Dvacetiletá pouť Josého Mourinha. Stroj na úspěchy, který musí být neustále v centru pozornosti
Minulý týden otřásly světem fotbalu hned dvě překvapující zprávy. Tou první bylo odvolání Mauricia Pochettina z pozice trenéra fotbalistů Tottenhamu a tou druhou, obdobně neočekávanou, dosazení Josého Mourinha na jeho místo. Proč ale portugalský kouč všude, kam přijde, vzbuzuje tolik emocí?
Jako fotbalista se mezi elitu nikdy neprosadil, ale rodák z portugalského Setúbalu do ní nakonec stejně pronikl – z lavičky.
K trenérskému řemeslu a teplákové soupravě poprvé přičichl v roce 1992 coby asistent tehdejšího kouče portugalského Sportingu a uznávané persony Sira Bobbyho Robsona.
Spolupráce jim natolik vyhovovala, že spolu později převzali tým Porta a v roce 1996 zakotvili na druhé straně Pyrenejského poloostrova – v Barceloně.
Učil se od nejlepších
Tam si José jednak zdokonaloval své jazykové schopnosti, ale hlavně naslouchal těm nejlepším v oboru. Po dvou letech totiž na lavičce Barcelony Robsona vystřídala nizozemská legenda Luis van Gaal.
Na fotografii níže je Mourinho sice zachycen podobně jako Jára Cimrman, ale v roce 1997 v katalánském velkoklubu – na rozdíl od českého velikána – skutečně působil.
„Filozofie Barcelony mě ovlivnila více než cokoliv jiného. Ty čtyři roky byly pro můj život naprosto zásadní,“ nechal se později slyšet v jednom z rozhovorů.
Portugalská satisfakce
V roce 2000 poprvé zatoužil vyzkoušet si pozici hlavního trenéra, proto kývl na nabídku z Benficy. Angažmá však nemělo dlouhého trvání a Mourihno se pakoval po pouhých devíti odkoučovaných zápasech. Na vině prý byly spory s tehdejším prezidentem klubu Manuelem Vilarinhem, který mu odmítl předčasně vylepšit kontrakt.
Může Leicester zopakovat slavný triumf? Po 13 ligových kolech má víc bodů než v mistrovské sezoně
Číst článek
Takřka natruc Mourinho převzal konkurenční União de Leiria, aby ukázal, o jaký trenérský klenot Benfica přišla. Z průměrného týmu udělal do konce ligového ročníku mančaft, který se umístil na čtvrtém místě – bod před Portem a bod za Benficou a pouhých šest bodů od čela tabulky.
Jeho úspěchy zkrátka nešlo přehlížet a v roce 2002 přišla lukrativní nabídka z Porta, které se tehdy v lize trápilo na pátém místě. Poté, co José usedl na lavičku, bodoval tým v patnácti zápasech po sobě, a co víc, 11 z nich vyhrál. Na konci sezony skončili třetí a Mourinho se nechal slyšet, že další sezonu titul vyhrají. A stalo se nejen to.
Důraz na vytrvalost
Kdo v letech 2003 a 2004 alespoň trochu sledoval evropské poháry, začal se pomalu učit nová fotbalová jména. Ricardo Carvalho, Helder Costinha, Deco či Hélder Postiga.
To byly stavební kameny portugalského velkoklubu, který v té sezoně triumfoval jak v domácí lize, poháru, tak v Poháru UEFA, kde ve finále porazil Celtic Glasgow. Ten největší klubový úspěch měl ale teprve přijít.
Co stálo za úspěchem takřka neznámých hráčů v modrobílých dresech? Podivovali se nad tím fanoušci i experti. Mourinho tehdy nebyl příliš na tajnosti a tak odpověděl celému světu a ukázku svého receptu zveřejnil na oficiálních klubových stránkách.
Hráčům například ordinoval 20kilometrový běh, který byl podle něj pouhým „prodlouženým aerobním tréninkem“. Právě fyzická příprava byla pro jeho svěřence klíčovou vlastností, aby mohli na své soupeře aplikovat nepříjemnou nátlakovou hru.
Jeho metody skutečně nesly kýžené ovoce a v roce 2004 s „neznámým“ Portem dokráčel i přes Manchester United až do finále nejslavnější klubové soutěže – Ligy mistrů.
„Chápu, že byl Alex Ferguson tak emotivní. Měl k dispozici nejlepší fotbalisty na světě, kteří by měli hrát jinak, než co předvedli. Každý by byl smutný, kdyby ho převálcovali hráči, kteří jsou poskládáni z deseti procent vašeho rozpočtu,“ prohlásil tehdy Mourinho.
Z ostrovů na jih a zase zpátky
Jak to bylo dál, už každý fanoušek asi tuší. S anglickou Chelsea vyhrál celkem tři tituly v Premier League, v Itálii s Interem Milán dva a k tomu Ligu mistrů, ve Španělsku jeden s Realem Madrid a při svém posledním angažmá na ostrovech triumfoval v Evropské lize s Manchesterem United. Ve všech destinacích byl navíc úspěšný i v pohárech.
Mourinho ale není pouze strojem na úspěchy. Od svých konkurentů se odlišuje hlavně tím, že na sebe rád poutá pozornost. Plnit titulní stránky sportovních deníků, to je zkrátka jeho. A není podstatné, jestli s pozitivním, či negativním podtextem.
Jedním z nejpamátnějších momentů byla tisková konference v době, kdy vedl Manchester United a od novinářů se dožadoval respektu. Vše je zachyceno na videu výše.
Během svého dřívějšího působení v Realu Madrid se pro změnu srovnával s hlavní postavou románu britské spisovatelky Joanne Rowlingové. „Podívejte, já nejsem Harry Potter. On umí kouzlit, ale ve skutečnosti žádná magie neexistuje. Kouzla jsou fikce a fotbal je realita,“ vypadlo z něj, když remizoval s Realem Mallorca.
Autobus
Jeho výřečnost je pověstná stejně jako jeho taktika. Tu Mourinhovi odpůrci nazývají „park the bus“ (zaparkovat autobus), čímž odkazují na defenzivní způsob hry, kdy je většina hráčů z týmu rozestavena před vlastním pokutovým územím a jen brání.
Z pohledu statistik bylo, co se evropských velkoklubů týče, nejméně úspěšné angažmá v Manchesteru United. S týmem s obrovskou fanouškovskou základnou po celém světě totiž triumfoval „pouze“ v Evropské lize a dvou ostrovních pohárech (Community Shield a EFL Cup). Pro fanoušky, kteří stále žijí z odkazu Sira Alexe Fergusona, to bylo zkrátka málo.
V Tottenhamu, aktuálně desátém celku Premier League, ho tedy čeká podobná mise jako kdysi v Portugalsku. I tam tehdy musel fanoušky a kritiky přesvědčovat, že dokáže tápající mužstvo vytáhnout na přední příčky.
Podle předchozích úspěchů to vypadá, že oproti odovlanému Pochettinovi je úspěch zaručen. Otázkou zůstává, jestli „efekt Mourinho“ bude zase fungovat.
