Na snowboardu v létě v plavkách? Zkuste wake! Bolí to, ale stojí to za to
Zjistil jsem, že mám biceps. A druhý den jsem sotva ukrojil chleba. To díky vodnímu sportu, při kterém vás táhnou na laně po hladině a na nohou máte wakeboard. Něco jako snowboard. Musíte se rukama pevně držet a taky se často vykoupete, když jste začátečník jako já. Ještěže vám půjčí vestu. I tak jsem ale z koupaliště vypil asi půllitr vody.
Martin s Veronikou sedí ve stínu u koupaliště Džbán na Praze 6. Kontejner mají pobitý dřevem, ze kterého je i malá terasa. Veronika drží v ruce ovladač na vlek a po vodní hladině tahá postupně po jednom partu lidí z Mexika. „Našli jsme to někde na internetu, tady v Praze fakt není nuda,“ shodli se Středoameričané. Jeden z chlapíků ani nemá plavky, a tak si nechá kalhoty, pak půjde do města za kulturou dole úplně mokrý, ale asi to stojí za to. Vypadá spokojeně. A funí.
Pro lepší představu. Na Džbáně mají dva vleky, kratší a delší, nebo menší a větší, chcete-li. Ten kratší je pro začátečníky. Kratší lano, nižší rychlost. Ano, přiznám se, jednou jsem to už zkoušel. Bylo to u Chomutova, kde je ale vlek trochu jiný. Zatímco v Praze vás vozí tam a nazpátek a vy musíte na konci vždy udělat otočku, na Kamencovém jezeře musíte naskočit na rozjetý vlek, který je dlouhý, velký a má obdélníkový tvar. Když přijedete na první „roh“, čeká vás to nejtěžší – otočka kolem sloupu. A tam jsem vždycky upadl do vody, musel doplavat 50 metrů ke břehu (s tím prknem) a pak dojít bos po šutrech asi 300 metrů. Pak znova. Dlouho jsem to nevydržel.
Povolíš, přitáhneš
Na Džbáně se do vody padá příjemněji. To protože nemusíte moc nikam plavat a po nezdaru a loku vody se zase chytnete lana (kotvičky) a mistr vlekař vás z vody vytáhne. Lehnout na záda, prkno před sebe, vodu chvíli hrnout a pak se postavit. To mi šlo. Ale pak ty zatáčky, to byla fuška. Po chvíli jsem se to, dá se říci, naučil, ale nevím, jestli je náročnější padat do vody a znovu vstávat, nebo kontinuálně pohodlně jezdit sem a tam.
Mistr vleku Martin pozná, jestli jsem dřevák, nebo ne, podle toho mi operativně nastaví rychlost vlek. Povolíš – přitáhneš. Kočka – myš. Když ale polykáte po pádu vodu (vždycky mi nateče i do nosu a nemám to ani trochu rád), funíte, ruce od zápěstí k ramenům vás bolestí až pálí, nemáte úplně náladu na rady. Musel jsem chvíli oddychnout ve vodě a Martin mi pak dal jednu důležitou radu, která zařídila, že jsem jezdil chvíli sem a tam. Ano, chvíli, to je to správně slovo.
Chléb a bicepsy
To bylo samozřejmě to nejzábavnější a také nejbolestivější. Mám bicepsy, říkal jsem si potom radostně. Za chvíli se mi rozklepaly ruce tak, že jsem nemohl rozvázat šňůrku u plavek. „Uvidíte zítra. Já nemohl ani otevřít dveře u auta,“ varuje mě Martin a ukazuje mi, jak si protáhnout ruce a další svaly, které se po letech objeví po pár minutách tohohle na první pohled pohodového sportu. Dveře od auta jsem sice otevřel celkem bez problému, ale ukrojit chleba (pravda, mám ho tu už asi tři dny) byl trochu problém.
Ještě teď, když ťukám tyhle řádky, musím občas ruce protáhnout, ale ta bolest je vlastně příjemná. Moc dobře vím, jaké byly začátky na snowboardu. A hlavně na snowboardu na vleku. Nesnášel jsem to. Padal jsem, zdržoval ostatní a bolely mě nohy. Vlek na wakeboard má oproti tomu jednu velkou výhodu a jeden rozdíl. Padáte do vody, není vám zima, nebolí vás nohy, ale ruce. A nemusíte být nabalení v padesáti vrstvách termo oblečení. Na wakeboarding vám totiž stačí jedna věc – plavky. Vodní prkno i helmu a vestu vám totiž půjčí. Nenapadá mě v tomhle ohledu moc jednodušších sportů. Vlastně asi jen jeden – plavání. Tedy pokud mezi sporty nepočítáme saunování se.
Důležité rády vám řeknou Martin a Veronika, já mám pro začínající wakeboardisty dvě velmi amatérské, ale praktické rady: Chléb si kupte krájený a neberte si plavky se šňůrkou.
