„Mám štěstí, že mě děti poslouchají trpělivě, nikoliv trpně, to je takové pohlazení,“ popisuje své pocity, které zažívá při návštěvách v mateřské škole v Brně Husovicích, šestasedmdesátiletá Mirka Kobylková. Ve školce čte každý týden dětem pohádky před spaním. „Čím jsem starší, tím víc mě malé děti, jejích očička a ouška lákají. Mám pocit, že se potřebujeme vzájemně,“ říká.

Propojení těchto dvou generací je hlavním cíle organizace Mezi námi. Počátky tohoto programu ale vůbec nebyly jednoduché. A to především kvůli pandemii koronaviru. „V Brně nám to program ohrozilo. Měli jsme tehdy asi 15 dobrovolníků, kteří se zredukovali asi na sedm. Lidé měli strach, školky měly strach a neměly moc velký zájem,“ vzpomíná vedoucí programu Tereza Tichá.

Dnes ale v Brně působí zhruba 40 dobrovolníků ve 30 mateřských školách. Součástí programu jsou i vzdělávací semináře. Jeden z nich dobrovolníky učí i to, jak číst pohádky co nejpoutavěji. „Snažíme se jim předávat tipy a triky, jak zlepšit svůj přednes a zpestřit hodinu,“ vysvětluje Tichá.

Zlepšit se v přednesu se snaží třeba Eva Tomášková, babička, která čte každý týden dětem v Ivanovicích. Čtecí babičky a dědečkové podle ní v dětech vzbuzují i zájem ve školce zůstávat o něco déle.

„Máme třeba holčičku, která původně neměla ve školce spávat, měla chodit domů po obědě. Ale když jsme začali číst pohádky a ona čekala ve stejné místnosti na maminku, aby mohla odejít, tak řekla, že by ráda zůstala. Dala si vedle mě i židličku, vzala si svoji knížku a četly jsme spolu. To mě pobavilo, protože je třeba moje budoucí následovnice,“ směje se.

I takto se nejmladší generace přibližuje té nejstarší. V Česku už čte 200 babiček a dědečků ve 130 mateřských školách.

Lucie Fotrová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít