Můžeme pomáhat, ale rozhodnutí o odebraných dětech bude na Norech, říkají ministři
I jen vyjednávat o návratu dětí, které norské úřady odebraly českým rodičům, není jednoduchá záležitost. Zatímco v rámci Evropské unie existují pravidla, podle nichž se postupuje, s Norskem, které v EU není, musí Česká republika vyjednávat spíše na diplomatické úrovni. Tak je to i v kauze Češky Evy Michalákové, které norské úřady v roce 2011 odebraly dva syny kvůli podezření, že je rodiče pohlavně zneužívali.
I když se podezření nepotvrdilo a nepadlo ani obvinění, synové už se k rodičům nevrátili a žijí každý zvlášť v pěstounské péči v Norsku. Matka k nim má jen omezený přístup. Podle nově stanovených pravidel se s nimi smí vidět pouze dvakrát do roka na 15 minut a nesmí je ani obejmout.
Případem se zabývají i čeští politici a diplomaté. Ti by mohli pomoci třeba v tom, aby se děti dostaly alespoň do České republiky. Podle ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána však v tomto směru Česká republika moc velké pravomoci nemá.
Mezinárodně-právní pozadí případů českých dětí odebraných v cizině přiblížila redaktorka Petra Benešová
„Česká republika v tuto chvíli nemůže uzavřít s Norskem dvoustrannou dohodu, která bude říkat: postupujte příslušnost českým soudům, nebo vydávejte nám děti svým rozhodnutím na území České republiky, protože to už je justiční spolupráce, a pro to má kompetenci Evropská unie. To znamená, že v této věci by musela být aktivní Evropská unie,“ podotkl Kapitán.
Omezené možnosti připouštějí i ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD).
„Nemůžeme nijak zasahovat do rozhodování norských úřadů ani norských soudů, takže ta diplomatická a právní pomoc je to maximum, které vláda už v současné době poskytuje,“ uvedl Dienstbier.
„Budeme jednat dále s představiteli norské vlády, vím, že to plánuje premiér, já sám mám také schůzku s ministrem. Můžeme jako stát pouze nabízet norské justici řešení a snažíme se spolupracovat s právními zástupci, ale samozřejmě nejsme schopni suplovat rozhodnutí soudu,“ dodal Zaorálek.
Matka dětí odebraných v Norsku může své syny vidět dvakrát do roka na 15 minut
Číst článek
Nejen v Norsku, ale také v dalších státech řeší české rodiny problémy s odebíráním dětí. Konflikty se odehrávají i například v Německu, v Irsku či ve Velké Británii.
Zrovna ve Velké Británii v posledních letech případů odebraných dětí přibývá – zatímco v roce 2011 vzaly českým rodinám britské úřady 14 dětí, v roce 2013 už jich bylo 41 – nicméně pokud se jedná o státy Evropské unie, je podle Kapitána dohoda se zahraničními úřady vždy jednodušší.
Jednání kolem odebraných českých dětí přiblížil z Norska zvláštní zpravodaj ČRo Jaromír Marek
„Když to zjednoduším, tak v rámci Evropské unie je zefektivněna a zpřísněna ta procedura podle Haagské úmluvy – že jsou třeba stanovené ústřední orgány a říká se, v čem musí spolupracovat, co si ty státy mají vyměňovat za informace, že lze postupovat příslušnost, že lze umísťovat dítě na území druhého státu, to bohužel s těmi nesmluvními státy nemáme,“ uvedl Kapitán.
V případě Velké Británie tak úřady spolupracují na tom, aby se české dítě vrátilo zpět do země, nebo zůstalo v širší rodině.
I když mají všechny unijní státy povinnost jednat tak, aby hájily ty nejlepší zájmy dítěte, o zcela jednotný přístup se však nejedná a ani se o něm zatím neuvažuje.
„Téměř všechny členské státy se shodují na tom, že to je opravdu národní kompetence – sociální služby, sociální politika, zaměstnanost, každý ten stát si to nastavuje podle svých potřeb a pravidel a také tradicí a, řekněme, justičních zvyků,“ dodala Karolína Kottová ze zastoupení Evropské komise v České republice.
