Člověče, nezlob se! nacvičují na slet děti v židenickém Sokole
Před 150 lety vznikl v českých zemích Sokol a u příležitosti tohoto jubilea se první červencový týden bude v pražském Edenu konat všesokolský slet. Každou sobotu představuje jednu skladbu, kterou Sokolové nacvičují, dnes z brněnského Sokola Židenice, kde s dětmi připravují skladbu Člověče, nezlob se.
„Tak, sedneme si všichni na svoje značky… Péťo, kde jsi? Na místečko, budeme cvičit. Všichni pěkně dřep, vynecháme Létajícího Čestmíra a dáme si rozcvičku."
Vedoucí celé skladby Věra Drápalová zjedná pořádek a rozdá dětem usazeným v pravidelných řadách velká barevná kolečka, a tak jako ve hře Člověče nezlob, kterou je skladba inspirována, jsou červená, žlutá, zelená a modrá. A může se začít.
Na dětech jde vidět, že skladbu nezkouší poprvé, podle předcvičování Věry Drápalové a jejích dvou pomocníků se zvládají pohybovat jako jeden velký živý organismus. A to dá pořádnou práci, ono představte si, že byste měli doma odhadem dvacítku dětí ve věku čtyři až pět let a nějak je museli donutit, aby všechny dělaly totéž…
„Ale ale, Filipe! Adélko, sedíme! A teď - skrčím a napnu, skrčím a napnu, chytnu špičky a protáhnu se… Teď otočit a kočičku! Jeden ocásek, druhý ocásek, kočička se protahuje… Není to kočička, je to lev!"
„Uáááááááá!"
Věra Drápalová se ani na chviličku nezastaví, tu usměrňuje klučinu s brýlemi, že barevné kolečko drží ve špatné ruce, za chvíli zase shání děti do správné formace. Představím si sebe na jejím místě a mám pocit, že co nevidět bych přišla o nervy.
„Od dětí si beru pozitivní energii, radost do života, nezkaženost prostředím, bezprostřednost, radost, to, co děti mají. Nervy to někdy jsou, ale pak si vždycky řeknu, že jsou to děti, co by kdo po nich mohl chtít," vrtí ale s úsměvem hlavou Věra Drápalová a běží k magnetofonu, aby pustila závěrečnou píseň celé skladby, Létajícího Čestmíra.
Tahle část nácviku děti zjevně baví nejvíc, protože se po ploše mohou pohybovat volně, běhají v obrovském neorganizovaném chumlu s rozpřaženýma rukama, smějí se, výskají a jedna malá slečna se mě dokonce pokusí vyděsit hlasitým „Baf!"
Je to ta samá, která mě z první řady pozoruje od chvíle, co jsem do tělocvičny s diktafonem přišla. Je jí pět, jmenuje se Anetka a v sokolovně cvičí pod dohledem svého dědečka.
„Anetko, jak tě to cvičení baví?“ ptám se malé okaté holčičky.
„Trochu jo,“ klopí oči Anetka, a tak se slova ujme dědeček, který ji sem přivedl.
„Před asi osmadvaceti lety jsem chodil do Sokola se svými dcerami, jsem sportovec, tak k tomu vedu i tady vnučky,“ usmívá se sympatický pán.
„A co tě nejvíc baví, Anetko?“ obrátím se zpět k pětiletému kvítku.
„Když děláme kočičku,“ usměje se plaše.
Naše povídání s Anetkou uzavřelo dnešní nácvik, k dalšímu cvičení se děti sejdou zase za týden, a proto:
„Pozor! Našemu cvičení ještě jednou nazdar!" zavelí vedoucí skladby Věra Drápalová.
„Zdar!" odpoví jí děti vyrovnané v řadě na čáře. A rozprchnou se ke svým rodičům, kteří se přišli na nácvik také podívat.
