Záhadná hádka v Černínu. Masaryka těsně před smrtí navštívili tři muži, ukazují nové dokumenty

Praha 22. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Článek Jana Horáka, který napsal pro server Aktuálně.cz, je dostupný zde.

S novinářem o nových dokumentech

Jste jeden z mála lidí, kdo nové dokumenty k záhadné smrti Jana Masaryka viděl. Jak jste se k nim dostal? 
Letos na jaře jsem získal informaci, že má ministerstvo zahraničí archiválie k dispozici. Podařilo se mi spojit s člověkem, který k nim má přístup a jeho prostřednictvím jsem se s podstatnou částí těchto dokumentů mohl seznámit. 

Kdo další je viděl? 
Stoprocentně jistý jsem si jenom tím úředníkem, který mi je zprostředkoval. Ten je rozhodně viděl všechny, byť nevím, do jaké hloubky. Zprostředkovaně by o obsahu archiválií mělo vědět pár lidí z Černínského paláce. 

Odkud dokumenty pocházejí?
Pocházejí z diplomatických archivů Velké Británie, USA a Francie. Asi bych vám mohl odvyprávět příběh, jak jsem k nim dostal. Myslím, že by bylo fér zmínit, že na počátku příběhu stál současný předseda sněmovního výboru pro bezpečnost Pavel Žáček, původním povoláním historik. Byl prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů a už několik let shání a má zájem o všechny možné dokumenty, které by mohly vnést nové světlo do případu smrti Jana Masaryka. Co mi říkal, tak už s několika posledními ministry zahraničí mluvil o tom, že je potenciál se zeptat našich spojenců v zahraničí, kteří by nějaké dokumenty mohli mít. A první ministr, u kterého s tímto návrhem uspěl, byl Jan Lipavský (Piráti). Prostřednictvím našich zastupitelských úřadů ve Velké Británii, v USA a Francii tyto země požádal, zda by prohledali své archivy, jestli tam nenajdou nějaké dokumenty ke smrti Jana Masaryka. A do Česka se dostaly jednoduše. Z Francie přišly prostřednictvím jejich diplomatického archivu, britské listiny dodal panu ministrovi osobně britský velvyslanec v Praze Matt Field a americké dokumenty poskytla Černínskému paláci americká ambasáda v Praze. 

Právě Pavel Žáček v Interview ČT24 říkal, že z toho má radost, že jeho tušení, že by dokumenty mohly existovat na Západě, se nakonec ukázalo jako správné. Ale teď k tomu nejdůležitějšímu – o čem se v nich píše? 
Pro mě – i podle člověka, který mi k němu umožnil přístup – je nejzásadnější svědectví, které pochází z depeše příslušníka americké vojenské tajné služby, který působil v Praze a který je poslal veliteli této tajné služby pro Evropu. Depeše spočívá ve zprostředkovaném svědectví zdroje tohoto důstojníka, kterému to měl říct Bohumil Příhoda. Ten mu vyprávěl, že v předvečer smrti Jana Masaryka, někdy kolem deváté desáté večer, za ním přišli tři muži, se kterými měl Masaryk prudkou hádku. A jedna z citací, kterou měl Příhoda slyšet, byla, že Masaryk měl opakovaně křičet: „To vám nepodepíšu, chtějte po mně všechno možné, ale tohle ne, tohle se odehraje jenom přes moji mrtvolu.“

Tohle se mělo odehrát 9. března roku 1948 a měl to zaslechnout pan Příhoda, což byl kdo? 
Bohumil Příhoda byl komorník Jana Masaryka. V rodině prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka pracoval už od 20. let. A když se Jan Masaryk stal v roce 1940 ministrem zahraničí, v Benešově exilové vládě, tak od té doby Bohumil Příhoda pracoval pro Jana Masaryka jako komorník. V Černínském paláci měl byt o patro výš než Jan Masaryk. Pokud tam tedy došlo k takové události, Příhoda to dobře slyšel. 

O jaké muže mělo jít? Píše se o tom v dokumentech? 
Jejich identita, jméno a národnost tam zmíněny nejsou. Co jsem se ale bavil s tím úředníkem z ministerstva zahraničí, který dokumenty viděl, tak mi představil takovou teorii – vzhledem k tomu, že na ně měl Masaryk křičet česky, tak mezi nimi musel být aspoň jeden Čech a vzhledem k tomu, že Příhoda všem třem mužům nesl kávu a viděl je, ale podle zdroje amerického zpravodajce je neznal, tak pokud to tedy byli Češi, tak to rozhodně nebyl nikdo, kdo by pocházel z okruhu Jana Masaryka nebo ministerstva zahraničí. A ještě bych podotkl jednu věc. To údajné svědectví – pracujeme s, nechci říct úplně spekulací, ale můžou to být domněnky a zkrátka nemáme jistotu, že se to odehrálo a že to skutečně takhle bylo – Bohumila Příhody mělo zaznít tomu zdroji, od kterého ho potom získal onen zpravodajec americké tajné služby 12. března, to znamená dva dny po smrti Jana Masaryka. Takže to je poměrně čerstvé svědectví. 

Víme něco víc o dokumentu, který tehdejší ministr zahraničí a bývalý velvyslanec v Londýně Jan Masaryk nechtěl podepsat? 
Opět se můžeme jenom dohadovat. Depeše a listiny neuvádí, o jaký dokument šlo, nicméně onen úředník z Černínského paláce mi sdělil svou domněnku, že to mohla být přihláška do KSČ. 

Pan Příhoda, který tohle všechno měl vyslechnout, tedy pár hodin před tím, než došlo k té tragické smrti Jana Masaryka, byl nakonec tím posledním, kdo ho viděl živého? 
Pokud budeme pracovat s verzí a s vírou v to, že Jan Masaryk nezemřel cizím zaviněním, tak Bohumil Příhoda byl rozhodně posledním, kdo ho viděl živého. Dokumenty, které jsem prostudoval, mluví o tom, že za ním přišel ještě jednou.

Měl za ním přijít krátce před půlnocí. Masaryk byl evidentně rozčílený a vyděšený, třásl se a byl bledý. Přinesl mu ještě poslední kávu. Údajný rozhovor s třemi muži měl ale vyslechnout ze svého bytu a k vypjatým scénám evidentně došlo vícekrát.

Nové poznatky i pro historika

Máte odpovědi na otázky, které jsem pokládal a na které, bohužel, nejsou odpovědi v dokumentech?
Je to pro mě nová informace, tohoto typu. Co se týká předchozích šetření, ale i zpracování v literatuře, tak se příběh toho večera, těch posledních hodin Masarykova života, velmi liší v řadě svědectví a řadě zprostředkovaných svědectví. Často se jedná o svědectví po deseti, dvaceti nebo více letech. Ale i tak je to podnět, který je třeba mít na zřeteli. Rozhodně bych ho nepodceňoval. 

Zatím jsme tedy žádné svědectví pana Příhody o tom, že by nějací tři muži navštívili pana Masaryka pár hodin před jeho smrtí, neslyšeli. Tohle je prostě nová informace…?
Ano, to je nová informace. Pokud vím, tak se v literatuře pracovalo zejména s narativem, že pan Příhoda přinesl Masarykovi kávu, rozloučil se s ním, asi mu řekl, co si představuje, že bude ráno, jaký bude program, co mu má přinést a že se rozloučili. Tam je konec toho, co já znám. 

Nakolik zlomové mohou tyto informace být, třeba i v případném dalším vyšetřování?
Určitě taky nechci hovořit o skepsi, protože těch v minulých šetřeních a komentářích padlo hodně. Pokud by se podařilo ještě lépe doložit a rozklíčovat konkrétní osoby, myslím si, že by to byl jeden z kroků, jak to posunout dál. Co se stalo ten večer nebo jaký to mělo průběh, jestli to potom vedlo k vraždě nebo nějakému jinému typu násilné smrti Jana Masaryka. 

Máte tip, co mohli být ti muži zač? Nebo by to v tuto chvíli byly čiré spekulace? Nestýkal se s někým Masaryk v těch dnech tak blízko, že by se mohli večer v Černínském paláci pohádat nad nějakým dokumentem? 
Co je mi známo, jaký byl Masarykův program poslední tři dny jeho života, který i vzhledem k tomu, že byl nemocen, byl i pro něj podle mě dost intenzivní a vyčerpávající… V tuto chvíli k tomu nemám žádný komentář.

Nejdřív připomenu fakta, pak probereme zvažované varianty toho, co se mohlo stát, o kterých se už desítky let spekuluje, šetřily se a tak dále. Masaryk, ministr zahraničí, diplomat a bývalý velvyslanec, zemřel 10. března roku 1948. Velmi známé jsou fotografie, kdy leží na zemi před Černínským palácem, okno otevřené. Bylo krátce po únoru 1948. Jak vyčerpávající pro Jana Masaryka ty dny byly?
Myslím, že velmi vyčerpávající. I z hlediska toho rozhodnutí, že nakonec souhlasil se vstupem do Gottwaldovy vlády. I ohlasy jeho blízkých přátel, které on také zmiňuje, zahraničních nebo domácích, asi nebyly vždy pozitivní. Možná byly velmi kritické, možná velmi osobně kritické. Možná vyjadřovaly zklamání z jeho postoje. Zúčastnil se schůzky u prezidenta Beneše, jednání s polským velvyslancem, zúčastnil se přehlídky lidových milicí, ještě 7. března stihl zajet na hrob svého otce. V podstatě měl i úřední jednání. Je známo, že ještě navečer 10. března jednal s jedním z vysokých úředníků ministerstva, panem Kavanem, potom i se svými tajemníky. Myslím, že i v té těžké situaci pracoval v rámci standardu chodu ministerstva.

Určitě to pro něj bylo těžké, protože i na ministerstvu byly zahájeny první čistky. Možná, že se ho velmi bolestně dotýkalo, že řada lidí, které on znal a kterým důvěřoval, byla postižena a perzekvována. A možná, že to všechno přispívalo té náladě. Některá svědectví hovořila, že jeho stav večer 10. března nebyl optimistický.

Ihned po 10. březnu začali komunisté mluvit o sebevraždě. Jaké důkazy z té osudné noci známe? 
Začal bych od toho 10. března ráno, kdy bylo nalezeno Masarykovo tělo. Tam je v několika narativech shoda, mezi různými pracovníky ministerstva. Po šesté byla zavolána kriminální služba, která zahájila první vyšetřování a první průzkum okolí. Záhy ale byla, po návštěvě ministra Noska, který se na ministerstvo také dostavil, vystřídána, odvolána a k vyšetřování byli voláni příslušníci StB. A jestli tady se rodí příběh toho, i jak jsou záznamy z archivu ÚV KSČ, pro Gottwalda a pro jeho blízké spolupracovníky… Jsem celkem ochoten tomu věřit. Zpráva o smrti Masaryka byla překvapující. Možná, že tady se rodí závěr, že během dopoledne 10. března byl přijat závěr podle mého názoru urychlený a politicky výrazně motivovaný. Bylo to zdůvodňováno tak, že Masaryk odešel dobrovolně pod tlakem okolností, tlakem ohlasů ze zahraničí, že mu vytýkali pozitivní postoj k nové vládě. Zároveň se tu kalkuluje s ještě jedním zajímavým dokumentem, u kterého také není zcela jisté, že by to byl originál, a to byl Masarykův údajný dopis Stalinovi. V něm měl zdůvodňovat svůj odchod zklamáním. Důvěřoval, že přechod nové moci projde standardní řádnou formou. Zjistil ale, že se jedná o násilí a perzekuci, a to je pro něj mělo být něco, s čím se nemůže – i s odkazem ke svému otci – smířit. Zase je to ale otázka silně spekulativní…

Jestli to napsal on…
… A jestli to nebylo během několika hodin připraveno jako silný podnět ke zdůvodnění jeho dobrovolného odchodu. Už odpoledne se pracuje, i pro veřejnost, se zprávou, že Masaryk odešel ze života dobrovolně, v tehdejším oficiálním narativu.

Jiný narativ mluví o tom, že neodešel dobrovolně, ale že mělo jít o vraždu. Nicméně pokud vím, tak zatím poslední vyšetřování z roku 2021 nepřineslo žádný rozhodný výsledek, zda to byla, nebo nebyla vražda. Jaké důkazy mluví pro to, že to mohla být vražda? 
Nepodceňoval bych šetření, které provedl pan profesor Straus. Myslím, že to byl jeden z dost důležitých důkazů, který přiblížil verzi, o čem byla ta smrt Jana Masaryka – o vraždě, násilném činu vůči Masarykovi. Je tu také otázka toho, že řada badatelů, ale i řada svědků, kteří se k tomu v dalších letech vyjadřovali, upozornili na to, že se s Masarykovým tělem mohlo manipulovat už při focení. Že šetření nebylo provedeno řádně, že to bylo narychlo a že byl v těch prvních hodinách vyšetřování velký zájem nedávat na veřejnost další podrobnosti. 

Kdo ho mohl zabít? 
To je otázka. Samozřejmě je tu verze, kterou velmi výrazně podpořila ve své knize paní Jandečková, že to byli jeho spolupracovníci z ministerstva. Starší verze, například šetření pana Havla z 90. let, směřovala k tomu, že to byla otázka buďto nějaké partizánské jednotky nebo nějaká jednotka z podnětu sovětských míst. Bydžovský a výklad kolem něho…

Jan Bydžovský jako jeden ze spolupracovníků Jana Masaryka… 
… Že to mohlo být i z podnětu západních složek, aby Masaryk případně něco neprozradil. Výklad už je prostě trochu spekulativní. 

Právě Bydžovský se měl v jednom z výslechů StB k činu doznat. Samozřejmě nemůžeme posoudit, nakolik bylo doznání vymožené, nebo upřímné. Jaké světlo do případu vnášejí třeba nahrávky, které se objevily v minulých letech? 
Myslím, že zajímavá byla nahrávka, na kterou také upozorňovala paní Jandečková – výpověď Vilibalda Hofmanna z konce 60. let. To bylo také zajímavé, že toto šetření asi nebylo provedeno řádně a že možná v rámci toho docházelo k určitým manipulacím, které potom vedly k záznamům o tom, jak to tedy bylo. 

Jen pro kontext doplním – Vilibald Hofman byl jeden ze zasahujících policistů, který byl jedním z prvních, kdo byl onoho 10. března 1948 na místě před Černínským palácem. 
Ano, přesně tak.

Další vyšetřování?

Myslíte si, že to, na co jste z dokumentů přišel, a to, o čem jsme teď mluvili s panem Kociánem, třeba otevře nové vyšetřování? 
Horák: Já bych tuhle variantu rozhodně připustil. Jsou to nové informace, které se dosud nikde neobjevily. Očekával bych, že budou prozkoumány jednak odborně, tudíž historiky, a pak záleží na policejním orgánu, v tomto případě Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Pokud sezná, že informace, které v dokumentech jsou, jsou natolik závažné a podnětné, tak zda si je vyžádá a zda je po kriminální lince prověří. Osobně bych tuhle možnost nechal otevřenou. 

Takže pan Masaryk se setkal se třemi dalšími muži. Situace byla patrně velmi vyhrocená, podle výroků, které jsou v těch nových dokumentech, není vyloučené, že jeden z nich, nebo všichni, mohli být zapleteni do toho, co se pak v následujících hodinách odehrálo. Je to tak? 
Kocián:  Je to nový argument, který je nepřehlédnutelný a který posiluje možnost případ znovu otevřít. Myslím, že si to případ Jana Masarykova opravdu zasluhuje, věnovat tomu průběžně stálou pozornost. 

Proč bývalá vyšetřování s dokumenty nepracovala? Skutečně jsme nevěděli, že existují nebo jsme k nim neměli přístup? 
Kocián: V zahraničních archivech je řada důležitých dokumentů ze státní nebo zpravodajské provenience, které mají dlouhodobou utajenost a dlouhou dobu, kdy je možné je předat nebo připustit jejich částečné zveřejnění. Je možné, že tyto dokumenty do toho spadají.

Jsou v zahraničí nějaké další takové dokumenty, třeba na východ od nás, ke kterým jsme se zatím nemohli dostat? 
Kocián: Stále předpokládáme, že ano. Už je to hodně let, ale kdysi byla možnost výměny badatelů. Pokoušeli jsme se o to centrálních moskevských a bývalých sovětských archivech, ale ta nepřístupnost a neochota už v té době, kdy bylo možné některé dokumenty zkoumat, byla jednoznačná.

Co teď s dokumenty bude? Bavili jsme se o tom, že by bylo záhodno, aby je někdo odborně prostudoval. Ministerstvo je dá k dispozici?
Horák: Aktuální verze zní tak, že onen úředník ministerstva zahraničí, který má dokumenty u sebe, je nějakým způsobem zpracuje a roztřídí. Pokud vím, tak se na tom aktuálně dělá a předpoklad je, že v průběhu září by mohly být vloženy do archivu ministerstva, který je veřejně přístupný. Pak bych očekával, že v září nebo v průběhu podzimu k nim bude mít veřejnost přístup a tušil bych, že mnoho historiků se tam vtrhne a velmi zvědavě a s chutí si listiny prostuduje. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize.