Český extremismus? Hajlování, skini, post-stalinisté a kapitalizace strachu

Praha 11. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dnes se budeme věnovat českému politickému extremismu po roce 1989. Byl jste někdy na koncertu Orlíku?
To je oblíbená otázka, na Orlík a na to, jestli ho člověk poslouchal. Když lidi říkají, že ho neposlouchali, tak to znamená, že ho poslouchají dodnes. Ve skutečnosti byl. Když se na začátku 90. let objevil Orlík jakožto fenomén, tak mi bylo 16 let. Byla to záležitost, která mě zasáhla a samozřejmě jsem ho nějakou dobu poslouchal, stejně jako většina mých vrstevníků. S několika kamarády ze střední školy jsem navštívil i jejich koncert. A asi bych mohl říct, že to byl jeden z momentů, který formoval i můj zájem o problematiku, které jsem se nakonec profesně věnoval po zbytek života.

Co jste tam viděl?
Šel jsem tam jako člověk, který poslouchal Orlík a kterému to přijde zajímavé. Orlík tematizuje věci, které v té době v české společnosti rezonovaly – určitou míru antikomunismu nebo vlastenectví, což byly věci, které byly na jednu stranu úplně nové, na stranu druhou v 90. letech skutečně velmi silně rezonovaly. 

Nacionalismus byl chápán jako protipól komunistického internacionalismu. Komunismus jsme měli doteď a byla to hrůza, tak je v pořádku být antikomunista a nejlepší, nejrazantnější antikomunisté jsou ti na úplně druhé straně, nejkrajnější pravici.

Zároveň tam byl určitý subkulturní moment, který přitahoval pozornost svou odlišností. Opět – bavíme se o době, která přišla těsně po šedivém komunismu, takže všechno, co se odlišovalo, bylo samozřejmě zajímavé. A zároveň si pamatuju veřejné vyhlášení kolem lidí, kteří Orlík tvořili, kteří vycházeli k tomu, že jejich cílem být takovými Mirky Dušíny. A v žádném případě nejsou ani rasisti, ani neonacisti.

Vystřízlivěl jste z té představy, když jste tam byl?
Ano, ten koncert tuhle představu trochu naboural. A bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomil, že sebeprezentace na veřejnosti nemusí odpovídat tomu, jaká je realita. Teď nechci úplně nutně mluvit konkrétně o kapele Orlík, jí by se to asi úplně netýkalo, nebo aspoň osobně bych u ní neměl žádnou konkrétní zkušenost. Ale u řady lidí v publiku se objevovaly náušnice ve tvaru hákových křížů nebo se hajlovalo. Ne přímo v sále, ale před sálem a velmi zřetelně. Nebylo zkrátka možné říct, že to ti kluci tak nemysleli. To bylo úplně jednoznačné. Bylo tam výrazně přítomné násilí, které bylo spojené s celou řadou rasistických výroků, přestože v sále nebyl nikdo, kdo by nesplňoval charakteristiky bílého, patrně heterosexuálního muže. Žen tam bylo skutečně minimum. Samozřejmě tam byly, ale bylo jich málo, což je pro tuhle subkulturu poměrně charakteristické. Byl to tedy z dnešního pohledu určitý šok – samozřejmě v dobrém – v tom smyslu, že si člověk uvědomí, že tohle ve skutečnosti může fungovat jinak, než jak jsem si to představoval.

Otázka rasismu

Položil byste tehdy mezi skinheadskou subkulturu a krajní pravici rovnítko?
Tehdy bych to určitě udělal a taky to spousta lidí na začátku 90. let dělala. Ale nebyla to pravda. Nebyla to pravda ani na začátku 90. let, a dokonce to nebyla pravda ani na začátku 90. let v Čechách. I když se samozřejmě drtivá většina skinheadů, která u nás tehdy existovala, ke krajní pravici nějakým způsobem vztahovala. 

Skinheadská subkultura je nesmírně zajímavá. Mimo jiné proto, že její kořeny sahají do 60. let, do Velké Británie. Tehdy nemá politický charakter, je to mládežnická hudební subkultura, která se zformovala z několika starších subkultur, z nichž ale jednou jsou v zásadě jamaští rudeboys. A ta prvotní muzika, kterou tahle subkultura poslouchala, bylo takzvané skinhead reggae. Velmi často ho hrály kapely, které byly složeny z černošských muzikantů. Ne vždycky ale měli černošští muzikanti přístup do klubů, kde se skinheadi scházeli, protože představa, že ta subkultura byla rasismu zcela prosta, úplně neodpovídá realitě. Když se dneska podíváte na rozhovory se šedesátiletými britskými skinheady, kteří si tohle pamatují, tak většinou říkají, že rasismus tam samozřejmě přítomen byl, a že i když poslouchali černošskou muziku, tak ji poslouchali třeba v interpretaci bílých kapel nebo aspoň bílých DJ. Potvrzují, že v těch klubech lidé jiné barvy pleti velmi často být nesměli, zároveň ale v té samotné subkultuře existovali. To znamená, že v 60. letech je určité procento skinheadů, kteří jsou ve skutečnosti černí.

To se mění na přelomu 60. a 70. let, jednak s nástupem kapely Screwdriver a jednak s nástupem punku, do kterého skinheadská subkultura vstoupí s tím, že je to super, protože to je to rebelství a odpor vůči společnosti. Velmi rychle se ale začne ukazovat, že pro část skinheadů je punková subkultura nepřijatelná – je levicová, intelektuálská, nemá problém s drogami.

Anarchistická, jak jste uvedl v jednom z minulých dílů.
Přesně tak, poměrně výrazně může být anarchistická nebo se tam objevují jiné levicové proudy. Tohle tedy pro některé nebylo moc přínosné. A právě kapela Screwdriver otočí část skinheadů během pár let nejdřív k otevřenému rasismu a během poměrně krátké doby i k otevřenému neonacismu.

Proč jste tedy říkal, že to rovnítko mezi skinheady a krajní pravicí z dnešního pohledu neplatí?
Protože přesto, že se velká část skinheadů začala orientovat tímhle směrem, začala o nich takto mluvit média a v této podobě se subkultura prudce rozšířila do celé Evropy, potažmo do celého světa, tak ale od začátku tam existovaly ještě další skupiny. Jednak tam existovala skupina skinheadů, která říkala, že je politika vůbec nezajímá. Bavilo je reggae a úplně nerozuměli tomu, proč ti kluci o sobě říkají, že jsou rasisti, když skinheadství vzniklo z černošské muziky. Nepotřebovali žádnou politiku, ani pravicovou, ani levicovou. Měli rádi fotbal, pivo, reggae a tečka. A mluví o sobě jako o nepolitických nebo nerasistických skinheadech.

Zároveň se ale skinheadská subkultura postupně šířila do USA – mezi Británií a USA je kulturní výměna vždycky poměrně snadná a rychlá – kde byla situace jiná. Vrostla do prostředí podobného tomu v Británii, ale to prostředí americké je v tomto smyslu velmi výrazně multikulturní. To znamená, že od začátku byla v USA celá řada skinheadů, kteří byli černoši, Asiati, Pakistánci, židovského původu… Hlásili se k tomu zcela jednoznačně. A představa, že by skinhead měl být rasista, pro ně byla úplně nepochopitelná. Když se začaly formovat první skupiny jako třeba Romantic Violence, což byla jedna z prvních neonacistických, otevřeně rasistických skinheadských kruhů v USA, tak se začaly se skinheady srážet. Na přelomu 80. a 90. let se začaly objevovat skupiny, které se označují termínem antirasističtí skinheadi, anebo se přímo označuje termínem Skinheads Against Racial Prejudice. Původně to byl jeden konkrétní gang, ale postupně se z toho stalo hnutí. Patřili do něj lidé, kteří se označovali za skinheady, ale zároveň naprosto neuznávali existenci skinheadů, kteří jsou rasisti.

Chápu tu mezinárodní situaci, ale v českém prostředí byla situace trochu jiná, ne?
Jenom to ještě dokončím. V druhé polovině 90. let se objevují vysloveně skinheadi, kteří říkají, že být skinhead znamená být na levici. Že to je záležitost working class a s ní to i vždycky bylo spojené, a to i v té Británii, s odporem vůči konzervativní vládě. Vznikají pak skupiny jako Red skinheads, anarchističtí skinheadi a podobně. Všechny tyto skupiny existovaly i v Čechách, a to už v 90. letech.

Ale nebyly vidět…
Skupiny, které nebyly rasistické, byly velmi malé. V zásadě byly vidět jen tehdy, když jste o nich věděl. Na začátku 90. let tu existovala skupina asi deseti Redskins, o kterých všichni mluvili, protože to bylo absolutně nepředstavitelné. Všichni měli zafixováno, že každý skinhead má zelený bomber a je rasista, neonacista nebo fašista. Ani tehdy samozřejmě nebylo mezi skinheady úplně jasno, jestli jsem spíš rasista, neonacista, neofašista, co přesně ty termíny znamenají. Jestli je to vlastenectví a Orlík, nebo už je to málo a radši budu poslouchat Diktátor, Bulldog a podobné kapely. Trvalo to poměrně krátkou dobu, nicméně v tom ta skupina redskinů byla opravdu zvláštní. V Čechách to bylo ještě specifičtější v tom, že když řeknete, že jste redskin, tak to znamená, že jste vlastně levice. Pamatuji si nějaký rozhovor, kde zaznívalo, jestli to znamená, že jsou marxisti. Oni na to říkají, že je to vůbec nezajímá. Pro ně slovo redskin bylo prostě jen to, co nejvíc provokuje neonacisty.

Skinheadi v politice

V této sérii bavíme o politickém extremismu. Jak se subkultura nebo některé z těch názorů, které v českém prostředí nejviditelnější skinheadské skupiny propagovaly, propisovaly do politiky?
Pokud se budeme bavit o politice, tak tady je dobré říct, že zatímco existence subkultury není nijak specificky česká – skinheadská subkultura existovala a existuje napříč celým světem – tak specifická je situace postkomunistického prostoru, kde po roce 1989 začínají vznikat krajně pravicové struktury úplně od nuly. Zažili jsme zvláštní situaci, která nás odlišuje od Západu. Na začátku 90. let vznikla jakási dvojkolejnost. Na jedné straně tu byl doktor Sládek a republikáni, kteří představovali tradiční politickou krajní pravici, a vedle toho se tu začaly formovat právě skinheadské skupiny. Ať už to byla Vlastenecká liga, Vlastenecká fronta nebo Bohemia Hammer skins. V roce 1998 vypadne Sládek v předčasných volbách z Parlamentu. Od té doby až do roku 2013 tvořily naprostou většinu krajní pravice právě skupiny kolem skinheadů. Ať už přímo ty skinheadské, nebo post-skinheadské jako třeba Autonomní nacionalisté. 

Zatímco na Západě tvořili skinheadi jeden marginální, velmi specifický dílek mozaiky, ne úplně důležitý z pohledu politického působení, tak v Čechách to takhle nebylo. I v té době, kdy existoval Sládek, pořád skinheadi tvořili třeba polovinu krajní pravice. A bylo to v zásadě proto, že spousta lidí – specificky mladých – neměla chuť se orientovat na politické strany. Pro spoustu lidí je po roce 1989 vstup do politických stran pořád zvláštní. Být ve straně byl termín, který před rokem 1989 jasně znamenal, že jste komunista. Doteď většina etablovaných politických stran zápasí s tím, že nemá dostatek lidí, kteří by v nich mohli působit. Zatímco stát se skinheadem, to sice znamenalo dávat velmi zřetelně najevo politický statement, ale zároveň to znamenalo zábavu. Koupil jste si bombera, ostřihal jste si hlavu, začal jste chodit na koncerty, a to všechno byla politika. Šel jste do hospody s kamarády, byla to politika. Mohl jste dávat najevo politický, nepříliš složitý postoj, ale nemusel jste kvůli tomu vstupovat do politické strany. Tohle bylo pro spoustu lidí velmi přitažlivé. Akorát, že se poměrně brzy ukázalo, že tam samozřejmě jsou lidé, kteří naopak o politickou činnost mají zájem. Celá subkultura od roku 1990 do roku 2013 osciluje mezi subkulturou a sociálním hnutím. Na západě se nepředpokládá, že by skinheadi byli sociálním hnutím, ale ve východoevropském prostoru to tyto charakteristiky velmi jednoznačně mělo.

Taky tu ale byly skupiny, které byly otevřeně rasistické a svou politiku prezentovaly třeba i protiromskými pochody, zejména na severu republiky…?
To je záležitost, která se odehrává spíš kolem let 2007, 2013… Různě. Je to hodně spojené například s působením Dělnické strany, která v této době právě spolupracovala s některými ze skupin, které vzešly ze skinheadského nebo postskinheadského prostředí. Velmi to zarezonovalo zejména proto, že v roce 2008 přichází ta takzvaná velká deprese, celosvětová ekonomická krize. V takovém momentě okrajové skupiny vždycky zesilují. Lidé jsou nervóznější, na podněty rychleji a razantněji reagují. To byl tedy jeden z důvodů, proč se pochody v této době rozběhly a proč už zdaleka nepřitahovaly jenom skupiny kolem skinheadů. 

Ze skinheadské subkultury pak samozřejmě vznikla celá řada dalších skupin, nejvýraznější byli asi Autonomní nacionalisté. Všechny tyto skupiny se na spektru pohybovaly někde mezi neonacismem a neofašismem, Autonomní nacionalisté možná víc tendovali k neofašismu nebo i Národní odpor – nejznámější skupina, která se hlásila k celkem jasně otevřenému proněmeckému neonacismu. Ale přestože většina těchto skupin byla výraznější než skupiny v západní Evropě, tak ve většině případů byla velmi výrazně oddělená od zbytku společnosti. V zásadě šlo o relativně malé skupiny, přestože, co se týče násilí, byly schopné dosáhnout poměrně výrazných věcí. Je dobré připomenout, že z rasově motivovaných důvodů máme od toho roku 1990 do současnosti zhruba třicet vražd, což pro ČR není úplně malé číslo.

Antikomunismus

Byly tyto skupiny nadále antikomunistické?
Antikomunismus je tam pořád přítomen, je to jedna z těch velkých záležitostí. Ale v českém prostředí a v tom otevřeném neonacismu jsou naprosto klíčovým nepřítelem Židé. Je zajímavé, že třeba Orlík toto téma vůbec nezvedá. Když se mluví o Orlíku, tak asi není úplně správné ho označovat za neonacistickou skupinu. K neonacismu se nikdy nehlásili a třeba právě antisemitismus se tam nikdy neobjevuje. V tvorbě Orlíku ne, ale v kapelách, které nastoupily po něm – Diktátor, Buldog, Vlajka – tam neonacismus nastupuje velmi rychle a od roku 1993 vidíte úplnou proměnu celé rétoriky.

Největší část textů, asi 40 procent, je zaměřených na nepřátele. Z nich asi třetinu tvoří primárně Židé, což je naprosto největší skupina, která je tam citovaná. Což je zajímavé, protože současně, kdybychom se u nás bavili o fyzických útocích, tak ty se na židovskou komunitu nevztahují a naprostá většina z nich směřuje buď proti lidem z romské komunity, nebo proti lidem z protilehlých subkultur, to znamená lidí kolem punku, skejtování, hiphopu a tak dále.

Proč se na to ptám – po roce 1989 se v českém prostředí mluví o jakémsi primitivním antikomunismu. Není to jeden z těch směrů, který by právě třeba skinheadské hnutí razilo?
To ne. To u skinheadské subkultury úplně není. I když samozřejmě rozumím otázce, proč to k tomu vztahovat s tím primitivismem, protože věci, které skinheadské subkultury zajímají, jsou velmi často hodně jednoduché. Primitivní antikomunismus je něco jiného, to bychom se mohli vrátit na začátek 90. let, když jsem říkal, že tam antikomunismus rezonuje velice silně. Pojem primitivní antikomunismus se objevuje v reakci nikoli na to, že by antikomunismus sám o sobě byl primitivní – myslím, že nikdo z lidí, kteří to slovo používají, to tak nemyslí – ale upozorňuje na to, že se antikomunismus v české debatě v některých momentech využívá primitivním způsobem k tomu, aby delegitimizoval jakoukoliv pozici, která je nalevo od středu.

V Čechách máme celou řadu – až mě to překvapilo – velmi zajímavých a velmi dobře propracovaných odborných textů, které ale podle mě nejsou na veřejnosti moc známé. Ty upozorňují na to, že tematika antikomunismu se od 90. let primárně nepoužívá k tomu, aby blokovala nástup komunistické strany. Ve skutečnosti se primárně používá proti sociální demokracii, v přeneseném slova smyslu proti jakémukoliv levicovému projektu, ať už jsou to odbory nebo cokoliv dalšího. V tomhle směru je primitivnost vnímaná jako neschopnost odlišit komunismus jako konkrétní ideologii od etablovaných směrů, ať už je to socialismus, sociální demokracie nebo v zásadě cokoliv, co je v té části mezi středem a levým extrémem.

Což je téma, o kterém se teď už mluví poměrně hodně. I když se dneska bavíme o tom, že etablovaná levice přestala existovat, že ji v podstatě vyluxovalo ANO, tak jeden z důvodů je patrně přesně tahle velmi zvláštní, na jednu stranu pochopitelná a na začátku 90. let srozumitelná hostilita vůči komunismu. Respektive hostilitu vůči komunismu můžou chápat do teď, ale to přenášení takzvaného antikomunismu – v tomhle případě takzvaného, protože vlastně nesměřuje vůbec proti komunismu, ale proti jiným etablovaným levicovým částem – nakonec znamená, že tady žádná levice dnes není. A jediný, kdo je schopný tyto hlasy sbírat, je na straně jedné ANO a na straně druhé zase zesilující komunisté, jen už se nejmenují otevřeně KSČM, ale Stačilo!. To znamená, že se to nakonec vždycky vrátí jako bumerang.

Když se vrátím k ideologickému trojúhelníku, který se nese celým naším vyprávěním – krajní levice a anarchistický pól liberalismu se u nás po roce 1989 neobjevuje?
Objevuje se úplně stejně. Komunistická strana u nás zůstává, neprojde vývojem jako na mnoha jiných místech. Zůstane nereformovanou, až téměř nereformovatelnou, v podstatě post-stalinistickou komunistickou stranou, která k sobě přitahuje nostalgiky po starém režimu. Dnes oslovuje i část dezinformačního prostoru, stejně jako to dělají strany krajní pravice, o tom jsme mluvili v předchozích dílech.

A anarchistická část, ta se u nás formuje podobně jako na mnoha jiných místech ve východní nebo střední Evropě. Do značné míry se konstituuje právě i v opozici vůči komunismu. Od začátku 90. let vzniká české anarchistické hnutí, Anarchistická federace, pak Československá anarchistická federace a zpátky Anarchistická federace, což jsou skupiny, které říkají, že jednoznačně stojí jak proti státu, tak proti kapitálu, ale úplně stejně tak i proti autoritativní levici. Komunistické, bolševické i trockistické skupiny u nás existují. Jsou úplně marginální, ale existují a vždycky existovaly. Jsou pro nás stejní nepřátelé svobody, tak, jak jsme se o tom bavili, když jsme mluvili o Bakuninovi. Když Bakunin říkal, že diktatura proletariátu je nakonec vždycky diktatura, tak tuhle pozici přesně zastávají čeští anarchisté. A zase je to velmi charakteristické pro anarchisty ve střední a východní Evropě. V západní Evropě je to složitější, tam to řada anarchistických skupin vidí stejně. Jsou samozřejmě země, které s tím mají hlubokou zkušenost, například Španělsko a jeho historická zkušenost z konfliktu mezi anarchisty a komunisty…

Mluvili jsme o tom v epizodě o anarchismu.
Na jiných místech, třeba Německu, je to ještě složitější. Tam kromě toho existuje ještě takzvaná anti-deutsch levice, která říká, že základem antirasismu a levice je porážka nacismu. Tím pádem musíme podporovat všechny věci, které zničily Německo, to znamená, podporujeme Izrael a USA. Dostávají se do prudkého střetu se zbytkem levice, která je obvykle propalestinská. Různých variant a různých záležitostí je na mnoha místech hodně, nicméně pro střední a východní Evropu je antikomunismus u anarchistů poměrně charakteristický.

Ohrožení demokracie?

Nakolik mohou být extremisté v podobě, ve které je vidíme dnes, ohrožením pro demokracii, kterou v Česku máme?
Když jsme se bavili o skinheadské subkultuře, tak tam bylo velmi zřetelné, že nejsou schopni dosáhnout politického zisku, který by fungování společnosti skutečně ohrozil. Co ale dokázali velmi dobře, je násilí. Násilí, které bylo v 90. letech velmi výrazné, všudypřítomné a velmi prostupující. Jak jsem říkal, máme tu třicet vražd, z nichž je většina koncentrovaná do těch 90. let a nemluvím o tom – tam ani neznám počty – kolik lidí bylo v těchto střetech zraněno nebo vážně zraněno. Takže i když ti lidé neznamenají politické ohrožení, tak je to ale naprosto konkrétní fyzické ohrožení. A může vám být jedno, že těch deset kluků, kteří vám teď skáčou v kanadách po hlavě, nejsou ohrožením pro stát. Pro vás konkrétně jsou ohrožením zcela zásadním.

Tohle se ale mění po roce 2013, kdy se rozloží poslední skupiny, které vzešly z post-skinheadské struktury, což jsou zejména Autonomní nacionalisté. V tu chvíli nastupuje podoba krajní pravice, jak ji známe ze západní Evropy. Objevují se anti-islamistická hnutí, ať už je to Islám v ČR nechceme, který nastartuje tento proces, nebo následně mnohem úspěšnější SPD Tomia Okamury, která dokáže kapitalizovat strach a obavu z migrace. Ta u nás má specifické charakteristiky, protože k nám většina migračních toků nesměřuje. I tak je ale toto téma živé a díky tomu může být ještě živější, protože můžete lidi projektovat úplně cokoliv. Projekt je vlastně úspěšný. Vytvořil politickou stranu, která sice prošla proměnami, ale v Parlamentu je přítomná pořád. Zároveň se ukáže, že prostředí, které kolem ní vznikne, je velmi otevřené celé řadě myšlenek podobného charakteru. Přesně tak, jak to vidíme v západní Evropě.

Je to tedy ohrožení pro demokracii?
V tomto případě už vidíme strany, které přicházejí s myšlenkami, jež jsou v některých momentech v rozporu s naší ústavou. Sice asi nemají možnost se stát vládními stranami ve smyslu, že by byly hlavní vládní stranou, ale mohou být klidně součástí koalice. V ten moment bychom už o ohrožení demokracie asi mluvit mohli. Nebo minimálně o tom, že se demokracie dostane do potíží.