Halík o Benediktu XVI.: nevýrazný papež, ale velký katolický myslitel

Jak hluboký smutek podle vás ovládl katolický svět po smrti Benedikta XVI.?
Já myslím, že v případě osobnosti veřejného života se smutek zmocňuje lidí tehdy, jestliže odchází někdo uprostřed své práce a nám je líto, že vlastně nedokončil to, co ještě mohl udělat. V případě papeže Benedikta je tomu trochu jinak. On vlastně své veliké dílo dokončil, odchází ve vysokém věku, v pokoji. Takže to, co se spíš zmocňuje věřících, je pocit vděčnosti za jeho vykonané dílo. 

Desítky tisíc lidí už se přišly s bývalým papežem rozloučit. Už je čas, takto několik dní po jeho smrti, naplno bilancovat jeho život?
Myslím, že ano, protože de facto on ten aktivní život ukončil v době své rezignace. Takže jistě je čas přehlédnout tento dlouhý život.

Pojďme tedy od konce. Jaký byl jeho život poté, co se rozhodl abdikovat? Tedy poslední dekáda Benedikta XVI. - jaká byla?
On žil v naprosté izolaci v takovém malém klášteře, v malém domečku uprostřed vatikánských zahrad. V tichu mu byl nablízku jeho dlouholetý sekretář Georg Gänswein a řeholní sestry, které se staraly o domácnost. Takže jeho čas byl skutečně naplněn modlitbou, rozjímáním, četbou, odpočinkem.

On slíbil, že už se po konci svého papežství nebude příliš vyjadřovat veřejně. Dodržel tento slib?
V podstatě je to tak. Jednou se objevil nějaký text, který byl vykládán jako určitý kritický postoj vůči některým rozhodnutím papeže Františka. Ale zdá se, že ten text nebyl zcela autenticky jeho, že se na něm podepsalo jeho okolí. Takže on sám se veřejně prakticky neobjevoval. Objevil se při několika obřadech a také ho několikrát navštívil papež František a rozhodně je spojovala veliká vzájemná úcta.

Před zhruba 10 lety se tedy rozhodl odstoupit z úřadu, abdikovat. Byla na to církev připravena? A proč to rozhodnutí vlastně učinil?
Bylo to veliké překvapení pro spoustu lidí. Také to někteří kritizovali. Říkali, že papež má vytrvat až do posledního dechu. To jsme viděli u papeže Jana Pavla II., kdy si myslím, že to mělo svůj smysl, že zůstává v papežském úřadě také v době, kdy už byla patrná i jeho slabost, jeho stáří.

To bylo dobře, že papež Jan Pavel II. vytrval do té poslední chvíle a ukázal i tu slabost stáří a důstojnost stáří. A často o tom také mluvil, že cítí solidaritu se všemi starými lidmi a že v našem světě jaksi staří lidé nejsou ve velké vážnosti.

Naproti tomu u papeže Benedikta, myslím, naprostá většina lidí velice ocenila jeho krok, že si velice pokorně a sebekritický uvědomil, že prostě nestačí na úkoly, které na něho čekají. Církev se v té době se ocitla ve velmi kritické situaci. Především to byly věci týkající se zneužívání v církvi, sexuálního, psychologického. A ty se otevřely a papež najednou cítil, že už nemá dost síly, aby ty věci řešil. 

To byly věci, které jsou z velké části staršího data. Už v době Jana Pavla II. se o tom začalo mluvit. A on tomu prostě nevěřil. Ze své zkušenosti biskupa, který pracoval v komunistickém totalitním státě v Polsku, věděl, že jak nacisté, tak komunisté často mluvili o případech zneužívání, homosexuality atd. mezi klérem, aby diskreditovali církev. A z velké části to byly vymyšlené věci, aby prostě diskreditovali zvláště ty osobnosti, které se stavěly proti totalitním režimem.

Ale on tomu nevěřil asi ani Benedikt XVI.? Podle vyšetřovací zprávy pochybil v případech sexuálního zneužívání...
Tam to bylo trošku jinak. Jan Pavel II. tomu skutečně nevěřil, odkládal to. Papež Benedikt se k tomu postavil přece jenom trochu jinak. Například v případě zakladatele jednoho významného proudu v církvi, který byl skutečným člověkem dvojí tváře. Papež Benedikt to okamžitě otevřel a toho člověka prostě suspendoval a také vyhlásil prostě nulovou toleranci. 

Samozřejmě nebyl v tom úplně důsledný. Především asi netušil, že se to týká tak velkého počtu případů. Takže on skutečně otevřel to, že církev se tím musí vážně zabývat. Udělal některá rozhodnutí. Ale ukázalo se, že ten problém je větší, než se všichni domnívali, včetně něho. A že to asi vyžaduje ještě přísnější a razantnější přístup, na který on prostě už neměl.

A nevěděl náhodou o tom, že se takové věci dějí už v době, kdy ještě papežem nebyl? To znamená v době, kdy asi 25 let byl ve vedení Dikasteria pro nauku víry, totiž úřadu, který asi můžeme dnes považovat za jakéhosi nástupce inkvizice.
Ten úřad měl především na starosti dodržovat kontinuitu církevního učení. Po reformním druhém vatikánském koncilu se objevily takové dva proudy. Ti, kteří se domnívají, že i ty reformy druhého vatikánského koncilu vlastně nejsou příliš radikální a že je třeba zdůraznit, že i přes reformy je tady jedna kontinuita.

Potom byli druzí, kteří ukazovali, že přece jenom ty reformy musí jít hlouběji, že není možné zůstat jenom u dokumentů druhého vatikánského koncilu, ale jaksi v duchu toho koncilu jít i za ty dokumenty a ještě radikalizovat tu reformu.

Tak tady byl papež Benedikt, respektive ještě více v době, kdy stál v čele toho dikasteria pro nauku víry, zastáncem té kontinuity. Ale představa "pancéřového kardinála" atd. ta je svým způsobem mediální fikcí.

On přesto platil ale za velkého konzervativce. Vy sám jste řekl, že pokračoval v jakési kontinuitě a asi hájil i určitá dogmata v církvi, která se neměnila po staletí?

Samozřejmě, že to slovo dogma je teologicky trošku něco jiného, než když se to používá jako nálepka na nějakou rigiditu. Tam to znamená prostě nějaký pevně formulovaný článek víry.  

Narážel jsem třeba na otázky celibátu a tak.
Ano, tak to jsou věci spíše disciplinární než naukové. Když se říká velký konzervativec, co to znamená? On rozhodně byl konzervativní, ale v tom smyslu jaksi inteligentního konzervativismu, který si nemůžeme plést s nějakými fundamentalismem, fanatismem, nějakým primitivním reakcionářstvím. Tak, jak je to v politické sféře, tak je to vlastně i v té sféře církevní. 

Svět potřebuje také lidi, kterým to srdce bije spíš doprava i ty, kterým spíš na tu stranu levou. I politický svět vždycky potřebuje nějakou rozumnou levicovou stranu, která hájí otázky solidarity, sociální odpovědnosti a potřebuje zároveň i nějakou tu liberální, která zdůrazňuje zase tu druhou vyvažující hodnotu, hodnotu svobody.

A ve státě vždycky musí být tyto dva proudy nějakým způsobem vyvážené a musí spolu komunikovat. Pak jsou samozřejmě na obou křídlech také lidé radikální a extrémní. A analogicky je to v církvi také tak. Někteří, kteří by chtěli prostě převracet okamžitě všechno a na druhé straně ti, kteří jsou skutečně takovými reakcionáři.

Takže papež Benedikt představoval ten inteligentní konzervativismus, který si myslím, i v církvi i v dnešní společnosti má své legitimní místo, ale samozřejmě musí být také kompenzován nějakým jiným postojem. Takže tady třeba vidím toho papeže Františka, člověka, který svým způsobem kompenzuje, doplňuje, koriguje takový ten konzervativní proud tím přístupem více otevřeným.

Vy jste Benedikta XVI. znal. Jaký byl v soukromí?
Byl to především nesmírně jemný, noblesní člověk, typický introvert. On to byl typický univerzitní profesor, který vlastně byl asi trošku z té své práce vyrušen tím, že se stal biskupem, arcibiskupem v Řezně. Potom mu byl svěřen ten úřad strážce kontinuity nauky.

A pak se stal papežem. Z toho byl asi upřímně nešťastný a psal o tom, že v tom momentě, když na ně padla ta volba, že předtím je prosil, aby ho nevolili, že on opravdu není manažer a že když jaksi nastala ta volba, tak že měl takový pocit, že leží pod gilotinou, že nad ním sjíždí prostě ta sekyra, že jde na popravu.

Takže rozhodně to nebylo něco, kde by prostě jen usiloval o nějakou kariéru a měl z toho radost. Vy jste se ptal na tu osobní rovinu - ano, toto všichni lidé, kteří ho osobně znali, viděli tu jeho vnitřní noblesu, jemného, tichého člověka.

Já jsem se s ním poprvé setkal v roce 1990, čili bezprostředně po pádu komunismu u nás, když jsem připravoval na státním sekretariátu Vatikánu první návštěvu Jana Pavla II. do naší země. Takže tam jsem měsíc vlastně každý den hovořil s Janem Pavlem druhým a připravoval se celý scénář, projevy papeže atd.

V té souvislosti jsem poprosil o setkání kardinála Ratzingera (občanské jméno papeže Benedikta, pozn. red). Já jsem mu předtím psal dopis jménem České křesťanské akademie, kde jsme ho pozvali na přednášku do Prahy. Akademie po pádu komunismu vlastně organizovala takovou sérii přednášek významných světových teologů.

A on mi říkal: Já nosím ten váš dopis jako kočka koťata z úřadu domů, z domova do úřadu. Pořád hledám v kalendáři nějakou chvíli. Víte, já jsem byl tak blízko, byl jsem v Řezně taková léta, ale nikdy jsem v té Praze nebyl.

Já jsem mu řekl žertem takovou slovní hříčku, pane kardinále, to není hřích, ale je to ostuda. On se zasmál a říkal, to máte pravdu. A pak skutečně přijel a já jsem měl možnost ho doprovázet Prahou.

Prošli jsme Hradčany a Strahovský klášter a byli jsme i v našem Kostele Nejsvětějšího Salvátorské a v Klementinu v knihovně. On byl naprosto okouzlen Prahou a měl jsem možnost s ním hodně dlouho, ty dva dny té návštěvy, hovořit. Pak měl tu přednášku, kterou jsem moderoval.

A potom vždycky, když jsem přijel do Říma, tak jsem ho často potkával na ulici. On chodil zásadně pěšky přes tu část Vatikánu, ze svého bytu do své kanceláře. A vždycky, když mě potkal na ulici, tak si okamžitě vzpomněl a říkal, jak je v Praze, jak to vypadá s fakultou atd.

Měl ohromnou paměť, takže spousta lidí i teď po té rezignaci, kteří ho navštívili v tom malém kláštěříku, říkala, vždycky se ptal na tebe, co děláš. Nechává tě pozdravovat a ptá se na řadu lidí v Čechách. Pamatoval si jména. A měl velice hezký vztah zejména k české kultuře a české hudbě.

Zpátky do současnosti. Koná se pohřeb emeritního papeže Benedikta XVI., je to velká událost. Mají takové akce pevně stanovený scénář?
Ano. Struktura té slavnosti je vlastně stejná jako u každého církevního pohřbu. Je tam mše, při které se čtou biblické texty, kde je kázání, kde jsou modlitby za zemřelého, pak je to žehnání rakve, pak rakev odjíždí. Takže tato struktura tam bude zachována.

Rozdíl od obyčejného pohřbu je samozřejmě v tom, že se bude konat na Svatopetrském náměstí, že tam bude přítomno ohromné množství kardinálů, stovky biskupů. A samozřejmě desetitisíce věřících. Takže oproti tomu, jak jsem teď četl ten poslední scénář, tak se vlastně nebude příliš lišit tou strukturou od pohřbu papežů, kteří zemřeli před ním v úřadě.

Samozřejmě novinka je to, že ten obřad zemřelého papeže celebruje stávající papež. To je dáno tím, že nikdy v dějinách jaksi nebyl v úřadě papež, když jeden papež zemřel.

Ani před těmi asi 600 lety, ve středověku?
Ne, ten zemřel víceméně v izolaci.

... protože to je zatím poslední známý případ abdikace. Poté, až po těch 600 letech se to stalo u Benedikta XVI.
To je samozřejmě úplně jiná doba.

Jak si podle vás papeže Benedikta XVI. bude pamatovat církev na jedné straně a na té druhé ostatní lidé? A bude to vůbec rozdílné? Překryjí možná to papežství ty problematické věci, o kterých jsme se tady bavili, ať už ta otázka sexuálního zneužívání, možná i některé negativní názory právě z katolického světa - Martin C. Putna ve Studiu N například kritizoval bývalého papeže za to, že jako teolog vlastně nechal vyzmizíkovat všechny ostatní teology v katolickém světě, že to byl manipulátor, že to byl velký inkvizitor. Anebo se bude vyzdvihovat jeho vlastně tradicionalistický přístup v mnohém?
Když se podíváme na veřejnost, tak tam pravděpodobně v té dlouhodobé historické paměti tento pontifikát nebude příliš výrazný. Před ním byla velice výrazná osobnost papeže Jana Pavla II., který byl víc než čtvrt století v čele církve a který asi víc než kterýkoliv papež kdy v dějinách zasáhl i do světového politického dění. Z atmosféry jeho první návštěvy v Polsku vlastně vznikla Solidarita, která v podstatě rozlomila mocenský monopol komunistické strany a byl to začátek krachu světového komunismu.

Takže tento pontifikát Jana Pavla II. asi trošku zastíní pontifikát papeže Benedikta, který v jistém slova smyslu prostě tak klidně pokračoval v této linii. Tito oba dva papežové jsou takovým důstojným završením jedné dlouhé etapy moderního křesťanství.

Ale já si myslím, že s papežem Františkem, a to bude další velmi výrazná osobnost v dějinách církve, která pravděpodobně zastíní trošku svého předchůdce, začíná nová epocha v dějinách křesťanství a ta reforma, kterou nyní provádí papež František je nesmírně radikální.

Takže Benedikt vlastně byl takovým mezidobím mezi dvěma významnými papežskými figurami. V tomto smyslu v pohledu té širší veřejnosti tedy asi nebude vnímán jako nějaká převratná významná postava. Ale uvnitř církve, takže mezi teology, mezi historiky, mezi filozofy vždycky bude v té paměti jako jeden z nejvýznamnějších katolických myslitelů 20. století.

V podcastu byly dále využity zvuky z Crux Stationalis - Jacob Stein YouTube, NBC News, Binar Code 2222 YouTube, České televize a z klavírního cyklu Leoše Janáčka - V mlhách v provedení Paula Crossleyho.