Energie na koncertech se vytrácí. Lidé skákali z pódia, teď fotí, říká zpěvák Vypsané fixy, která slaví 25 let
Vypsaná fixa letos slaví čtvrtstoletí. Čtyřčlenná skupina v čele se zpěvákem Michalem Maredou přezdívaným Márdi v těchto dnech nahrává nové album. Na podzim pak odstartuje narozeninové turné, které zakončí největším koncertem ve své historii v pražském Foru Karlín. Márdi v rozhovoru pro iROZHLAS.cz prozrazuje podrobnosti k nové desce a vzpomíná i na tvrdé začátky kapely či zlomovou spolupráci s The Offspring.
Brzy to bude až neuvěřitelných 25 let, co Vypsaná Fixa existuje. Napadlo vás někdy, že skončíte?
Asi ano, v rámci zjitřených emocí. Ale že by tady bylo nějaké zásadní rozhodnutí, které klepe na dveře, to ne.
O Vypsané fixe
Kapela Vypsaná fixa vznikla před 25 lety, v létě roku 1994. Své kořeny má v Pardubicích. Tvoří ji čtyři členové - zpěvák a kytarista Michal Mareda, baskytarista Daniel Oravec, kytarista Milan Kukulský a bubeník Petr Martínek. Výrazným prvkem skupiny jsou básnické, až surrealistické texty, které píše frontman přezdívaný Márdi. Skupina se krátce objevila v českém filmu Václav, spolupracovala také na filmu Čtyři slunce a jejich píseň zazněla i ve filmu Bába z ledu. Jejich debutová deska Lunapark vyšla v roce 1998. A zatím posledním osmým albem je deska Tady to někde je, která byla vydána v roce 2017. Natáčení novinkového CD začalo ve studiu Sono 8. dubna pod taktovkou producentů Dušana Neuwertha a Ondřeje Ježka.
Baví vás to ještě? Na koncertech chtějí mnohdy lidé pořád ty samé písničky.
Na koncertech se je snažíme měnit a hrajeme, co nás napadne. Je to osvěžující, není to rutina, že bychom jezdili pořád s těmi samými písničkami, které jdou stejně za sebou. A baví nás to hodně, protože máme kliku, že to můžeme dělat. Vždycky jsme to chtěli a splnilo se nám to.
Umíte si představit, že byste dělal něco jiného?
Ano, umím.
Co by to bylo?
Myslím, že by mě bavilo být učitelem na prvním stupni nebo ve školce.
Proč zrovna tohle povolání?
Studoval jsem pajdák (pedagogická fakulta), měl jsem češtinu a dějepis pro druhý stupeň nebo střední školu. Později mi došlo, že jsem si měl tenkrát vybrat spíše tohle. Nakonec jsem si ale vybral hudbu, takže třeba v příštím životě. Předtím jsem toho ale dělal spoustu.
Co třeba?
Rozvážel jsem cigarety, pracoval s postiženými dětmi, renovoval koupelny, pracoval jsem také v pekárně. Byl to bizár. Když jsem odešel z vysoké školy, tak jsem se pak roky protloukal, než začala fungovat hudba.
Vy vlastně třeba s kapelou Kašpárek v rohlíku hrajete pro děti. Proč?
V naší kapele máme sedm dětí, začali jsme to v Pardubicích dělat kvůli nim. Chodili do školky, a když tam člověk přišel, tak mu třeba řekli, že přijde chlápek se dvěma ponožkama. Řekli jsme si, že bychom jim udělali nějakou lepší zábavu. Připravili jsme jejich hity v punk-rockových úpravách a jim se to hrozně líbilo, tak jsme to pak i nahráli.
A poznávají vás teď lidé na ulici, třeba v Pardubicích, kde jste začínali?
Občas mě tam někdo pozná, protože je to takové maloměsto. Funguje tam zákon třídy Míru, kde člověk vždy potká nějakého známého. Sem tam se stane, že mě někdo rozklíčuje, ale není to v rámci žádné obří mega slávy, to bych nemohl nikde chodit. Pohybujeme se v uličce mezi alternativou a mainstreamem, to u nás v Česku bohatě stačí, aby člověk mohl chodit, kam chce.
Hodně koncertujete, chybí vám Pardubice? Jak často tam jezdíte?
Nejdříve jsme byli všichni z Pardubic, potom jsme tam zůstali jenom já a bubeník Pítrs. Po koncertech nikde moc nezůstáváme a vracíme se, abychom mohli být doma. Pardubice jsou uprostřed naší země, takže se tam dá odevšad dobře vrátit.
Zlomová spolupráce s The Offspring
Začínali jste v roce 1994. Pamatujete si ještě, jaké byly úplné začátky kapely? Vzpomínáte na ně někdy?
Zrovna nedávno jsme jeli s bubeníkem ze studia domů a přesně o tomhle jsme se bavili. Vybavovali jsme si ty momenty z prvního koncertu, kdy jsme hráli v našem klubu Žlutý pes v Pardubicích. Pamatuju si, že jsem měl půjčený aparát a zelenou šňůru. Člověk ten čas úplně nevnímá, když se pak ale snaží dobrat k nějakým momentům, které se tenkrát staly, tak si pamatuje jen málo a nějaké blbosti, jako že měl zelenou šňůru.
A co třeba první koncert před větším publikem?
První definice naší slávy proběhla tak, že v klubu Žlutý pes stáli lidé až k záchodům. To bylo poprvé. Pak jsme vždy někam jeli, snažili se tam hrát co nejlépe a přišlo třeba pět lidí, pak sedmnáct a pak jich přišlo dvakrát tolik. Takhle to začínalo, postupně jsme se dostali na padesát nebo sto lidí.
Jeden moment si ale pamatuju. Vydali jsme první desku a později nám tehdejší vydavatelská firma řekla, že tady budou hrát The Offspring a my bychom mohli hrát před nimi. Bylo to v roce 2001 v hale na Spartě, kde bylo na koncert prodaných deset nebo dvanáct tisíc lístků.
Stáli jsme za pódiem a najednou jsme slyšeli hrozný dusot, znělo to, jakoby se vyřítilo stádo koní. Vykoukl jsem, viděl tu masu lidí a udělalo se mi strašně špatně. Měl jsem trému. Odehráli jsme první dvě písničky a lidé po nás házeli vše možné. Při třetím nebo čtvrtém songu se to ale zlomilo. A tehdy jsem to vnímal jak docela dobrý úspěch.
Tenhle moment nás hodně nakopl, člověk se dotkl většího levelu, na který v té chvíli neměl a zvládl ho, to bylo fajn. Na další koncert do Rock Café už přišla spousta lidí, takže bylo vyprodáno.
Pak už to začalo být vážnější. Řekl jste si, že byste se mohl hraním začít živit?
Začali jsme pak mít čím dál tím víc koncertů. Jeden rok jsme jich měli asi 160, už jsem to přestával stíhat s prací. Tehdy jsem dělal na prodejně, kde jsem prodával obklady a dlažby. Dohodl jsem se se šéfy, že to tam skončí. Řekli, že se toho stejně moc neprodává, tak to zrušíme.
Poslední práce byla, že jsme se šéfem obchod zrušili, vymlátili vzorky kachliček, zamkli a já šel dělat hudbu. Ještě dva nebo tři roky to ale bylo fakt tvrdý, bylo to takzvaně z ruky do huby a někdy ta ruka byla dost dlouho prázdná. Dobré to začalo být, když jsme vydali desku Fenomén, což bylo v roce 2007. Potom už se nám začalo dařit.
Jak moc divoká byla devadesátá léta, třeba oproti dnešní době?
Bylo to o dost jiné, než je to teď, třeba na koncertech. Chytli jsme dobu, kdy byl hlad po klubové hudbě. Stačilo poslat do klubu demáč a mohli jsme tam jet. Rockový klub byl ve skoro každém městě, třeba v Rumburku. Měli jsme kliku, že v té době se takhle dala navštívit celá republika, teď už jich je méně.
Lidé chodili na koncerty a bavili se o těch kapelách. Ještě tolik nefungoval internet. Jeho nástup nám pak pomohl, protože jsme, myslím, byla jedna z prvních kapel, která měla fungující internetové stránky.
Jak vlastně vznikl název kapely?
Když byla v roce 1989 revoluce, tak jsme s rodinou vyrazili do Rakouska. Mám bráchu a hrozně jsme si chtěli koupit dobrý kazeťák, opatřili jsme si ho a zjistili, že se na něj dá nahrávat. Nahrávali jsme na něj různé skřeky, splachování záchodu a hráli jsme na španělku se dvěma strunami. Nahráli jsme takhle šest písniček, nakreslil jsem obal a napsal na to Vypsaná fixa.
Pak uplynul nějaký čas, seznámil jsem se s bubeníkem Pítrsem, který, když jsem hrál v jiné kapele, začal chodit k nám do zkušebny a chtěli jsme jedno léto udělat nějaký prázdninový projekt. Zeptal se, jak by se to mohlo jmenovat. A já si vzpomněl, že jsme kdysi s bráchou měli Vypsanou fixu, tak jsme to založili.
Nové album? Bude na něm 11 skladeb
Připravujete deváté album, které právě v těchto dnech nahráváte. Kolik už je z alba hotovo?
Máme 11 písniček a teď jsme dodělali základy deváté, takže nám zbývají dvě. Čekají nás ale dodělávky, takže nějaký čas to ještě potrvá, řekněme měsíc. Už jsme tady ve studiu Sono zavření dva týdny, tak už se těšíme, až to skončí.
Musíme tu desku udělat dobře, protože v naší diskografii jsme nikdy neudělali vyloženě blbou desku. Má to nějakou úroveň, určitým způsobem to na sebe navazuje a chtěli bychom tu laťku posunout zase o trochu výš, ale není to úplně nejjednodušší.
Kdy by mělo album vyjít?
Deska vyjde 3. října.
Už máte název?
Ten zatím nevíme, ještě jsme ho nevymysleli, dohadujeme se. Už máme nějaké názvy a hádáme se jako vždycky.
A co obal desky?
Obal má náš kytarista, který říkal, že už má nápad. Když jsem se ho zeptal, tak mi řekl, ať neotravuju. Vždycky to ale dělá hezký, takže my mu důvěřujeme.
Nějaké písničky jste svým fanouškům už na koncertech představili, třeba na dvou dubnových vystoupeních v pražském klubu Café v lese. Jaký byl ohlas?
Bylo vtipné poslouchat, jak je pojmenovávali, protože ještě nevědí, jak se jmenují. Třeba Kedlubna, to pobavilo. Byla výzva zahrát před lidmi 11 nových písniček dvakrát po sobě.
Připravujete i narozeninové koncertní turné, největším bude prosincové vystoupení ve Foru Karlín. Chystáte nějaké překvapení?
Chceme, aby se ten koncert trochu lišil od jiných koncertů. Ještě se musíme poradit, asi tam bude taková důstojnější atmosféra. Nová deska bude dost šedesátková, hodně se tam pracuje s tématem šedesátých let, využívají se takové nástroje a postupy. Pohrajeme si proto trochu s oblečením a vezmeme si obleky.
Když máte volno, poslechnete si nějakou oblíbenou kapelu nebo styl hudby?
Je toho hodně a je to nárazové. Teď se mi líbí jedna písničkářka, která vydává desku, je podobná jako PJ Harvey. Jen si teď nevzpomenu na jméno.
A pouštíte si někdy i doma Vypsanou fixu?
To jsem si teď pouštěl pořád, protože demáč člověk dělá dva nebo tři roky. Aby byla nová deska dobrá, tak začnete sbírat materiál a hledáte témata k textům.
Dělám to tak, že si doma na španělku zahraju základní melodii, a pak si to pouštím pořád dokola, třeba v autě. Pak se to nahraje v malém studiu jako demáč, zase to člověk poslouchá. Uděláte třeba patnáct nebo šestnáct songů, pak se sejdeme s producenty a tři nebo čtyři se vyhodí.
Proto už se teď hrozně těším na to, až to nahrajeme a už to nebudu muset poslouchat. Zaplatíte za to tuhle daň, že už si od toho potřebujete odpočinout. Ale zase už to tady zůstane navždy. Nejvíc se ale pak zase vždy těším, když si to už hotové poprvé pustím.
A co třeba starší alba, posloucháte je doma?
Ano, někdy si je pustím. Překvapilo mě to předposlední, že jsem si ho pak pouštěl. Bylo fakt dobré, bavilo mě, takže doufám, že tohle nové bude také takové. Už se ale těším, až ho doděláme.
Neumím si to sice úplně představit, ale chápu.
Zkuste být sama doma, pouštět si jeden song pořád dokola a dělat kolem toho spoustu věcí.
Dříve se více skákalo z pódia, dneska se fotí
Lidé na vašich koncertech rádi pogují. Baví vás koukat na ten rozlícený dav poskakující pod pódiem? Co se vám honí hlavou?
Že to je dobré, že hrajeme dobře, že si berou naši energii a dávají nám tu svoji. Štve mě, že se to teď na koncertech trochu vytrácí. Dřív bylo normální, že lidé skákali z pódia. V devadesátých letech to byla taková svoboda. Dneska se tam fotí. Lidé přijdou na koncert, stojí tam, pak přijde hit, na něj se trochu zapohupují, natočí to na mobil a jdou domů. To se mi nelíbí. Ale na našich koncertech se to snažíme udržet.
Skočil jste vy sám někdy mezi diváky?
Ano, jasně.
I na svém vlastním koncertě?
Jasně. Když člověk sleduje lidi, jak skočí, tak to vypadá, že už nevylezou. Zatím ale vždy vylezli. Někdy tam dochází k šíleným držkopádům. Lidé si ale vždycky navzájem pomůžou. Jednou když jsme hráli, tak jedna holka po skoku z pódia ztratila medailonek po babičce. Napsala nám to na facebook a přidala i fotku. Sdíleli jsme to a jiná holka jí tam napsala, že ho našla. A vrátila jí ho. To bylo hrozně hezké, to jsem ocenil.
