Česko má na paralympiádě první zlato. Vrchol kariéry je to ale nejen pro medailisty, říká reportérka

Zdeňka Trachtová, reportérka Českého Rozhlasu na paralympijských hrách v Tokiu. Kde se právě nacházíte?
Sedím teď na prostranství před aquacentrem v centru Tokia. Jsem tady, protože jsem seděla uvnitř v bazénu, ale byla tam tak silná klimatizace, že jsem se raději přesunula ven.

Letošní paralympijské hry čítají celkem 539 soutěží ve 22 různých sportech. Vy jste se aktuálně zabývala plaváním. Můžete na úvod říct, co všechno hry zahrnují?
Princip paralympijských her je velmi podobný jako u olympijských her, jen s tím rozdílem, že v jednotlivých sportech a disciplínách se ještě soutěžící rozdělují dál na skupiny podle typu hendikepu, podle typu postižení. Abych uvedla výraznější příklad, tak třeba v triatlonu nesoutěží nevidomí lidé s lidmi na invalidním vozíčku, ale každý z těchto hendikepů má svoji vlastní soutěž. Toto je velmi výrazný příklad, ale často ty rozdíly v klasifikaci mezi jednotlivými typy postižení nejsou na první pohled vůbec rozpoznatelné. Jde třeba o to, do jaké míry fungují dotyčnému svaly na ruce.

Česká výprava má 28 sportovců, kteří soutěží v osmi disciplínách. Je to plavání, potom cyklistika, stolní tenis, lukostřelba, střelba, atletika, paradrezúra a boccia. Mimochodem, boccia je z mého pohledu ne zcela známý sport, který je ale nesmírně zajímavý, protože ho mohou dělat i lidé s nejtěžšími tělesnými handicapy. Letos na paralympiádě v Tokiu přibyly ještě dva nové sporty, a to je taekwondo a badminton. V těch ale Česká republika zatím nemá žádné zastoupení.

Také je tady mnoho kolektivních sportů pro hendikepované a ty jsou také nesmírně zajímavé. Zmínila bych třeba basketbal nebo ragby pro lidi na vozíčku nebo fotbal pro nevidomé. To je opravdu fascinující sport, když jsem to sledovala. Hráči při něm mají zakryté oči, protože ne všichni jsou úplně nevidomí, někteří z nich malinko vidí, takže maska zaručí rovné podmínky pro všechny. Míč při hře vydává zvuk, podle kterého se hráči řídí. A musí mít tedy při hře naprosté ticho. Vypadá to velmi zajímavě na pohled.

Abychom si udělali úplný ten obrázek - letní olympijské hry na přelomu července a srpna, ty se v Tokiu odehrávaly za velice přísných hygienických opatření. Jak to vypadá teď? Je to podobné i během paralympijských her, anebo přece jen se alespoň některá pravidla uvolnila?
Já jsem tady nebyla na olympiádě, ale myslím si, že ta pravidla podle toho, co jsem slyšela od kolegů, jsou úplně stejně přísná. My novináři máme omezené možnosti, kde se setkávat se sportovci, kde s nimi mluvit. Můžeme s nimi mít rozhovory v takzvaných mixzónách na sportovištích. To jsou speciálně vyhrazené prostory, kde si můžeme naplánovat rozhovor se sportovcem, ale musíme tam od něho být vzdáleni minimálně dva metry. Tudíž já, když nahrávám rozhovory, tak k tomu mám takovou speciální tyč, na jejíž konec umístím mikrofon a tu tyč při tom držím a nahrávám rozhovor.

Opravdu se to kontroluje a je tady spousta lidí, kteří na to dohlíží. Já jsem třeba v pondělí natáčela rozhovor s plavcem Miroslavem Smrčkou tady v plaveckém bazénu. A říkám mu: Prosím vás, pane Smrčko, můžeme tamhle do té mixzóny, tady se nedá natáčet. A on: Tak rychle, rychle, pojďte, to natočíme tady. Tak jsme chvíli spolu mluvili na krátkou vzdálenost a potom jsem dostala velmi vynadáno od jedné paní, která na to dohlíží, takže opravdu se to tady kontroluje. Kromě toho musíme mít na sobě neustále roušky, sportovci také, samozřejmě s výjimkou zápasů a soutěží.

Sportovci mají pravidla také velmi omezená. Mohou být jen na sportovištích anebo v paralympijské vesnici a nemohou jít ani fandit svým kamarádům z jiných sportovních disciplín, protože mohou pouze na svá sportoviště. Tudíž například plavci mohou jít fandit svému plaveckému kolegovi, ale už nemohou jít například na lukostřelbu.

Takže paralympiáda je také bez diváků. Jak to sportovci, se kterými mluvíte, vnímají? Mají pocit, že to nějak ovlivňuje jejich výkony a vůbec to, jakým způsobem si hry užívají?
Někteří z nich zmiňují, že to je smutné, že jsou tribuny prázdné. To mi několik z nich říkalo, ale nepůsobí to tak, že by to pro ně byl úplně zásadní faktor. Paralympiádu i tak na 100 procent prožívají. Oni se k této akci upínali většinou posledních minimálně čtyři pět let a je to pro ně naprostý vrchol sportovní kariéry, takže je to pro ně zkrátka obrovský zážitek i bez diváků.

Jak jsme zmiňovali, jste v živém kontaktu s českými paralympioniky. Ten tým má celkem osmadvacet sportovců a vybojoval už tři medaile - zlatou, stříbrnou a bronzovou. Přivezou si je lukostřelci David Drahonínský a Šárka Musilová a také atlet Aleš Kisý. Vy jste se všemi sportovci mluvila, jaké příběhy je dovedly až na stupně vítězů?
Lukostřelec David Drahonínský získal zlato v pondělí večer. Bylo to vlastně první zlato pro Českou republiku na těchto paralympijských hrách. A získal ho v poměrně těsném souboji s tureckým protihráčem. Nakonec tedy turečtí reprezentanti obsadili druhé i třetí místo.
Drahonínský byl od začátku velmi silným kandidátem na medaili. Už předtím na této paralympiádě získal stříbrnou medaili v párové lukostřelbě právě se Šárkou Musilovou. A nutno říct, že Drahonínský ani z posledních třech paralympiád, které předcházely Tokiu, nikdy neodjížděl bez medaile. Vždy medaili získal. Z toho jednou v Pekingu už dokonce i zlatou.

Po pondělní soutěži mi David Drahonínský řekl, že zkrátka pro výhru dělal vše.

David Drahonínský je hodně zajímavá osobnost. On nebyl vždycky na vozíčku. V dětství byl zdravý, ale trpěl náměsíčností. A jednou, když mu bylo asi 15 nebo 16 let, tak v noci kvůli náměsíčnosti vypadl z okna. Potom několik měsíců nebo týdnů bojoval o život, vypadalo to s ním velmi špatně. Pak se z toho dostal a začal se pomalu zotavovat, ale bohužel zůstal ochrnutý. Spodní končetiny i ruce mu nefungují úplně stoprocentně.

Postupně se začal věnovat závodně lukostřelbě a nutno říct, že velmi úspěšně. Z posledních tří paralympiád pokaždé přivezl minimálně jednu medaili, přičemž v roce 2008 z Pekingu to bylo dokonce zlato. Je velmi pozitivní. Říká, že se sem zkrátka jede pro medaili. A je odhodlaný si ji přivézt domů.

A Šárka Musilová?
David Drahonínský posledních několik let spolupracuje právě s Šárkou Musilovou.

Oni společně intenzivně trénují, párovou lukostřelbu jezdí trénovat do Trutnova. Už v Riu společně vybojovali bronzovou medaili. A Šárka Musilová mluví o tom, že právě David ji přivedl k lukostřelbě. I ona tady bude soutěžit v individuální lukostřelbě.

Bronzovou medaili ve vrhu koulí získal Aleš Kisý, který už je na své páté paralympiádě. Mluvila jste i s ním. Jaký je jeho příběh? Jaká byla jeho cesta k umístění?
Začnu tím, jak přišel ke svému handicapu. I on byl v mládí zdravý, velmi aktivní, akční sportovec. Ale když mu bylo asi 18 nebo 19 let, byl na koupališti se svými kamarády, kde skákali do vody. Bohužel mu jeden skok nevyšel, narazil hlavou o dno a utrpěl velmi těžký úraz. A už napořád zůstal na invalidním vozíku, přičemž i on má lehce hendikepované i ruce, má v nich omezenou pohyblivost. V rozhovoru mi říkal, že se z úrazu velmi dlouho psychicky vzpamatovával a že mu trvalo snad dva roky, než se vůbec začal znovu účastnit života, začal chodit mezi lidi a vracet se ke sportu. Jelikož byl před úrazem velmi aktivním sportovcem, velmi těžko zvládal, že najednou nestačí svým kamarádům a nemůže dělat všechno, co oni.

Nicméně nakonec se ke sportu vrátil a opět velmi naplno, začal dělat dva sporty. Jedním z nich je ragby, které hraje na vozíčku. Sám říká, že mu to plní společenskou funkci, protože se při tom stýká s kamarády a že ho to tady tím pádem velmi baví. A zároveň začal dělat atletiku, což je disciplína, se kterou je nyní tady na paralympiádě. Konkrétně dělá vrh koulí.

Příběh Aleše Kisého je zajímavý i v tom, že byl tak trochu věčný smolař. Sám o sobě mluvil jako o panu bramborovém, protože mu hodně dlouho stupně vítězů velmi těsně unikaly. Umisťoval se na paralympiádách vždy velmi vysoko. Snad dvakrát to bylo čtvrté místo, jednou páté, jednou šesté. Každý se ho ptal, kdy už to konečně prolomí. I já jsem se ptala, načež jsem zjistila, že už je na tuto otázku celkem alergický, ale nakonec se mu to naštěstí před pár dny tady v Tokiu podařilo a po velmi napínavé soutěži získal bronzovou medaili.

Bylo to napínavé, protože na začátku házel asi jako čtvrtý ze soutěžících a ihned se dostal do vedení. Jenže potom musel čekat ještě další hodinu, než odhází dalších asi pět soupeřů a stále čekal, jestli ho někdo nepřekoná. Nakonec ho tedy překonali dva konkurenti, ale třetí už ne, tudíž Kisý má třetí místo a vypadá velmi spokojeně.

Jak jste zmiňovala, sedíte před plaveckým bazénem, před komplexem, kde se chystají na své soutěže i plavci z českého týmu, kterých je hned šest. Jak se na soutěže připravují? Co vám říkají a kdo z nich má největší medailové ambice?
Největší očekávání mají všichni od Arnošta Petráčka. To je plavec, sportovec, který naposledy v Riu získal zlato v disciplíně 50 metrů na znak. V Tokiu plave v několika dalších disciplínách, ale největší želízko v ohni je právě tato disciplína, kterou poplave tento pátek.
Samozřejmě jsou očekávání také od ostatních plavců, ale uvidíme.

V pondělí tady odplaval ráno plavec Miroslav Smrčka. Po výkonu jsem s ním mluvila. Je to nejstarší člen naší paralympijské výpravy, je mu už 58 let. Většina jeho konkurentů v závodech, které plave, je minimálně o 20 let mladší, ne-li o víc. A příběh Miroslava Smrčky je také velmi zajímavý.

Před deseti lety náhle ze dne na den úplně oslepl. Zkrátka se ráno probudil a neviděl. Vrátil se k plavání, které dělal už předtím, když byl zdravý. Nyní je to jeho druhá paralympiáda. Pondělní závod mu úplně nevyšel, ale čeká ho ještě jeden. Pan Smrčka je takový upovídaný vtipálek. Má velmi přátelský a blízký vztah se svým trenérem Petrem Budínským. Jsou tady spolu a jsou to oba sympaťáci.

Miroslav Smrčka v pondělí ve své soutěži neuspěl. Nebyl se svým výkonem úplně spokojený. Nicméně říkal, že je pro něj bez nadsázky důležité to, že je tady v Tokiu. Svou účast silně prožívá a doslova říkal, že paralympiáda je nejlepší soutěž na světě.

Kromě Miroslava Smrčky jsem mluvila ještě s dalšími dvěma plavci. Ti jsou naopak velmi mladí. Jednomu je 20, druhému 21 let, to je Jonáš Kešnar a Tadeáš Strašík. V pondělí neměli žádné závody, ale chodí stejně každý den do bazénového komplexu trénovat s trenérem. Jsou to mladí, nadějní, začínající plavci. Je to jejich první paralympiáda a myslím si, že i pro ně je to velmi silný zážitek.

Mezi plavci začínal i americký sportovec a medailemi ověnčený atlet Brad Snyder. Veterán, který v Afghánistánu přišel při výbuchu o zrak. Vy jste s ním mluvila poté, co získal další ze svých medailí, kterých má poměrně velkou sbírku. Jak se dostal k paralympijskému sportu on?
Brad Snyder je válečný veterán. Pracoval pro americké námořnictvo jako odborník na zneškodňování výbušnin, konkrétně na misích v Iráku a Afghánistánu. Právě v Afghánistánu utrpěl své zranění. Šlápnul na minu a výbuch mu poranil oči a od té doby je úplně nevidomý.

Jeho příběh je neuvěřitelný v tom, že se velmi rychle dostal ke sportu a už na výročí svého zranění, rok poté, vyhrál svoji první paralympijskou zlatou medaili v plavání. Následně medailí v plavání vyhrál ještě několik. Když už jich měl doma několik, řekl si, že už si v plavání splnil všechno, co chtěl, a že už to pro něj není dál výzva. Tudíž uvažoval, co bude dělat dál a rozhodl se nakonec pro triatlon. Začal trénovat a úplně na poslední chvíli, letos v pozdním jaru se kvalifikoval na tokijskou paralympiádu. No a před pár dny zvítězil a má doma další zlato.

Ptala jste se ho i na aktuální situaci v Afghánistánu po stažení amerických sil a dalších koaličních vojsk ze země, která do velké míry hýbe mezinárodním děním a proniká i do paralympijského dění. Jak situaci vnímá on jako veterán americké armády, který působil v Afghánistánu?
Říkal, že to, co se aktuálně děje v Afghánistánu, je tragédie. Je to podle něj hrozně smutné a opravdu doufá, že se jednoho dne Afghánistán dostane do stavu svobody a demokracie, a že Američani tady budou pro Afghánce, aby jim na této cestě pomohli. V tuto chvíli ale považuje za správné, že se Američané z Afghánistánu stáhli.

Situace v Afghánistánu se trochu promítla i do paralympijských her, protože se na ně nemohl dostat afghánský paralympijský tým. Nakonec se to povedlo. Sportovci přiletěli do Tokia v neděli. Jaké reakce to v olympijské vesnici vzbudilo?
Já jsem u toho sice nebyla, ale z médií vím, že reakce byly nadšené a že je v Tokiu přivítal i předseda Mezinárodního olympijského výboru osobně. Afghánci měli své nepřímé zastoupení i na zahajovacím ceremoniálu, kde dobrovolník nesl jejich vlajku, přestože tam zatím žádný afghánský sportovec nebyl. Když moderátor ohlašoval tuto zemi, vyvolalo to silné ovace a potlesk mezi ostatními sportovci.

Ještě než jsem jela do Tokia, snažila jsem se domluvit rozhovor s jedním členem paralympijského uprchlického týmu. Je to afghánský uprchlík, který aktuálně žije ve Spojených státech. Bohužel jsem se v pondělí definitivně dozvěděla, že rozhovor raději nechce poskytovat, protože je tak nervózní ze situace, která v Afghánistánu panuje, že raději nechce být příliš na očích, nechce se příliš ukazovat v médiích.

Popisovala jste, že jeden z nejzajímavějších sportů je, přinejmenším z vašeho pohledu, disciplína, která se jmenuje boccia. Můžete nám popsat, o co v ní jde?
Abych to přiblížila, je to sport, který se často přirovnává k francouzskému pétanque. Je zajímavý v tom, že je vhodný i pro lidi s úplně nejtěžším fyzickým postižením. Sportovci často nemohou hýbat ani rukama, což je případ například českého reprezentanta Adama Pešky. Tím pádem využívají ke hře svého asistenta. V případě Adama Pešky je to jeho maminka.

Adam maminku nasměruje, přesně jí dá pokyny, jakým způsobem má míček nasměrovat, a potom ho sám odrazí, ale nikoli rukama, ani nohama, ale speciálním tykadlem, které má připevněné na svoji helmu. Tu mu mimochodem vyrobil jeho tatínek, který je tady v Tokiu s nimi jako asistent. Takže jsou tu jako celá rodina.

Naše druhá reprezentantka v boccie je Kateřina Cuřínová. Je také těžce hendikepovaná, ale přece jen o něco méně než Adam, takže je v jiné kategorii, jelikož může hýbat rukama.

Když mluvíme o českých sportovcích, kteří se účastní paralympiády, jak je pro ně náročné fungovat v tomto typu vrcholového sportu? Mají třeba dost finančních prostředků na to, aby mohli cestovat, trénovat a podobně? Mluvila jste s nimi o tom?
To je velmi zajímavá otázka, na kterou by vám každý ze sportovců řekl něco jiného. Někteří jsou s podmínkami spokojení a nemají žádné výtky, jiní jsou kritičtí k fungování sportu hendikepovaných v Česku. Opravdu se to liší případ od případu.

Osobně bych uvedla svoji zkušenost z cesty do Tokia, kterou jsem absolvovala společně s hendikepovanými střelci Tomášem Peškem a Jakubem Koskem. Hendikepovaní paralympijští sportovci totiž na rozdíl od olympioniků nemají vládní speciál, který by je na paralympiádu dopravil. Takže jsme se střelci cestovali klasickým linkovým spojem, ještě k tomu navíc s přestupem. Ve Frankfurtu nám navazující spoj uletěl, tudíž se tam střelci museli na noc ubytovat v hotelu. To bylo logisticky velmi komplikované, protože mají vozíčky, spoustu zavazadel, sportovní vybavení. Báli se, že se během komplikovaného přestupu někde ztratí. Čili cesta byla pro ně poměrně stresující a náročná.

O financích jsem mluvila i se stolním tenistou Jiřím Suchánkem, který začal na paralympiádě velmi slibně, ale nakonec bohužel ze hry o medaile vypadl. Říkal mi ještě před svojí prohrou, že vůbec neví, co bude dělat, pokud medaili letos nezíská, protože je možné, že tím pádem přestane mít nárok na podporu od ministerstva školství. Tím pádem neví, jestli dál bude moct ve sportu na vrcholové úrovni pokračovat, jelikož nebude mít dost peněz na to, aby jezdil na soustředění a účastnil se všech zahraničních soutěží.

A jak dramaticky se na přípravě sportovců podepsal koronavirus?
Řada sportovců, se kterými jsem mluvila, zmiňovala, že právě koronavirus je důvodem, proč jejich trénink tentokrát nebyl úplně stoprocentní a proč se necítí plně připravení. To říkal třeba už zmiňovaný Miroslav Smrčka, plavec, ale také bronzový medailista Aleš Kisý. Mluví o tom, že kvůli zavřeným bazénům a tělocvičnám měli velmi omezené možnosti tréninku.

Paralympijské hry končí tuto sobotu. Co ještě všechno sportovce čeká a čí výkony provází v tuto chvíli největší očekávání?
Kromě zmiňovaných pánů Davida Drahonínského a Arnošta Petráčka se pozornost upíná i ke střelci Tomáši Peškovi, který je aktuálně mistr světa ve střelbě a je tam tedy také velké očekávání. Kromě toho čeká v úterý závod všechny čtyři české cyklisty. Cyklistika je zajímavá v tom, že jako jediná se neodehrává v Tokiu, ale asi 150 km od metropole, u sopky Fudži. I to je tedy teoreticky soutěž, kde by mohla padnout další medaile pro české sportovce.