Tornádo část vinic rozmetalo, pro region to ale může být i šance některé věci změnit, říká reportérka

Dlouhodobě se věnujete oblasti zemědělství, a konkrétně i vinařství. Když se podíváme na obce na Břeclavsku a Hodonínsku postižené tornádem, dosahují tam škody podle prvních odhadů kolem 15 miliard korun, ale bude to zřejmě i vyšší částka. Zabývala jste se tím, jakou paseku napáchalo to tornádo právě v oblasti vinařství. Jsou tam už nějaké konkrétnější závěry?

Svaz vinařů ty škody odhadl celkově na zhruba 150 milionů korun. Třetina této částky představuje jen ztráty ve vinicích. Poškození se liší místo od místa. Někde je to jen nepořádek, který zanesl silný vítr mezi keře vinné révy. Mimochodem, viděla jsem mezi ryzlinkem rýnským v Lužicích pračku, převrácené auto i množství plechu, opravdu velký nepořádek. Vytrhané sloupky a dvojdrátí, které jsou oporou keřům, tam také nebyly. O síle tornáda svědčí i to, že některé vinice v Mikulčicích nebo Lužicích jako by prostě nikdy neexistovaly.

Takže jsou úplně vyvrácené, prostě tam nejsou?
Ano. Některé keře tam úplně chybí.

Vydala jste se natáčet s vinaři přímo na místo, do těch postižených obcí. Popisujete, jak to tam v tuto chvíli vypadá. Jaké jsou vaše dojmy, když to porovnáte třeba s tím, když jste jezdila na vinice v regionu předtím?
Jsou to stále pocity plné zmaru a neštěstí. Tornádo ničilo vše, co mu přišlo do cesty, ale poměrně v úzce ohraničeném pásu. I když „úzce“… Ten pás měl nějakých 26 km. Takže nejsou výjimkou viniční tratě, kde vedle sebe najdeme řádky s naprosto nedotčenými odrůdami. Opravdu jako by se nic nestalo. A popojdete 20 metrů a najednou jste v jiné galaxii – oholené keře révy až na kůru, zcela bez listů, bez zárodků hroznů. Prostě jen takové pahýly, často zlomené nebo vyvrácené.

To je případ i rodinného vinařství Bartoník, pěstují révu asi na 15 hektarech. Dva hektary jsou úplně pryč. Plánují vysadit nové. To ale nebude hned – v ideálním případě na jaře příštího roku.

Takže sklízet budou nejdříve za tři až čtyři roky. Minimálně po tu dobu jim tedy budou chybět hrozny. Navíc přišli také o část techniky nutné pro práci ve vinohradech. Škody ale nejsou jen v samotných vinicích, ale i ve sklepech, skladech, halách, stodolách. Miroslavě Ježkové z Moravské Nové Vsi silný vítr doprovázený kroupami sfoukl střechu vinařství. Břidlice popadaly dovnitř, bohužel i do plastových tanků, kde bylo asi 50 tisíc litrů vína.

Deset tisíc litrů je znehodnoceno a muselo se prostě vylít – i proto, že na část produkce svítilo asi tři nebo čtyři dny slunce. Vzorky zbylého vína teď musí sklepmistři odeslat na rozbor a zjistit, v jakém jsou stavu. Zničený je vinifikátor, chlazení. Ostatně škod možná bude později i více, a to až poté, co se podaří energetikům obnovit dodávky elektřiny. A zjistí se, že některé technologie třeba nefungují.

Zmínila jste dva příběhy, kterými jste se zabývala. Mluvila jste celkem se třemi vinaři. Kdo byl ten třetí v pořadí?
To byl vinař Petr Marada z Mikulčic. Sází na ekologické zemědělství. Na vinicích, kterých mají asi 11 hektarů, hospodaří v bio režimu. Oba dva sklepy, kde zrála červená i bílá vína, jsou zničené, stodola bez střechy, mimo provoz je i traktor, část technologií ve sklepě, například mlýnek nebo plnička.

A bavíme se opravdu o milionových částkách. Jen pro představu: například lahvovací linka stojí kolem 3–4 milionů. Škody předběžně vyčíslil asi na 4 miliony korun. Ironicky ztráty okomentoval, doslova řekl, že tornádo udělalo střechobraní.

Jak zásadní roli hraje vinařství v regionu, o němž se bavíme?
Zcela zásadní. Vinařství je tam dle mého fenomén. Je to tradice, odkaz našich předků, kultura, ale také byznys. Odvětví, které zaměstnává stovky lidí. A nemyslím nutně jen enology, vinohradníky nebo třeba řidiče. Bavíme se o navazujících službách. Vinařské podniky potřebují pro svůj provoz sklo, papír na krabice, ale také grafická studia, reklamní agentury. Samostatnou kapitolou je samozřejmě turismus, tedy ubytování, restaurace, ale také kultura, folklor. Obce i díky tomu vzkvétají, rozrůstají se. Pokud totiž mají lidé práci, nemají často důvod se stěhovat. Podílejí se na veřejném životě. Slovácká vinařská podoblast, tedy region, kterým se prohnalo tornádo, je specifická i tím, že tu nepodnikají dvě tři velké vinařské firmy, naopak jsou tu desítky drobných vinařů, takoví ti srdcaři. Jen pro zajímavost bych doplnila, že se tu daří zejména ryzlinku rýnskému a rulandskému bílému. A Slovácko je také domovem oblíbeného Cabernetu Moravia. Ten vznikl křížením Zweigeltrebe a Cabernetu Franc právě v Moravské Nové Vsi, tedy dnes velmi postižené Moravské Nové Vsi.

Můžeme si to tedy představit tak, že to je region plný drobných menších podnikatelů, kteří si pozici ve vinařském průmyslu vydobyli opravdu od píky, nebo se snaží si ji vydobýt?
Přesně tak.

Prvním vinařem, za kterým jste se vydala do Lužic, je pan Bartoník. Už jste zmiňovala, o jaký typ vinařství se jedná. Jaké škody toto vinařství zaregistruje, co to pro ně bude znamenat?
Je to rodinné vinařství. Obhospodařují asi 15 hektarů vinic, jeden hektar sadů černého bezu a menší plantáž levandule lékařské. Vyrábějí totiž i sirupy. Teď ale linka stojí. Nenávratně zničeny jsou asi dva hektary vinic u Lužic, z keřů zbyly jen kmínky.

Jak mi sám Jakub Bartoník řekl, řešili, jestli vinici zachovat, nebo rekultivovat a vysadit novou. Nakonec zvolili možnost poslední. Nechtějí riskovat, že se nějaká onemocnění projeví později. Takže letos a minimálně další tři roky budou bez hroznů z té poničené plochy. Pro představu, z dvou hektarů je to asi 20 tun, takže za ty čtyři roky to dělá zhruba 80 tun. Plánují hrozny vykupovat od ostatních kolegů, a nesnižovat tak tu celkovou produkci.

Ale nějaké víno jim přece jen zůstane, protože těch hektarů mají 15.
To ano, ale je potřeba si uvědomit, že na to, aby obhospodařovali zbylé hektary vinic, potřebují techniku. A ta jim teď také chybí.

Mě asi nejvíce zaujalo to odhodlání. To, že se nevzdávají, chtějí pracovat dál, svůj úkol vnímají skoro jako poslání.

Nechtějí složit ruce do klína, vzdát to, chtějí pokračovat tom, co započali jejich dědečkové a tatínci. Myslím si, že to je hodně typické obecně pro farmáře, zemědělce, často jsou odkázáni na zvůli počasí a musí s tím pracovat, musí se s tím naučit žít. A teď je to krásně vidět i u těch vinařů.

O Jakubu Bartoníkovi vím, že to je poměrně mladý vinař, vystudoval Střední vinařskou školu ve Valticích a do vinařství se dostal díky tomu, že jeho tatínek a dědeček měli vinice. Abychom se vůbec dostali k těm vinicím v Lužicích, museli jsme projet několik obcí. Projeli jsme samozřejmě i mezi policejními hlídkami, které se ptaly, kam vůbec jedeme, co jsme si to dovolili, že vůbec opouštíme vymezený sektor. Zkrátka dostali jsme se tam, kam jsme potřebovali, do té viniční trati u Lužic. Je to nedaleko železnice. Tam ještě v tu chvíli operovali hasiči. Byla tam těžká technika, ta se snažila zbytky těch keřů vytrhat, odvézt pryč. Byl to obrovský pocit zmaru, protože zrovna tam, kde jsme byli, byla ta vinice 80 let stará. Takže tam ty keře rostly 80 let, přišlo tornádo a během pěti minut ty keře prostě nebyly. Dostali jsme se přímo až k té vinici. Byli tam hasiči, kteří odváželi navážku a zničené keře. Prošli jsme si tu oblast i místa, kde bylo, myslím, rulandské bílé. Tam teď jsou ty kmínky úplně ořezané až zhruba na pět deset centimetrů a čeká se na vyklučení. To proběhne podle mě v řádu týdnů, ale samotná výsadba bude nejdříve na jaře příštího roku.

A jsou na to v tuto chvíli vinaři sami, nebo mají nějakou pomoc?
Určitě mají pomoc. Buď přímo od svých kolegů, nebo od dobrovolníků.

Opravdu jsou tam desítky dobrovolníků z celé České republiky, kteří primárně pomáhali s úklidem nepořádku v těch vinicích.

Další příběh je z Moravské Nové Vsi. Co je to za podnik? S jakými škodami se tam potýkají?
Miroslava Ježková měla opravdu velkou smůlu. Tornádo poničilo domy celé její rodiny – asi tři domy a také vinařství. Stále nemají elektřinu. Už loni řešili finanční problémy. Zvažovali konec celého podnikání. Nakonec investovali nemalé finance do změny názvu, propagačních materiálů, etiket. Začali opravdu od základu.

Pak přišla pandemie koronaviru, která slibně rozjetý začátek zastavila. No a vinaři ze dne na den přestali dodávat vína do restaurací, obchodů, vinoték. Zrušené byly typicky vinařské akce, otevřené sklepy, putování za vínem, ale také třeba hody. Sotva se sezóna letos rozjela, řeší tyto škody. Situace je o to horší, že paní Ježková nemá vinařství pojištěné. Je odkázána na pomoc ostatních.

Z těch 50 tisíc litrů vína ve sklepě přišla asi o desetinu. Poničené od vody a bahna byly už i zabalené krabice s vínem. Teď momentálně ta expedice a prodej stojí – a minimálně ještě 14 dní stát bude.

Takže se v tomto případě nejvíc potýkají s tím, že už hotové, třeba i zabalené víno připravené k rozvozu, je poničené?
Ano, to zaprvé. A zadruhé, veškerá produkce byla nachystána v těch plastových tancích, kam se dostaly břidlice ze střechy. Je tam bahno, voda. Na tanky také svítilo tři nebo čtyři dny slunce, takže škody jsou opravdu primárně v těch sklepích.

Paní Ježková neměla pojištění. Řekla vám, proč si ho neopatřila? Bylo to těmi finančními problémy, které její firma zakoušela předtím?
Bylo to primárně asi těmi finančními problémy. Ale sama říkala, že by ji nikdy nenapadlo, že by se měla pojistit proto, že přijde tornádo.

A že by se ta pojistka na to možná ani nevztahovala. Zkrátka důvody tenkrát byly takové, že pojištění nezvažovali. Teď už by asi změnili názor.

Byla jste i ve třetí postižené obci, v Mikulčicích. Jak vypadala situace tam?
Poslední příběh je z vinařství Petra Marady z Mikulčic. Měla jsem tu možnost projet postižené obce, všechny ty vinařské obce i viniční trati. Musím říct, že v Mikulčicích mně to přišlo nejhorší. Ještě se tam nepodařilo zcela uklidit nepořádek, trosky z ulic a domy jsou hodně poškozené. Konkrétně v Mikulčicích má jít k zemi asi 60 rodinných domů, tam je ta situace podle mě opravdu nejhorší.

To ilustruje i příběh Petra Marady, který se ocitl ze dne na den bez dvou sklepů, kde měl uskladněná vína, zrála tam jak červená, tak bílá vína, byla tam samozřejmě i vína nachystaná k expedici. Pan Marada patří mezi ty menší vinaře. Obhospodařují asi 11 hektarů vinic, v bio režimu, takže jsou to opravdu spíše vína přírodnějšího typu. A mají zničené také technologie ve sklepě, například mlýnek nebo plničku. Ty škody jsou asi 4 miliony korun.

Jak to nesou? Co vám pan Marada říkal?
Jsou hodně unavení. Na Petru Maradovi i jeho manželce bylo vidět, že už je to hodně zmáhá, jsou hodně vyčerpaní, že stále musí řešit, že něco chybí, něco nefunguje, elektřina stále nefunkční. Chybějí lidé. To, že se toto stalo, ale neznamená, že ti vinaři mohou sedět doma a sčítat škody, musí dále pracovat: ve vinicích, ve sklepě. Jejich možnosti jsou hodně omezené.

Ale řekla bych, že jim dodává sílu ta solidarita, nejen mezi vinaři, ale i mezi obyčejnými lidmi, kteří se prostě spojili, nechtějí je v tom nechat a pomáhají jim.

Jakou pomoc v tuto chvíli nabízí postiženým vinařům stát?
Škody jen na zemědělském majetku jsou podle odhadů asi jeden a půl miliardy korun. Ministerstvo zemědělství přislíbilo kompenzace až do výše 100 procent.

Rámcový program pro řešení rizik a krizí už vláda schválila. Je to podobný model jako v případě ztrát způsobených suchem nebo mrazy. Už předminulý týden uvolnil Státní pozemkový úřad jako rychlou pomoc lidem a obcím poničeným bouří a tornádem asi 100 milionů korun na rychlé jednoduché pozemkové úpravy.

A bude to stačit? Jak to vidí jednotliví vinaři, s nimiž jste mluvila?
Těžko říct, ani oni sami to nevědí. Škody se mohou projevit i později a záležet bude na klíči, podle něhož bude rezort peníze přerozdělovat. Vzhledem k tomu, že elektřina ještě nefunguje, se škody mohou projevit i později.

Mluvila jste i se Svazem vinařů, obešla jste vinaře na místě. Tématem se zabýváte dlouhá léta. Když se teď díváte na reakce po tornádu, přemýšlí někdo o tom, že by to opravdu vzdal?
Tyhle myšlenky, myslím, vinaři hned zahnali, primárně v úctě k tradici, k předkům. Většina vinařství je rodinnou záležitostí po generace a shodují se, že zkrátka musí bojovat. Takže si myslím, že ne.

Ale jak jsem řekla, ten region je opravdu specifický tím, že je tam hodně drobných vinařů, takových těch srdcařů, zkrátka lidí, kteří mají běžnou, třeba normální práci a vinaření se věnují po víkendech, po večerech, tak tam je samozřejmě i možnost, že na to nebudou mít čas ani peníze na obnovu.

V postižením regionu je vinařství důležitým odvětví, zmiňovala jste potenciální dopady na všechny ty navázané profese. Dá se z toho všeho v tuto chvíli usuzovat, jaký vliv to bude mít na život v postižených obcích?
Je to obrovská tragédie. Lidé přišli o střechy nad hlavou, o své zaměstnání, o podnikání, zemřelo několik lidí. Ale z dlouhodobého hlediska to podle mého tomu regionu možná paradoxně pomůže. Protože je to obrovská příležitost zamyslet se nad tím, co dělám, jak to dělám a jestli to dělám dobře. Navázat na ty dobré věci, anebo naopak změnit ty špatné věci. A hlavně si myslím, že řada turistů do toho regionu bude jezdit jen proto, že bude těm podnikatelům chtít pomoci – věřím tomu a doufám v to. Takže obnova bude trvat podle mě několik let, minimálně pět let, ale z dlouhodobého hlediska je to podle mě příležitost, jak pracovat na chybách a pokračovat tom, co je dobré.

Takže potenciálně to pro ten region znamená, že si mezi těmi ostatními vinařskými oblastmi může začít hledat nějakou novou vlastní vinařskou identitu? Dá se to říct i takto?
Určitě. Už jsem slyšela dokonce i takové názory, že některá vína budou mít různé přívlastky, třeba tornádové víno. Místo ryzlinku rýnského bude ryzlink tornádový atd. Zkrátka je to příležitost, je to možnost a ti vinaři s tím chtějí bojovat, chtějí s tím pracovat. Ten region ale podle mne bude mít svou specifickou, jinou identitu nebo zkrátka dostane jinou tvář, jinou podobu. Například Moravská Nová Ves plánuje spolupráci s Českou komorou architektů, ti by se měli podílet na nějaké organizované výstavbě nebo obnově, takové jednotné, minimálně pod dohledem odborníků. Takže jsem vlastně zvědavá, jak se ten region promění, co všechno to bude znamenat. Ale nikdo nezastírá, že to opravdu bude trvat hodně dlouho. Vinaři, s nimiž jsem mluvila, předpokládají, že to bude trvat minimálně pět až šest let.