V ledvinách, játrech a možná i mozku. Kde všude se hromadí mikroplasty a co můžou způsobit

Když se řekne mikroplast, je asi celkem jasné, že to je nějaká hodně malá částice plastu. Ale jak moc malá je? Jak si to máme představit?
Jsou to plasty, ale jsou tak malé, že je většinou nevidíme pouhým okem a musíme si na ně vzít mikroskop. Do té doby, než nás napadlo se na ně zaměřit a tím mikroskopem je hledat, tak jsme o nich nevěděli, nebo nechtěli vědět. Mysleli jsme si, že je v pořádku, že třeba plastová mulčovací folie se na poli rozpadne, pak se zaorá a problém s plastovým odpadem je vyřešený. Ale pak se ukázalo, že se v prostředí hromadí mikroplasty – že se neodbourávají a je potřeba se jim věnovat. Proto se v poslední době rojí tolik vědeckých studií. Vědecká komunita se shodne na definici mikroplastů – jedná se o nějaký plastový fragment, který má v nejdelším rozměru velikost od jednoho mikrometru do pěti milimetrů.

Pět milimetrů už vidíme.
To asi vychází z toho, že mikroplasty mohou mít i tvar vlákna. Když má vlákno půl centimetru, ale je tenké… Ale některé samozřejmě vidíme krásně pouhým okem, a pořád spadají do definice mikroplastů. Abychom si pod tím představili něco, co je nám bližší, tak třeba takové pylové zrno – záleží, z jaké je rostliny, ale ta velikost se pohybuje od nějakých jednotek do stovek mikrometrů. Nebo buňky v našem lidském těle – jejich velikost je v rozmezí od jednotek přes desítky mikrometrů. U těch největších buněk, jako třeba lidské vajíčko, jsou to až stovky mikrometrů. Takže pokud se kolem nás vznáší pylová zrna a my je vdechujeme, polykáme, tak s těmi mikroplasty to nebude jiné. Některé studie uvádějí, že mikroplasty jsou ještě o řád nižší částečky, které pak mají velikost nad sto nanometrů. Většinou se ale odborníci shodují na tom, že všechno, co je pod jeden mikrometr už patří do kategorie takzvaných nanoplastů. To je skupina plastů, která je velice zajímavá z toxikologického hlediska, protože může kvůli tomu malému rozměru pronikat dál do organismů a je nebezpečnější. Může více škodit. 

Je pravda, že jsou plasty už opravdu úplně všude? Četla jsem, že jsou třeba v mateřském mléce, hluboko v plicích, v krvi… Je vůbec na světě nějaké místo, kde by mikroplasty nebyly?
To je těžká otázka. Zatím to vypadá, že se opravdu nalézají všude, na co se vědci zaměří. Takže nejen mateřské mléko, ale procházejí i placentou, našly se ve smolce novorozeňat. Údajně ty nejmenší mohou procházet i hematoencefalickou bariérou, tedy do mozku. Když se zaměříme na neživé složky životního prostředí, tak se dostaly třeba i do arktického ledu. Zjistilo se například, že mohou fungovat jako kondenzační jádra sněhových vloček. Když tedy sněží nebo prší, tak nám padají i mikroplasty. Jsou opravdu velice rozšířené. Jestli někde jsou, napadají mě jedině nějaké hlubší vrstvy litosféry pod povrchem zemským, i když tam třeba infiltruje povrchová voda. Čím hlouběji se dostane, zároveň se filtruje, takže nějaké hlubinné podzemní vody budou pořád ještě čisté.

Když zmiňujete, že jsou nalézány na Antarktidě, že jsou ve sněhových vločkách, že prakticky i my, jak tady teď sedíme, pravděpodobně dýcháme mikroplasty – je to tak, že se nejčastěji šíří vzduchem? Nebo jaké jsou cesty, kterými se šíří?
Ano, je to tak. Nejčastěji se šíří vzduchem a samozřejmě jsou hodně rozšířené v oceánech, takže i v mořských vodách jsou rozptýlené téměř všude. I tím, jak se tříští vlny, přecházejí do vzduchu. Ten dálkový přenos pomocí vzduchu je asi nejvíc významný v šíření do odlehlých oblastí. Ukazuje se, že ve vyspělých zemích je významným zdrojem mikroplastů i automobilová doprava, především odírání pneumatik. I když bychom měli spíš říkat, že se jedná o mikro-pryže, ne o mikroplasty, ale odírá se i dopravní značení. Takže tam, kde se hodně jezdí, všechno přechází do vzduchu, a vzdušné proudy jsou asi tím nejdůležitějším pro šíření mikroplastů. Zdroje, ze kterých může vzduch mikroplasty čerpat, jsou rovnoměrně rozšířené po planetě, protože plasty se opravdu využívají a stávají odpadem úplně všude.

Je vyčíslené, kolik mikroplastů se každoročně do přírody dostane?
Asi to vyčíslené je, někteří odborníci se o to neustále pokouší. Přiznám se, že ta čísla z hlavy nedostanu, ale je to hodně nepřesné, protože se to neví. Dejme tomu, že polovina výroby putuje na produkci obalů, z velké části jednorázových, které se stanou do roka z 99 procent odpadem, a budou se v lepším případě využívat, recyklovat nebo energeticky využívat, ale spíš povalovat někde na skládce a v těch méně rozvinutých zemích poputují řekami rovnou do oceánu. Z toho se dá vyvozovat, jaký je vnos těch plastů do prostředí ročně, to se neustále zvyšuje. Z nějaké dynamiky rozpadu se pak dá odhadovat, kolik z toho vznikne mikroplastů. Je ale potřeba si uvědomit, že mikroplasty vznášející se na hladině jsou vystaveny slunečnímu ultrafialovému záření, a to velmi přispívá k tomu, že se rozpadnou. Ale v momentě, kdy na ně nasednou nějaké bakterie, které je kolonizují, zastíní to ultrafialové záření, zatíží je, klesnou ke dnu a zmizí. Nejsme schopni odhadnout, kolik je na dně oceánů uloženo takových částic a odpadu. Markantně se zpomalí jejich rozklad, protože tam není dostupný kyslík, ultrafialové záření, nic. Tam jsou tedy uloženy opravdu dlouhodobě.

Tělo plné mikroplastů

Skupina vědců letos publikovala studii, která zkoumala střevní mikrobiom u mořských ptáků, konkrétně šlo o dva druhy buřňáků. Mimo jiné zjistili, že se mikroplasty nacházejí právě i v jejich střevech. Jak se tam dostaly? Je to potravou?
Ano, na tom není nic překvapivého. Dostanou se opravdu všude a ti buřňáci je přijímají potravou – s rybami, které loví, a samozřejmě i s vodou, kterou pijí. Není tedy překvapivé, že se v tom střevním traktu našly. Zaměřili se na to, že korelovali množství nalezených mikroplastů se změnami, s diverzitou toho střevního mikrobiomu, což bylo docela atraktivní téma. Ukázalo se, že opravdu čím více mikroplastů našli, tím větší změny v mikrobiomu nastaly. Dá se říct, že negativní, protože s mikroplasty přichází do těla i další vnesené mikroorganismy, které ten mikroplast použijí jen jako takovou plochu, na kterou kolonizují. Vědci tedy popisují, že se zvýšil podíl různých potenciálních patogenů nebo bakterií odolných vůči antibiotikům, což je rizikové, a naopak klesá podíl správných organismů. Je také zajímavé, že se ukázalo, že když na začátku trávicího traktu odebrali vzorky ze žláznatého žaludku, tak byly změny markantnější. Když pak odebrali vzorky na konci z kloaky, už bylo vidět, že se s tím organismus nějak vypořádal, a ten dopad na střední mikrobiom nebyl tak markantní.

Může to podobně fungovat i u člověka, pokud je i naše tělo plné mikroplastů?
Dopady na zdraví je velice složité rozklíčovat. U člověka to může být podobné, ale těžko hodnotit studie na reálných organismech, třeba volně žijících zvířatech, nebo i na člověku. Jsme vystavěni mnoha vlivům, to nejsou jenom mikroplasty. Samozřejmě se provádí laboratorní studie na různých buněčných liniích nebo na menších organismech, třeba zooplanktonu, a mikroplasty nebo i nanoplasty se jim uměle přimíchávají. Z těchto studií vyplývá, že mikroplasty a zejména nanoplasty zdraví negativně ovlivňovat opravdu budou. Už i proto, že nanoplasty jsou tak malé, že jsou schopné procházet i buněčnými membránami, takže škodí i na úrovni samotné buňky, kde způsobují oxidativní stres, změny na membránách a podobně. Hromadění a přítomnost mikroplastů v těle tedy může opravdu vést k nějakým poškozením. My ale nevíme, jestli jsou za vzrůstající množství různých autoimunitních nemocí, alergií, neurodegenerativních onemocnění, nádorových onemocnění zodpovědné mikroplasty, nebo je to celý koktejl. Víme však, že mají potenciál škodit.

Kolik mikroplastů a nanoplastů vůbec člověk konzumuje? Kolik se jich dostává do těla? Četla jsem, že týdně to je třeba i velikost jedné plastové karty.
Tento příměr jsem už také slyšela, že to odpovídá hmotnosti třeba kreditní karty, což je nějaký 4–5 gramů, jestli se nepletu. Je to samozřejmě možné, ale většina projde trávicím ústrojím a vyloučí se. Naše tělo samozřejmě má mechanismy, jak se zbavovat něčeho, co do něj nepatří a co nejsme schopni využít, a to nejen plasty. Ale tím, že do těla přicházejí mikroplasty, které vědci vidí pod mikroskopem, si můžeme být jistí, že zároveň s tím konzumujeme řádově vyšší množství nanoplastů, které jsou úplně pod naši rozlišovací schopnost, a ty se potom v těle můžou hromadit. Nalézáme je v ledvinách, v játrech, v krevním řečišti, možná i v mozku. To je ten problém – škodí jednak mechanicky, ale i tím, že poskytují hydrofobní povrch látkám, které se v životním prostředí vyskytují také jako polutanty – třeba polyaromatické uhlovodíky, nebo zbytky pesticidů. Ze studií je známo, že se tyto látky na mikroplastech zakoncentrovávají, a s nimi do lidského těla tedy přichází i takovéto škodliviny. Pak záleží i na materiálu, z jakého plastu mikroplast vznikl, těch je nepřeberné množství. Některé jsou poměrně bezpečné, balí se do nich potraviny…

Takže plastové sáčky, do kterých jsou balené potraviny, jsou v pořádku? Ty jsou neškodné?
Stran chemického složení jsou prověřené a měly by být neškodné. Otázka je, kolik se z nich do potravin dostává právě těch mikro a nanoplastů. Pak samozřejmě škodí tím, že jsou to většinou jednorázové výrobky, které právě i tím, že jsou tak levné, nás nutí k plýtvání, kdy je zas hned vyhodíme do odpadu. Když se pak s odpadem nakládá špatně a nezodpovědně, tak se v přírodě rozpadají na mikroplasty a zase se vrátí. 

Můžeme i my nějakým způsobem ovlivnit, kolik mikroplastů konzumujeme?
Na úrovni domácnosti si můžeme udělat takové čistší prostředí – vědomě se vyhýbat třeba kobercům, nebo i látkám a oblečení ze syntetických vláken. Budeme ho minimálně užívat a také šetřit s praním. Nemusí se prát tak často, jak pereme, můžeme ho jenom vyvěsit, vyvětrat a nepřehánět to. Můžeme si doma pustit pračku vzduchu nebo filtrovací vodu. Také se zjistilo, že balená voda v plastových lahvích obsahuje více mikroplastů, než voda kohoutková, zároveň si ji můžeme ještě přefiltrovat. Můžeme tedy snížit expozici, ale určitě se jim nevyhneme stoprocentně.

Destruenti

Jak vůbec mikroplasty vznikají? Kdo nebo co se na tom nejvíc podílí?
Rozlišujeme dva způsoby vzniku mikroplastů. Ten první je, že je vyrábíme cíleně, těm se říká primární mikroplasty a vyrábíme je, protože je chceme přidávat do kosmetických přípravků. Říká se jim exfolianty, jestli se nepletu – do peelingových gelů, krémů, do zubních past, nebo pokud chceme, aby ten výrobek hezky vypadal, leskly se v něm nějaké peletky… Proto si je do svého prostředí sami přidáváme.

A pak se tím dobrovolně mažeme...
Mě dokonce překvapilo, že existují krémy, kde mikroplasty nebo nanoplasty slouží k vyplňování vrásek. Nevím, kdo by si tím dobrovolně vyplňoval vrásky…  A sekundární mikroplasty vznikají rozpadem makroplastů, těch plastových výrobků, které se staly odpadem a nějakým nedopatřením se dostaly do přírody. Ale i ty, co jsou uložené na skládkách, jsou zdrojem mikroplastů, které odnáší. Ty pomalu dezintegrují a rozpadají se a my pak nevíme, jaký je podíl těch mikro a nanoplastů.

Trvá to dlouho, než se mikroplast v přírodě rozloží, pokud se tedy někdy rozloží? A jsou už nějaké přírodní mechanismy, které s nimi dokážou pracovat, rozkládat je?
Přírodní mechanismy existují. Příroda si vždycky najde nějaké řešení a když se objeví cizorodý prvek, například nová organická sloučenina, tak se dřív nebo později v přírodě vyselektuje nějaký destruent, nějaký mikroorganismus – nejlépe bakterie, která ji dokáže využít ve svůj prospěch. Často to ale jde velmi pomalu, zvlášť u nových látek, které jsou vyprodukované člověkem. Můžeme si tedy být jistí, že mikroplastů přibývá, a příroda si s nimi neporadí tak rychle, jak rychle je my do přírody dostáváme. Samozřejmě se některé plasty rozkládají snadněji, některé ne. Záleží na druhu plastu, tvaru, velikosti, i na podmínkách, kde se zrovna povaluje. Když je to vodní prostředí, kde je pro destruenty dostatek živin, jde to třeba rychleji, než v suchém prostředí nebo na dně oceánu, kde už není ani kyslík, ani sluneční záření. Záleží tedy na mnoha faktorech. Udává se rozpětí od desítek do tisíců let, takže si vyberte.

A snaží se s tím něco dělat stát? Ať už s produkcí, případně s odbouráváním mikroplastů, jestli to jde…?
Nějaké první vlaštovky existují. Evropská komise například už definitivně zakázala plasty se zkrácenou životností, říká se jim také oxodegradabilní plasty, které se hodně využívaly v zemědělství. Plast posloužil jako mulčovací folie a po ozáření sluníčkem se velice rychle rozpadl a zaoral. To už je dneska zakázáno. Některé země dokonce přistupují k tomu, že zakazují ty kosmetické peletky. Tam, kde to není zakázáno a výrobci nejsou dostatečně zodpovědní, bychom měli být zodpovědní my spotřebitelé a prostě to nekupovat. Na globální úrovni bude určitě potřeba nějakým způsobem zamezit dalšímu vnikání plastového odpadu do prostředí, což ve vyspělých zemích spočívá v tom, že budeme zvyšovat podíl recyklovatelnosti plastů nebo jejich energetického využití – všechno lepší, než aby skončil na skládce. V chudších zemích ať skončí na skládce, ať nekončí rovnou v řekách. Tam je potřeba pomoct nějakou osvětou, expertní činností, ale asi i finančně. Potom by samozřejmě pomohlo globálně snížit i produkci plastů a jejich spotřebu, protože tím, jak jsou tyhle materiály strašně levné, tak svádí k tomu, že se s nimi plýtvá, nadužívají se, používáme nadměrné a zbytečné obaly, vyhazujeme je po prvním použití… Musí se úplně jinak nastavit naše mysl a k tomu přispívá informovanost. My můžeme přispět tím, že budeme přemýšlet a budeme svoji spotřebu omezovat. Nebudeme si kupovat zbytečné věci, nebudeme je vyhazovat po prvním použití, nebudeme podléhat rychlé módě, budeme oblečení nosit, dokud bude sloužit a ne, že za půl roku už není moderní. Globální řešení ale bude záviset na politických rozhodnutích. My jako jedinci můžeme změnit spotřebitelské chování a tím třeba tlačit výrobce, aby nedávali na trh nesmyslné produkty nebo ty, které škodí životnímu prostředí. Ale to politické rozhodnutí bude těžké, protože to znamená například uvalit na plasty uhlíkovou nebo ekologickou daň. Samozřejmě se na tom musí shodnout všechny země, tudíž to bude běh na dlouhou trať. Pokud propadáme nějakému environmentálnímu žalu, asi bychom mohli začít u sebe a pak se uvidí.

EDIT 14/8: V textu jsme opravili autorčin přeřek „nanometry" na „mikrometry".