‚Co máme dělat? Tak čekáme na nádraží...‘ Co bude s ukrajinskými Romy v Česku?

Kdo jsou Romové, kteří přijíždějí na hlavní nádraží v Praze?
Tak obecně Romové, kteří přijíždí, jsou Romové ze Zakarpatí, z Užhorodu, z Oděsy, přijíždí Romové z Charkova, ale i z Kyjeva. Přijíždí z rusko-ukrajinských hranic, přijíždí i ze slovensko-ukrajinských hranic a jde hlavně o matky s dětmi. Většinou přijede například starší žena, její dvě dospělé dcery a jejich děti, takže přijíždí třeba patnáctičlenná skupinka. Ono se řekne, že přijíždí třeba z oblasti, kde se ještě neválčí. Ale oni nevědí, co bude za hodinu, co bude večer. A ta obava prostě o ty děti je silnější, takže si řeknu ‚tak, a my jedem‘.

Důležité taky je si určitě uvědomit, z jakého prostředí ti lidé přijíždí. Tam je to úplně zcela odlišné sociokulturní prostředí, protože přijíždí i lidé z těch nejchudších vesnic. Já když jsem se si s jednou paní povídala, tak říkala ‚naše tábořiště‘. Já jsem s ní mluvila rusky, mluvila jsem s ní i romsky a pořád jsem jí cpala ‚vesnice‘. A ona říká ‚ne, to je naše tábořiště‘.

Pak jsem mluvila i s lidmi, kteří přijeli opravdu z bohatých měst, přijeli z Kyjeva, samozřejmě o všecko přišli. Přijíždí lidé, kteří nemají vzdělání, ale přijíždí i středoškolsky i vysokoškolsky vzdělaní Romové.

Kolik tak přijíždí v posledních dnech lidí, protože vy jste tam i nedávno na hlavním nádraží natáčela, takže jste tu situaci viděla na vlastní oči…
Na tom hlavním nádraží jsou vlastně týmy, které buď spadají pod romskou organizaci Romodrom, anebo pod organizaci ROM-Praha. A tito romští pracovníci mi sdělili, že přijíždí možná denně až 300 lidí.  

Stále…
Ten nápor je teďka opravdu velký a hrozně těžko se to tam řeší. Já, když jsem tam byla, tak ti lidé opravdu leželi na zemi, měli tam deky. Hlavně tam byly ty malé děti a oni tam ty malé děti převlékali, krmili je tam, prostě žili na zemi. 

Když jsem se ptala, jestli jim to nevadí - z hygienických důvodů a hlavně kvůli dětem - tak říkali ‚Co máme dělat? My teď tady čekáme, uvidíme, co bude.‘ Ale ti lidé přijíždí neustále. A pracovníci jim pomáhají buď po celém hlavním nádraží, anebo jsou rovnou na perónu, kde si vlastně převezmou ty uprchlíky, aby oni se tam někde nemotali...aby je rovnou přivedli do toho prostoru té Fantovy kavárny.

A jak to tam tedy teď vypadá právě třeba v prostoru Fantovy kavárny? Když tam člověk přijde, tak tam vidí desítky uprchlíků sedět na zemi?
Sedí v prostoru kolem Fantovy kavárny, tam mají vlastně rozprostřeny ty deky. Všude mají velké tašky s oblečením, protože třeba už dostali nějaké oblečení - a oni to hodně rádi shromažďují. Proto když je někdo potká, tak mají opravdu ty velké plné tašky a batohy na zádech. A taky sedí na těch schůdcích před Fantovou kavárnou směrem ven. Venku jsou hasiči, je tam policie, dohlíží tam na ně ty romské organizace. Mě tam udivovalo to, že tam pobíhají ty děti hned vedle hlavní silnice. A já říkám, ať dávají pozor, protože to dítě udělá špatný krok, a je na silnici. No oni říkají, my to tady i těm maminkám říkáme. Ty maminky kolikrát mají v ruce i třeba tříměsíční malé děti.

No a řeší hlavní město Praha nějak tu situaci? 
Tak vyřešilo to zatím tím, že se postavilo stanové městečko, které hasiči minulý týden postavili. Je tam 15 stanů. 

V Troji?
V Troji. Ale už teď ta kapacita nestačí.

Těch lidí tam bude přijíždět daleko víc a těch 150 míst to zatím nevyřešilo. Do toho stanového městečka jsou z hlavního nádraží ti lidé postupně převáženi. Mají tam k dispozici sociální zařízení, ve velkých stanech mají sprchy, toalety, pak je tam velká jídelna, pak taková denní místnost. Samozřejmě nedílnou součástí je i ošetřovna a třikrát denně se jim tam vydává jídlo, pití. A když jsem s týmem Romodromu a ROM-Praha mluvila, tak mi říkali, že tam je větší počet dětí, tak pro ně chystají nějaké volnočasové aktivity, aby se děti nenudily - aby zkrátka z toho dne něco měly, aby jim trošičku zpříjemnili ty chvíle, které prožívaly na tom hlavním nádraží.

To stanové městečko, to je louka taková…
To je takový velký prostor před vjezdem do tunelu Blanka. Z dálky to uvidíte, protože tam je velký pohyb těch lidí. Ti koordinátoři mi říkají, že se celý den nezastaví, protože jsou neustále v kontaktu s těmi lidmi, nabízí jim samozřejmě nějakou pomoc, pokud o ni mají zájem.

Já se ptám i z toho důvodu, že pokud je to tedy velký prostor, tak je tady i potenciál, že by se to stanové městečko mohlo rozšiřovat. Protože jestli denně přijíždějí stovky dalších uprchlíků a ta kapacita je v tuto chvíli 150, tak to logicky nemůže stačit.
Já jsem mluvila s tiskovým mluvčím hasičů Martinem Kavkou, který mi sdělil, že když magistrát dá příkaz, aby se postavily další stany, protože ta kapacita je nedostačující, tak hasiči půjdou a postaví další stany.

A existuje nějaký plán na přerozdělování uprchlíků i do jiných měst, nebo to v tuto chvíli řeší jenom hlavní město Praha?
Tak hlavní město řeší tu situaci, která je v současné chvíli v Praze. Řeší s organizací Romodrom, kterou vede Nikola Taragoš, i kam by se ti lidé přesunuli. Jaký bude plán? V jakým časovým horizontu nevím, ale určitě se to řešit musí, protože ta kapacita je tady úplně přeplněná. 

Když budou další Romové nebo další lidé z Ukrajiny přijíždět, tak nemají, kde být. A ta Fantova kavárna, ani celé hlavní nádraží, to nepojme a ti lidé se zatím shromažďují jen v tom prostoru. Samozřejmě, můžou se i projít po hlavním nádraží a jako pak se vrátí. Ale to je všecko, co můžou. 

A když se ještě vrátíme do stanového městečka v pražské Troji, vy jste mluvila o tom, že tam existuje jakési zázemí, že tam je ošetřovna, že tam je i program pro děti a podobně. Jsou tam nastavena nějaká pravidla, jak by se ti uprchlíci z Ukrajiny měli ve stanovém městečku chovat? Nebo co mají dodržovat?
Zásadní pravidla tam určitě fungují. Ty týmy se střídají po osmi hodinách a dohlíží, aby všechno proběhlo v naprostém pořádku. Ti uprchlíci nemusí být jenom v prostoru toho stanového městečka, ale můžou se jít projít i do centra. Ale je tam vlastně taková jakoby vrátnice, kde se musí nahlásit, kam jdou a v kolik se vrátí. Je důležité, aby se vrátili v ten zadaný čas, protože jinak - co jsem slyšela - už by je tam nemuseli pustit zpátky. A hlavně je tam pravidlo, že se musí starat o své děti, aby věděli, kde jsou, měli je v dohledu - aby jim třeba neodešli, protože jsou tam opravdu malé děti.

Jak reálné jsou obavy některých českých politiků, že by tito lidé mohli směřovat do České republiky kvůli zneužívání našeho sociálního systému? To znamená nějaké, dejme tomu, dávkové turistice, nebo že by za jejich příchodem mohla stát organizovaná činnost?
V souvislosti s romskými uprchlíky, kteří přichází do Česka s maďarským pasem, se spekuluje o tom, že zneužívají dávky. 

Já si myslím, že se to nemusí týkat jenom Romů. Že se to může týkat vlastně i Ukrajinců, kteří přijíždí. Na druhou stranu, kde je ten důkaz, že se to děje? Já žádný hmatatelný důkaz, když mluvím o sobě a natáčím v tom terénu, nemám. Když mluvím s těmi lidmi, vypráví mi jejich příběh, co prožili a proč sem přijeli. Ale nikde nikdy jsem nezaznamenala to, že by zneužívali dávky. Naopak jsem třeba s lidmi mluvila, že čekají na ty dávky, že je ještě nemají, takže jsou rádi, že jim romské a proromské organizace pomáhají a že jim dovezou to jídlo, že jim dovezou to oblečení a že nějak můžou fungovat. Říkám, je to všechno o lidech, já ten důkaz nemám.

Vy jste zmiňovala zajímavou věc, totiž ten maďarský pas. Možná, že ty spekulace naráží právě na toto…
Přijíždí lidé, kteří buď mají ukrajinské občanství, nebo mají ukrajinsko-slovenské, anebo ukrajinsko-maďarské občanství. Ti, kteří mají právě to maďarsko-ukrajinské, nebo to slovensko-ukrajinské, tak ti se prošetřují a ti čekají daleko déle. 

A po tu dobu, než se to prošetří, tak ti lidé dostanou jen akutní pomoc, ale nemají nárok na nějakou postupnou humanitární pomoc. Jsou ale také na hlavním nádraží a teďka, co jsem s kolegy mluvila, tak říkali, že jich je tam velké množství.

Ale my to poznáme, protože jsem Romka, tak to poznám i podle toho, jak se domluvím romštinou. Ti, kteří přijíždějí opravdu z Ukrajiny a mají ukrajinskou národnost nebo ukrajinské občanství, s těmi se domluvím úplně plynule romsky. A těch lidí vlastně je většina. A v tom stanovém městečku, co mi kolegové říkají, je jich taky většina, protože tam používají plynule romštinu, severocentrální romštinu, kterou se mluví tady nebo na Slovensku a v té části Ukrajiny.

Ale když bychom se ještě vrátili k tomu maďarskému občanství, tak tam bude problém, protože ti lidé, u kterých se ukáže, že opravdu mají to občanství, se budou muset vrátit zpět, což vlastně říká i ministr vnitra ze STAN Vít Rakušan.

Mimochodem, jak úřady toto prošetřují? Možná se ptám banálně, ale stačí asi prostě cestovní doklady…
U nás se to zjišťuje v souvislosti s razítkem v cestovním dokladu. Protože buď přijíždí přes Maďarsko, a tak tam mají to razítko z toho maďarského přechodu, anebo přejíždí přes Slovensko a mají tam to razítko z toho Slovenska.

Jaký vztah mají Češi k přijímání ukrajinských uprchlíků z romské komunity?
Já zase musím mluvit za sebe, za můj tým, který vyjíždí do lokalit. Tak to, co jsem viděla, to, co jsem točila, tak jsem měla vlastně pozitivní zkušenosti. Protože ti lidé, kteří pomáhají, tak vidí ty matky s těmi dětmi. A ono když vidíte dítě, že je v takové nebo onaké situaci, tak pomůžete. Pomáhalo se potravinami, pomáhalo se oblečením. Válka začala 24. února, já už jsem 26. točila. S tím, že když jsem s někým mluvila, tak vždycky každý děkoval a děkuje doteď vlastně České republice, že pomáhají.

Takže jste nezaznamenala zatím žádné hlasy, že by Češi třeba právě romským uprchlíkům nechtěli pomáhat tak, jako pomáhali uprchlíkům v posledních týdnech, když sem ještě tolik těch romských uprchlíků z Ukrajiny nepřijíždělo? Protože my víme, že Češi nejsou obvykle tak moc vstřícní vůči Romům…
Obecně musím říct, že už i na pomoc Ukrajině se nahlíží trošku jinak. I kvůli zdražování se tady taky už ozývají chudí lidé. Ti, kteří vlastně obrací každou korunu a nemůžou si dopřát to, co si třeba dopřáli před půl rokem.

Dobrou zkušeností bylo teďka, když se vybíraly potraviny, tak už ti dárci nebyli tak vstřícní. Ale vždycky tam někdo něco dal, ať to bylo třeba jen jedno balení špaget. V těch lidech to je pořád si myslím, že je potřeba pomoci. I když si můžou říct, jsou to Romové, jsou tací… ale když jsem třeba natáčela v Mladé Boleslavi, tak tam mi říkali ‚Ale my pomáháme‘. Takže já nechci být na někoho nepříjemná.

Je to vždycky, Matěji, o lidech. O tom, kdo co cítí a jestli chce pomoc. A samozřejmě kam až dosáhne ta pomoc. Protože někdo může pomoct hodně, i nějakou finanční hotovostí, ale někdo může opravdu pomoct jenom tím, že koupí dítěti něco k jídlu. A to je hodně důležité.