Z průmyslových hal do kancelářské místnosti.
Nutí mě to uklízet, hodnotí nový ateliér malíř Jakub Špaňhel

PRAHA — Jeho ateliér nikdy nesloužil jako útulný koutek na meditování, jak sám říká. Ba právě naopak. „Moje prostory byly takové nahrubo nebo trochu brutální,“ popisuje český malíř Jakub Špaňhel. Dosud vždy obýval a tvořil ve velkých průmyslových halách. Nedávno se ale přestěhoval do jemu dosud neznámého prostoru: kancelářské místnosti.

Praha 23. 5. 2018

„Tally Weijl“, hlásá růžová cedulka u vstupních dveří. Jenže ihned poté, co je malíř Jakub Špaňhel otevře, neobjeví se žádný sklad s oblečením, nýbrž místnost lemovaná obrazy a zase jen obrazy. Tu malými, tu naopak velkým plátnem o výšce pět metrů.

Posledních pět let tvořil Špaňhel v pražské Hostivaři. I tam, stejně jako po většinu své umělecké kariéry, se zabydlel ve velké průmyslové hale.

Změnit prostory ateliéru se před nedávnem rozhodl z časových důvodů. Z Hostivaře to do centra, kde mívá schůzky, bylo daleko. A protože bydlí kousek za Prahou, auto by rád vyměnil za vlak. A tak lokalita hned naproti hlavnímu nádraží je pro něj ideální. Místo podle svých slov dlouho „hypnotizoval“.

„Půl roku jsem chodil Opletalovou ulicí a modlil se, aby něco vyšlo. A ono to vyšlo,“ popisuje chvíle hledání nových prostor. „Potřeboval jsem jednu velkou místnost, ta má 4,20 metru na výšku, takže jsem schopen tady udělat obraz třeba 3 x 5 metrů,“ říká Špaňhel a ukazuje na vpravo opřený obraz ženské postavy. „Rád dělám velké formáty,“ upřesňuje.

Pro virtuální prohlídku chytněte a posouvejte kurzorem:

Z předchozích let byl Špaňhel zvyklý chodit třeba z místnosti do místnosti. Například v bývalém Vilímkově nakladatelství, kde sídlil před několika lety, měl k dispozici dokonce 700 metrů čtverečních. Na přechod z průmyslových hal do jedné, konkrétně bývalé kancelářské místnosti si tak musí trochu zvykat.

„Musím tady udržovat věci v pořádku, aby mi nepořádek nepřerostl přes hlavu. A zbytečné vyhazovat. Nutí mě to uklízet a mít věci srovnané. Učím se s tím pracovat,“ popisuje Špaňhel.

Důvody se různí – někdy jsou ryze pragmatické jako výše nájemného anebo odlišná představa majitelů, co s prostory bude dál. A částečně je to i kvůli tvorbě, říká Špaňhel.

„Současně s tím se ta tvorba může změnit. Člověk, když se někde zabydlí a ví, že má své jisté, tak má tendence si lehnout na gauč a nic moc už nedělat,“ popisuje malíř s tím, že vždycky chtěl mít prostory „nahrubo nebo trochu brutální“. „Aby to nebyly útulné koutky na meditování nebo že by tam člověk mohl odpočívat. Vždycky to bylo spíš o tom něco udělat a zmizet,“ dodává Špaňhel.

Svůj pracovní režim proto označuje za rozkouskovaný. „Dokážu se soustředit třeba hodinku dvě. Pak jedu na schůzku, něco zařídit,“ říká. Rád maluje večer nebo v noci. „Všechno se utiší, přestanou mi zvonit telefony. Večer přijedu a pak stačí většinou hodinka dvě, než potřebuju pauzu. Poté na ty věci myslím, ale pokud jde o samotné malování, neumím to od rána do večera,“ dodává.

Všechny díly virtuálních prohlídek:

• Pasta Oner
• Krištof Kintera
• Roman Týc
• Jiří Kovanda
• Josef Bolf
• Julius Reichel
• Ira Svobodová
• Jakub Špaňhel
• Jana Vojnárová
• Joska Skalník
• Vladimír Strejček

Hana Mazancová, Michaela Danelová