Asistenční pes je pro postižené velká pomoc, stát na něj ale nepřispívá
Pro mnoho postižených lidí se stal asistenční pes velkým pomocníkem. Mimo to, že pánovi pomůže třeba i podat telefon, je také jeho blízkým přítelem. A to má často na celkový zdravotní stav velký účinek. Přesto na psí asistenty v Česku stát postiženým nepřispívá ani korunu.
Kateřina Koprnická pořídila zlatého retrívra Jacka jako psího asistenta svému synovi Honzíkovi. Pětiletý chlapec trpí nejtěžší formou dětské epilepsie takzvaným Westovým syndromem.
„Žádné problémy nejsou, lidé to respektují, že je to asistenční pes, a nijak ho neobtěžují,“ popisuje.
Díky psímu asistentu se Honzíkův stav podstatně zlepšil, i když zpočátku na něj vůbec nereagoval. „První dva měsíce bez efektu. Potom se stal zázrak, nebo nevím, jak to nazvat. Malý ho začal hladit, to byl první moment, kdy spolu začali komunikovat,“ vzpomíná.
Pořízení asistenčního psa je v Česku bez sponzora prakticky nemožné. Zajímala se Eva Rajlichová
Asistenční pes je pro svého pána velmi užitečný: zvládne za něj rozsvítit a zhasnout světlo, nebo dokonce rozpoznat, že se u něj blíží astmatický záchvat.
Aby tohle a další věci uměl, musí podstoupit dlouhý výcvik. Na rozdíl od psa vodicího, který pomáhá nevidomým, ho ale stát neuznává jako kompenzační pomůcku. A tím pádem na něj postiženým nijak nepřispívá.
Ti se pak musí obracet na různá sdružení a nadace. Výcvik psího asistenta stojí totiž 200 až 250 tisíc korun. Šest takových pomocníků ročně sežene pro potřebné například obecně prospěšná firma Pestrá společnost.
Asistenční pes je pes vyškolený na pomoc či asistenci osobě se zdravotním postižením. Speciálními druhy asistenčního psa jsou pak pes vodicí, který je speciálně vycvičen na pomoc nevidomým nebo slabozrakým, pes signální, specializovaný na potřeby neslyšících, alergiků, astmatiků a osob se záchvatovými onemocněními, a pes canisterapeutický, poskytující podporu zejména psychickou.
„Shánění prostředků není jednoduché, sháníme je jak od firemních, tak od individuálních dárců, máme zaregistrovanou veřejnou sbírku, dále z různých grantů, od nadací a podobně,“ říká Martina Evjáková z Pestré společnosti.
Sdružení zdravotně postižených upozorňuje na to, že pořízení asistenčního psa je v Česku bez sponzora prakticky nemožné.
„V tomto státě se zatím jako asistenční pes uznává pouze pes pro nevidomého. Všichni ostatní, ať jsou to neslyšící, postižené děti nebo lidi na vozíku, tak o tom stát odmítá uvažovat. Je pravda, že ve světě je to už skoro běžné,“ popsala Zdena Cupková ze sdružení.
Ministerstvo přislíbilo pomoc
Ministerstvo práce a sociálních věcí považuje asistenční psy za užitečné. Už před pár lety proto úřad zřídil pracovní skupinu, která měla financování řešit.
„Zástupci jednotlivých organizací se ani mezi sebou neshodli na tom, kdo by měl mít na asistenčního psa nárok,“ vysvětluje ale mluvčí ministerstva Petr Habáň.
Úřad také namítá, že přispívat na všechny asistenční psy by stát nemusel finančně zvládnout. S tím nesouhlasí vozíčkář Michal Prager z Pestré společnosti. Sám propočítal, jak vysoké by náklady na psí asistenty mohly být.
„Zvýšení státního rozpočtu by bylo mezi 10 až 15 miliony ročně, což nám při celkovém objemu 800 milionů na kompenzační pomůcky nepřijde jako zásadní číslo,“ míní.
Ministerstvo práce a sociálních věcí i proto přislíbilo, že se pokusí nalézt řešení, jak by stát na asistenční psy přispíval. Teoreticky by úřad mohl změnu zařadit už do nového zákona o sociálních službách. Ten by měl začít platit od ledna 2017.
