Cena Olgy Havlové letos putuje k nevidomému učiteli hudby do Sezimova Ústí
Absolutní hudební sluch, píle a skromnost - vlastnosti, které má pan Ladislav Dohnal ze Sezimova Ústí. Jako malý přišel v důsledku nemoci o zrak. Přesto dokázal zúročit své nevšední hudební nadání a stát se učitelem hudby. S úctou a láskou na něj vzpomínají stovky jeho studentů. Za svou dlouholetou pedagogickou činnost i za občanskou aktivitu získal dnes Cenu Olgy Havlové.
Ladislav Dohnal také víc než třicet let pomáhá seniorům. Jak sám říká: "Hudba je dar. A když ho člověk dostane, má se o tu hřivnu podělit s ostatními." Navštěvuje proto seniory při jejich setkáních a slavnostech.
Přemluvit Ladislava Dohnala k rozhovoru nebylo snadné. Je totiž velmi skromný. I přesto, že ho na cenu Olgy Havlové nominovala hned tři jihočeská města – Tábor, Planá nad Lužnicí a Sezimovo Ústí, natáčení se bránil.
Při osobním setkání se z něj vyklubal výborný společník, nevyhýbal se ani vzpomínkám na dobu, kdy přišel o zrak. „Během prvního roku života jsem onemocněl spalničkami. Choroba měla dost těžký průběh, hlavně horečky, které mi zničily oční nervy. Naši z toho byli velice nešťastní,“ vypráví.
S Ladislavem Sehnalem, který obdržel Cenu Olgy Havlové, mluvila redaktorka Eva Rajlichová
Nakonec šel studovat do speciální internátní školy na pražských Hradčanech a právě tam objevili jeho hudební nadání. „Takže jsem začal hrát na housle, na klavír, na varhany. A později, když už jsem pak přišel na střední pedagogickou školu, přibral jsem si ještě trumpetu a akordeon,“ popisuje pan Dohnal.
K hudbě vedl i své žáky, jako učitel na základní umělecké škole jich měl stovky. Na to, že nevidí, jeho svěřenci hřešili jen zcela ojediněle.
„Dal jsem jednomu razítko s trojkou a on si ji tam nedal, dal si tam jedničku. Takže potom, když jsem to zjistil, namátkou jsem určitá data zkontroloval. Bylo z toho zle a pak už si to ten žák nedovolil,“ vzpomíná pedagog.
Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové uděluje Cenu Olgy Havlové osobnosti, která i přes handicap pomáhá ostatním. Někdejší první dáma ji poprvé vyhlásila v roce 1995, aby upozornila na život zdravotně postižených. Oceněný laureát tradičně jako symbol obdrží bronzovou plastiku akademického sochaře Olbrama Zoubka s názvem Povzbuzení.
Hudební talent mu dal nejen možnost uplatnění, ale díky němu se seznámil i se svou budoucí ženou Marií. „On byl dobrý muzikant, úžasný. Každý mu říkal Zajíc, protože měl dobrý sluch,“ říká paní Marie, která působila jako učitelka hry na klavír.
Manželé spolu mají syna a dceru, oba vystudovali konzervatoř a hudba je v jejich životech stále přítomná.
„Tohle je můj první hrací strojek, který jsem dostal k Vánocům. Hraje Brahmsovu ukolébavku,“ popisuje pan Dohnal ve svém pokoji.
Má v něm také fotku s papežem Janem Pavlem II., který prý na něj ohromně zapůsobil. „Byl to velice lidský člověk, z něj vycházela taková pohoda,“ vzpomíná.
Ladislav Dohnal letos na konci října oslaví osmdesátiny, přesto je pořád aktivní v hudbě i společenském životě. Kdyby nic nedělal, prý by se nudil.
Povzbuzení pro ostatní
„Když jsme cenu před dvaceti lety zakládali, jedním z momentů, které jsme přičítali budoucím laureátům, bylo také povzbuzení,“ říká ředitelka Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové Milena Černá.
Hostem pořadu Stalo se dnes na Radiožurnálu byla ředitelka Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové Milena Černá
„Jednak šíření dobré nálady, optimismu, potom také povzbuzení ostatních lidí, aby se podobným způsobem stavěli k životu. Nejen ti, kteří jsou zdravotně postižení, ale i jiní lidé,“ vysvětluje.
Právě Ladislav Dohnal podle ní krásným způsobem tuto podmínku splnil.
„Všichni, kdo ho znají a poslali nám nominace, hovořili o jeho nezměrném optimismu a působení na jeho okolí. Po slavnosti jsem hovořila s různými lidmi a kandidáty ceny, kteří byli přítomni. A všichni vyjadřovali spokojenost a radost z toho, že to dostal právě on,“ dodává Milena Černá.
