Jeho příznivci vnikli do bagdádské vládní čtvrti a střetli se tam s bezpečnostními složkami státu. Sadr pak své příznivce vyzval, aby se nedopouštěli násilí, protože nikdo nesmí prolévat iráckou krev.

Tak zhruba zní souhrn hlavních informací z počátku týdne. Jsou pravdivé, ale ne úplné. Celá věc se odehrává na pozadí irácké politické krize, kterou dlouhodobě způsobuje napětí mezi šíity, sunnity a Kurdy a neexistence dobrých pravidel nebo jejich nedodržování.  

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Irák se nestabilitou posouvá ke stabilitě, možná

Bezprostřednějším důvodem je nemožnost sestavit vládu. Tu chtěl sestavit právě Muktada Sadr, kdysi šíitský radikál, dnes populistický charismatický vůdce, který se dokázal domluvit s některými zástupci sunnitů i Kurdů, ale ne jinými šíitskými proudy. Ty využily nedokonalosti ústavy a od podzimu blokují sestavení vlády.

Současně Sadrovi příznivci kempují v blízkosti parlamentu a dávají najevo, že jsou připraveni na pokyn svého vůdce konfrontovat své soupeře z jiných šíitských organizací. Sadrovo rozhořčení ze střetu v bagdádské Zelené zóně tedy není tak docela uvěřitelné.

Ostatně Sadr je sám dřívější vůdce ozbrojeného hnutí, a ví, že své lidi rozmístil nejen na úřadech, ale také vyzbrojil. A proti komu vlastně bojovali jeho lidé? Irácké bezpečnostní složky se skládají z nejrůznějších částí, ovšem z velké části se jedná o ozbrojené přívržence jiných šíitských proudů, které byly začleněny do oficiálních iráckých složek, ale ponechávají si nadále loajalitu k partikulárním vůdcům.

K paradoxům současné situace patří, že se v Bagdádu střetli nikoli sunnité se šíity, ale převážně šíitští ozbrojenci s jinými šíity. Jedni na straně Muktady Sadra a druzí proti němu. Sám Sadr si udělal po roce 2003 jméno jako mladý vůdce jednotek, které bojovaly proti americké armádě pod hlavičkou odporu proti okupaci.

Americká invaze, svržení režimu Saddáma Husajna a nastolení demokratického mechanismu paradoxně posílilo dosud potlačovaný hlas šíitské většiny, tedy i lidí, jako je Sadr, a také umožnilo Íránu značně posílit vliv v sousedním Iráku.

Jménem národa

Jenže o necelá dvě desetiletí je situace zase jiná. Sadr za nebezpečí pro iráckou nezávislost považuje nejen Američany, ale i Íránce, a otevřeně se staví proti systematickým snahám Teheránu udělat z Iráku íránský protektorát – mimo jiné i prostřednictvím spřátelených politiků a jejich ozbrojených složek.

Právě tyto síly znemožňují Sadrovu hnutí ujmout se vlády a blokují i další jeho snahy, jenže Sadr je příliš vlivný a má už příliš mnoho lidí na důležitých místech, aby se ho proíránští politici mohli zcela zbavit.

Teď naopak převzal iniciativu on a vzpouru v bagdádské vládní čtvrti, od které se on sám distancuje, někteří analytici přirovnávají k obdobě 6. ledna v USA, tedy pokusu převzít moc za pomoci vlastních příznivců.

Sám Sadr prohlásil, že na protest proti poměrům hodlá odejít z politiky. Tomu ale málokdo věří. Spíše se zdá, že couvnul, aby mohl lépe skočit. Jenže nikdo neví kam, ale zřejmě míří k tomu, aby se stal v nějakém smyslu číslem jedna v irácké politice, jménem iráckého národa nebo jménem iráckého „politického šíismu“. Irák totiž nadále touží po stabilitě i po respektu, i od sousedů.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít