Američanka Susan Dunkleeová si postěžovala, jak dlouho bývá každou zimu bez rodiny a jak moc jí chybí její vlastní postel, ostatně i Vánoce letos oslaví v Rakousku na hotelovém pokoji, a jestli najde dárek v punčoše, pak možná od svých reprezentačních kolegyň.

Rozhodně ne od Santa Clause, protože i pro něj je to ze zámoří dost daleko. A dlouhé měsíce na cestách se zásadně projeví i v přenosném a dost omezeném šatníku biatlonistů ze zámoří.

„Jo, je to vtipné, samozřejmě si s sebou můžu sbalit jen určitý počet věcí. Mám takový seznam, díky kterému vím, kolik triček, kalhot a dalších věcí si s sebou můžu vzít,“ popisuje pro Radiožurnál Dunkleeová.

Podobně jsou na tom jistě i závodníci z druhé strany světa, i když z Japonky Sari Maedy mnoho anglických slov na tohle téma nedostanete. To italský trenér Ubaldo Prucker v japonských službách je sdílnější.

Tři dny čekání kvůli zavřené ambasádě

Vypráví o tom, jaké problémy musí jeho svěřenci řešit kvůli získání víza, zlobí se, že si zaměstnanci řady evropských ambasád neuvědomují, že jde o sportovce, nikoli o imigranty.

Připomíná tak třeba doslova otravný zážitek z minulé sezony, kdy týmu vypršela platnost tzv. multišengenského víza.

„Minulý rok před olympijskými hrami jsme si chtěli zařídit víza pro následující Světový pohár v Kontiolahti, a v tomhle byla finská ambasáda, no jak to říct slušně? Prostě nás poslali do Tokia, kde jsme navíc ztratili tři dny jenom proto, že tamní ambasáda byla zrovna zavřená. Tři dny jsme tvrdli v Tokiu a čekali. No umíte si to představit,“ vypráví Prucker.

Ano, i to patří k životu biatlonisty z jiného kontinentu, vždyť mimo domov většinou tráví až pět měsíců v roce, od začátku listopadu do konce března. A vzhledem k tomu, že sezona sotva začala, do vlastní postele, o které mluvila Dunkleeová, tihle sportovci ještě hodně dlouho neulehnou.

David Nyč Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít