Geoekolog: Turisté jsou jako kobylky. Jak chránit cenná místa před dopady overturismu?

Nizozemsko přestalo propagovat Amsterdam jako turistickou destinaci a město omezuje ubytování i zábavu v centru. Benátky chtějí od jednodenních návštěvníků vybírat vstupné až 250 korun. Vyhledávané zálivy u Marseille zavedly rezervační systém pro turisty. V čem je takzvaný overturismus problematický?
Overturismus produkuje velké množství takzvaných emergentních negativních jevů. To jsou jevy, které vzniknou, ale nikdo je nečeká. Vzniknou většinou tam, kde to nečekáme, to znamená v úplně jiném místě nebo v čase. Mezi nejzávažnější patří obtěžování obyvatel záborem prostoru, hlukem, odpadky anebo potřeba neustálých investic do nápravy poškození nebo do navyšování kapacit pro turisty.

Také tam patří poškozování ekosystému vedoucí až k vymizení druhů, což je velmi důležitá věc v dnešní době. O čem se málo mluví, to je negativní zpětná vazba v celém systému. To znamená, čím víc je turistů, tím méně kvalitní je ekosystém, ve kterém se turisté pohybují. Nebo třeba čím víc turistů, tím horší služby pro ně samotné.

Potom můžeme hovořit o jevu, kdy turisté, když jsou ve velkém davu, se chovají jinak než turisté, kteří jsou o samotě. Produkují více odpadu, více hlučí, projevuje se u nich nevšímavost, protože se snaží některá přeplněná místa co nejrychleji přejít. Zatímco kdyby tam šli sami, tak se dívají kolem sebe a jsou ohleduplnější.

Ztrácí se vzdělávací funkce turismu, která je velmi důležitá. Potom už se pohybují v krajině, kterou považují pouze za kulisy, než že by ji šli navštívit a kochat se jejími krásami nebo se vzdělávat. Považují ji jenom za divadelní kulisu, kde by neměli chybět, protože už tam byli všichni ostatní. Tomu říkáme fear of missing out syndrom, strach z toho, že už někde všichni byli a já jsem poslední, který to místo ještě nenavštívil.

Uvedla jsem samé zahraniční příklady, ale možná nemusíme chodit ani tak daleko. Najdeme i v Česku místa, která přeplněním turisty doslova trpí?
Jsou to většinou naše hory, ty nejpřeplněnější vrcholy, jako je Sněžka, Lysá hora nebo Praděd. Pak to jsou různé skalní útvary, Pravčická brána, Adršpašské skalní město, Pálava nebo třeba naše prohlídkové jeskyně, Punkevní jeskyně, Jeskyně Na Pomezí nebo místa, kde jsou významné památky.

Třeba hrad Kašperk je takovým overturistovaným místem. Pak to jsou také města. Kromě těch známých, jako je Český Krumlov nebo Praha, tak už to třeba začíná být i Kutná Hora.

A můžete říct, jak se to projevuje, jaké to má dopady?
Turisté většinou dopady způsobují nechtěně. To znamená, že to není o tom, že ten člověk individuálně působí škody záměrně. Škody se potom dějí až v důsledku obrovského množství turistů, které prostor obsazuje nebo jím prochází.

Můžeme začít sešlapem území, to je případ hřebenové túry z Pusteven na Radhošť v Beskydech. Ta se kvůli sešlapu rozšířila až na šířku třeba 30 nebo 40 metrů, kde předtím byl les. Vznikla tam obrovská holina a muselo se to řešit, musely se do toho investovat prostředky.

Dále je to odhazování odpadků, které se děje nechtěně. To znamená, když prochází už třetí nebo čtvrtý velký školní výlet mezi davem turistů, tak každému, tipuji třeba patnáctému, upadne něco na zem, plastový obal nebo něco jiného.

Pak je to produkce hluku v území, která odrazuje velké množství živočišných druhů, které by se jinak v blízkosti nacházely. Naučí se ale velmi brzy, že tam tudy nemají procházet, takže se místům vyhýbají a vůbec tam potom nejsou schopni žít. Velmi trpí i estetika prostoru, protože turistům, když jdou ve velkých počtech, to vadí navzájem, a začínají se projevovat různé nesnášenlivosti mezi nimi samotnými. Jsou otrávení a snaží se místo co nejrychleji přejít, takže jsou nevšímaví.

Ona jsou turisticky oblíbená místa, která se snaží turismus omezovat. Na druhou stranu ale vznikají i nová místa, kam se naopak lidi snaží nalákat. Teď mě napadá nejdelší visutý most pro pěší na Dolní Moravě, který se nedávno otevřel, a za první měsíc ho přešlo 45 tisíc lidí. Je podle vás správné umisťovat takové atrakce do krajiny? Co by s tím mělo jít ruku v ruce?
Určitě to správné není. Je to velmi kontroverzní téma, protože jakmile začnete říkat, co je správné a co ne, tak omezujete svobodu podnikání a svobodného uvažování v demokratické společnosti.

Nicméně z morálního hlediska to určitě správné není. Příklad Dolní Moravy je případ, kdy se velký silný developer s velmi dobrým PR a dobrým postavením v regionu, který byl především chudý předtím, než developer přišel a začal tam rozvíjet své aktivity, stal hegemonem v území a veškerá produkce investic, které tam probíhají, se děje v jeho gesci.

Většinou už lze potom na takovém místě investice do dalšího turistického rozvoje jen velmi těžce regulovat a velmi těžce zastavit. Není to jen případ Dolní Moravy, ale i například lyžařského střediska Jasná v Nízkých Tatrách pod vrcholem Chopok, kde turistický rozvoj prakticky dospěl až obludných rozměrů.

Místní obyvatelstvo se začalo bouřit až ve chvíli, kdy v údolí na dojezdu k lyžařskému areálu vznikaly až dvacetikilometrové zácpy vozidel v chráněném území. Až v té chvíli si v spousta lidí uvědomila, že tam není něco v pořádku a že bude potřeba tento turistický rozvoj regulovat.

Ve chvíli, kdy tam je jeden silný hráč, tak všichni ostatní, třeba představitelé obcí, tahají za kratší konec. Jsou velice slabí ve svém postavení proti tomuto silnému hráči. Ať už třeba tím, že starosta je omezen svým volebním obdobím, stejně tak jako zastupitelstvo, ale i třeba tím, že nemají takové reklamní prostředky a jednoduše už také proto, že obrovské davy turistů chtějí do toho místa najíždět a mohly by se obrátit proti omezování těchto aktivit. 

Na druhou stranu předpokládám, že pokud developer nebo společnost někde něco takového buduje, tak musí mít souhlas samospráv i ochránců přírody.
To má několik aspektů, oni bezpochyby souhlas nejdříve získali. Já neznám konkrétní parametry projektů, které jsou na Dolní Moravě, ale často se stává, že budovatelé těchto turistických věcí něco slíbí a s vidinou rozvoje obce a území naslibují něco, co potom lze jen těžce splnit.

Zastupitelstvo si třeba nedovede ani představit, co všechno ohromné množství turistů přinese s sebou. Můžou to být problémy s parkovacími místy, když budou parkovací místa přeplněná, tak další turisté budou parkovat na trávě, budou rozbahňovat území, takže vznikne potřeba investovat do infrastruktury na obecních pozemcích.

Vlastník atrakcí do toho potom dále neinvestuje a je na obci, aby investovala třeba do parkovacích míst nebo do navigačního systému. Také do služeb, jako je toaleta, nebo zkapacitnění kanalizačního zařízení. Najednou začnou v letní sezoně přijíždět do obce desítky tisíc lidí, na které jednoduše infrastruktura nějaké historické vesnice není připravena.

To většinou starostové nečekají nebo zkouší nějakým způsobem štěstí, že se jim možná podaří to nějakým způsobem zvládnout, a pak už se to horko těžko vrací zpátky. Co se týče ochrany přírody a krajiny v České republice, tak si myslím, že ta tahá za velmi krátký konec. V poslední době je správa chráněných území velmi podfinancovaná. 

Co se s tím dá dělat do budoucna? Jak to řešit, aby se ta situace zlepšila?
Po světě se zkouší mnoho systémů, jak s tím naložit. To hlavní, co by se mělo dělat, je velmi obtížné, těžké a je to dlouhá cesta. Je to vzdělávání a osvěta veřejnosti. Jde vlastně o kultivaci společnosti ve smyslu znalostí, osvěty a toho, aby si každý turista vážil své historie a prostředí, ve kterém se pohybuje.

To se docela daří v západní Evropě, ale u nás v Evropě střední ještě mnoho turistů bere přírodní území nebo krajinu, ve které se nachází, jenom jako zdroj, který je možné čerpat, ale už si příliš neváží hodnot. To se sice mění, ale velmi pomalu a povede k tomu velmi dlouhá cesta. Pak jsou krátkodobá řešení, jako třeba regulace, poplatky, zákazy, kvóty, počty lidí, kteří tam můžou vstoupit, nebo časová omezení. Toto všechno je ale velmi problematické a kontroverzní.

Potom je komplexní varianta managementu území, kdy se můžou spojit obce, firmy, podnikatelé v tom daném území, nebo občanské spolky, které tam působí a chtějí prostředí zlepšovat. Když se spojí, tak se jim může podařit vymyslet komplexní systém správy území.

Teď nemám na mysli pouze územní plány a další dokumenty, které se týkají území obcí ze zákona. Ale můžou vymyslet akční plány, jak zacházet s turistickým prostředím, jak zacházet s historickým dědictvím nebo přírodní krajinou a jak všemu dohromady dát komplexní háv.

Mohou se například pokusit turistické toky různě přerozdělit, vytvořit atrakce měkkých cílů, třeba cestu po kapličkách, na kterou se nedá předpokládat, že vyrazí desetitisícový dav. Určité skupiny turistů to ale může odklonit a dostat někam jinam od hlavních turistických lákadel. Problém ale je, že komplexní management stojí většinou na jediné osobě charismatického lídra, který se rozhodl, že do toho půjde, a že všechny spojí za svou dobrou myšlenkou. Čili není to uchopeno například v naší legislativě.

Takovým příkladem, kde se to dlouhodobě nedaří, je právě oblast Pradědu, kde jsou partikulární zájmy všech zainteresovaných, lyžařského areálu, místní obce, kraje i Agentury ochrany přírody a krajiny. Něco jiného vyžadují i turisté, kteří tam přijíždějí, takže krajina v oblasti Pradědu je velmi neuchopená. Jsou tam rozpadlé domy, reklamní billboardy, všude parkují auta neuspořádaně a je to území, které vypadá jako za minulého režimu, za komunismu. Od té doby se tam nepodařilo s tím pohnout.

Připomenu, že existuje strategie rozvoje cestovního ruchu pro roky 2021 až 2030, kterou zpracovalo ministerstvo životního prostředí. Ta hovoří o tom, že je potřeba zkvalitnit spolupráci a koordinaci aktivit v cestovním ruchu mezi soukromým a veřejným sektorem, a to i ve vztahu k udržitelnému rozvoji a regulaci návštěvnosti ve zvláště chráněných územích. Děje se to už v praxi někde, jaká je realita?
Podle mých zkušeností se to příliš neděje. Já bych byl k tomu spíš pesimistický. Strategické plány většinou obsahují dobré myšlenky na papíře, ale velmi těžce se realizují. Neříkám, že to je úplně špatně, protože nejdříve musí přijít někdo s myšlenkami. Musíme si uvědomit, že někde je problém, a teprve pak je možné ho řešit. To znamená, že jsem velmi rád, že ve strategických plánech je alespoň ten problém popsán.

Nicméně stát má několik nástrojů, které může používat. Je to třeba rozvážnost v propagaci. Když si vezmeme agenturu CzechTourism, která velmi často propaguje i nejvíce zatížené destinace. Popřípadě jsou to i kraje, které také zprostředkovávají peníze z celostátních projektů. Tam také dlouhodobě sleduji, že turistické agentury velmi často propagují právě Sněžku nebo Prachovské skály a tato místa už jednoduše propagaci nepotřebují.

Naopak máme místa v krajině, která by drobný turistický rozvoj určitě uvítala. Akorát turisté o nich příliš neví, protože se z propagace nic nedozví. Takže to je jeden nástroj. Pak máme management ochrany přírody a krajiny, ve kterém máme velké mezery. Například je velmi problematická vymahatelnost plánů, péče o chráněná území. V tomto by se to určitě mohlo zlepšit.

Co to znamená, že je těžká vymahatelnost? 
Každé chráněné území má ze zákona připraven plán péče. Třeba plán péče velkých rezervací, kterými procházejí turistické trasy, může být až stovky stran textu, kde je popsána přírodní hodnota. Také tam jsou popsané problémy, které v území vznikají.

Velmi často je v nejcennějších chráněných územích, v plánu péče napsáno, že území trpí například sešlapem, odpadem, přílišnou návštěvností, nelegálním parkováním vozidel. To jsou ty důsledky overturismu. Je tam popsáno, co by se mělo dělat, aby se tomu předešlo a dále zabránilo. Ale v naprosté většině případů je realizace a management plánu péče nedostatečná nebo žádná. A to z jednoho prostého důvodu. Vyžaduje totiž investice finančních prostředků.

A kdo by finanční prostředky měl investovat? Buď se najde projekt, který to zaplatí, což je problematické, obce ani soukromníci to samozřejmě platit nechtějí. A Agentura ochrany přírody a krajiny peněz nazbyt nemá. Naopak, její rozpočet se v posledních letech velmi omezoval, a to jak personálně, tak projektově. Například profesionální strážci přírody, kteří měli dbát na dodržování pravidel v chráněných územích, jsou dneska už pouze dobrovolní. To je jen jeden z aspektů.

Když se vrátím obloukem zpátky k základnímu tématu, a to je overturismus. Čím je způsoben? Odrazila se na tom nějak pandemie koronaviru, nebo to začalo už dřív? Třeba se na tom podílejí sociální sítě?
To jsme u nás pozorovali už možná 10 let zpátky. Řekl bych, že hlavní věc je, že lidé se velmi rychle a levně dostanou na jakékoliv místo ve velkém počtu. To znamená, že je tam pro ně připravena dostatečná ubytovací kapacita, parkoviště a vlastně je to určitý důsledek všeobecné globalizace. Je prostě velmi jednoduché se všude dostat.

Řekl bych, že to je hlavní příčina. To znamená, že je to, řekněme příčina, která není jednoduše odstranitelná a možná ji ani nechceme odstranit. Tím bychom vlastně začali zasahovat do základních práv každého člověka. Proto je to velmi komplexní problém, jehož řešení rozhodně není jednoduché. Po celém světě stovky lidí i vědců přemýšlejí, jak to vlastně udělat, co dál, jak s tím naložit. Nápady na regulaci, že pustíme na Sněžku jenom 1000 lidí za den, to určitě není cesta, kterou bychom se měli v demokracii vydat.

Já ještě navážu na ty sociální sítě. Na ty jsem se ptala, protože i ze svého okolí vím, že když někdo zveřejní fotku na nějakém hezkém místě, tak se ho hned 100 lidí ptá, kde to je a že tam chtějí taky.
To je zase komplexní věc. Já znám dost ochranářů, třeba i zaměstnanců chráněných krajinných oblastí, kteří některá velmi cenná místa, kde jsou třeba nádherné skály nebo vyhlídky, jednoduše tají, protože to považují za nejlepší ochranu toho prostoru. Ale myslím si, že to v dnešní době nemá cenu, protože všechna zajímavá místa už máte uvedená na webových mapách nebo na internetu, právě na sociálních sítích a je to takový skoro marný boj.

Řekl bych, že mnohem důležitější by měla být osvěta. Lidem to netajit, ale říct jim: Ano, tady je cenné území, ale třeba tady hnízdí sokoli. Pak bych ještě zmínil jeden nástroj, a to je zonace turistické dostupnosti, kdy můžeme určitá dlouhá údolí vymezit sektory.

Na začátek se dostanou všichni, budou tam velká parkoviště. Dál už pojede jenom nějaký ekologický autobus, který bude stát určitou cenu, nebo bude možnost tam jet pro ubytované. Úplně na konec údolí, se už třeba dostanou pouze ti, kteří jsou ochotni jít daleko pěšky a nést si své vlastní jídlo a vybavení. Toto se v zahraničí osvědčilo a používá se to. Koncové části už jsou pro komerčního návštěvníka, který se tam chce jenom fotit a pít pivo, nedostupná.

Zmínili jsme tady ta velmi turisticky vytížená místa. Jaká budoucnost je čeká, pokud nezasáhneme?
Teď opravdu zmíníme, co by se s nimi stalo, kdybychom nezasáhli, protože to se děje málokdy. Většinou to nenecháme dojít do poslední fáze a zasahuje se, až když už je pozdě, když už hoří. Často se to ale ještě povede vrátit trochu zpátky nebo přibrzdit devastační potenciál overturismu.

Ale kdybychom opravdu nezasáhli, tak se systém vlastně sám zreguluje. To znamená turisté, můžeme si je představit jako hejno kobylek, kteří obsadí určitý prostor, vyžerou, co je k dispozici. To znamená, že spotřebují zdroje, zdevastují to tam a pak zase odletí na jiné místo. Kdybychom nezasáhli, tak dojde postupem času ke ztrátě hodnot území. Můžeme si to představit na příkladu zříceniny hradu Kašperk. Kdybychom tam neregulovali vstup, tak turisté poškodí hradní zříceninu natolik, že přestane být zajímavá. 

A pak už ji nikdo nebude chtít vidět.
Už ji nikdo nebude chtít vidět. To místo začnou opouštět, zaroste nějakým způsobem a bude to zase jedna z mnoha opuštěných zřícenin, které v krajině máme. Kdybychom nezasáhli, tak by mohlo dojít kvůli overturismu ke ztrátě hodnot území. A nejsou to jen hodnoty přírodní, estetické, historické, ale i třeba hodnoty jako možnosti života v daném prostoru.

To jsou třeba případy velkých měst, která už protestují proti turistům, třeba Benátky nebo Barcelona, kde se vyskytovaly billboardy nebo transparenty, a dokonce demonstrace proti turistům. To jsou města, která se vyskytovala na špičkách žebříčků kvality života v daných územích. A kvůli turismu tam docházelo ke snížení kvality života. Takže kdybychom to nechali dojít příliš daleko, tak by došlo k až k sociálním dopadům, kdy to místo nebude atraktivní k životu a obyvatelstvo se bude stěhovat pryč.