Ukrajinské biatlonistky získaly zlato, ale o sportu se nikdo bavit nechtěl
Jsou olympijská vítězství, která přesahují sportovní hranice. Na Hrách v Mexiku 1968 snad celý svět přál výhru gymnastce Věře Čáslavské, tentokrát se fandilo ukrajinské štafetě biatlonistek.
Ta v Soči získala zlato pro národ, který má momentálně úplně jiné než sportovní starosti.
V cíli i na stupních vítězů sestry Vita a Valja Semerenkovy, Julija Džymová i Olena Pidhrušná ohromně slavily, na zimních hrách získaly pro Ukrajinu zlato po dvaceti letech a teprve druhé v historii.
Ale o hodinu později na tiskové konferenci přivítal ukrajinský tým potlesk a Olena Pidhrušná si vzala slovo a požádala přítomné o minutu ticha za oběti událostí na Ukrajině.
Právě Olena Pidhrušná, finišmanka ukrajinské štafety, prožívala závod asi nejemotivněji. Její manžel Alexej je opozičním poslancem a účastnil se kyjevských protivládních demonstrací. Od dění na Ukrajině se ale snažil Olenu izolovat.
„Chtěla bych mu velmi poděkovat, protože se mě snažil maximálně ochránit před vším, co se doma děje. Takže o tom popravdě až tolik nevím. Taky mě strašně podporoval. Před startem mi řekl, že mě miluje a věří mi.“
Výzva moderátora tiskové konference věnovat se jen sportu a závodu byla marná. Každý se ukrajinského kvarteta ptal jen v souvislosti s politickou situací. A stejné otázky dostával i prezident Ukrajinského olympijského výboru Sergej Bubka.
„Věřím, že se situace na Ukrajině mění k lepšímu. Věřím, že jsme udělali krok k míru na Ukrajině a ke sjednocené Ukrajině." Když se ukrajinští poslanci o triumfu ženské štafety dozvěděli, přestali jednat, povstali a začali zpívat hymnu. Svou zásluhu na vítězství má i Sergej Bubka.
„Podělil jsem se s nimi o své zkušenosti a radil jim, jak se s takovými těžkými momenty vyrovnat. Řekl jsem jim, že tohle bude jejich den. Olena mi pak děkovala, že moje slova jí dodala sílu, aby na posledním okruhu nezkolabovala. Jsem na dívky velmi hrdý. Je to pro nás zvláštní den, vysvitlo pro nás slunce."
