Turistické značky se musí pravidelně obnovovat. Jejich barvy mají svou symboliku
Značení turistických cest má na starost Klub českých turistů, který vznikl v roce 1888 v Praze. První turistické značky se u nás objevily o rok později. Na území České republiky je v současné době zhruba 40 tisíc kilometrů značených turistických tras.
Jen v oblasti Mělnicka se o 350 kilometrů stará 12 turistických značkařů, je mezi nimi i osmdesátiletý Jiří Rohlík.
„Napřed musím oškrábat kůru. Pak si udělám nejdřív horní pruh, už bez šablony, těch deset centimetrů odhadnu. A musíme dbát na to, aby byly rohy pravoúhlé, aby to nebylo halabala,“ říká zhruba osmdesátiletý turistický značkař Jiří Rohlík.
Nejhůře se prý značka dělá na akátu, který má varhánkovitou kůru. Velmi těžko se škrábe také kůra na dubech, protože je velmi tvrdá. Hezky se naopak maluje na buku. „Teď malujeme na borovici, na ní je taková malá závada – barvu totiž vcucne a ta už je druhý den vybledlá,“ ukazuje turistický značkař.
Z Mělníka vedou turistické trasy všemi směry, jedna z nich je přímo mezinárodní E10. „Jak vidíte tam v tom hrotu, červená značka, ta vede od Baltského moře až někam do Španělska a prochází naším krajem,“ ukazuje Jiří Rohlík.
Reportáž Jany Huzilové, která se s Jiřím Rohlíkem vydala značkovat stromy na turistických trasách
Zelená značka vede z Mělníka až na Liběchovsko a do Dubé, žlutá zase v Hořínskému parku a platí za místní procházku. Modrá míří z předměstí Mělníka Hlomku směrem na Vidín.
„Barvy jsou už od doby Vojty Náprstka čtyři – červená, zelená, modrá a žlutá, k nim se dává bílá. K tomu ještě pokračuje khaki barva na zastírání starých značek. V horách se někde používá ještě oranžová a taková zvláštní žlutá pro cykloznačení,“ prozradil Jiří Rohlík a přiblížil i symboliku barev.
„Už od počátku bylo stanoveno, že červené trasy budou dálkové, modré budou spojovací, zelené budou úboční a žluté budou krátké, místní. To se dodržovalo, ale stane se, že někdy je třeba žlutá trasa dlouhá pětadvacet kilometrů.“
Dobrovolná činnost
Značení turistických tras se musí obnovovat každé tři roky a vždy je provádí dvojice značkařů. „Kdyby se jednomu stal nějaký úraz, druhý mu pomůže.“
Aby se někdo stal značkařem, musí absolvovat značkařský kurz. „Nejdůležitější je, abychom malovali poctivě, aby někdo na trase nezabloudil a aby se to obnovovalo pravidelně.“
Značkaři nejsou profesionálové, jde o dobrovolnou činnost prováděnou ve volném čase. „Máme dvanáct až čtrnáct značkařů, nejzdatnějším pomocníkem je bývalý pan učitel Uzel, bratranec Radima, s ním je vždycky krásný hovor.“
Značky se nesmí malovat na hraniční kameny, neměli bychom je najít na církevních objektech a památkách. „Denní túra, kterou značkujeme, je tak šest kilometrů, víc se toho nestihne. Dostaneme stravné a ošatné a také cestovné, jinak se to dělá zadarmo,“ řekl na závěr s úsměvem turistický značkař Jiří Rohlík.
