Jak dopadla inventura vládních slibů? ‚Kabinet předává veřejné finance s obrovskou koulí na noze‘

S kolegy z ekonomické redakce jste v inventuře vládních slibů zkoumali pět hlavních oblastí, kterými se zabýval Radiožurnál minulý týden. Která témata to jsou a proč právě tato?
Podívali jsme se hlavně na ta velká čísla, tzn. kolik peněz přichází do státního rozpočtu a kolik stát vydává na různé projekty. Vycházeli jsme z programového prohlášení vlády, které vzniklo v roce 2018, a rozebrali jsme si základní body: z těch ekonomických to byl příslib vyrovnaných rozpočtů, změn zákonů o příjmových daní, zavedení, respektive nastartování důchodové reformy, posílení investic a pak například také digitalizace, to znamená lepší přístup občanů, respektive lepší snadnější komunikace občanů se státem a úřady.

Lze na státním rozpočtu popsat, jak vládě hospodaření v průběhu let šlo a jak se vyvíjelo? Jak si kabinet vedl?
Samozřejmě při hodnocení se nemůžeme vyhnout tomu, že tato vláda se musela vypořádat s obdobím koronavirové pandemie, to znamená, že u rozpočtů v letech 2018 a 2019 všechno fungovalo tak nějak normálně, ekonomika rostla. I navzdory tomu, že roce 2019, kdy ekonomika šlapala dobře, rozpočet skončil více než dvacetimiliardovým schodkem.

Takže ten slib vyrovnanosti v tu chvíli se nedařilo plnit?
Nepodařilo se to v roce 2019 a to, co přišlo po tom roce, už s vyrovnanosti nemělo společného vůbec nic, protože loni jsme skončili hospodaření téměř ve čtyřsetmiliardovém schodku. Letos to bude ještě větší deficit, v příštím roce opět něco pod 400 miliard, takže to jsou řádově úplně jiná čísla než v předchozích letech.

Jak důležitou roli, sledujeme-li bilanci příjmů a výdajů státní kasy, hraje opatření, které současná vláda slibovala a pak ho také splnila, a to zrušení superhrubé mzdy? Co přesně to přineslo?
Výrazný růst čistých příjmů bohatší části obyvatel. Dokud existovala superhrubá mzda, byla daň zhruba 20 % z hrubé mzdy. Najednou klesla na 15 %. To znamená, že čistá mzda poměrně výrazně vzrostla. Například u třicetitisícové mzdy, což je částka okolo mediánu, taková ta nejběžnější hrubá mzda, činila daň zhruba 6000 korun před slevou, po té změně je to čtyři a půl tisíce. Pak se k tomu samozřejmě započítávají další slevy. Vzrostla sleva na poplatníka, takže člověk, který má 30 tisíc hrubého, si polepšil zhruba o 1 800 korun. Slib zrušení superhrubé mzdy v tom programovém prohlášení sice byl, ale zároveň následovalo, že vláda zavede sazbu 19, nikoliv 15 %. A mezi 19 a 15 % je obrovský rozdíl právě pro rozpočet. Teď tady budu házet desítky miliard a mohu si to dovolit, protože je nemám, tak to bylo zhruba 50 miliard korun. Na letošek se dopad tohoto razantního snížení odhaduje zhruba na 70 miliard v rozpočtu. Kdyby to bylo o ten procentní bod, tak je to, dejme tomu, 15 miliard.

Takže ve státním rozpočtu nakonec chybějí desítky miliard korun?
Přesně tak.

Před výší deficitu rozpočtu v době, kdy se o tomto všem jednalo, i později, varovala předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová. Říkala, že státní rozpočet se propadá dokonce do nezvladatelných dluhů. Jak vážné dopady ten trend může vůbec do budoucna mít?
Já si pomohu takovým příkladem z mikrosvěta. Mám tady nějakou fiktivní rodinu. Živitel rodiny bude mít autonehodu, rozbije auto a ještě třeba šest měsíců bude v pracovní neschopnosti. To je takový ekvivalent pandemie. Když to hodně zjednoduším. Najednou ta rodina bude potřebovat nové auto a bude řešit, jak zajistit výpadek příjmů. A co další rok? Já si na plánuju, že se konečně ožením se svojí partnerkou. Uspořádám velkolepou svatbu, další rok bychom si mohli naplánovat dítě. To sice bude znamenat další výpadek příjmů, ale já věřím tomu, že moje firma si skvěle povede a bude mi neustále zvyšovat plat. Takto to teď, trošku zjednodušeně, vypadá. V minulém roce jsme zaznamenali velký růst výdajů, propad příjmů. Letos stále velké výdaje, příjmy už se trochu spravují, ale když se podívám na návrh rozpočtu na příští rok, který v minulém týdnu ještě vláda přepracovala, budou ty výdaje ještě vyšší než v letošním roce. A zároveň vláda říká, že tento rozpočet pro rok 2022 už nebude obsahovat žádné kompenzace pro podnikatele, žádné náhrady způsobené covidem. To znamená, ty výdaje i bez covidu dále rostou, dále zůstávají na té extrémní výši. Zároveň my v příštím roce na tom nebudeme špatně ani z pohledu příjmů, navzdory tomu, že klesla příjmová daň, respektive daň z příjmu fyzických osob. Plánované příjmy jsou vyšší než v roce 2019, kdy se naší ekonomice ještě docela dobře dařilo.

Co ale teď s tím? Navrhuje odcházející a dosluhující vláda nějaká řešení, díky nimž se ta situace dá zvládnout?
Tuto otázku bude muset nová vláda, ať to bude kdokoliv, řešit velice rychle. A mimochodem, odcházející vláda jí v tom nenechává žádnou nápovědu, žádné naznačení cesty, kudy se ubírat, protože každý rok ministerstvo financí předkládá tzv. konvergenční program, v němž by měl být také nějaký středně dlouhodobý výhled hospodaření státu. Když se podíváme do toho letošního, tak tam je napsáno, že konkrétní naplnění fiskální restrikce v letech střednědobého výhledu bude záležet na programu vlády, která vzejde z voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021. Ale deficit, rozdíl mezi příjmy a výdaji, je natolik velký, že to řešení prostě bude bolet.

Je tady národní rozpočtová rada, poradní orgán, který má dohlížet na to, jak stát hospodaří. Eva Zamrazilová před tím, co se tady děje, dlouhodobě varuje. V minulém týdnu zveřejnila na svém webu kalkulačku, kde si může každý nasimulovat, jak by se musely měnit daně, aby se hospodaření státu dostalo do nějakých normálních čísel. Takže já jsem si to zkusil, vůbec jsem ty daňové poplatníky nešetřil. Zvýšil jsem daň z příjmu firem, zvýšil jsem základní sazbu DPH, takže bychom si za většinu věcí připlatili, vrátil jsem nám daň z příjmu na původních 20 %. Bral jsem téměř všude, kde se dalo a stejně jsem si pomohl jen zhruba o nějakých 100 miliard korun.

Takže to znamená, že ať přijde, kdo přijde, bude muset zvyšovat daně?
Já se obávám, že ano. Druhou cestou je razantní osekání výdajů. A to nebude tak jednoduché, protože ty výdaje, které rostly, třeba důchody, platy učitelů… Žádná vláda neřekne: „V minulých letech se to přehnalo, takže teď pár let budeme navyšovat důchody striktně podle valorizačního vzorce.“ Ta vláda to nemůže udělat. Důchody musí prostě růst. A stejně tak nemůžete říct učitelům: „Vy jste si za ty tři, čtyři roky o polepšili deset, o patnáct tisíc, ale teď jsme zjistili, že na to nemáme. Tak teď pět let nedostanete nic.“ Bude to ohromně těžké a myslím si, že jiná cesta než poměrně citelný růst některých daní nás nemůže čekat.

Národní rozpočtová rada v té souvislosti také připomíná nutnost reformy důchodového systému, na což jsi právě narazil. Mimochodem je to další věc, kterou si kabinet ANO a ČSSD vytkl jako jednu z priorit. Jak to se slibem důchodové reformy dopadlo?
Vznikla komise pro spravedlivé důchody. V ní byly desítky odborníků z různých sfér lidské činnosti.

Vedla ji rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová a tato komise pracovala pod ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou. A je to taková zajímavost. Když si člověk otevře úvodní web té komise, tak tam na stránce je portrét obou dam. Zatímco Jana Maláčová chce garantovat důstojné a spravedlivé důchody a nechce zapomínat na současné generace důchodců, jinými slovy chce přilepšit i těm současným. Tak paní Nerudová tam uvádí, že musíme hledat dodatečné příjmy k zajištění udržitelnosti důchodového systému.

A už z tohoto nesouladu člověk cítí, že to nemohlo dopadnout jinak, než to dopadlo. Vzniklo tady něco, co paní ministryně označovala jako důchodovou reformu, ale reforma ve smyslu toho, jak zajistit důchody v příštích desítkách let, to nebyla.

Ta reforma se zaměřila na to, jak odstranit největší nespravedlnosti v systému, jak pomoci lidem, kteří třeba neodpracovali dostatečně dlouhou dobu, šli do důchodu brzy nebo měli prostě nízký příjem. Těm by se mělo zajistit přilepšení současného důchodu, ale vůbec se neřeší otázka, kde na ty důchody vzít do budoucna.

A to byl důvod, proč se nakonec na podobě daňové reformy nedokázala shodnout samotná vládní koalice?
Jeden z těch důvodů byl také to, že reforma vyšla ven poměrně pozdě, oni to představili někdy před koncem loňského roku, takže vůbec nebyl čas to v koalici mezi jednotlivými ministry prodiskutovat. A pak samozřejmě paní ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) tam spočítala nějakou nejextrémnější variantu, kolik by celá ta důchodová reforma stála. Tuto její argumentaci převzal pan premiér za hnutí ANO Andrej Babiš, tím pádem bylo hotovo. Některé části té reformy pak paní ministryně samozřejmě předložila do Sněmovny, ale to opět nejsou žádná dlouhodobá řešení. To je například tzv. výchovné, odchod do penze pro těžce pracující – takové kosmetické drobné úpravy, které neřeší vůbec nic.

V případě těchto dílčích opatření, jako je právě výchovné nebo dodatečné zvyšování penzí v roce 2022 – vysvětlil kabinet, kde na to navýšení vezme peníze? Dá se vůbec takové opatření provést bez celkové reformy penzijního systému?
Například u snížení daní z příjmu byl předpoklad, že lidé budou mít více peněz, takže začnou více utrácet. Když se podíváme, jak se vybírá daň z přidané hodnoty, to je jednoznačný důkaz toho, jestli utrácíme více nebo méně, tak tam oproti loňsku žádný výrazný nárůst není. Když se podíváme na to, jak rostou úspory lidí, vidíme tam stále výrazně vyšší tempo růstu než dříve. Ti, kteří ty peníze dostali, je často nepotřebovali, nemají je za co utratit nebo je utratit nechtějí, tak si je šetří. U dílčích úprav verzí důchodové reformy jsem od vlády neslyšel, kde na to vezme. Koneckonců i předsedkyně komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudová tuto nerovnováhu kritizuje.

Tato vláda ovšem nebyla jediná, která s tím slibem zavedení penzijní reformy nedošla až do konce, respektive do jejího uskutečnění. O potřebnosti reformy důchodového systému se mluví posledních 20 let. Jaké důsledky další odklad té reformy může mít pro český stát, pro jeho fungování, ale následně i pro české občany?
Klidně můžeme říct, že se o tom mluví 25 let. My jsme měli v předchozích dekádách nebo čtvrtstoletí poměrně velké štěstí, že výchozí situace v polovině 90. let byla taková, že do důchodu ženy odcházely v rozmezí 53 až 57 let, muži v 60. Ten věk se postupně navyšoval, což poměrně dobře pomáhalo, aby ten systém pořád ještě fungoval. Na trh práce navíc přicházely v průběhu 90. a nultých let silné ročníky narozené v 70. letech, což znamená, že pracující do systému pořád odváděli dost peněz, aby ty penzisty uživili. Jenomže tato příznivá souhra okolností nám v příštích letech pomalu skončí. Navíc teď máme slabou generaci narozenou někdy od poloviny 90. let do roku 2005, která přichází na trh práce. Do důchodu odchází více lidí, ta nerovnováha se začne zvětšovat a peníze začnou chybět. Jen pro letošek se v naplánovaném rozpočtu počítá s tím, že na důchodech se vyplatí o 30 miliard více, než se vybere na pojistném na důchodové pojištění. To ještě není žádná extrémně problémová částka. Tyto deficity stát měl i dříve. Ovšem nerovnováha se bude čím dále tím více zvětšovat. No a pak máme samozřejmě dvě možnosti. Buď řekneme lidem, kteří jsou v důchodu: „Omlouváme se, nezvládli jsme to. Dostanete méně.“ To se ale samozřejmě, nebo alespoň doufám, nestane. Anebo je tu druhá možnost – i když potenciální třetí možností bude penzijní reforma. Ale já zůstanu u těch dvou. Druhá možnost je, že na ty důchody budeme muset někde vzít. To znamená opět zvýšení daní, zvýšení odvodů na sociální pojištění, které už teď jsou u nás hodně vysoké. Případně nějaké posouvání hranice pro věk odchodu do důchodu.

Pro konkurenceschopnou ekonomiku, která by zásobovala státní kasu také daňovými příjmy, je zapotřebí mít funkční infrastrukturu, shodují se experti. Toho se týká i další vládní slib, a to zrychlení strategických staveb, výstavby dálnic, silnic, železnic. Co se v tomto ohledu vládě povedlo, či nepovedlo udělat?
Od letoška platí zákon o liniových stavbách, od něhož si vláda slibuje hlavně zrychlení přípravy těchto velkých staveb. Podle vlády má nový zákon zrychlit výstavbu hlavně tím, že se stavět bude moct začít hned poté, co se získá stavební povolení. To znamená, že se nebude muset čekat na konec různých soudních sporů ohledně výkupu pozemků. Příprava staveb, všechna ta územní rozhodnutí, stavební řízení, EIA, všechno by to mělo být rychlejší, protože samotná stavba, když už se někde kopne do země, tak termíny se většinou plus minus pár měsíců podaří dodržet. Ale než se do té země kopne, trvá to 10, 12, 13, 15, někdy klidně i 20 let. Další věc je samotné plánování toho, kde se bude stavět. My máme obrovskou rozestavěnost, celé republice se staví kousky dálnic. Tady se staví dálnice na Chomutov, z jižních Čech k rakouským hranicím, D11, D35.

Jak to mimochodem dopadlo se sliby intenzivní výstavby dálnic? Kolik kilometrů se jich postavilo proti vytyčenému slibu, kdy vláda tvrdila, že do roku 2021 otevře 110 km nových dálnic?
Ten slib se prakticky podaří splnit. Bude to opravdu do konce roku, protože na otevření ještě čeká úsek z Hradce Králové k Jaroměři a D35, taková ta paralelní dálnice s D1, první úsek od Hradce dále. Na druhou stranu musím říct, že v roce 2018 se to, co se otevře do roku 2021, odhadovalo poměrně jednoduše. Protože už tam buď přímo probíhaly práce, anebo byly těsně před zahájením, už tam bylo všechno vyřešeno. Takže ano, tento slib v tom počtu kilometrů se podaří plus minus nějaký ten kilometr opravdu dodržet.

Podobný slib dávala vláda i s výstavbou vysokorychlostních železnic. Jak to dopadlo tam?
Tam si troufám říct, že jsme se neposunuli vůbec nikam. Pořád se diskutuje o tom, kudy jednotlivé trasy povedou. Je to podobný případ jako u těch silnic. Tady se na jedné straně republiky mluví o vysokorychlostní železnici Brno–Přerov–Ostrava, na druhé straně republiky Praha–Ústí nad Labem–Drážďany – a třeba konkrétně u této trasy do Německa se řeší, kterou cestou to povede, jakým způsobem projde železnice Ústím. Samozřejmě že obce na trase z toho často nemají žádnou radost, protože vysokorychlostní železnice není něco, kde by vám ten vlak zastavoval pomalu na každé mezi, ale opravdu tam bude zastávka Praha, pak bude Ústí nad Labem, pokud tedy vůbec, pak budou Drážďany. Ty obce v tom nevidí žádný přínos pro sebe, a tak vlastně nemají moc důvodů, aby tuto trasu podporovaly, protože železnice jim z obce neodvede žádnou dopravu jako třeba obchvat nebo dálnice.

Zmapovali jsme pár dílčích částí celé té velké inventury, kterou jste se zabývali. Kdybys jako ekonomický novinář měl dát do nějakého kontextu, jak na tom vláda s plněním slibů v ekonomické oblasti vlastně je, v jakém stavu ekonomiku svým nástupcům zanechává? A dá se připojit i srovnání s předchozími kabinety, je to výrazně odlišná situace, než v jaké jsme byli před čtyřmi, před osmi lety?
Před čtyřmi lety jsme na tom byli výborně, protože ekonomika rostla, v roce 2016 a 2017 nejvyšším tempem za poslední dekádu. Stát ještě nebyl zatížený všemi těmi mandatorními výdaji do takové míry jako dnes, takže se tam pořád mohlo sázet na expanzi. Navíc to vláda předávala víceméně sama sobě. V roce 2013 na tom ekonomika nebyla nijak úžasně. Na druhou stranu úspory, které provedla Nečasova vláda v letech 2010 až 2013, na jednu stranu přidusily tu ekonomiku, na stranu druhou z toho ta následující vláda mohla dlouhé roky těžit, příjmy fungovaly poměrně slušně, ekonomika začínala růst. Takže teď jsme v situaci, kdy vláda předává veřejné finance s obrovskou koulí na noze a bude hodně těžké se té koule zbavit.