‚Kde jsi, holčičko?‘ Deníky z Lidic připomínají, že za pomníky jsou skuteční lidé, líčí reportérka
Matěj Skalický mluví s Lucií Korcovou, reportérkou ČRo. Citované úryvky namluvila herečka Lenka Krobotová
Vzácný historický objev. V Lidicích se letos našly dosud neznámé deníky. Patřily Emílii Rohlové, jedné z lidických žen. Adresovala je své pohřešované dceři Božence. Silnému příběhu jsme se rozhodli věnovat celou tuto speciální epizodu. Úryvky z deníků čte herečka Lenka Krobotová a komentuje je reportérka Lucie Korcová, která se věnuje české historii.
Editace: Janetta Němcová
Sound design: Damiana Smetanová
Dabing: Lenka Krobotová
Rešerše: Zuzana Marková
Hudba: Martin Hůla
Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.
Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.
ROK 1945
Sobota 22. prosince
Dneska jsme pekly s tetou Novotnou vánočky. Já totiž, Boženko, bydlím ve Středoklukách, u Náprstků. Částečně jsem tu spokojenější.
Chodím pomáhat vařit do Českého Srdce ke slečně Havlíčkové, až přijedeš, poznáš ji. V elektrice jsem se potkala s jedním důstojníkem od naší armády, který dělá v Německu repatriaci, vyprávěl jednomu pánovi postup té práce, já jsem poslouchala, a potom jsem se ptala, jak to je s vaším pátrání.
A on mi právě řekl, že dneska vezou do Prahy Venouška Hanfovic. Jak jsou děti Hanfovic šťastné, budou o svátky všichni pohromadě, ale ani maminku nemají. Ani nevíš děvenko, jaké na tebe čeká štěstí, kolik lásky. Všichni se na tebe těšíme, budeš jako sluníčko svítit. Až budeš se mnou spát, já vůbec nevím, jestli tu radost přežiji, tak na tebe budu stále a stále hledět a snad ani tu první noc neusnu.
Sedím na gauči, dole v šenkovně hrají na harmoniku, vzpomínám na vás a na ty krásné večery, které se již nikdy nevrátí. Půjdu spát moje holčičko, pláču a prosím Boha, aby ses mi brzy vrátila. Ať už nejsem sama. Mám pro tebe připraveny boty i s bruslemi, a již tě v duchu vidím na ledě, jak ujíždíš. To byl vždycky můj sen a nedočkala jsem se jej, tak ať teď je na mě osud hodnější. Dole zpívají „červenou sukýnku“, tu ti dám zahrát, ta se Ti bude jistě líbit.
Lucie, ty se dlouhodobě zajímáš o českou historii 20. století. Byla jsi teď nedávno součástí zpravodajských rekonstrukcí Českého rozhlasu k výročí Anthropoidu. Pojďme společně komentovat, co se teď dozvídáme z těchto deníkových zápisků. Jaký příběh vůbec vypráví?
Já bych možná na začátek ještě připomněla, kde se ty deníky vůbec objevily. Starostce Lidic Veronice Kellerové je pár týdnů před 80. výročím tragických červnových událostí roku 1942 přinesl Josef Kapitán, což je prasynovec Emílie Rohlové, která ty deníky psala a věnovala je své dceři.
Jsou to tři notýsky. Jeden, který je hodně obsáhlý, se zabývá jejím životem ještě před válkou a stěhování do Lidic za manželem i s maminkou. Je tam popsaná i osudová noc z 9. na 10. června 1942. Druhé dva deníky už jsou směřované přímo na dceru Boženku, které v červnu 1942 bylo osm let.
To znamená, že paní Rohlová jí píše a neví, kde je...
Přesně tak. Lidické ženy, které dokázaly přežít útrapy koncentračních táborů, a vrátily se po válce zpátky do Lidic, tak nevěděly, kde jejich děti jsou, co se s nimi stalo. Paní Rohlová deníky píše své dceři Božence.
Já stále v duchu ti říkám, Boženko, hlaš se, že jsi z Lidic, taková velká a nevíš si rady? Počkej, já tě zatahám za vlasy, ty čertíčku náš. Ozvi se, moje dračice malá. Jistě už také spíš, myslíš si na mě také? Dobrou noc, moje malé stvořeníčko.
Jsou to takové neodeslané dopisy...
Emílie Rohlová tam přímo napsala: „Tyto zápisky si jednou přečteme spolu, Boženko.“ Ona pořád počítala s tím, že dcera se vrátí, že to přežila a že pak si to přečtou spolu, aby se seznámily s časem, kdy nebyly spolu. Co maminka dělala a že jí asi i Boženka bude vyprávět, co dělala ona.
Dneska jsou Vánoce, je Boží hod
Včera jsem byla u tatínka s tetou Novotnou. Bylo již šero, smutno, bylo nás tu pár: Peková, Frejová, Vokatá, Horákovi s dětmi, Kohlíčková a Anička. Přinesla jsem tatínkovi ze smrčku polštářek se dvěma svíčkami, jednu od tebe a jednu ode mne. Modlila jsem se, aby ses mi brzy vrátila domů.
Tetka Židová říkala, že jsi s Ivanem měla nejméně bodů pro poněmčení. Jaksi mě to blaží, že Tě nic nezdolalo: ani jejich kultura, ani jejich jednání. Bestie.
Prvně v mém životě jsem byl na půlnoční mši. O Štědrý večer myslela jsem na tebe a modlila jsem se za tvoje zdraví a návrat domů. Nechci ani myslet na včerejší den. Měla jsem z něj strach, ale dosti dobře to dopadlo. Co zmůžu pláčem? Byla bych slepá. Jirka mi koupil krásnou knihu, ze které mám velkou radost. Zrovna uhodl, co mám ráda. Až přijdeš, také ti ji přečtu.
Celý proces našeho osudu je vypsán v knize Lidice, ale já ji ještě nemohu číst. To je strašné, co naši zlatí tátové zažili. Pamatuješ se, jak tatínek nemohl ani mluvit, když od nás odcházel? Věděl, co jej čeká a před námi to tajil, náš táta byl člověk, který na druhé bral ohledy a sám trpěl a tak také zemřel, jen aby nás ušetřil bolesti a strachu. Musím to naříkání skončit.
Kniha Lidice - ta mě zaujala. Skutečně existovala?
Existovala, vydalo ji ministerstvo vnitra - přímo odbor pro politické zpravodajství - už v roce 1945. Měla podtitul „čin krvavého teroru a porušení zákonů i základních lidských práv“ a obsahovala dokumenty, už také poválečné, ihned vydané po válce, přehledy zabitých, nezvěstných, fotografie lidických, ale i třeba německé dokumenty.
Dneska je Silvestra
Dívám se na Tvůj obrázek a směji se, jsem hrdá na svou „ženskou“ tak Ti říkal tatínek. Dobrou noc moje holčičko v roce 1946 Ti přeje máma, snad bude pro nás obě šťastnější.
20. ledna, 1946
Je neděle, smutno, jako vždycky. Padal celý den sníh, jak by to bylo krásné, kdybys byla doma, šly by jsme se vozit na saních přišla by jsi celá rudá, foukala bych ti na ručičky a zouvala bych ti botičky, nožičky bys strkala do trouby, a to by byl můj život. Holčičko moje zlatá, já jsem dostala od Jirky tvoji a tatínkovu fotografii na velkém obrázku, jste oba jako živí, jen mluvit. Je to snad ještě horší, úplně mě vaše oči hypnotizují. Když jdu spát, musím si vás dát na stůl, moc bych plakala.
Dám tvojí fotografii do novin, aby mohli dát výzvu, jestli nejsi tu někde v Čechách mezi Němci.
Bylo běžné, že se dávaly fotografie pohřešovaných dětí do novin?
Bylo to běžné. Dokonce v roce 1945 a myslím, že až do konce roku 1946, vycházely oběžníky a tam byly fotografie dětí, a nejen z Lidic a Ležáků, ale také třeba židovských dětí, jejichž osud nebyl po válce známý.
Dnes je 2. února.
Je to pro mě smutný den, je to dva roky, co jsem zůstala sama v Ravensbrücku. Maminku odvezly ty bestie do Lublinu a pak do Osvětimi. Tam odtud se už naše zlatá maminka nevrátila. Proč takoví lidé zahynuli? Komu kdy babička ublížila? Kdo to světu zodpoví?
Tenkrát mi babička také nechtěla udělat bolest a neřekla mi, že pojede s transportem. Byly to smutné dni. Tenkrát jsem byla blízko zbláznění, ale včas jsem si vzpomněla na tebe a bylo mi lepší. Řekla jsem, že druhý den v únoru je maminčin pohřeb a také jsem ji už neviděla. Jenže chudinka do října trpěla hladem, a to je takový kus utrpení, kterému dnes stejně nikdo nevěří.
Nejlepší, když je člověk se svou bolestí sám. Tvoje oči se na mě dívají z obrázku, a to mě drží. Snad by nám bylo lépe prospělo, kdyby nás všechny postříleli, ten život jej již stejně pro nás ubohý.
Je 12 hodin v noci a já ještě nespím - nemohu, všechno mi znovu oživlo. Vzpomínáním, jak bylo u nás krásně. Vím, že už se to nevrátí, ale stále se vzpomínkami ohřívám a čekám, že se osud na mě ještě jednou usměje - s tebou, ty moje malé klíště. Dobrou noc moje holčičko.
Zápisky paní Emílie jsou velmi niterní, velmi osobní a citlivé. Jak významným historickým nálezem jsou?
Já myslím, že nejenom ten deník, jenž je věnovaný Božence a který je samozřejmě šílený, když my víme, že ta holčičkou se nikdy nevrátila, tak ale i ten první notes, který popisuje život před válkou a to stěhování a normální život - to k tomu dodává to, na co my občas zapomínáme, že to byli lidé, kteří nežili jenom v noci z 9. na 10. června a potom, ale i předtím. A hádali se, měli nějaké sny, brali se, milovali se a všechno dohromady.
Vzácný historický nález. Dosud neznámé deníky jedné z lidických žen mapují její osud po válce
Číst článek
Takže myslím, že i z tohoto hlediska je to super, protože nám to opravdu připomene, že to nejsou jenom pomníky, ale že to jsou skuteční lidé.
Bylo hrozně zajímavé, že Josef Kapitán, prasynovec Emily Rohlové, ji popisoval jako strašně silnou ženskou. Že nebrečela, že byla silná, od rány. Vlastně možná i tyto povahové rysy dokreslují, že ona do poslední chvíle, do posledního dne svého života pořád věřila, že Boženka někde je.
Dokonce i zmiňovala, že ji třeba mohli dát na poněmčení, což pan Kapitán vyvracel s tím, že oni jsou velice tmavý rod, všichni tmavé vlasy, oči, takže do zvrácených rasových předpokladů nacistů by to asi úplně nezapadalo. Zároveň tuto domněnku trošku vyvrací vzápětí sama v denících. Je hrdá, že Boženka na poněmčení dostala nejméně bodů.
To je vlastně na jednu stranu hrozně hezké a na druhou stranu si člověk říká, že to je... ten důvod. Záznamy se nedochovaly, ale nejspíš Boženka zemřela s dalšími 82 dětmi v Chełmnu nad Nerem už na začátku července 1942, kde je nacisté zavraždili plynem.
Dnes je 7. března
Masarykovy narozeniny. Je to pro nás velký den. Vážíme si toho všichni, že jsme zase svobodni. Ale my nejvíce. Ráno jsem šla do Hostouně k doktoru Freslovi na převaz, odtamtud jsem šla do Lidic, šla jsem po naší staré pěšince. V duchu jsem viděla tatínka, jak pomalu jde do vršku, odpočivá, rozhlíží se a přijde domů - červený, vymrzlý - ne to už není.
Když jsem přišla na luka, viděla jsem tebe, jak jsme spolu šly tenkrát od doktora. Tobě vytrhl Fresl zub a nechtěla jsi jít pěšky, mě už bolely záda, ale ty jsi pořád plakala bylo mě tě líto, a tak jsem tě nesla až do vrchu, pamatuješ? Když jsem přišla ke křížku padl na mě takový stesk a já jsem křičela, táto, Boží, mami - ale nikdo se mi neozval, ani ty a jsi ještě živa. Boženko proč se neozýváš? Kde jsi, můj malý psanče?
Přijdu na naší zahrádku, nikde ani živá duše, stála jsem u toho malého ořechu který jsme s tátou přesazovali. Josef Horák nám radil, tatínek mu tenkrát řekl: Josef, jestli se to povede, budeme mít po tobě památku, ale jestli se neujme, tak se těš. Strom se ujmul - ale tatínek ani pan Horák nejsou.
Šla jsem po celé parcele - nikde nic - jen ticho, líbám vždycky kmen toho stromu, jako když tátovi ruce se jej také drží. Šla jsem dolů. Na bývalém hřbitově, každý z příbuzenstva, kdo měl koho pochovaného v Lidicích, má své snad staré místo, šla jsem na dědečkův hrob a řekla jsem: Dědečku, to, co jste řekl, když zemřel pan president Masaryk, se všechno vyplnilo, a na nás nejvíce.
Tenkrát v roce 1937, 14. září děda náš moc plakal a říkal: Já už tu nebudu, ale o vás se bojím. Já jsem také tenkrát ze všeho neměla takový rozum, ale od té doby jsem začala pozorovat situaci politickou, a když přišla mobilizace, hrklo ve mně a měla jsem velký strach celé léto.
Na všechny slova dědova došlo. Tys byla maličká, když rádio hlásilo „všichni na svá místa“, ale naši někteří páni vládní činitelé nás prodali a my jsme na to tak strašně doplatili.
Dneska je 12. dubna
Čas letí jako voda, ani tomu nechci věřit, nevnímám co je, tolik jsme se těšili na jaro, ale žádnou radost z toho nemám.
Stále tě vidím, jak máš kytičku v ručičce, obličej samou krev o drát u plotu Hejmovic zahrádky. Nezapomeneš na to? A vidíš, nic není, nic jen naše orvané duše a srdce, prázdno, smutno. Jen my jsme tu zůstaly jako kůly v plotě. Zase jsem dneska záviděla všem našim smrt. Jak je možné přežít tolik hrůzy a bolesti a ještě mít chuť k životu? Tuhle otázku si dávám několikrát za sebou a nevím jí zodpovědět.
Každý má vždycky cíl, jen já mám strach.
Dneska je Bílá sobota, 20. dubna
Je tak krásné ráno, ale co je mi to všechno platné. Jsem sama, nikdo mi nevěří a nerozumí, jsem jako blázen. Byla jsem u tatínka v Lidicích, šla jsem na poledne abych tam byla jako doma, stála jsem na zahrádce u ořechu, volám tě, ale ty jsi jako němá.
Já nemohu pochopit, proč se neozýváš, jsi přece už veliká, bude ti za měsíc 12 roků. Bože, jak je to možné, že jsi už 4 roky beze mě, bez táty? Když bylo 12 hodin, tak jsem stála u hrobu tátova. Všude ticho, opravdu mírový klid. Závidím jim jej.
Opravdu nás měli všechny postřílet, jak chtěl ten lump Frank. Takhle si připadáme všechny zbytečné, všude překážíme, už nás nemá nikdo rád, jde každý za svým cílem, jen se ploužíme. A bojím se, co budu dělat v Lidicích, jestli se toho dočkám a ty bys se nevrátila. Nedopusť Bože.
Paní Emílie připomíná, že její Boženka je už čtyři roky bez mámy, bez táty. Víme vůbec, kdy si ten deník začala psát a kdy ho psát přestala?
My když na jsme deníky koukaly s Veronikou Kellerovou, se starostkou Lidic, tak tuším, že jsme našly první zápisek z 16. července 1945. Bylo to poměrně krátce po tom, co se vrátila zpátky domů z Ravensbrücku. A kdy ty deníky přesně končí? Oni tam ještě byly vpisky, ale přiznám se, že myslím, že tyto nejintenzivnější zápisky patřící Božence končí v roce 1946.
Ono je i zajímavé, kde se ty deníky objevily. Josef Kapitán se svojí manželkou se o paní Emílii Rohlovou starali, když byla už stará. Ona se už po válce už nikdy znovu nevdala. Měla nějakého partnera, ale už nebyli svoji, ani neměla po válce další děti.
Rodiče se mi vrátili v mých dětech, říká poslední z lidických žen Jaroslava Skleničková
Číst článek
Když zemřela, tak tyto deníky zabalené v papíře, převázané, si vzali domů. Pan Kapitán mi říkal, že je měl doma, občas do nich nahlédl, ale že to nemohl číst, že pro něj to bylo asi příliš osobní. Příliš se ho to dotýkalo tím, že byl příbuzný s paní Rohlovou. Pak mu došlo, že by se také mohlo stát, až tady jednou nebude, že se ty deníky třeba ztratí. Přišlo mu skvělé, aby se vrátily tam, kam patří. Zpátky do Lidic.
28. dubna
Včera jsme měli sjezd Ravensbrückých žen z celé naší vlasti, bylo to krásné shledání, všechny jsme se srdečně přivítaly, objímaly, líbaly a bylo v našich očích znát, že jsme přišly do svých kolejí, už máme každá své zájmy. Mám ráda takové přátelství, ale jaksi mě to moc rozčililo, protože je nás většina nešťastných, málokteré se vrátil muž nebo syn, byla to pro nás všechny opravdu těžká doba. Když jsme se přivítaly všechny, tak jsme šly večer do Národního divadla, hráli pro nás Rusalku. Je to krásná pohádka, až přijedeš, tak spolu půjdeme zase, celý kus jsem na tebe myslela, jak bys kulila oči a jak bys plácala hercům, jako jsi to dělala, když jsi byla v Kladně, to bylo krásné. Tobě se tolik líbíval balet, ale v Rusalce je překrásný a ta hudba! Těším se až budeš doma tak půjdeme často do Kladna do divadla. Jeli jsme domů vlakem ze Smíchova a přijeli jsme do Kněževse v půl noci. Šel domů Bechyně, tak jsem šla s ním, abych se nebála.
To se takto scházely po válce ženy, které byly za války v koncentračním táboře Ravensbrück?
Lidické ženy jsou specifické, protože víme, že si z nich komunisté udělali svojí propagandu. Nebylo to nic pěkného, dohledala jsem fotografie, píší o tom i historici, že to pak už byla přehlídka. Komunisté tam vozili svoje stranické partnery nebo různé zahraniční návštěvy. Lidické ženy nebyly na tribuně, ale pod ní, vodili je tam ukázat.
Abychom se vrátili k Ravensbrücku, ten je zajímavý sám o sobě, protože je známý hlavně jako ženský tábor, ale byli tam vězněni i muži, i když samozřejmě v mnohem menším počtu. Byli tam i čeští odbojáři nebo slovenští partyzáni.
Ravensbrück začal fungovat v roce 1939 a byli tam vězni převážně z politických důvodů. Takže třeba sociální demokratky, komunistky, ženy zapojené v odboji nebo i příbuzné předválečných politiků. Mimochodem právě v Ravensbrücku zemřela i demokraticky smýšlející novinářka a spisovatelka Milena Jesenská.
Ten tábor byl nazýván pracovním, tedy ne likvidačním nebo koncentračním jako ty ostatní, ale v roce 1941 už se tam dala doložka "zvláštního zacházení", což znamenalo, že dozorci mohli kohokoliv beztrestně zastřelit. Tím táborem prošlo zhruba 120 tisíc žen, přežila ho třetina.
Dnes je pro mě smutný den, 12. květen, svátek matek!
Jsem tak zkroušená, vzpomínám na předešlá léta, na tebe, jak jsi běhala a sháněla: Co já dám mojí mamince? říkala jsi. A dnes? Bože, jak je tohle možné? Kde jsi holčičko?
Přišly pro mě děti ze zdejší školy, abych přišla do Sokolovny na besídku. Šla jsem, ale opravdu nerada, protože je všechno ještě živé. Děti byly v krojích, říkaly básničky, všechny přály svým maminkám, jen my jsme stály jako kůly samy. Anička Černých říkala krásnou báseň Lidická maminka. Plakaly jsme všechny. Zbláznil by se člověk, když se zamyslí, proč je na světě tolik bolesti.
Musí Němce stihnout přímý trest, za to co udělali s námi. Až se vrátíš, půjdeš do školy, budeš studovat učitelský ústav a musíš dětem připomínat, co se stalo s námi, aby držely pohromadě, aby už nikdy nepřišel Mnichov a 10. červen 1942. Věřím, že se vrátíš a moje přání také splníš.
20. července
Jedeme z Bíliny, spíme ve vlaku, je nám smutno. Kdyby si se mnou jela ty, dívaly bychom se z okna celou cestu, ale takhle mě nic nebaví. Odpoledne jedeme do Prahy. Byla jsem na Repatriačním oddělení, a tam píše jeden důstojník, že má stopu na 7 dětí z Lidic. Prosím Boha, aby ty jsi byla mezi nimi také. Naši všichni si to myslí.
Objevovaly se stopy po pohřešovaných dětech často? Byly nějaké dobré zprávy?
Od roku 1945 do roku 1947 se podařilo najít 17 dětí, celkově bylo v Lidicích 105 dětí. Předpokládá se, že těch 88 bylo zavražděno.
Tam je spíš zarážející, a teď si nemyslím, že by to lidi dělali ze zlého úmyslu, ale když jsem se bavila s historiky, tak hned po válce, ale vlastně ještě i dlouho potom, přicházeli lidé do Lidic a říkali: „My jsme viděli dítě z Lidic, my jsme se určitě s nějakým setkali“. Muselo to těm ženám hrozně ubližovat, dávalo jim to falešnou naději. V drtivé většině byly tyto pobídky plané a falešné.
Paní Rohlová do konce svých dní věřila, že se Boženka vrátí?
Úplně do konce. Ona opravdu nikdy nezapochybovala, že její dcera žije, že někde je. Samozřejmě jsme na poli spekulací, ale možná jí to i pomáhalo. Představa, že je třeba v nějaké dobré rodině, že se má někde hezky, že prostě její život pokračuje. Samozřejmě musel tam být ten obrovský stesk.
Ale asi bychom si také radši představili, že náš blízký, ten nejbližší, je někde a daří se mu dobře, i když se s ním už třeba nikdy nesetkáme. Než si přiznat, že zemřel a ještě takto strašným způsobem někde sám, v autě, ve tmě a se spoustou dalších vyděšených dětí, kterým tam Němci vhání plyn. Asi bychom se raději také drželi myšlenky, že to dítě je naživu. A ona tomu opravdu věřila až do konce.
25. července
Dej Bůh, ať už to všechno skončí, ať si to všechno vezmou, jen tebe ať mi Bůh zachová. Budeme žít spolu dál, dál a dobře, co ti budu moci, dát ti dám.
Jdeme spát, myslím na tebe, a prosím Boha, aby ses brzy vrátila.
Paní Emílie Rohlová se po válce už nikdy nevdala, neměla žádné další dítě. Zemřela v roce 1991.
Tím končí příběh rodinné tragédie, kterou odkryl vzácný historický nález deníků paní Rohlové. Deníky Vinohradské 12 poskytla nezávislá starostka Lidic Veronika Kellerová. Děkujeme za to.
Související témata: podcast, Vinohradská 12, Lidice, deník
