Václav Klaus zastával coby prezident vyhraněné, s postupem času stále více skeptické postoje k Evropské unii, které v lecčem nesouzněly dokonce ani s postoji vlád vedených Občanskou demokratickou stranou, kterou na začátku 90. let založil a vedl. A často zněl jako hlas ruské zahraniční politiky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Pavel jako šance pro českou zahraniční politiku

Jiří Paroubek coby premiér dokonce hrozil tím, že vláda neschválí Klausovi některé zahraniční cesty. A premiér Mirek Topolánek, který vystřídal Klause v čele Občanské demokratické strany, se s Klausem dostal do konfliktu kvůli jeho proruským postojům v rusko-gruzínském konfliktu. Topolánkova vláda se také s Klausem dostala do střetu, když dlouho odmítal ratifikovat Lisabonskou smlouvu.

Miloš Zeman už zcela nepokrytě praktikoval vlastní zahraniční politiku. V prvních letech po svém zvolení do funkce prezidenta využíval toho, že sociální demokracie, v níž měl silný hlas, mu takříkajíc šla na ruku, protože ani premiér Bohuslav Sobotka, který neměl se Zemanem dobré vztahy v domácí politice, nechtěl konflikty s prezidentem vyostřovat v té zahraniční.

A to, ani když Zeman v rozporu s vládním postojem otevřeně zpochybňoval západní sankce proti Rusku po ruské anexi Krymu v roce 2014.

Prospěšné novum

Andrej Babiš, který vedl dvě vlády právě jen zásluhou Zemana, pak Zemanovi už nechal v zahraniční politice zcela volnou ruku. Zeman tak až do ruské invaze na Ukrajině v minulém roce opakovaně vyjadřoval proruské postoje a přicházel se zahraničně-politickými iniciativami, pro které neměl předchozí posvěcení vlády.

Konec i třeba jen rudimentární jednoty české zahraniční politiky pak přišel, když se do ostrého střetu s prezidentem dostal Senát, ovládaný protibabišovskou opozicí, jehož předseda Miloš Vystrčil navštívil v rozporu se Zemanovou pro-čínskou politikou Tchaj-wan.

Zeman nakonec přestal zvát Vystrčila na schůzky nejvyšších ústavních činitelů, jejichž cílem měla být koordinace zahraniční politiky. Později z těchto schůzek vyloučil i ministra zahraniční ve vládě Petra Fialy Jana Lipavského jenom proto, že ho nepovažoval za rovnocenného partnera.

Petr Pavel hned po svém zvolení v podobě schůzky s ostatními třemi nejvyššími ústavními činiteli naznačil, že s praxí, v níž Hrad dělá vlastní zahraniční politiku, hodlá skončit. Výhodou je, že v obecné rovině zastává v zahraniční a bezpečnostní politice podobné hodnoty jako současný vládní tábor.

A také, že, jak vyplývá z jeho dosavadních vyjádření, uznává, že podle Ústavy za zahraniční politiku odpovídá vláda, a prezident má být spíše jen tváří této zahraniční politiky, než zdrojem nějaké vlastní.

Česká republika tak má po dlouhé době šanci mluvit na mezinárodní scéně jedním hlasem. To by mohlo výrazně vylepšit její obraz zejména u západních spojenců, kteří si v minulosti nemohli být vždy jisti tím, co je vlastně oficiálním postojem naší země.

Nemluvě o tom, že Zeman v důsledku svého špatného zdravotního stavu v posledních letech téměř abdikoval na reprezentování země v zahraničí. Prezident, který bude tuto roli vykonávat aktivně, ale přitom v souladu se zahraničně-politickou linií vlády, bude po mnoha letech příjemné, a pro zemi prospěšné novum.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít