Vánoční projev pro případ, že budu zvolen prezidentem
Poprvé jsem zaznamenal existenci instituce prezidenta asi jako čtyřletý. Utkvěla mi odpověď mého táty na dotaz, jestli by chtěl také dělat prezidenta – prý by to neuměl. To mě dost vrtalo hlavou, co je na tom tak těžkého?
Jednalo se tehdy o soudruha Gustáva doktora Husáka, muže, kterého jsem pak v následujících letech většinou zaznamenal jen dvakrát ročně, na 1. máje a při novoročním projevu, tedy kromě toho, že nám ve škole visel na zdi. Přesto mně to už nevypadlo z hlavy, jak je to vlastně s tím prezidentováním?
Po letech si říkám, že jsme možná měli pravdu oba, táta i já. Prezident je možná něco jako zenový mistr, koná i tím, že nekoná. Nebo prostě stačí čas od času – pouhou silou slova – regulovat dravou řeku společenského vývoje. Ale musí se vědět, co říct.
Nezměnilo se to možná ani poté, co už nechodíme do májových průvodů, prezidenta si volíme, a místo novoročních projevů posloucháme projevy povánoční. A protože se sám živím mluvením, říkal jsem si, že zkusím, co bych řekl, kdybych se jednou probudil a zjistil, že jsem prezidentem. Co třeba něco takového:
Milí spoluobčané. Naše země nevzkvétá. Ne že by byla ve všech ohledech v úpadku, ale řada věcí se nedaří tak, jak by mohla, což je dost škoda. A do toho máme ten covid. Někteří z vás jste ztratili příbuzné nebo práci a pocit jistoty. Anebo přinejmenším postrádáte společnost jiných lidí, a vůbec některé příjemné části života, což je také důležité.
Rád bych vás ubezpečil, že to na Hradě víme a myslíme na vás. Společně se musíme vyrovnat s takovou zvláštní věcí. Jak víme i z tragičtějších období našeho národa, dost záleží na tom, kdo stojí v čele. Nejen proto, že to nějak řídí, lépe nebo hůře, ale i v tom, že ti, kdo jsou nahoře, mohou podle okolností vyvolat v lidech dole to horší nebo naopak to lepší v nich. Ochotu pracovat, podílet se, trochu se i obětovat.
A tohle vyvolávání lepšího těm nahoře někdy moc nejde. Přesto platí, že ať je v čele kdokoli, a dělá cokoli, je důležité, aby si ostatní lidé nepřestali myslet, že jsou zbavení vlastního dílu odpovědnosti – za sebe i za ostatní. Je to stejné jako při povodni nebo požáru.
Měl bych na konci roku také pár prezidentských přání. Samozřejmě co nejdříve žít bez covidu i bez pětistupňového Psa. Přál bych si, aby se v internetových i jiných debatách přestala používat některá slova, třeba blbeček, eurohujer, neomarxista, neoliberál a Soros.
Šťastná shledání po letech odloučení ale i smutek nad prázdnými židlemi. Tak vypadaly Vánoce v roce 1945
Číst článek
Doporučil bych lidem, aby co nejvíc mluvili s ostatními, chodili na vycházky a poslouchali rozhlas, pokud možno hlavně tuto stanici. Dále, aby si kupovali jednou měsíčně nejméně jednu knihu a předplatili alespoň jedny noviny, prospějí tím sobě i celé společnosti.
Rovněž vyslovuji přání, aby o vánočních svátcích nasněžilo, aby pak nikdo neuklouzl a aby silničáři nebyli sněhem zaskočeni. Pro sebe bych si přál, aby dopravní podnik prodloužil tramvajovou trať do místa mého bydliště.
Vážení spoluobčané, zvláště ti z vás, kdo jste mě náhodou nevolili, rád bych vás ubezpečil, že toto byl nejen můj první prezidentský projev, ale i poslední, po tomto nepřijde už žádný další.
Přeji vám příjemné svátky a také úspěšný příští rok. A vůbec všechna další léta.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Chcete hlasy? Sežeňte si voliče, zavelelo hnutí STAN
Kateřina Perknerová
Vondráčkův zahraničně-politický frak
Petr Fischer
Skončí válka na Ukrajině ještě letos? A jaké jsou limity jejich plánů?
Libor Dvořák
Premiér Havlíček? Jen předvolební ekvilibristika Babiše
Jiří Leschtina