Akéla, Rikitan nebo Řízek. Jaké byly nejčastější skautské přezdívky v minulosti a jaké jsou dnes?

Junák slaví 50 let od znovupovolení během Pražského jara. Stejně jako tehdy, i dnes skauti zažívají velký návrat.

Zadejte přezdívku

Skautské přezdívky ilustrují dějiny komplikovaného dvacátého století. Tři zákazy skauta – nacistický v roce 1940, stalinistický o deset let později a normalizační v roce 1970 – se odráží i v dobových přezdívkách.

Počet českých skautů, kteří se sdružují v organizaci Junák – český skaut, letos překonal šedesát tisíc. Přibližně třetina z nich se hlásí k nějaké přezdívce. Přestože známe přezdívky pouze současných členů Junáka, jejich věk prozrazuje jména typická pro různá období. Nejstarší generace skautů se nejčastěji inspirovala postavami z Kiplingovy Knihy džunglí: Mauglí, Akéla nebo Balů.

„Skautské aktivity mají vždy nějaký symbolický rámec,“ vysvětluje mluvčí Junáka Barbora Trojak, sama Brambůrka. „Část programu vlčat, to jsou kluci zhruba mezi osmi a deseti lety, dodnes vychází právě z Knihy džunglí.“

Generace, která vstupovala do skauta krátce po osvobození, si zase ráda nechala říkat anglicky znějícími jmény – Johny, Mary, George.

Další příležitost dostalo skautské hnutí v roce 1968. Tentokrát jen na dva roky. Generace šedesátých let nicméně zanechala v datech stopu v podobě Rychlonožků, Bidel a Červenáčků.

Během krátkého uvolnění v šedesátých letech do skautu vstoupila řada osobností. Mohlo se tam dát dohromady třeba divadlo Sklep: skautovat začal sklepácký režisér Václav Marhoul, herci Eva Holubová, David Vávra nebo Tomáš Hanák.

„Na nějakém papíře na sloupech bylo ručně napsáno, že se zakládá oddíl vodních skautů,“ řekl Radiožurnálu Tomáš Hanák. „Bylo to, myslím, ještě před okupací, to mi bylo jedenáct let. Na těch sloupech bylo napsáno, že oddíl vede bratr Beneš. Já jsem se omylem domníval, že tam není br. Beneš, ale dr. Beneš, tak jsem ho měl za lékaře, čemuž vůbec neodpovídaly jeho hrubé ruce. Často jsem si říkal, že to vůbec nemůže být chirurg nebo lékař. Byl to br. Beneš, ne dr. Beneš!“

„Musím říct, že třeba bobříci byli strašně příjemní. Třeba bobřík mlčení byla velká zkouška a já s tím dodnes vůbec nemám problém.“

„V posledních letech navíc sám cestuji a cestuji skutečně sám,“ pokračuje Hanák. „Často nemám mapu ani navigaci, ale nebojím se jít někam, kde to neznám. Říkám si, že možnost, že zemřu, je až ta poslední. Třeba tam bude nějaké dobrodružství!“

Po dosud posledním obnovení skauta v roce 1989 zase začaly být populární přezdívky z tolkienovských příběhů: Hobit, Glum, Frodo nebo Gandalf.

Většina skautských přezdívek se ale neváže k žádnému historickému období a vychází spíš ze sdílených zážitků. Nejčastějším zdrojem jsou zvířecí jména; vůbec nejobvyklejší skautskou přezdívkou je Veverka, nejoblíbenějšími ptačími přezdívkami jsou protichůdní Orel a Kuře. Běžná je také rodina, pečivo nebo interpunkce.

Indiáni na konci normalizace

Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl skaut opět v ilegalitě, se jeho příznivci nejčastěji schovávali v různých sportovních a turistických organizacích nebo Svazarmu, sdružujícím sportovní svazy. Tímhle způsobem se ukrýval například Druhý pražský oddíl Hoši od Bobří řeky, v letech 1927 až 1987 vedený Jaroslavem Foglarem. Podobně přežívaly i další skupiny, vzdálené oficiální komunistické ideologii: třeba čeští indiáni.

„Těsně před revolucí jsem vstoupil do indiánského oddílu – tedy kmene – Konestoga,“ vypráví exindián Petr Kočí s přezdívkou Varan. „Zasloužilí bojovníci měli komplikovaná jména v lakotštině. Samotného mě překvapuje, že si některá pamatuji dodnes. Náš náčelník se například jmenoval Šagoiewatha, další byli Wanigiska, Mayašleča-nala nebo Tewagion. Šaman měl jméno Lelašikah – Ten, který kráčí proti proudu.“

Sám Kočí ovšem takové indiánské jméno nikdy nezískal. „Měl jsem asi málo orlích per, to byla u nás indiánů obdoba známějších bobříků,“ vzpomíná.

Středoevropští indiáni na konci normalizace – novoročenka pražského kmene Sihasapa z roku 1989. Foto: archiv Petra Kočího

„Před revolucí jsme byli součástí Svazarmu,“ říká Kočí. „Pak jsme se začlenili do Junáka, ale vždycky jsme si od něj udržovali trochu odstup. Přišel mi tehdy jako polovojenská organizace a my indiáni jsme byli divočejší a svobodomyslnější, aspoň tak mi to tehdy připadalo.“

Podobně jako kmen Konestoga se ke skautu po jeho obnovení přihlásila i řada dalších oddílů. Na počátku devadesátých let měl přes osmdesát tisíc členů.

Jenže po počátečním boomu začalo členů vytrvale ubývat a ještě do konce devadesátých let řada oddílů zanikla.

„Junák v té době ještě neměl propracovaný a usazený systém vzdělávání, takže je možné, že program nepřinesl dětem a mladým lidem to, co očekávali nebo by je zajímalo,“ vysvětluje skautská mluvčí Barbora Trojak. „Organizace se tehdy potřebovala trochu usadit, vyřešit praktické problémy. Část členů to zřejmě odradilo a poohlédli se, co by mohli dělat jiného.“

Propad skončil teprve v roce 2006 na 40 tisících členů.

„V roce 2005 jsme přijali Chartu českého skautingu a začali systematicky pracovat na změně programové náplně,“ popisuje Trojak. „Měníme aktivity a témata, částečně i metody, i když základem už sto let zůstává skautská výchovná metoda. Hlavní ale bylo znovu oslovit děti a mladé lidi – zvlášť v době, kdy je na tomhle poli velká konkurence.“

To se skautům podařilo. Od roku 2009, kdy mají k dispozici spolehlivá data o počtech členů, nejrychleji přibývalo vlčat a světlušek, tedy dětí mezi osmi a deseti lety. Před třemi lety navíc vznikla kategorie benjamínků pro děti od pěti do sedmi let.

„Loni jsme na táborech napočítali téměř 400 tisíc děťodnů,“ dodává skautská mluvčí.

Na rostoucím počtu benjamínků i starších skautů se nepochybně podepsala také vyšší plodnost. Zatímco ve druhé polovině devadesátých let se v Česku rodilo kriticky málo dětí, kolem roku 2005 začalo tohle číslo znovu růst.

„Postupně jsme se také dopracovali k systému vzdělávání dospívajících a dospělých, díky kterému se kluci a holky v oddílech setkávají s opravdu atraktivním programem reagujícím na vývoj a trendy ve společnosti,“ dodává Trojak.

Jednou z činností, která se během sta let proměnila, jsou takzvané odborky, skautská předloha pro Foglarovy bobříky. Zatímco před rokem 1918 se skládaly zkoušky z oborů jako chůva a korespondent a po druhé světové esperantista, obuvník a telegrafista, dnes je to deskovkář, geocacher nebo třeba smartphonista.