Manažeři štěstí radí zaměstnancům s motivací. Podle sociologa spíš pracují s úzkostí a beznadějí
Výzkumy z Velké Británie a Nizozemska ukazují, že zhruba 40 procent zaměstnanců je přesvědčeno, že jejich práce nepřispívá světu ničím smysluplným. Může nespokojenost pracovníků zvrátit trend takzvaných „happiness managerů“? „Když nebudete mít dostatečnou mzdu, tak vám určitě ‚pomůže‘, že si v práci budete moct zahrát ping-pong,“ glosuje aktivity manažerů štěstí šéf odborů Josef Středula.
„Smysl mé práce je najít způsob, jak udělat, abychom využili svůj potenciál naplno a aby nás to v práci bavilo. Štěstí v práci se dělí na dvě složky – možnost dosahovat smysluplných výsledků a možnost budovat vztahy mezi lidmi,“ popisuje pro Radio Wave Michal, který sám sebe nazývá „chief happiness officer“, tedy vrchní manažer štěstí.
Kdo jsou manažeři štěstí, dokáží vymýtit blbou náladu ve firmě, nebo jen nutí předstírat úsměv? Poslechněte si příspěvek Filipa Titlbacha
Po roční cestě kolem světa, během které navštívil řadu, jak sám říká, lidských firem, se vrátil do Česka s vizí, že pomůže co nejvíce lidem k tomu, aby měli možnost čas v práci trávit plnohodnotně a smysluplně.
Sociolog a publicista Stanislav Biler na práci podobných manažerů namítá, že už jen slovní spojení „manažer štěstí“ je oxymóron, tedy že se význam slov vzájemně vylučuje.
„Manažer znamená, že někoho řídí a že organizuje něco, co existuje. Zatímco manažeři štěstí, které zavádějí různé firmy, nevznikají proto, že by se jejich zaměstnanci utápěli ve štěstí a potřebovali jej nějak zorganizovat, ale proto, že jsou hrozně smutní. Správný název by měl být manažer úzkosti a beznaděje,“ vysvětluje Biler.
Harvardský psycholog Shawn Achor ale tvrdí, že jen 25 procent našeho pracovního úspěchu je předurčeno mírou inteligence a 75 procent je ovlivněno úrovní optimismu.
„Firmy, které mají manažery štěstí, dosahují radikálně lepších výsledků. Jsou to společnosti, které dokážou objevit svůj smysl a dokážou ho také promítnout ke svým lidem,“ dodává manažer štěstí Michal.
Nová forma útlaku?
Sociolog Biler pak tvrdí, že se manažeři štěstí objevují hlavně ve firmách, ve kterých práce sama o sobě není schopná generovat žádný smysl.
„To znamená, že se neobjevují například v dělnických profesích, kde sice člověk trpí dřinou a jistě je to nepříjemné, ale aspoň vidí, že pod jeho rukama něco vzniká. Stejně tak neexistují ve zdravotnictví, kde jsou lékaři zcela reálně vyhořelí. Nebo třeba ve školství,“ přibližuje.
Vadí mu také, že manažeři štěstí v některých případech sedí u vstupních pohovorů do nové práce.
„Zjišťují, zda ten nový pracovník zapadne do jejich veselého kolektivu. Já si myslím, že to je nová forma útlaku, která je cílená na nás – na introvertní a depresivní pesimisty,“ podotýká Biler.
Chief happiness officer Michal naopak tvrdí, že takové opatření je pro spokojený kolektiv důležité.
„To, jestli nový kolega zapadne k ostatním, je docela důležité proto, jestli budou v práci všichni vzájemně spokojení. Pokud tam přijde nějaký, jak se říká, travič studní, tak jeho negativní postoj může ovlivnit ostatní,“ upozorňuje s tím, že v práci bychom měli hledat pocity jako štěstí, spokojenost nebo radost.
„V práci strávíme třetinu života. Je to po spánku druhá nejčastější činnost, kterou v životě děláme. Většina lidí je v práci naštvaná, osm hodin tam jen protrpí. Má to na pak ale dopad na jejich soukromý život. A naopak,“ uzavírá manažer štěstí Michal.
Mírně skeptický je k profesi manažerů štěstí i předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. „Když půjdete do obchodu a nebudete mít dostatečnou mzdu, tak vám určitě ‚pomůže‘, že si v práci zahrajete ping-pong,“ podotýká.
Celý příspěvek vznikl pro stanici Českého rozhlasu Radio Wave.
