Preferenčně nejsilnější kandidující strany chtějí Evropu blíže k občanům, pořádné vnější hranice, méně byrokracie, výhody plynoucí z volného trhu, žádné euro, co nejvíce rozhodování na národní úrovni – především do rozdělování unijních dotací by nám nikdo neměl mluvit, ani ti, kdo tam peníze posílají…

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Šabata: Před evropskými volbami se nemluví o tom hlavním – jak unii zachránit

Taky se Evropská unie musí reformovat – na škále od rozpuštění po zajištění důstojného místa pro Česko u stolu, kde se rozhoduje.

I pozorný čtenář volebních programů – a některé mají mnoho stran! – se ale až na drobnosti nedozví nic nového a důležitého. A nutně si uvědomí dvojí nedostatečnost stranických nabídek: nikde není popsáno, jak se kýžených výsledků dosáhne, a především – všichni berou Evropskou unii jako samozřejmost, jako „cosi“ v Bruselu, na úkor čeho se dají posilovat národní zájmy. A to je dvojí omyl a dvojí nebezpečné uvažování.

Hájit národní zájmy v exkluzivním evropském klubu je zcela na místě. Je tam takových zájmů 28 (co nevidět bez toho britského už jen 27), u stolu sedí velké země i ty malé a metodou prosazování jednotlivých cílů nemůže být boj všech se všemi.

Existenčně důležitý prostor

S kým by mělo Česko spolupracovat? Kdo jsou jeho přirození spojenci? To se v programech nedozvíme – s jednou výjimkou: SPD Tomia Okamury vidí jako alternativu k EU spolupráci V4. Ale protože se jinde o spojencích nemluví, všude to vypadá na onu zajetou spolupráci Visegrádu.

A to je těžký omyl: Česko společným postupem v orbánovsko-kaczynského V4 své zájmy ohrožuje, nikoli posiluje. Skrz prsty na V4 hledí nejen evropské těžké váhy Německo a Francie, ale i Itálie (kvůli nesolidárnímu přístupu k migraci) a třeba i Rakousko, které by mohlo být přirozeným spojencem střední evropské váhy.

Jenže když o možném užším vztahu promluvil před časem premiér Andrej Babiš, kancléř Sebastian Kurz to odmítl, protože nechce vést svoji zemi k nevýznamné skupince na periferii EU, ale k evropskému jádru.

Druhá slepota je ještě horší: jako by bylo nezvratnou dějinnou zákonitostí, že EU tu bude už na věčné časy zajišťovat (spolu s NATO) bezpečnost, mír, svobodu a záviděníhodnou životní úroveň pro celý kontinent.

Převzato z Plusu

Už dlouho přitom nebyl evropský klub v tak hluboké nejistotě, jako je dnes: ohrožují ho rostoucí agresivní nacionalistické strany v řadě zemí, oslabení euroatlantické vazby, brexit, globální hrozby, nedostatek vody a migrace, možné obchodní války, nízký výkon tradičního německo-francouzského motoru a rozhodně i Rusko s hybridní válkou, kterou sice nevyhlásilo, ale proti Evropě ji vede.

To jsou reálná nebezpečí pro Evropskou unii a pro její malé členy na periferii dvojnásob. „Evropa žije ve světě s vlky,“ napsal americký geopolitik George Friedman v knize Ohrožená Evropa. A dodal: „Někteří už jsou tam.“

Třeba program ANO rizika částečně popisuje, ale ani ten, ani žádný jiný neodpovídá na to podstatné: jak tu Evropskou unii – náš existenčně důležitý životní prostor – ubráníme a posílíme. Hlavní kandidující strany svorně říkají, že pro nás unie není – řečeno obrazně – strom, o který se společně staráme, ale ze kterého si narveme co nejvíc. Rychle a bezohledně.

Země, v níž je hlavním tématem voleb do Evropského parlamentu dvojí kvalita potravin, není šťastná. Jen nezodpovědná – se všemi neblahými důsledky pro vlastní občany.

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít