Libyjci doválčili a teď fandí svým fotbalistům na mistrovství Afriky
Poslední tři turnaje o fotbalového mistra Afriky vyhráli Egypťané. Jenže na tom letošním senzačně chybějí. Možná si řeknete, že to není až tak překvapivé, když v době kvalifikace v Egyptě umírali lidé při demonstracích v rámci Arabského jara. Ale tenhle argument příliš neobstojí. V Libyi byla totiž situace ještě horší, a přesto si její fotbalisté dokázali teprve podruhé v historii vybojovat účast na Africkém poháru národů.
„Jsem obrovsky šťastný, tímhle jsme dovršili naši revoluci. Je to okamžik pravdy, teď vidíme skutečnou Libyi,"
Tahle slova libyjského fanouška zaznamenala reportérka BBC před stadionem v Káhiře, když tam 3. září loňského roku nastoupila libyjská fotbalová reprezentace k prvnímu zápasu od chvíle, kdy rebelové bojující proti Kaddáfího režimu obsadili libyjskou metropoli Tripolis.
Libye tehdy zvítězila nad Mozambikem 1:0, postoupila na mistrovství Afriky a tenhle fotbalem posedlý národ má teď šanci na chvíli zapomenout na svá traumata a problémy při fandění své reprezentaci v soubojích s Rovníkovou Guineou, Zambií a Senegalem, v případě postupu ze skupiny pak i s dalšími soupeři.
"Libye ještě není tak stabilizovaná a myslím si, že lidi mají ještě dost starostí s tím, že všude jsou zbraně a bezpečnost je na hodně špatné úrovni. Snad kromě oblasti kolem Benghází a východu země obecně, kam bych se už nebál jet na výlet. Ale jinak myslím, že to bude ještě chvíli trvat, než tam lidi budou v pohodě a než budou mít náladu na takové každodennosti jako je třeba právě fotbal," myslí si spolupracovník Českého rozhlasu v Káhiře, arabista Štěpán Macháček.
Ale třeba to bude naopak a právě fotbal dokáže Libyjcům náladu vylepšit. Vždyť je to v Libyi jednoznačně nejpopulárnější sport a tamní lidé jsou jím doslova posedlí. Důkazem budiž například opatření, které prý kdysi zavedl Muammar Kaddáfí.
Aby lidé neměli fotbalisty za příliš velké vzory, hrdiny a nepřisuzovali jim úspěch, zakázal televizním komentátorům během zápasů uvádět jména hráčů. Změnilo se to až poté, co se prezidentem Libyjské fotbalové federace stal Kaddáfího syn Saadi.
Ten si za národní tým sám osmnáctkrát zahrál, má i dva starty v italské Serii A a jako osobní trenéry si svého času najal Diega Maradonu nebo sprintera Bena Johnsona.
Saadi Kaddáfí naopak udělal z libyjské reprezentace symbol vlády a režimu svého otce. Téhle éře už je ale konec, stoupenci Kaddáfího režimu - jako třeba jeden z nejlepších libyjských fotbalistů současnosti Tariq Ibrahim al-Tayib - nejsou v národním týmu vítáni a většina Libyjců už se s reprezentací zase naplno ztotožňuje a v následujících dnech jí během turnaje v Rovníkové Guineji a Gabonu bude intenzivně fandit.
