Vinohradská 12 na Letní filmové škole. ‚Opravdová krize filmu teprve přijde,‘ říká programový ředitel Jílek

V jakém stavu je v tuto chvíli, rok a půl po začátku pandemie covidu, filmová scéna a celkově i filmový průmysl, po měsících protiepidemických opatření, kdy kina byla zavřená, a tím pádem se odkládaly všechny premiéry v Česku i ve světě? Teď v létě jsme v situaci, kdy je přetlak filmů v kinech. Je to z vašeho pohledu dobře?
Těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně, je to prostě tak, jak to je. Je to reakce na to, co se stalo, což bylo bezprecedentní. Nikdo z nás to nečekal, nikdo z nás nevěděl, že něco takové se vůbec může stát. A samozřejmě covidová pandemie se propsala do všech složek společnost i, do kultury zvláště. Ta totiž během pandemie velmi strádala a my jsme toho byli svědky ve dvou hlavních aktivitách Asociace českých filmových klubů – jednak u Letní filmové školy jakožto festivalu, jednak i z pohledu filmové distribuce. Stav je takový, že kina v posledním roce a půl velmi dlouho stála, byla otevřena loni v létě na krátký časový horizont, který trval do konce září nebo poloviny října, potom byla zavřená prakticky až do června. Producenti se poté, co minula první vlna pandemie, zase začali snažit natáčet filmy a produkovat nové věci. Distributoři se samozřejmě snažili svoji činnost provozovat dále, takže pokračovali v nákupech na velkých světových festivalech, které se konaly ve virtuální podobě, třeba on-line Berlinale atd. Obsah tedy existuje, ale nebylo jak ho do těch kin dostat.

Tím pádem jsme svědky toho, že je v kinech opravdu spousta obsahu.
Z logiky věci jsme svědky přetlaku. To znamená, že v červnu to bylo v kinopremiérách ještě pomalé našlapování, ale teď v červenci a srpnu je daleko větší množství premiér, než je obvyklé. Predikce je taková, že nadstav obsahu pro kina bude trvat celý podzim, možná až do Vánoc. Teď je velká popandemická vlna, která bude trvat do září do října, potom začne vánoční vlna a tak dále.

Z pohledu diváka je to jistě dobrá zpráva, protože najednou je v kinech hodně filmů, na které se můžeme podívat. Ale jaký to má dopad z hlediska samotného filmu a životnosti těch filmů? Netříští se pozornost diváků? Nemají ty filmy v konečném efektu nevýhodu v menší pozornosti, než by za jiných okolností měly?
Určitě ano. Diváci se nevrátili. V těch číslech a statistikách to vidíme. Když máme týdenní statistiky, dostáváme je jako distributoři od pana Pecky z Unie filmových distributorů. Celková čísla nejsou tak vysoká, jako byla před pandemií. Samozřejmě jsou tam různé faktory: strach diváků z návštěvy kina, stále některé restrikce atd. Zjednodušeně řečeno, diváků je zatím méně, než je ten obvyklý průměr i v letních měsících, ale filmů je více vzhledem k té vlně a k tomu, co jsem říkal. Výsledkem je, že většina filmů prohučí, prošumí těmi kiny a nedostanou se na tu základní návštěvnost, která by byla rentabilní. V tuto chvíli fungují jen opravdu top blockbustery, ten „crème de la crème“ diváckého zájmu, to znamená ty filmy pro tu nejširší masovou diváckou komunitu. Bude asi fungovat Sebevražedný oddíl, fungovaly dobře Matky Vojtěcha Moravce, to znamená česká domácí komedie. A funguje Prvok, Šampon, Tečka a Karel. Ale ani ty středně velké věci – jako příklad dávám film Annette Leose Caraxe. Ten koupilo Aerofilms a je to film, který – nechci mluvit za ně, ale myslím si, že mohl mít třeba 30 000 diváků v kinech, ale ten film spadl po prvních 14 dnech z těch top 20 žebříčků a bude mít daleko méně diváků, než si myslím, že by udělal, kdyby bylo normální léto. Byl to zahajovací film festivalu v Cannes, je to Leos Carax, je tam Adam Driver, Marion Cotillard. Je to opravdu takový ten topový artový film, navíc Aerofilms vlastní kina, můžou ho hrát ve svých domovských kinech, jako je Světozor, Bio OKO, brněnské kino Scala, Central v Hradci Králové. I přesto ten film prostě nejde rozhodně tak, jak by to bylo běžné v minulých letech.

A je to specificky český trend, nebo se podobná situace odehrává i v zahraničí? Předpokládám, že se to asi v mnohém bude shodovat.
V mnohém se to shoduje. Samozřejmě je tam rozdíl v té míře opatření, kdy byla uvolněna, v tom, jaký je obsah v té dané zemi. Protože jsou země, které jsou hodně divácky závislé na domácím obsahu, jako je třeba Francie atd., ale ten trend je plus minus podobný. Ale zároveň velké markety, které se buď konají fyzicky už teď třeba Cannes, nebo v únoru Berlín virtuálně, vypadaly plus minus podobně z hlediska nákupů a sales agentů, kteří nabízejí obsah atd., tam to vypadalo podobně jako v minulých letech. Bylo to takové trošku zvláštní, covid a pandemie byla zakázaná slova a sales agenti se snažili prodávat filmy podobně jako dříve. Ale samozřejmě distributoři už jsou daleko více vybíraví. Když jsem se bavil třeba se zástupci z Match Factory, německých sales agentů, nebo ze Charades, to jsou Francouzi, tak ti říkali, že těch nákupů je méně a že distributoři si opravdu vybírají věci, u nichž existuje nějaká alespoň základní míru jistota něčeho, čeho se můžete chytit. Takovou srdcovku nebo naopak něco, do čeho se zamilujete jako distributor. Takže distributoři už jsou daleko více opatrní při výběru nového obsahu.

Je asi hrozně těžké jakkoliv generalizovat, navíc ještě zjevně nejsme u konce pandemické krize, ale dá se říct, jak vážná je situace, kterou popisujete z pohledu filmového průmyslu? A následně tedy i z pohledu kinematografie?
Myslím si, že v tuto chvíli se to ještě říct úplně nedá, protože byl nějaký šok, zastavení všeho, pak víme, co se dělo. Teď se ta kola roztáčejí zpátky. Ale to, jaký to bude mít pandemie reálný dopad na distribuci, na filmové festivaly, tak to si myslím, že to budeme řešit a vědět v letech 2022, a především 2023. Myslím si, že to bude velká jízda v kulturní sféře, takové padni komu padni. Půjde o přežití z hlediska budgetu, peněz, grantů, státní podpory, komerční podpory. To je můj názor a moje predikce na otázku budoucnost distribuce a festivalů, protože to jsou oblasti, ve kterých se pohybuji. Rok 2022 a 2023 budou podle mne nejen pro naši distribuci, která je maličká, ale i pro Filmovku rozhodující, jestli vůbec a jak ty kulturní akce přežijí. Protože teď je to ještě pořád takové stádium šoku, kdy se z toho vzpamatováváme a dojíždí ještě nějaké staré finanční věci atd. Opravdová krize, myslím, přijde v letech 2022 a 2023.

Vy už jste nakousl finanční stránku věci. Zmínil jste i některé filmy, které putovaly do distribuce. Dá se říct, jestli si v tuto chvíli ty filmy vůbec na sebe dokážou vydělat? Je vlastně vůbec chytrá strategie uvádět je do kin? Mluvili jsme o tom s Kristinou Roháčkovou, filmovou recenzentkou iRozhlasu, která zhruba před půl rokem mluvila o tom, jak se řada premiér posouvala, protože aktéři filmového průmyslu věděli, že se to nemůže vyplatit, že se jim jejich investice nevrátí. V jaké fázi teď jsme?
Ty věci se posouvaly samozřejmě vzhledem k prostému faktu, že je prostě do těch kin dát nešlo. A potom záleží na každém distributorovi, co má už v kapse, jaký má line-up, co má už nakoupeno, kolik titulů a v jaké fázi ty tituly má podepsané. A když jsou distributoři třeba menší a mají těch titulů více, tak už to do těch kin prostě dát musí, protože ve smlouvách s těmi sales agenty jsou vázané holdbacky a další věci. Takže pak třeba nastane situace, kdy už je nutné to dát do kin i za cenu, že teď se nechodí na nic jiného než na filmy, o kterých jsem mluvil. My sami jsme malý distributor a jsme velmi vybíraví. A i vzhledem k tomu, že je pořád naší hlavní pracovní náplní Letní filmová škola, děláme na Filmovce celý rok, tak dáváme do kin jen pět až sedm filmů ročně, z toho část tvoří české nebo slovenské dokumenty. A i tak byly filmy, které jsme tady loni prezentovali jako novinky v té festivalové premiéře, naše filmy v rámci „AČFK uvádí“, jako byla třeba Gogo, francouzský dokument Pascala Plissona – a za ten rok jsme nebyli schopni je vůbec dát těch kin. Takže letos hrajeme Gogo znovu a znovu to prezentujeme jako předpremiéru, a snad ji dáme na začátku září konečně do kin. Ale zase je to tím, že v té naší pomyslné kapse máme maximálně pět filmů. Takže tím, jak jsme malí, se v současné situaci, můžeme schoulit a mít mimikry malého distributora. Možná to přežijeme paradoxně lépe než střední nebo větší distributoři. My jsme za ten rok od jedné LFŠ k druhé dali do kin loni na podzim jen Corpus Christi Jana Komasy. Ale tam nakonec to okno trvalo bohužel jen 14 dní. I tak ty výsledky toho filmu byly dobré. Potom byl docela populární na VOD platformách a podobně, ale žádný další film jsme do kin nedokázali dostat, protože když se pak v červnu otevřela, byly už filmové kluby nebo ta artová kina zavřené, a bývají často zavřené i za normálního režimu. Hlavně už jsme hodně zahlceni prací na Filmovce, takže jsme dostali do kin jen Corpus Christi a jen na těch 14 dní a všechny ty premiéry jsme si nechali až na letošní podzim.

Zmiňujete VOD platformy a mluvil jste také o tom, jak se zásadně proměnilo naše chování za covidové pandemie. To se právě týká i toho, jak konzumujeme mediální obsah, nejen třeba audio, ale právě i videofilmy. V situaci, v níž teď ten filmový průmysl je, jakou a jak zásadní roli hrají ty platformy, které poskytují video „on demand“, filmy na vyžádání? Může ty ztráty z kinodistribuce ta distribuce skrz platformy nahradit?
Záleží samozřejmě na typu filmu a velikosti filmu a na typu a velikosti té platformy. Ty velké globální streamovací platformy, které máme každý v obýváku, jako Netflix atd., ty se staly fenoménem. Myslím si, že ten radikálně zvýšený divácký zájem o ně přetrvá i po pandemii. Jak to ovlivní celoroční návštěvnost kin v Česku, na to si musíme počkat, protože letos je navíc nekompletní rok. Ale myslím si, že čísla, která budou ukazovat to, jak to reálně dopadlo nebo jaký je reálný vývoj, budou z roku 2022 a 2023. Druhou věcí jsou pak VOD portály, které fungují v české lokalizaci a se kterými my jako distributor spolupracujeme, což jsou třeba Doc Alliance nebo DAFilms pro dokumentární obsah, nebo Aerovod, který využíváme primárně pro hraný obsah. Například naše filmy, o kterých jsem tady mluvil, jsme tam dali už před kinopremiérou v rámci tzv. prémiového VOD uvedení, to je uvedení s určitým časovým úsekem, třeba 14 dnů, kdy je nastavena i trošku vyšší cena. Je to vlastně takové předpremiérové uvedení, které se v něčem blíží uvedení na festivalu.

A jaké máte zkušenosti? Zvykli se na to diváci?
Diváci si na to zvykli. Aerovod taky zaznamenal velký vzestup a funguje, ale pokud se bavíme o půjčovném nebo o financích, tak tržby z kinodistribuce to určitě nenahradí. Ekonomicky je to věc, která zalepí díru. Když vezmu jako příklad Corpus Christi, tak ten udělal za pouhých 14 dní v kinech 4000 diváků. Kdyby byl normálně v distribuci, tak by mohl udělat třeba i 15 000 diváků. To, co nám udělal během druhé vlny pandemie na tržbách na VOD, je prostě řádově jinde, než co by pro nás ten film udělal v kinech.

A jakou vy toho máte analýzu? Čeho je to důsledek, že to video on demand v českém prostoru dosáhlo nějakého svého zenitu a diváci už dále prostě chodit nebudou, nebo je to třeba naopak v rozpuku a je možné, že se to časem změní a mohlo by to naopak být pro distribuci výhodné?
Záleží na mnoha faktorech. Samozřejmě na tom, jak jsou nastavena procenta, jak jsou lidi zvyklí na ta VOD chodit, jak jsou zvyklí chodit do kin, ale i přesto. Když si vezmu konkrétně Aerovod, který zaznamenal vzestup a kde ty filmy fungují, tak ta počty diváků na ty artové filmy pořád nejsou takové, jako ta čísla toho artového filmu, kdyby ti lidé přišli do kin po celé České republice. I ty naše malé filmy, které udělají jednotky tisíc diváků, třeba 3000 diváků, se pořád hrají ve 100 kinech, mají 200 nebo 150 projekcí. Je otázka, jak se bude vyvíjet divácký zájem o VOD platformy, jak se budou vyvíjet částky za VOD zhlédnutí nebo download a procentuální odvody distributorům. My jsme ty filmy na VOD dali, protože jsme je už nechtěli mít pořád schované. Chtěli jsme, aby je aspoň někdo viděl. Chtěli jsme mít nějakou tu distribuční aktivitu, protože kdybychom nedělali nic, tak bychom šli psychologicky dolů, z hlediska managementu a všeho. Takže ty filmy jsme tam dali v rámci velmi detailní a důkladné komunikace s Aerovodem a snažili jsme se to z hlediska PR a kampaně cílit zhruba na těch 14 dní, kdy se otevřelo takzvané Premium VOD okno, na Corpus Christi a tak dále. Opravdu jsme s nimi o těch věcech hodně jednali a řešili jsme to ve spolupráci s Aerovodem, věnovali jsme tomu hodně práce a hodně úsilí, ale nastavení tržeb, odvodů a výnosů i ten divácký zájem jsou takové, že kinodistribuce je pro naše filmy pořád zásadní a nezastupitelná.

Dá se z toho, co vyvozujete, říct, že artové filmy touto situací jednoznačně trpí?
Myslím si, že ano. A je otázka, jak se to změní. Protože v tuto chvíli trpí i větší a střední filmy, o malých projektech, dokumentech a artových filmech nemluvě. Uvidíme, jaký bude vývoj v nejbližších měsících, jak to bude vypadat během podzimu. Ale malé artové filmy, ty naše filmy, udělají zhruba takováto čísla: třeba když je 150 projekcí filmu, ten film udělá celkem 3000 diváků, tak to znamená, že to je průměr 20 diváků na projekci. A to jsou právě ty malé, třeba i komunitní projekce ve filmových klubech, kde lidé na malých městech, kteří vedou ten filmový klub, k tomu něco udělají, nějaký úvod, nějakou nadstavbu. My sbíráme takto ten celkový počet diváků po malých kinech, po velkém počtu projekcí. A to když není a nebude, tak ta čísla nenasbíráme.

Streamovací platformy, respektive pokračující technologie mění způsob, jak se díváme na filmy, tak když se podíváme na samotný vliv streamovacích platforem – nejen na to, jak konzumujeme filmy, ale i na to, jaký mají obsah – projevuje se to tam? Mění se samotná kinematografie pod vlivem toho, že se jinak distribuuje?
Mění se to, je to nějaký vývoj. A je otázka, zda budou lidi vyhledávat obsah na velkém plátně tak moc jako dříve. Lidí, kteří si chtějí vychutnat film na velkém plátně a opravdu jdou za kinozážitkem, za domácím prostředím toho filmu, což by stále mělo být to velké plátno. Je možné, že jich bude čím dál méně a že pandemie to posílí. Ale může tu být naopak opačný vývoj, že lidem začne chybět kino, že po určité době, co konzumujeme Netflix na televizi a ještě je tam nejen ta televize formátově, ale je tam i takové to perpetuum mobile Netflixu, jak to skončí, hned tam běží další díl nebo podobný doporučený film, tím pádem máme tendenci vidět několik různorodých věcí za sebou. Takže se to vymyká kinozážitku nejen velikostí pomyslného plátna, ale i podivnou kontinuitu, kterou nám třeba Netflix nabízí. Je možné, že naopak lidem začne chybět plátno a začnou se, až to pomine doopravdy a přežijí se ty krizové roky, do kin vracet. O to se snažíme tady na Letní filmové škole – ukazovat filmy na velkém plátně, a je to i tady čím dále méně, ale alespoň pár jich v programu pořád máme: letos jsme měli asi pět pětatřicítek, tak ukazovat třeba i 35 milimetrovou projekci atd. Lidé, co jsou na festivalu, milují kino, a takoví ho, doufám, neopustí.

Když se podíváte na filmovou tvorbu jako takovou, promlouvá způsob šíření do toho, jaké ty filmy samy o sobě jsou? Jak jsou vyprávěné, jaké metody se v nich používají? Nebo toho se to šíření nedotýká?
Myslím si, že úplně ne. Že to, jaká je vizuální kompozice toho filmu, záleží na mnoha faktorech, na osobnosti režiséra, jeho stylu, na produkčních záležitostech atd. Většina těch filmů je pořád produkována primárně pro kina, ale potom se třeba dostanou na Netflix a streamovací platformy až ex post. Jsou filmy jako třeba Už tady nejsem, který hrajeme tady v rámci sekce Terra Festivalis: Mexiko, který byl točen jako standardní film. Byl to navíc projekt, který byl vyvíjen asi osm let v různých scenáristických laboratořích, postprodukčních laboratořích atd. A byl koncipován jako klasický hraný film pro kina, objel i některé festivaly. A potom proběhla akvizice od Netflixu. To znamená, že ten film nebyl točen primárně pro Netflix, ale pro kina. Takže je celá řada různých případů. Samozřejmě jsou i věci, které jsou točeny primárně pro Netflix, ale když se bavíme o hraných filmech, kinofilmech, tak si myslím, že tu estetiku to zásadním způsobem neovlivní. Tam bude záležet na režisérské vizi, na stylu, na řadě věcí.