100 dní války očima zpravodajů: chaos se proměnil v přesně mířené útoky

Václave kde právě jste a co se kolem vás děje?
Jsem se svým kolegou kameramanem Pavlem Němečkem v Kramatorsku, což je v Doněcké oblasti, kterou se zhruba čtyři dny poslední pohybujeme. Když se podíváte na ty velmi často ukazované mapy té vojenské situace, tak si představte nějaký severní severozápadní cíp těch ruských kleští, které se v Donbasu nad ukrajinskými silami svírají. To město, kde jsme teď - tedy Kramatorsk - a jeho sousední město Slovjansk nejsou úplně dějiště těch nejtvrdších bojů, ale i tady je samozřejmě vidět dopad války - zejména jak to vypadá na ulicích, které jsou poloprázdné, mnoho obchodů je zavřených a mnoho domů a bytů je opuštěných. Bavíme se o zhruba stotisícových městech, což je na české poměry poměrně veliké, na místní zase tolik ne. Ale když se bavíme o lidech, kteří utíkají, tak v třeba v případě Slovjansku z tohoto stotisícového města zatím odešlo 70 tisíc obyvatel, takže to je poměr, který vidíme i v jiných městech, která jsme tady mohli navštívit. To znamená velká většina odešla, ale někteří stále zůstávají.

Dostává se do té oblasti, ve které právě jste, humanitární pomoc?
Dostává, ale je potřeba říci, že situace lidí se liší nejen město od města, ale také čtvrť od čtvrti a samozřejmě i člověk od člověka. Když jsme natáčeli na frontové linii, tak tam je ta situace samozřejmě složitá - na řadě míst nejsou buď stabilní nebo vůbec žádné dodávky vody, plynu,... někde nebyly ani elektřiny. A samozřejmě velkou roli hraje to, v jaké životní situaci se ten daný člověk, který tu zůstal, nachází - jestli má nějaké prostředky, jestli má peníze, za které si může koupit v nějakém z těch mála otevřených obchodů něco k snědku. A samozřejmě ti nejzranitelnější jsou pak odkázáni na pomoc, kterou sem z nedalekého Dnipra dovážejí dobrovolníci - vozí základní potraviny, v některých městech funguje centrální distribuce, to znamená že lidé si mohou přijít pěšky pro něco, někde to funguje tak, že dobrovolníci to rozvážejí na konkrétní adresy.

A co se týče zdravotní péče, ta je na Ukrajině poměrně robustní, ale je to nutné dodat, s tou výhradou, že nemocnice operují tam, kde to je s ohledem na bezpečnost možné. A ještě další věc, která jejich činnost ovlivňuje je ta, že se nejenom starají o zraněné civilisty, ale své kapacity musejí využívat také na péči o zraněné vojáky či další členy ukrajinských ozbrojených sil. Jedna věc, kterou jsem nezmínil a která je problematická, jsou léky. Samozřejmě ty základní jsou k dostání, ale nějaké léky na vzácnější nebo vážnější choroby nebo stavy jsou složitěji k dostání. A když se bavíme o dobrovolnících a humanitární pomoci, tak když jsme s nimi mluvili, tak oni říkají, že té pomoci je dostatek, ale obrovský problém je to, jak ji k těm lidem dostat, to jesst nedostává se jim automobilů, kterými by mohli tuto humanitární pomoc rozvážet. Často nejsou řidiči, kteří by byli ochotni jet přímo na frontovou linii nebo k její blízkosti, takže to jsou logistické problémy, se kterými se lidé, kteří tuto misi dělají, musejí potýkat.

Ta několikrát zmiňovaná frontová linie, respektive ta místa nejtvrdších bojů teď na Donbasu. Jak moc se liší od těch, které jste viděl v Buči, Irpini, v okolí Kyjeva?Tam ta válka vypadala a probíhala jinak, ale my na začátku té naší aktuální cesty jsme se mohli asi po dvou a půl měsících mohli dostat do těch míst, která jsme předtím kvůli intenzitě bojů nemohli vidět. A ta byla do velké míry zničená, zničená infrastruktura a teď jsme v místech, kam jakoby ta válka teprve přichází, která z nich ukusuje, kde vybuchují dělostřelecké granáty, rakety, další typy zbraní, které sem přilétají z ruské strany. 

Nebavíme se teď o Severodoněcku, Lysičansku, které jsem neviděl na vlastní oči, pouze zprostředkovaně, ale třeba Bachmut - tam ty ruské útoky zničily některé civilní domy. To samé platí pro Slavjansk nebo Kramatorsk. A teď je stav takový, že ta frontová linie, kde po sobě mohou z tanků, obrněných vozidel, ručních zbraní střílet ruští vojáci a ukrajinské síly je vzdálená, ale pro ty civilisty jako by to nehrálo roli. Ty zbraně, které jsou tu do velké míry nasazované, to je dělostřelectvo, to jsou raketomety, projektily vypálené těmito zbraněmi na vzdálenosti desítek kilometrů létají i do měst, která jsou od té frontové linie daleko, ale která i tady v těch městech zabíjejí lidi a ničí infrastrukturu.

Bavíte se s Ukrajinci, po 100 dnech války, jak tu situaci vnímají? Stále věří ve vítězství, stále má prezident Zelenský jejich podporu a důvěru, že Ukrajina vyhraje?
Já myslím, že možná je ta nálada tady o něco temnější a možná realističtější než na západ odsud, než je to v Kyjevě a západně od Kyjeva. A samozřejmě je to kvůli tomu, že teď tohoto regionu a těchto lidí, kteří v něm jsou, se ty tvrdé boje týkají a boje v té podobě, o které jsem mluvil. V podobě absolutní destrukce měst, o která ruské síly usilují a která devastují tím způsobem, že tam nezůstává kámen na kameni a pak do nich vstupují a pak až v tom případě je pozemními silami dobývají z ukrajinských rukou. A ti lidé, kteří jsou tady, vidí denně zprávy o tom, že situace je vážná, že se nedaří zastavit tuto brutální tvrdou sílu ruské armády, která je tady nasazena. Takže samozřejmě to, že jde Ukrajině v tuto chvíli o to, aby neztratila další území, si tady ti, kteří prezidenta Zelenského a armádu uvědomují, ale na druhou stranu řeší věci, které se týkají přímo jejich životů a ohrožují jejich životy v této podobě, o které jsem mluvil.

Martine rád vás zase slyším, kde právě jste, kde jsem vás zastihl?
No, teď jsem vlastně podstatnou část doby ve městě Dnipro, bývalém Dněpropetrovsku, protože to je takové strategicky položené město nejenom z vojenského hlediska, ale také z novinářského hlediska. Je to jednak metropole tady této oblasti, milionové město, kde všechno funguje a díky tomu se i teď velmi dobře, snadno a kvalitně dá spojit, protože třeba telefonické spojení, o internetu už nemluvě, na východě je velmi slabé, někde není vůbec žádné.

Byl jste na frontové linii?
Byli jsme několikrát na frontové linii, na jejích různých úsecích, vlastně jsme se hodně blízko pohybovali mnohokrát, ono vlastně co to je ta frontová linie, to je asi třeba trochu přiblížit, protože nemůžeme si to představovat zatím jako takový tisíce kilometrový zákop nebo soustavu zákopů z jedné nebo druhé strany. Jak to známe z válečných filmů i z druhé světové války, která se tu také odehrávala. A všude tu jsou hroby německých vojáků, sovětských vojáků, lidé nacházejí jejich kosti po polích, takže ta válka je tady bohužel znova a znova má nesmírně tragický dopad na civilní obyvatelstvo, nejenom na vojáky.

Ale zpět k té frontové linii – tehdy ty linie opravdu takto byly, posunovaly se na východ, na západ. Teď je to jinak, protože Ukrajinci hájí určité opěrné body, určitá města, strategická místa, Rusové to dělají v podstatě ze své strany stejně, to znamená z té strany Luhanské a Doněcké oblasti, plus těch okupovaných území teď nejnověji od konce ledna letošního roku. Tam sice na jihu už ano, tam budují takovou třístupňovou obranu klasickou – zákopy, bunkry a podbně. Ale na spoustě míst té východní válečné linie to tak vůbec není. To jsou prostě obrovské oblasti nikoho, to jsou rozsáhlá pole, jsou tam lesy někde třeba na východě, tam není nikdo, tam nikdo nežije, tam nejsou ani vojáci, takže ono se to zdá, že to vypadá jako válečná linie na mapě, když se podíváme na mapky, které průběžně každý den zachycují vývoj té války tady na východě a jihovýchodě, ale je to zatím trošku jinak. Právě na východě v několika místech už se ta válka mění na tu poziční válku s tím, že se používají její klasické zbraně jako zejména dělostřelectvo, tanky, minomety, je to poziční válka, tam už to takové je. My jsme byli v takových místech, jednak u Severodoněcku u Lysičansku a pak také na té jižní frontě nebo jihovýchodní frontě u Marjinky dále na jih až tedy k městu Vuhledar.

A máte pocit, že se teď na Donbasu vedou ty nejprudší boje za celou tu válku od začátku ruské invaze na Ukrajinu?
Rozhodně to tak vypadá, když jsem i mluvil s lidmi, kteří žijí v těch frontových městečkách a městech, tak mi takto odpovídali, protože v tom roce 2014 říkali: no, tady to bylo tak dva týdny, dva týdny se tu hodně střílelo, když separatisté dobývali svá území. Ale teď už to trvá hodně dlouho, teď je to jinak, teď je to mnohem horší a když se podíváme na tabulky obětí, vidíme, že je jich nesrovnatelně víc mezi civilisty i vojáky, je to úplně jiný druh konfliktu, než který tady vypukl před těmi osmi lety.

Jak všechny ty válečné hrůzy snášejí děti?
No, děti to asi nesou velmi různě, musíme se zmínit o tom, že na Ukrajině zahynulo téměř 250 dětí, mezi to se počítají všichni od narození do 18 let, ale velká část jsou děti kolem 10 let, mladší, i nemluvňata a to je bohužel jedna z těch nejhorších stránek této války, číst zprávy, neřkuli vidět fotografie a záběry těch dětských obětí nebo těch zraněných dětí, kterých jsou plné nemocnice, to jsou stovky zraněných dětí, které utrpěly v důsledku toho, že zůstávají s rodiči v těch nebezpečných místech právě v těch městečkách na válečné linii a já nerad používám ty děti v těch reportážích, když to není nezbytně nutné, protože ono to opravdu je trochu na hranici vydírání citového myslím, diváků a posluchačů, ale teď je to nezbytné. Děti nejsou nástrojem žádného vydírání, je to prostě popis té situace, je jich tolik těch trpících dětí, že zkrátka to nemůžeme pominout a z toho je člověku asi úplně nejhůř. Když mluví s dospělými lidmi, když vidí, jak oni trpí, sedí v těch krytech, ve sklepích tři měsíce, jak nemají jídlo, no tak si to nějak dokáže v hlavě srovnat, řekne si ano, takto to za války bývá, ale když vidíte ty menší děti zvláště, jak té situaci vůbec nerozumí, neví, co se kolem nich děje, musí to snášet místo toho, aby si někde normálně hrály, chodily do školy, tak to je asi to nejhorší na psychiku všech novinářů tady no.

Martine, vy jste se sám zapojil do pomoci Ukrajincům v místech, kde právě teď jste – jak může novinář pomoct?
No, já bych to žádnou velkou pomocí nenazval, pokud jde o tu humanitární pomoc, my většinou s kolegy nebo sám, doprovázíme naše známé, kamarády nebo dobrovolníky, kteří každý den riskují svým životem, zdravím, jen aby doručili humanitární pomoc na místo, my u toho vlastně jen asistujeme. My chceme – a děláme to - přiblížit to, jak ta práce humanitárních pracovníků vypadá. To, že ta humanitární pomoc i z Česka třeba prostřednictvím Člověka v tísni nebo dalších organizací, skutečně dorazila na to místo, že ti lidé si ji vzali, že se cestou nerozkradla, neztratila a že je opravdu potřebná. A chceme to ukázat v Česku i na Slovensku, tam, kde nás slyší, kde naše reportáže vysílají. Aby si uvědomili i lidé, že je důležité neustále Ukrajině pomáhat, protože ono nestačí pomoci jednou někde na začátku, když je člověk v šoku, jen když vidí, že ta válka začala, jak je hrozná, ale ono je ještě důležitější pomáhat průběžně a vozit tam tu pomoc i v dobách, kdy už třeba pozornost veřejnosti není jen upřená na Ukrajinu. Každý stát a každý člověk má své problémy, ale neměli bychom zapomínat, že ti lidé potřebují a budou potřebovat naši pomoc dál.

100 dní války, 100 dní od začátku té letošní masivní invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Jak se za tu dobu ve vašich očích Ukrajina změnila, protože vy jste velkou část té doby strávil na Ukrajině a jak dlouhá ta válka podle Ukrajinců, se kterými se bavíte, ještě bude?
To jsou otázky, které si kladou všichni, ptáme se sami sebe navzájem, když tu bydlíme s uprchlíky, s některými už vlastně stále, jsou to naši přátelé. Někteří přijíždějí, odjíždějí, ale všichni se ptají na totéž – co si myslíte, kdy to skončí? On to nikdo neví. Jsou k dispozici odbornější předpovědi, předpoklady, jakým způsobem se ta válka bude vyvíjet, víme, že se hodně změnila, nejenom Ukrajina ale i samotná povaha té války – od chaotického začátku a hodně tápající ruské agrese, v agresi nesmírně a precizně cílenou, teď už i promyšlenou, nedělající tolik chyb jako na začátku, počítající s dlouhodobou válkou, válkou poziční a to je obrovská nebezpečná změna, která nastala a která rozhodne o tom, jak dlouho ta válka bude trvat. Tedy spíš to, jak na to ukrajina bude schopná zareagovat, na to, že pozornost světa bude klesat, zájem o Ukrajinu už nebude takovým tudíž i ten tlak mezinárodní veřejností na vlády, aby Ukrajině pomohly, bude menší, ale Ukrajina bude stále potřebovat nejenom humanitární pomoc, ale čím dál tím víc zbraní.

Její továrny na zbraně byly velmi často zasaženy ruskými raketami, takže se musí spoléhat jen na to, z velké části, co jí my dodáme. A musíme si neustále uvědomovat, že je to i v našem zájmu, aby se ta válka nerozšířila dál. Známe tu bojovou rétoriku ruské strany, která se bohužel za těch 100 dnů války nezměnila, naopak je stále cyničtější, stále šílenější, řekl bych, místy nesmyslnější, místy hysterická, a víme, že Kreml potom to, co se říká v televizi, začíná naplňovat. A v té televizi se říká, že je třeba bojovat s celým západem, celou Severoatlantickou aliancí, že bude nutné zaútočit na USA, že země jako Polsko, Česko, Pobaltí, Slovensko by si vůbec neměly být jisté svou bezpečností, protože cílem Ruska není jen nějaká Ukrajina, kterou oni neuznávají, ale celý náš svět, celá naše civilizace. A oni se za to nestydí, naopak se tím chlubí a myslím, že musíme být velmi na pozoru.