproduktivní péči, odmítají i předepisovat antikoncepci.

Kolik takových doktorů je?
Tisíce. Jsou to celé regiony, nemocnice. Jsem tak naštvaná. Vím, že je tajná síť doktorů, která pomáhá konzultovat zejména právní spory, které jdou k Evropskému soudu pro lidská práva. Také provádí potraty. Ale není jediný doktor, který by otevřeně řekl, že s tím nesouhlasí, že to nebude dodržovat. Potřebujeme jednoho doktora, kdo provede potrat, bude obviněn a bude riskovat vězení. Jejich argumentem je, že hodně studovali a mají kariéru. My jsme měli kariéru také a hodně jsme riskovali. Ale doktoři na to jsou moc dobří.

Takže část doktorů potraty stále provádí?
Samozřejmě. Ve státních nemocnicích mají svědomí, neprovádí je, pak mají soukromé praxe, kde jim ženy zaplatí a najednou svědomí mizí. Není to o svědomí, ale o tom, že chtějí být v systému.

Výhrůžky smrtí a strach ze tmy

Zasahuje vaše angažovanost do každodenního života?
Dostávám výhrůžky smrtí. Mám ochranku, takže nechodím sama. Většinou to jsou cesty z auta do auta, z taxíku do taxíku. Nejezdím sama autobusem. Když jsem na veřejných událostech, tak mám policejní ochranu. Státní propaganda v tomhle dobře funguje. Byl i případ chlapíka, který veřejně deklaroval, že mě bude pronásledovat a zabije mě na nějaké akci. Policie ho našla asi týden po té akci a teď je ve vazbě. Moji rodiče jsou také cílem, dostávají různé dopisy.

Já se proto podřizuji úsudku ostatních. Jasně, že bych nejradši chodila sama a pustila si hudbu do sluchátek. Ale nemůžu to udělat, protože se lidé o mě bojí. Nemůžu být fracek a říct, že si budu dělat, co chci.

Bojíte se?
Asi ani ne, je to pro mě jako film. Volá mi policie, že mě bude muset chránit před tímhle mužem na internetu a já si říkám že ne, že tomu prostě nevěřím. Ostatní mě pak vrací na zem. Možná to je mechanismus, jak to zvládat, nevím, ale mám opravdu dobrou psychologickou pomoc.

Také se snažím přenechávat věci ostatním. Tenhle nával informací ze všech stran nám velmi ubližuje a vede to k vyhoření. Proto když na sociálních sítích dáváme příspěvky k nějakým skandálním věcem, tak vždy přidáváme něco, co ten člověk může udělat a jak může reagovat. Třeba zapojit se, mobilizovat se a mít nějakou sílu. A ne, aby si jen přečetli další skandál a řekli si, že jsme odsouzení ke zkáze.

Jste odvážná?
Ano, jsem, myslím. Možná je ta hranice už moc daleko… Ale ano. Moji rodiče jsou velmi odvážní.

Takže jste to zdědila?
Řekla bych, že ano. Můj táta si myslí, že jsem nejchytřejší a nejlepší, prostě zázrak. Když si někdo myslí něco jiného, tak se musí vypořádat s mým otcem. A to bych jim nepřála. I moje máma je zuřivá.

Dokonce to o mně říkala v nějakém pořadu i jedna kamarádka, že jsem tak nebojácná a ničeho se nebojím. Ale jasně, že se bojím.

Pavouků, nebo bombových výhrůžek?
Pavouků se nebojím… Občas se bojím tmy. Mám také štěstí, že vždy narazím na rozumné a skvělé lidi, se kterými můžu pracovat, kteří přijdou s řešením a pomůžou mi. Jedna blízká osoba o mně jednou řekla, že i když mě vyhodí z lodi uprostřed oceánu, tak si nasednu na žraloka a na jeho zádech doplavu zpátky k pobřeží. A to je pravda.

Jak vnímáte nenávistnou kampaň, která proti vám míří?
Všichni ti lidé i skupiny jsou jen poslíčci. Je to státem sponzorované a organizované. Je to děsivé, bojím se, že se něco stane ostatním lidem. Lokální média i další portály převzala vláda, takže každý lokální organizátor může být cílem útoků stejně jako já v celostátní televizi.

Máte policejní ochranku, ale také jste se stala obětí policejní brutality…
Ano, to je docela vtipný příběh. Samozřejmě, že to policie využívá a říká, že chrání tu nejzlejší a nejhorší občanku. Pořádali dvě tiskové konference, kde přiznali, že mě nesnáší, ale stejně mě chrání. Je proti mně 81 žalob za protestování. A když mě policie táhla z jednoho pochodu, tak jsem potom nemohla měsíc a půl chodit. Musela jsem do konce května chodit na rehabilitaci každý den, protože mi poranili páteř. Stále nemám plný rozsah pohybu levé ruky.

Jak se to seběhlo?
Táhli lidi z pochodu. Mám 120 kilogramů a mysleli si, že mě můžou vzít za ruku a pohnout se mnou. Takhle to nefunguje. To je akorát tak v komiksech, že můžete táhnout člověka za ruku.

Když mi tohle všechno vyprávíte, nemáte někdy chuť žít obyčejný, nudnější život?
Našla bych si něco jiného. Vždycky jsem byla v něčem namočená. Mám to po mámě, která je první potížistkou v rodině. Když jsem naštvaná, tak v kanceláři říkám, že odjedu do Londýna a budu pracovat v bance. To pak uvidí. Ale to jsou jen takové krátké momenty. V Polsku jsem ale nezaměstnatelná, takže pracuji pro naši nadaci.

Uvažovala jste někdy o emigraci?
Miluji cestování, ale nechci opustit Polsko. Žít někde jinde by byla divná nereálná situace. Žijeme v domnění, že všechno má být jednoduché, ale k dospělosti patří překážky a stres. Tohle je naše práce. S dalšími lidmi z různých hnutí máme silné pouto a to ne kvůli demokracii a ženským právům, ale protože všichni tvrdě pracujeme. Můžete mít nápady a představy, ale pak musíte ráno vstát a odpracovat je.

Myslíte si, že zvítězíte nad vládou?
Už to je ve vzduchu. 69 procent lidí chce legální potraty, 54 procent manželství pro všechny, 29 procent voličů vládních stran nás podporuje a celkově máme podporu 75 procent lidí. To je víc než jakákoli politická strana v historii.

‚Hrozba pro všechny evropské občany‘

Co si myslíte o reakci ostatních evropských států?
Chci po všech evropských zemích, aby umožnily zdarma potraty v rámci jejich zdravotních systémů pro polské ženy. To by byla skutečná solidarita. Některé země to už přijaly…

Bitva o ultrapřísné potratové zákony v Texasu. Cílem je donutit Nejvyšší soud, aby rozhodl o precedentu

Číst článek

Jaké?
Platí to v Dánsku, na Islandu a ve Švédsku. Tohle je důležité, protože sbírat peníze na potraty je ošidné, může to být bráno jako porušení zákona. Nevztahuje se to na poskytnutí tlumočníka, zařízení cesty, pomoc s papírováním, ale sbírka by už mohla být brána jako trestná. Je proto daleko lepší, když poplatek uhradí sama žena. Jenže ne všechny na to mají prostředky. V Belgii nezavedli potraty zdarma, ale věnovali Abortion without border 10 tisíc euro (asi 250 tisíc korun, pozn. red.) na uhrazení poplatků.

A co Evropská unie a její reakce?
Chci, aby členské státy konečně aktivovaliy článek 7 proti Polsku (státům, které porušují základní unijní hodnoty, můžou být pozastavena členská práva, pozn. red.). Nejlepším orgánem je Soudní dvůr Evropské unie, který je rychlejší než komise. To je opravdu směšné. Ukazuje to na laxnost komise a na to, jak jsou neustále znepokojení. Evropská komise je také překážkou, protože uvnitř komise byla snaha oddělit na jedné straně ženská práva, potraty a na druhé vládu práva a soudní nezávislost. Protože jinak by museli reagovat a to nechtěli.

Je také hrozné, že si myslí, že na nás můžou uplatňovat jejich představu o čase. My si musíme volat každé ráno, jestli někoho nezatkli, jestli jsou všichni v pořádku. Žijeme ze dne na den. A oni mají měsíce a roky. Jejich perspektiva času je špatná, měli by se nám přizpůsobit. Je mi jedno, jak to udělají.

Nevěnují ani pozornost tomu, co říkáme. Je to hrozba pro všechny evropské občany. Pokud se další stát rozhodne, že bude porušovat lidská práva, tak komise povede dialog a roky bude znepokojená. Během jednání jsem se ptala, na co ještě čekají. Jestli potřebují, aby někdo zemřel. Pak byl zabit Paweł Adamowicz (dlouholetého starostu Gdaňsku pobodal v lednu 2019 atentátník během vystoupení na charitativní akci za jeho liberální a lidskoprávní postoje, pozn. red.). Takže se už na to ani neptám. Říkám jim, jestli potřebují, aby někdo zemřel… Jo počkat, vždyť státní propaganda už zabila Adamowicze. Polská televize má jeho krev na svých rukou. Tak co dalšího? Víc lidí má zemřít?

Na druhou stranu někteří europoslanci kritizují Polsko velmi otevřeně.
Nedávno Evropský parlament ve své rezoluci zmínil rozhodnutí polského ústavního soudu jako něco, co není rozhodnutím, protože to není soud a je to příklad politického zneužití ústavního soudu, aby byla ženám odebrána práva. Je za tím švédská europoslankyně Malin Björková a jsem za to tak ráda. Najednou jakoby začalo znovu svítit slunce.

Byl to dlouhý boj. Obecný přístup v Polsku totiž byl, že naše organizace, feministické a ženskoprávní, i když jsme demokratické a opoziční hnutí, tak bychom měli sedět v koutě a brečet, že nám zakázali potraty. Neměli bychom mluvit o vládě práva, o nezávislosti soudní moci, i když jsme k tomu organizovali protesty, protože to je ta pravá, důležitá politika a ta není pro nás. My jsme ženy a měly bychom dělat ženské věci. Dokola a dokola jsme říkali, že to není platné, že to není soud, že to nejsou soudci a nikdo nás neposlouchal. Bylo to kvůli tomu, že by se tím slovo potrat, zakázané slovo, dostalo do hlavního politického mainstreamu, který mluví o demokracii.

V unii to vnímali stejně?
Ano, podobné to bylo i na evropské úrovni. V europarlamentu na mnoha setkáních a komisích jsem mluvila o tom, že to, co se děje v Polsku, je nejbolestivější příklad toho, co se stane, když není soudní nezávislost a vláda práva. A pak mi odvětili, že jsou hrozně empatičtí s utrpením polských žen a tím mě tlačili zpět k tématu potratů.

U vlády práva má přitom Evropská komise nástroje, jak ji vymáhat, jenže by museli dělat víc, než se jen označovat na fotkách s tím, jak jsou hrozně smutní. Nikdy jsem se necítila více opuštěná. Ještě před tím rozhodnutím ústavního soudu jsem obvolávala feministické organizace a říkala jim, ať uznají, že to je problém upadající demokracie. Ale říkali mi, že se stejně o ústavní soud nezajímají, že řeší ženská práva. Organizace prosazující demokracii zase odpovídaly, že nebudou mluvit o potratech.

Kdybychom byli sjednocení, tak k tomu rozhodnutí možná nedošlo a nemuseli bychom si všechno tohle projít.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít