Pořád na ‚sockách‘? Možná máte FOMO. Psycholožka o strachu z vyloučení a osamělosti

Jak se pozná, že mám FOMO, tedy strach z toho, že o něco přijdu? Můžu to poznat sama?
Můžete to poznat v online, ale i běžném offline životě. Všimnete si například, že si kamarádi o něčem povídají a vy nerozumíte jejich vtipům, zdá se vám, že vůbec nevíte, co říkají, o čem vtipkují. Nebo jste na párty a nechce se vám odejít, protože co kdyby teď začala zábava, takže nemůžete odejít, protože byste přišla o nějaký zážitek. Anebo musím zkontrolovat sociální sítě, protože nevím, co teď mí kamarádi dali na storýčka, co se aktuálně děje. To jsou jedny z mála příkladů, jak poznat FOMO. 

Pojďme podrobněji představit, co fenomén FOMO je. Je to syndrom, nebo pro to existuje i oficiální diagnóza? 
Oficiální diagnóza to není. Zkratka FOMO znamená Fear of Missing out, tedy strach, že o něco přijdu. Začínalo se o tom mluvit už někdy v roce 2000 v rámci marketingu, ale v rámci psychologie to pojmenoval Przybylski (Andrew Przybylski – pozn. red.) v roce 2013. Spojil to právě se sociálními sítěmi, tedy že se z nich bojíme odejít nebo na ně chodíme neustále, abychom zkontrolovali, co dělají naši kamarádi, a abychom z toho nebyli vynechaní. Je to určitý strach, úzkost. Není to syndrom, jde o fenomén, který je teď spojený s hodně negativními jevy spojenými především se sociálními sítěmi. Některé výzkumy ale zároveň ukazují, že je tu spojitost i s pozitivními jevy. Ale není to diagnóza a nikdy to není samostatný jev, který bychom mohli snadno změřit. Existuje škála, kterou si můžete vyzkoušet, ale bývá používána většinou spíš ve výzkumech než na, řekněme sebediagnostiku.

Zmínila jste, že to může mít i pozitivní dopad...
Z výzkumu se ukazuje, že to může mít krátkodobý a nepřímý vliv, ale pozitivní v tom smyslu, že mě to nutí jít do online světa a s někým si napsat, někoho kontaktovat. V tom to může být pozitivní, protože bych jinak s tou úzkostí a strachem seděla doma sama. Ale můžu napsat kamarádce, abychom šly ven, nebo jsem viděla, že kamarádka byla někde na výletě, tak se optám, jaké to tam bylo. Když je to tento vliv, tak to může být pozitivní. 

Že se v tom neutápím doma sama.
Přesně, a to se zjišťuje i z výzkumů, že strach z toho, že o něco přijdeme, nejlépe prožíváme, když nejsme sami. Když jsme sami, je to horší, ale když jsou kolem mě lidi nebo se s někým spojím, tak se strach zmenšuje. 

Proč máme pocit, že o něco přicházíme? 

Pojďme se podívat na negativní stránku fenoménu FOMO. Jaké duševní problémy může vyvolat?
To je velmi těžká otázka vzhledem k tomu, že v rámci výzkumů a studií se ukazuje, že je to spojené s mnoha jevy a duševními problémy. Neví se ale, jestli je způsobuje FOMO, anebo jestli tyto problémy naopak zesilují FOMO. Nevíme, kterým směrem to jde. Spíš se ukazuje, že se tyto faktory navzájem podporují, ale ukazuje se, že FOMO je spojené s depresí, nízkým sebevědomím, pocitem osamělosti, který je teď hodně silný hlavně u mladé generace. 

Nejsilnější vztahy jsou mezi FOMO a úzkostí a strachem z negativního hodnocení. Ale, jak jsem říkala, nejde říct, jestli úzkostní lidé mají častěji FOMO, nebo jestli FOMO víc vyžene úzkost. To, co výzkumy naznačují, asi ukazuje, že se to podporuje navzájem. A hodně se ukazuje, že FOMO je spojené s problematickým užíváním sociálních sítí. 

To znamená nadužívání sociálních sítí, kdy na nich trávím víc hodin denně, než je zdravé?
Když mi to už nějakým způsobem negativně zasahuje do života. Sociálních sítí, nebo obecně digitálních technologií, nadužíváme asi skoro všichni, protože jsme na nich spoustu času i proto, že je používáme při práci. Ale problematické užívání už je situace, kdy mi to škodlivě zasahuje do nějaké oblasti života a v něčem mě to omezuje. Zjistilo se, že FOMO zvyšuje problematické užívání, a naopak problematické užívání zase zvyšuje FOMO. 

Když mi sociální sítě zasahují do života, tak to znamená, že mám například nějaký kroužek, koníček, ale nejdu na něj, protože jsem třeba na Facebooku?
Například. Může také být, že spím méně, protože se chci podívat, co dělají kamarádi, nebo si s nimi píšeme do noci. Běžně se potkávám s dětmi a není úplně výjimka, že si píšou třeba do pěti ráno, ale posílají si jenom smajlíky, protože co kdyby náhodou jim něco uteklo. Nebo když někdo hraje online hry, které jedou nonstop, tak tam skutečně mohou o něco přijít, takže tam to často bývá spojené s tím, že spí méně nebo neudělají úkoly či jinou povinnost, kterou mají. 

Jací lidé jsou více náchylní k tomu, aby FOMO pociťovali? 
Jsou tam nějaké osobnostní rysy nebo něco, co vás může víc podporovat v tom, abyste se báli, že o něco přijdete. Przybylski, který se FOMO věnoval nejvíc, respektive nejdřív, říkal, že FOMO pociťují hlavně lidé, kteří mají deficit ve vztahové potřebě. To znamená, když potřebuju víc dotyků, víc si s někým povídat a nedostává se mi to, tak se zvyšuje můj strach, že o něco přicházím. Na to navazuje, že lidé, kteří jsou úzkostnější nebo si nejsou jistí ve vztazích, k tomu mohou být náchylnější. Zároveň to můžou být i lidé, kteří chtějí být populárnější, jsou tam nějaké externí motivace, které vytváří pozitivní obraz sebe sama, nebo naopak lidé, kteří nemají tolik vnitřní motivace a jsou hnaní jen zvenku.

Je k FOMO náchylnější nějaká věková skupina?
Vzhledem k tomu, že to je deset let, co se FOMO zkoumá, tak nějaká longitudinální studie zatím chybí. V některých studiích říkají, že věk nehraje roli, jinde říkají, že mladí dospělí a mladší lidé jsou náchylnější, protože tráví víc času na sociálních sítích. Když jsme s naší organizací byli na jedné konferenci, tak tam mluvili i středoškoláci a říkali, jak pociťují rozdíl mezi nimi a generací jejich rodičů, kteří nechápou jejich strach, že o něco přijdou. Ale pociťují to i malé děti. Třeba ve čtvrté, páté třídě, pokud nemají telefon, tak se také bojí, o co přijdou. Může to začít relativně brzo a záleží, jak se to projevuje. 

40 procent deváťáků vykazuje známky střední až těžké deprese, 30 procent deváťáků úzkosti. To jsou alarmující čísla, která přináší nový výzkum Národního ústavu duševního zdraví.

Jakou spojitost s fenoménem FOMO to může mít?
Nechci se pouštět do interpretace, na kterou nemám data, ale ta čísla jsou fakt děsivá. I my sbíráme data ohledně deprese a osamělosti a osamělost nám také u sedmáků až deváťáků vychází asi u čtyřiceti procent. Myslím, že to je propojené a nejde říct, že FOMO je jediná věc, která za to může. Jak jsem říkala, může se to dost posilovat. Sociální sítě nepřinesly nic nového, jen zrychlují a zesilují to, co je v kontextu dítěte nebo dospívajících; jde i o to, pod jakým jsou tlakem. Tato data byla sbírána od deváťáků v květnu a červnu, takže tam byl obrovský tlak, jestli se dostanou na střední školu, řešilo se to ve všech médiích. Mohou tam být i další faktory, které tomu nahrávají, a FOMO a sociální sítě můžou být jedna z věcí, která to zesiluje, protože kdybych nevěděla, že jsou na tom všichni ostatní stejně, tak bych to možná necítila jako tak velký problém. Ale naopak vědomí toho, že jsou na tom všichni stejně jako já, někdy může i ulevit. Nicméně nejde říct, že pouze sociální sítě, FOMO nebo online svět mohou za tato čísla. 

Do jaké míry sociální sítě formulují naše představy o sebepřijetí, o sebelásce? 
Záleží, jak je používáme, nejen z hlediska stráveného času, ale i způsobem, jakým je používáme, koho sledujeme. Když budu sledovat samé influencery, kteří vypadají dokonale, používají filtry, nastavují se, tak budu mít pocit, že jsem horší, tlustější, že nejsem úspěšná. Ale pokud budu sledovat lidi, kteří jsou různí, bude to jiné. Nedávno jsem viděla, jak jedna influencerka dávala na sítě, jak vypadá na pláži, že jí na nohách začínají růst chloupky, má na rukách písek, a když si sedne, tak má špeky na břiše. V tu chvíli jsem zajásala, že v tom nejsem sama. Takže je to i o tom, koho sledujeme, a že najednou zjistíme, aha, ona to má stejně, přitom jsem si myslela, když vidím média, že všichni jsou dokonalí, i když víme, že nejsou. Pokud sítě používám ke kontaktu s ostatními, dívám se na různé lidi, tak si můžu říct, že jsem také normální a nemusím vypadat jako ostatní. Ale zároveň, pokud upadám jenom do pasivního scrollování, to znamená, že jen sjíždím sítě, vidím jen dokonalé lidi, tak mi to samozřejmě může ubírat sebevědomí. V Replug me jsme dokonce jednou měli na Instagramu otázku: „V čem vám Instagram změnil život?“ Jedna slečna nám psala, že než si pořídila Instagram, tak si připadala krásná. Je to i o nějakých algoritmech a o tom, co nám síť propaguje a ukazuje. Ale když se nad tím zamyslíme a budeme tyto technologie používat zdravě, tak nám to naopak může prospět a pomoct. 

Když je duši těžko

Podle Asociace klinických psychologů narůstá počet dětí, které potřebují odbornou pomoc, zatímco počet psychologů stagnuje. Upozorňovali jsme na to i v předchozích dílech Vinohradské 12. Loni přibylo sebevražd, bylo jich dohromady 1300, a nejvíc přibývaly v kategorii dětí a mladistvých. Tolik data Národního ústavu duševního zdraví. 

Kdy mají rodiče zbystřit a začít řešit, jestli je jejich dítě psychicky v pořádku?
Myslím, že každý rodič je největší odborník na své dítě. Důležitý je kvalitní vztah, to znamená nejen, že peskuju dítě, jestli má úkoly, nachystalo si věci, bylo na kroužku, ale trávíme i nějaký společný čas v tom smyslu, že si třeba spolu odpočineme. Je super, když se rodiče zapojí do světa dětí v tom smyslu, že se podívají, co sledují online, zahrajou si třeba společně nějakou hru. Pokud takový kontakt s dítětem mám, tak vychytám změny a můžu se začít dopátrávat, co se děje, jestli se dítě začíná izolovat, jestli se dítě, které bylo průbojné, najednou stává tichým dítětem, nebo naopak. Někdy je těžší to poznat u klidnějších dětí, protože nedělají průšvihy a nejde je tak vidět. Ale pokud rodič má pravidelný kontakt s dítětem a má s ním kvalitní vztah, tak to začíná vychytávat i sám, a začne tam blikat vykřičník, že se něco děje. Samozřejmě to neznamená, že má přiběhnout za dítětem a říkat, ježíšmarjá, já se o tebe strašně bojím, co se děje?

Vyplašit ho. 
Spíš říct: všimla jsem si, že jsi poslední dobou nějaká smutná, tak jsem ti jenom chtěla říct, že jsem tady pro tebe, a pokud chceš, tak si o tom můžeme popovídat, a pokud ne, tak tady můžu s tebou jenom sedět. Jenom dát tuto nabídku.

To znamená, že si do určité míry dokážeme pomoct sami nebo vlastním dětem bez odborné pomoci? 
Myslím, že v základech asi ano. Zároveň ale vždy i ve vlastní soukromé praxi, když za mnou dojdou rodiče, tak se jich ptám, kde mají zdroje oni, kde čerpají, aby v tom rodiče nebyli sami. Není žádná ostuda jít třeba za školním psychologem nebo zavolat na rodičovskou linku, která od toho je. Když rodiče mají strach a neví, co mají dělat, tak se mohou obrátit na tyto podpůrné zdroje. Tam už jim třeba řeknou, že to zvládnou sami, stačí se podívat na nějaké konkrétní věci. Nebo řeknou, dobře, v tomto případě už by bylo lepší jít za odborníkem i s dítětem. Samozřejmě záleží také na tom, jak je to dítě, respektive dospívající nastavený. 

Dokáží to z vaší zkušenosti vyhodnotit i děti? 
I když dítě má kvalitní vztah s rodičem, tak mu nebude říkat všechno. Přece jenom v určitém věkovém období neřešíte s tátou nebo mámou všechna téma. Ale jde o to, jestli dítě má nabídku, kam může jít jinam. Takže rodič řekne: nemusíš jít za mnou, máte ve škole paní učitelku nebo psycholožku, můžeš zajít za ní, nebo za někým jiným, komu věříš, nemusím to být jenom já. V rámci sociálních sítí je velmi důležité, jak o nich rodiče komunikují. Pokud to je: ježíšmarjá, zase tam jsi, nemůžeš to vypnout? tak dítě za rodičem nepůjde. Neřekne máme, že je mu v tom špatně, protože předpokládá, že máma řekne: vidíš, já jsem ti to říkala. Místo toho se snaží pomoct si nějak jinak, hledat pomoc jinde. I z našich dat vyplývá, že víc než polovina dospívajících si uvědomuje, že je na sociálních sítích déle, než by chtěla. Ale nemají nástroje, jak to omezit, zároveň většinou od dospělých slyší, že to je strašné, příšerné a blbost, takže za dospělými nepůjdou.

Existují i speciální aplikace jako Calmio, Nepanikař, VOS, Headspace. Co to je za aplikace a co umí? 
Každá je trošku o něčem jiném, ale obecně jsou to aplikace, které se věnují duševnímu zdraví a tomu, jak fungovat s technologií, aby mi v tom bylo dobře. Jak říkáme v Replug me, ty technologie samy o sobě nejsou špatné, a když se používají dobrým způsobem, tak můžou být fajn. Aplikaci Nepanikař doporučuji veškerým klientům, které mám. Máte tam aktivity na to, jak uklidnit záchvat paniky nebo úzkost, a může to pomoct už jenom tím, že si tam přečtete, že to přejde a bude to dobré. Místo toho, abych to měla napsané na papírku, který někde můžu ztratit, si to napíšu do mobilu a jenom si to zvědomím. Nebo to může být jenom to, že zavolám kamarádovi, napíšu, že mě to chytlo, a kamarád napíše: jsem tady pro tebe. Takže technologie určitě můžou pomoct. Jak jste říkala, dětských psychologů je obecně málo, takže je to aspoň nějaká dostupná věc, kterou mám rychle po ruce a která mi může pomoct překlenout těžké období, abych na to nebyla sama do té doby, než se třeba dostanu ke školní psycholožce nebo nějakému jinému dětskému psychologovi. Je to pomůcka, neříkám berlička, může to být pomoc.

Když se vrátím ještě k fenoménu FOMO, je vůbec nějaká cesta, jak jeho rozvoji a dalšímu rozmachu zabránit? 
Cest může být víc a záleží na tom, co u nás FOMO zvyšuje. Některé studie u teenagerů ukazují, že když to není jenom o tom, že jim všechno přikazují dospělí, ale když teenageři můžou o něčem rozhodovat, mají zodpovědnost za sebe, za svoje činy, tak to zvyšuje jejich vnitřní motivaci a zároveň i sebevědomí, že mohou něco udělat a zvládnout. Zároveň s tím, jak je FOMO spojené s nedostatkem vztahů nebo potřeby po vztazích, tak dospělí můžou podporovat jejich offline vztahy, učitelé to můžou dělat prostřednictvím třídnických hodin nebo kroužků, pomáhat s tím, jak komunikovat s kamarády online i offline, podívat se, jestli nepřevažuje jenom online stránka, protože ta druhá jim potom chybí. Je důležité najít střed a pomáhat pracovat se strachem a úzkostí a být jenom s tou emocí. Pro nás pro všechny je hrozně těžké být s nějakou nepříjemnou emocí, protože v tom nejsme rádi. Už jenom zůstat s takovou emocí může být těžké, ale zároveň to může být fajn a může to pomoct. 

Řekněme si na závěr ještě o jedné věci, a to je opak FOMO, tedy JOMO. Co ta zkratka znamená? 
JOMO je Joy of Missing Out, tedy radost, že mi něco uniká. Říká se, že to je jenom věc mileniálů a že mladší ani starší to nechápou. Když se ptám generace svých rodičů, tak oni vůbec nechápou, o co my přicházíme v online světě, ale zase někteří lidé by si nenechali ujít jakýkoliv fotbalový zápas Zbrojovky, takže se to může vyvažovat různě. Ale Joy of Missing Out může být právě o tom, že si v klidu čtu knížku a neřeším, co se děje online, a užívám si čas sama se sebou a pro sebe. Někdo si to může nařídit jako lék k FOMO a může to fungovat, může třeba meditovat a podobně, k čemuž můžou pomáhat i aplikace, které jste zmiňovala. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize včetně dokumentu Ley Surovcové Těžko v duši, podcastu Žít nepřežívat a youtubového kanálu The School of Life.