Co prozradil boj o Superligu o podobě současného fotbalu? O peníze jde na prvním místě, říká reportér

Co se vlastně uplynulý týden ve fotbale stalo? Během jednoho týdne byla s velkou pompou vyhlášena nová elitní soutěž, ale obratem celá věc splaskla. Co se to přihodilo?
Samotného mě překvapilo, jak rychle došlo k zániku té soutěže. Ale byla by to přelomová věc, opravdu přelomová v historii fotbalu, minimálně od vzniku Ligy mistrů v roce 1992, protože v Lize mistrů, což je rozhodně nejvýznamnější klubová soutěž v evropském sportu nejen ve fotbale, se mohou utkávat jakékoliv týmy Evropy. Může tam postoupit, když to přeženu, tým z horní dolní, pokud se dostane do české nejvyšší soutěže a dokáže se skrz ni kvalifikovat. Tak i on si teoreticky může zahrát s Realem Madrid, s Barcelonou, s Manchesterem United atd. Ale a Superliga by znamenala, že by se do ní dalo dostat především na základě zásluh, dobrého klubového jména a také jmění. Protože 12 až 15 týmů by mělo garantovanou účast každý rok a jen pět by se tam mohlo dostat přes kvalifikaci.

To by ve finále znamenalo, že týmy superligy by nehrály Ligu mistrů, která by ztratila na svém lesku, významu. A týmy z menších zemí, jako je třeba Česká republika, by de facto ztratily možnost zahrát si opravdu s těmi nejlepšími fotbalovými světovými značkami.

Vyhlášení Superligy, ten plán, vyvolal obrovskou bouři emocí, což ale působí dojmem, že tím vybublalo něco, co se dělo už léta: možná existovala nějaká frustrace ze stávajícího fungování evropské soutěže. Zmínil jsi Ligu mistrů – kdy spolu fotbalové týmy v Evropě, tedy ne národní reprezentace, ale fotbalové kluby, začaly měřit síly? Byl to ten rok 1992 nebo už tu bylo něco předtím?
To je mnohem starší záležitost. Prapočátky můžeme hledat dokonce už na konci 19. století v tzv. rakouském poháru. Týmy tehdy byly z dnešního pohledu z jiných zemí. Tehdy to bylo v rámci Rakouska-Uherska, takže asi ještě nemůžeme mluvit vyloženě o mezinárodním utkávání se, ale už na začátku 20. století nebo po první světové válce už tady máme první soutěže.

Jednou z prvních významných soutěží byl Středoevropský pohár, jehož první ročník v roce 1927 vyhrála pražská Sparta, která pak to ještě zopakovala v roce 1935.

A v roce 1938 zvítězila pro změnu Slavia... Tam se utkávaly především týmy z bývalého Rakouska-Uherska, ale tehdy to už byly jiné země, jiné státy. Takže to můžeme brát jako prvopočátek měření sil na mezinárodní scéně. V roce 1955 sice ještě stále fungoval středoevropský pohár, ale ztrácel na významu, na lesku. Tak v roce 1955 vznikl Pohár mistrů evropských zemí – a to bylo skutečně pro mistry těch jednotlivých států. Tady také máme některé české úspěchy. Tím největším byla asi účast pražské Dukly. V semifinále ročníku 1966 a 1967 vypadla s pozdějším vítězem, s Celticem. V této soutěži nebylo až tak úplně výjimečné, že se prosazovaly i týmy z menších – východních – zemí. Ostatně v roce 1986 zvítězila Steaua Bukurešť nebo v roce 1991 Crvena zvezda Bělehrad.

Takže se soupeřilo přes železnou oponu, země západní i východní Evropy?
Ano. Myslím, že i pro ty týmy komunistického bloku to byla vynikající reklama, když se dokázaly měřit s těmi – určitě už v té době bohatšími – týmy. Zlom přichází v roce 1992. Vzniká Liga mistrů. Do té doby jsme znali to, že se utkávaly týmy vyřazovacím způsobem od začátku. V nultém ročníku 1991–1992, ve kterém skončila Sparta mimochodem třetí, to je vlastně poslední opravdu obrovský úspěch českého fotbalu na této scéně Ligy mistrů, už přišly na řadu základní skupiny. Dalším takovým velkým krokem byl rok 1997, od kdy už to nebyla soutěž pouze pro mistry jednotlivých zemí, ale už se v ní objevovalo více klubů z jedné země.

Od roku 1999 už je dokonce přípustné, že mohou být čtyři týmy z jednoho státu, teď to dokonce může být v extrémním případě až pět. Takže už to není soutěž jen pro mistry těch zemí, čímž také klesá šance klubů z menších zemí uspět. Protože proti sobě nemáte dejme tomu ze Španělska jen Real Madrid, ale i Barcelonu, Atlético Madrid. Jsou tam čtyři silné anglické týmy. To samé platí o Itálii. Takže prokousat se skrz ně až k nějakému obrovskému úspěchu je mnohem těžší než předtím.

Takže postupem času se ta soutěž vlastně i zvětšovala a možná, dá se říct, rozmělňovala, když se jí účastnilo víc klubů? Čím ta potřeba vznikla?
Neřekl bych, že rozmělňovala, naopak bych řekl, že se zkvalitňovala, důvodem bylo právě to, aby se necítily, upozaděné nebo ukřivděné ty velké týmy z velkých zemí, které ale nebyly schopné vyhrát svoji soutěž. Protože pochopitelně vyhrát anglickou ligu je na jiné úrovni než vyhrát českou. Skoro pokaždé i čtvrtý tým této soutěže, ať už v Anglii, Itálii, Německu, Španělsku, je kvalitnější než mistři těch menších zemí. Vzniklo to tedy proto, aby se předešlo nějakému podobnému nápadu, že se sdruží ty nejlepší týmy Anglie, Španělska, Itálie atd. a vytvoří vlastní soutěž, ve které nebudou brát ohledy na ty trpaslíky, když to nazvu trochu explicitně – ať už z Česka, z Balkánu atd. Takže to byly v podstatě ústupky samotným klubům, ale zároveň to bylo, pokud to tak mohu nazvat, nadbíhání majitelům televizních práv, nebo minimálně zájemcům o ně a sponzorům, protože je jasné, že každý se raději podívá na zápasy Realu, Barcelony, Juventusu, Manchesteru United, Liverpoolu, Arsenalu, než když tam bude víc těch týmů z menších zemí, které jsem zmiňoval – Česko, Balkán, střední Evropa, pokud samozřejmě pominu Německo.

Takže uvnitř Ligy mistrů vlastně vznikala tenze mezi těmi velkými, vlivnými kvalitními kluby, které všichni chtěli vidět, a mezi menšími kluby z menších zemí? Nebo to bylo mezi velkými kluby a UEFou jako pořadatelem?
Spíš bych řekl, že realitě je bližší ta druhá možnost, protože ty menší týmy jsou rády v podstatě za jakékoliv příjmy z Evropské fotbalové asociace UEFA. A ty jsou docela štědré. Příjmy z Evropské fotbalové unie jsou opravdu pro rozpočty menších klubů, menších zemí klíčové. Zatímco ty velké představují pochopitelně pro jejich obrovské rozpočty ještě větší příjmy. Takže bych řekl, že spíš ty tlaky byly mezi velkými týmy a Evropskou fotbalovou unií UEFA. Protože ty týmy chtěly více peněz, chtěly ještě větší zastoupení v těch základních skupinách Ligy mistrů. A UEFA to musela vybalancovat tak, aby tam alespoň nějak měly zastoupení i ty menší země, aby si mohly sáhnout na ty peníze, aby i ony cítily šanci dostat se do této vybrané společnosti.

Do toho všeho tedy minulý týden přichází to oznámení o založení nového projektu Evropské superligy, kde by soupeřilo jen 12 těch úplně „nej“ týmů. Jak to do toho všeho zapadá? Jaká za tím projektem byla myšlenka?
Za tím projektem byla podle mě jednoznačná myšlenka vydělat si více peněz a zajistit více soubojů těch nejlepších evropských klubů mezi sebou. Protože když se teď podíváme na Ligu mistrů, tak hlavně v těch základních skupinách tam moc těch opravdu atraktivních zápasů není. Sejde se obvykle tak jedna dvě skupiny, ve kterých jsou více než dvě dobré značky. Vzpomeňme si třeba, když hrála Slavia před dvěma lety Ligu mistrů, tak tam narazila v jedné skupině na Barcelonu, Inter Milán, Borussii Dortmund. Ale pak jsou kolikrát i takové skupiny, kde není ani jeden ten špičkový tým. A ty zápasy s výjimkou zúčastněných zemí asi netrhají zrovna rekordy ve sledovanosti. Teď tedy přišla myšlenka na Superligu – především bych za tím viděl Andreu Agnelliho, což je šéf Juventusu Turín, a Florentina Pereze, který vede pro změnu Real Madrid – to byli takoví tahouni té myšlenky. Dali dohromady prozatím dvanáctku. Chtěli 15 zakládajících týmů, které by měly jistotu startu v každém ročníku, plus pět týmů, které by se kvalifikovaly. Ta dvanáctka, to jsou opravdu nejlepší, nebo řekněme nejvýznamnější kluby Evropy, pokud jde o značku.
Mezi tou dvanáctkou je například Arsenal nebo Tottenham, Kromě nich tam jsou dále Manchester United, Manchester City, Liverpool, Chelsea. To je anglická šestka. Tři nejlepší týmy současné tabulky: Inter Milán, AC Milán, Juventus. A ve Španělsku Real, Barcelona a Atlético Madrid.
Předpokládá se, že k této dvanáctce měly přibýt ještě Paříž, Bayern a Dortmund. Tyto tři týmy se ale nakonec k té myšlence nepřidaly. Naopak vydaly v posledních dnech taková někdy až odsuzující prohlášení, že se třeba i po konzultaci s fanoušky rozhodly do tohoto projektu nevstoupit.
Za tím vším, můžeme vidět finanční aspekt, protože v Lize mistrů si vítěz přijde zhruba na částku kolem 100 milionů eur. V Superlize bylo 100 milionů eur minimální suma jen za účast. Takže se to rozhodně vyplatilo. Navíc si musíme uvědomit, že jsme v čase pandemie, v níž se některé ty týmy dostaly do velkých finančních problémů. Podle Sky Sports má Barcelona dluhy kolem 500 milionů eur, Manchester United kolem 450 a Real nebo Juventus kolem 350 milionů eur. Takže pokud by jim najednou měly skokově narůst příjmy, je to rozhodně velký argument se o tuto myšlenku pokusit.

Na jedné straně finanční investoři tu myšlenku kvitovali s nadšením, ale na druhé straně UEFA, představitelé některých fotbalových klubů i část sportovních komentátorů to označili za cynický projekt. Mělo by skutečně to vytvoření Superligy tak devastující efekt pro celý evropský fotbal?
Myslím si, že rozhodně ano. Ten projekt by přímo konkuroval Lize mistrů, měl se hrát také uprostřed týdne, stejně jako Liga mistrů, takže by ty projekty soupeřily o tytéž fanoušky. A přestože takový ti základní, stěžejní, evropští, ti, kteří, kdyby se mohlo na stadiony, by chodili každý týden na zápasy, tak ti by možná třeba i bojkotovali Superligu, ale musíme si uvědomit, že obrovské trhy jsou třeba v Asii, v Americe. A nejsem si úplně jist, jestli právě v těchto lokalitách si příznivci vyhodnocují to, jestli je ten projekt úplně férový, anebo jestli si řeknou: aha, tady mám možnost si častěji vychutnat zápasy, dejme tomu, Realu s Manchesterem City, Liverpoolu s Barcelonou, Arsenalu, s AC Milán a tak dále. A to by znamenalo pochopitelně odliv ať už peněz od sponzorů, nebo od televizních vysílatelů, což jsou největší zdroje příjmů pro Evropskou fotbalovou unii. Ta by samozřejmě tyto finance nemohla následně dál distribuovat. A ona je nedistribuuje pouze těm týmům, které se dostanou do Ligy mistrů, ale financuje z nich v podstatě i mládežnický a reprezentační fotbal. Ty peníze se vlastně zprostředkovaně dostanou níž a níž.

Možná si posluchači následně, jak se do týmu z Havlíčkova Brodu, odkud pochází Tomáš Souček, dostalo kolem 50 milionů korun za to, že tento klub hráče vychoval. A to tedy nebyly peníze přímo z Evropské fotbalové unie, ale od West Hamu – za přestup do tohoto klubu. Kdyby se ale Slavia nemohla ukázat mezi smetánkou Ligy mistrů, těžko by Tomáš Souček přestupoval za tuto obrovskou sumu. Tok peněz, který proudí Evropou díky Lize mistrů a Evropské fotbalové unii, by byl narušený. A velká část by odtekla do Superligy.

To všechno během nějakých 48 hodin minulý týden vyšponovalo emoce do obrovské intenzity. Přišla smršť reakcí. Prezident UEFy mluvil o „plivanci do tváře milovníků fotbalu“. Kluby, které se chtěly odtrhnout nebo založit Superligu, označil za „hady“. Objevovala se slova o tom, že bohatí kradou to, co pro ně vytvořili za ta léta chudí. Čím si ty vyhrocené emoce vysvětlit?
Musím se přiznat, že mě zaskočilo, jak moc byly vyhrocené. A příjemně mě překvapilo, k jaké reakci se fotbaloví fanoušci dokázali vzedmout.

Na druhou stranu, jaký vliv vlastně fanoušci mají, že i ti největší hráči světového fotbalu jim museli naslouchat? Jaký to má důvod? To se objevilo v řadě těch reakcí. Gary Neville, legenda Manchesteru United a jeden z předních fotbalových expertů na Britských ostrovech, to nazval čirou hamižností.

Motiv peněz se objevil v řadě těch reakcí, postupem času dokonce i mezi hráči a trenéry zúčastněných týmů plánované Superligy. Považuji za velkou odvahu, že se dokázali svým zaměstnavatelům vzepřít – byl mezi nimi třeba zástupce Liverpoolu, trenér Jürgen Klopp.

Byl to i trenér Manchesteru City Josep Guardiola, který řekl, že sport by nebyl sportem, kdyby v něm bylo něco za zásluhy a týmy si to samy nemusely uhrát.

Kapitán Liverpoolu Jordan Henderson začal iniciovat schůzku kapitánů Premier League. Bruno Fernandes, hlavní hvězda současná Manchesteru United, napsal na sociální sítě, že sny se nedají koupit. Ve většině případů se tam objevuje motiv peněz, které vám něco garantují. To v podstatě popírá základní myšlenku o sportu, že si vlastně něco musíte vybojovat, zasloužit a nemáte nic garantovaného. To byl podle mne základní důvod, proč se spousta těch lidí ozvala. A neozvali se jen trenéři, i hráči, fanoušci, kteří byli hodně zklamaní z těch svých týmů. Můžeme připomenout, co se stalo před stadionem Chelsea před úterním ligovým zápasem s Brightonem, kde byla opravdu velká demonstrace. Příznivci tohoto londýnského klubu nechtěli pustit autobus s hráči do útrob stadionu. Dokonce i Petr Čech, bývalý vynikající brankář tohoto klubu a dnes funkcionář, musel uklidňovat dav fanoušků, aby pustili tým dovnitř a žádal o čas, aby se s tím mohlo něco udělat. Ale i politici se do toho zapojili s velkou vervou, hlavně na Britských ostrovech. Ať už to byl premiér Boris Johnson, nebo ministr sportu Oliver Dowden.

To k tomu podle mě také přispělo k tomu obratu Superligy, protože Oliver Dowden nevyloučil ani to, že by na týmy Superligy byly uvaleny zvláštní daně, nebo že by dokonce museli hráči těchto klubů žádat o víza.

Že by britská vláda dělala cokoliv, co by mohla, aby tento projekt zastavila. Ti politici označují fotbal za národní bohatství, za anglický národní sport.

Na tu superligovou dvanáctku byl najednou takový tlak, že se to začalo drolit dříve, než si asi leckdo dokázal připustit.

Skupině „odtrženeckých“ klubů začalo přezdívat dokonce „špinavá dvanáctka“, což asi vystihuje rétorickou podobu toho, co jsi zmiňoval. Co nakonec definitivně rozhodlo o tom, že se ten projekt sám o sobě začal štěpit? Byl to právě ten obrovský tlak ze všech stran, nebo rozhodl nějaký jeden specifický úhel?
Ještě jsem zapomněl zmínit jeden aspekt, tedy výhrůžky Evropské fotbalové unie i těch velkých soutěží Španělska, Anglie a Itálie o dopadech, které by postihly tu superligovou dvanáctku. Například člen výkonného výboru Evropské fotbalové unie Jesper Moller z Dánska zmiňoval dokonce možnost, že by tyto týmy byly okamžitě vyškrtnuty i ze současného ročníku evropských pohárů, ale že by vlastně přišly i o národní soutěže. Výhrůžek padala opravdu celá řada. Dokonce i to, že by hráči těchto klubů nesměli reprezentovat na mistrovstvích Evropy nebo světa. Pokud si mám vybrat jeden důvod, viděl bych to jako tlak fanoušků. Ale myslím si, že to dohromady vytvořilo takovou španělskou botu, uvnitř které byla Superliga sevřená, a asi tomu nemohla odolat. V rozhovoru pro jednu rozhlasovou stanici ve Španělsku Florentino Perez, šéf Realu, jeden z duchovních otců této myšlenky, říkal, že problém byl v jednom nejmenovaném anglickém klubu – ten prý o celé myšlence celou dobu nebyl přesvědčený. A tím – když naznačil, že odstoupí z tohoto projektu – strhl i ostatních šest anglických týmů a takto to postupovalo dál. Narazil jsem i na jednu zajímavou myšlenku, že spousta klubů té superligové dvanáctky nechtěla vyloženě nasedat do tohoto vlaku, ale nikdo z nich nechtěl zůstat zapomenutý na nástupišti. Protože ty kluby asi tušily, že kdyby se povedl projekt Superligy, znamenalo by to obrovské finanční ztráty pro ty, kteří by se soutěže nezúčastnili. Ale asi ne úplně každý byl do tohoto projektu nadšený, což možná přece jen nakonec také rozhodlo.

Když se na to díváš s tím týdenním odstupem, co nám historie prozradila o tom, jak současný fotbal funguje? Dá se čekat, že přijdou přece jen nějaké změny – třeba v tom evropském prostoru?
Změny přijdou. Protože mezitím Evropská fotbalová unie představila nový model Ligy mistrů, který by měl platit od roku 2024–2025. To je vlastně také možná jeden z důvodů, proč byli zástupci Evropské fotbalové unie tak naštvaní na zástupce Superligy. Andrea Agnelli, jeden z šéfů Superligy a prezident Juventusu Turín, byl jedním z těch, co připravovali nový model Ligy mistrů, podílel se na něm, odsouhlasil ho. Věděl, co se chystá, a zároveň se podílel na konkurenčním projektu. Přitom ten nový model Ligy mistrů pro sezóny od roku 2024 dál znovu nadbíhá velkým klubům. Přibudou čtyři kluby, bude to soutěž o šestatřiceti týmech. Když se podíváme na to, kdo dostane ty čtyři pozice navíc v soutěži, tak jedno místo je pro pátou nejlepší zemi, která má doteď dvě místa soutěže – nově to budou tři místa. Dvě místa jsou vyhrazena pro kluby s nejvyšším klubovým koeficientem, které se sice dokázaly kvalifikovat do evropských pohárů, ale nikoliv do Ligy mistrů. Řekl bych, že o je skoro až šité na míru třeba Arsenalu nebo Tottenhamu, dvěma ze superligových týmů. Protože kolikrát právě i tyto velké značky nejsou schopny se v současné době na základě svých sportovních výsledků dostat do Ligy mistrů. A toto by jim dávalo takovou další možnost.

Když se podíváme na ty emoce, které to všechno vyvolalo, zdá se, jako by celá ta debata poukazovala ještě na hlubší problém v tom nejvyšším fotbalu. Ty nejdůležitější kluby čelí často kritice za to, že jde už v podstatě jen o hračku bankéřů, kteří ty bohaté kvalitní kluby vlastní. Fanoušci tu situaci kritizují proto, že je to v protikladu s tím, s čím fotbal vznikl: jako hra chudších lidí, kteří prostě sázeli na fair play. Je tento koncept fotbalu udržitelný? Co jsme se o této kapitole díky celé kauze Superligy dozvěděli?
Myslím si, že tento rozjetý vlak se asi nedá zastavit. Už se asi nevrátíme do amatérské podoby fotbalu. Nicméně když jsi zmiňovala ty majitele, tak ti se dokonce museli omlouvat svým fanouškům, co si to dovolili vymyslet za projekt.

Fotbal je zábavou pro vrstvy od těch nejnižších až po ty nejvyšší. Majitelé si ověřili, že musí naslouchat i fanouškům, ať už jsou chudší, nebo bohatší. Ale ukazuje to na spoustu věcí. Dokonce jsem od fanoušků na sociálních sítích zaznamenal i to, že by se neměli spokojit s tím, čeho dosáhli, tedy zastavení Superligy. I když je otázka, jestli to zastavení Superligy bude navždy, nebo jestli jen pánové z Realu, Juventusu a spol. nabírají dech k dalšímu útoku v příštích letech. Ale že by to mohlo pokračovat a že by si fanoušci mohli takto tak trochu vyšlápnout i na samotnou Evropskou fotbalovou unii, nebo dokonce na Mezinárodní fotbalovou federaci, protože ani s jejich prací nejsou úplně spokojeni – peníze tam totiž také hrají obrovskou roli, a to třeba v přidělování pořadatelství jednotlivým zemím. Pokud se bavíme třeba o Mistrovstvím světa, to příští bude v roce 2022 v Kataru. Je to obrovské téma, zahynula tam spousta dělníků, kteří pracují v nelidských podmínkách, o lidských právech se tam asi také nemusíme úplně bavit, že by to byla ta kapitola, která by byla nejpodstatnější pro tamější režim. Takže fotbaloví fanoušci se možná pokusí zatlačit na ty nejvyšší instituce ve fotbale, aby i v tomto ohledu vlastně vracely ten fotbal do těch zemí, které si to zaslouží svými výsledky, ne svými penězi. Mohli bychom to brát jako jeden z výsledků celé této aféry. A i třeba příběh fotbalové Slavie ukazuje, že když máte elán a pracovitost se, dokážete měřit i s mnohem bohatšími týmy. A že tedy peníze ve fotbale nejsou úplně všechno.