Návrat Tuniska k autoritářství? Spíš cesta k prezidentskému modelu, usuzuje zpravodaj Radiožurnálu

 Co se v Tunisku od neděle událo?
Co se děje ve skutečnosti, je velký otazník. Z toho, co vidíme, byly v neděli v hlavním městě a v několika dalších městech relativně velké demonstrace proti tomu, jak vláda nezvládá aktuální koronavirovou a ekonomickou krizi. Demonstranti napadali úřady nebo kanceláře největší strany v tuniském parlamentu, islamistické Nahdy. Na konci toho dne, po těchto demonstracích, prezident Kaís Saíd pozastavil činnost parlamentu na dobu jednoho měsíce, odvolal předsedu vlády a označil to za ústavní krok, na který má právo. Načež demonstrující začali oslavovat v ulicích hlavního města.

Přidali se další, a některé strany ze zavřeného parlamentu označily tento prezidentův krok za puč. A teď jsou dohady o tom, jestli je to, co prezident udělal, podle ústavy, nebo nikoli, ale zatím je v ulicích relativní klid, i když den po prezidentově zákroku v ulicích ještě stále docházelo k šarvátkám mezi stoupenci prezidenta Saída a jeho odpůrci.

Ale nebyly to žádné velké protesty, žádné velké násilí, žádné velké demonstrace, od té doby je klid. Dokonce i islamistická strana Nahda, která označila krok Saída za puč, od té doby zklidnila tón a vyzývá své stoupence, aby nevycházeli do ulic. Takže teď se spíš vyčkává. Jsou tu diskuse, lidé nevědí, co bude. Zatím je v ulicích Tunisu klid.

Čím prezident Kaís Saíd odůvodnil odvolání premiéra a pozastavení činnosti parlamentu? Proč se pro tento krok rozhodl?
Jako důvody uvedl naprostou neakceschopnost vlády řešit současnou krizi. A on jakožto ústavní právník – Kaís Saíd byl profesorem ústavního práva, takže se teď při vysvětlování svých kroků cítí hodně na koni. Tvrdí, že sáhl po článku 80 ústavy, který říká, že v případě ohrožení bezpečnosti a nezávislosti země může prezident pozastavit činnost parlamentu a rozpustit vládu. Takže toto udělal a za ohrožení bezpečnosti země považoval současnou velice špatnou epidemickou situaci v Tunisku, která pochopitelně má také obrovské ekonomické dopady na Tunisany samotné. Takže toto bylo odůvodnění jeho kroků

Zástupce nejsilnější strany Nahda původně mluvili o puči. Teď svoji rétoriku trošku zmírňují. Ale jak jsou vůbec rozložené politické síly v současném Tunisku? Kde se v tom politickém spektru pohybuje právě Nahda?
Nahda je od revoluce v roce 2011 nejsilnější stranou v parlamentu, ale její podpora postupně klesá. Volební výsledky jsou stále nižší a nižší. Ještě stále je nejsilnější parlamentní stranou, což je dáno tím, že další strany jsou rozdrobené a v parlamentu se neustále přeskupují, odlupují části stran apod., takže je to taková dost nestabilní situace. Ale řekněme, že Nahda je nejstabilnější v tomto moři nestability, proti ní většinou stojí nějaká strana, která je spíš nacionalistická. Čili jsou tu dva tábory. Na jedné straně tito konzervativní islamisté typu Muslimského bratrstva alespoň ideologicky a na druhé straně ti, co jsou proti nim, to znamená republikáni typu lidí, kteří vidí budoucnost Tuniska spíše v takovém tom úplně sekulárním směru. A pak jsou tam ještě další menší strany, levicové, takže složení tuniského parlamentu je poměrně pestré. Nahda má ale relativně stabilní podporu mezi konzervativními Tunisany na venkově, v tuniském vnitrozemí, ale ta podpora klesá i právě z tohoto celkem zaručeného tábora. Za těch deset let, co je Nahda víceméně pořád nějakým způsobem u moci, nedokázala Tunisko posunout někam dále, vymanit zemi z vleklé ekonomické krize, a to lidé vidí.

Nahda ale zároveň nemá premiéra. Prezidentem odvolaný premiér není ze strany Nahda.
Nebyl ze strany Nahda, protože po posledních volbách v roce 2019 se nepodařilo sestavit parlamentním stranám vládu, která by měla podporu v parlamentu. Nakonec tedy premiéra Mešíšího de facto vybral sám prezident Kaís Saíd. Měl to být premiér nestranický, vláda měla být víceméně úřednická, i když v parlamentu si podporu získala, ale ministři a složení vlády bylo apolitické. Nakonec, jak se ukázalo, tak prezident právě premiéra Mešíšího sám odvolal, i když to byl původně jeho člověk, takže tam došlo k nějakým neshodám mezi nimi. Vláda závisela na podpoře Nahdy, ta ale neměla svého premiéra.

V souvislosti s tím posledním vývojem také zaznívají přirovnání k Egyptu, kde se v roce 2013 dostal vojenským převratem k moci generál Abdal Fattáh Sísí. Dají se tyto dvě situace opravdu srovnávat?
Ano i ne. Dají, ale velice opatrně, protože jejich situace není úplně analogická. Něco mají společné, islamistická strana Nahda je ideologicky blízká Muslimskému bratrstvu, na druhou stranu obě ta uskupení šla úplně jinou cestou. Muslimské bratrstvo mělo své ozbrojené křídlo, dralo se k moci všemi silami – řekl bych, že nemělo vůbec realistický pohled na tu situaci. Nahda se naopak transformovala ve standardní, moderní politickou stranu, a vlastně zapadla do demokratického tuniského systému, který vznikl po roce 2011. Na druhou stranu možná dalším společným bodem je fakt, že v Egyptě nakonec po pokusu s parlamentní demokracií znovu přišel k moci, respektive vytvořil se prezidentský režim jednoho muže. V Tunisku to asi nesměřuje k režimu jednoho muže, ale jsou tam také silné hlasy, aby se současný parlamentní demokratický systém transformoval spíše v prezidentský. O to vlastně usilovali téměř všichni prezidentští kandidáti v posledních prezidentských volbách v Tunisku před dvěma lety, a tedy pochopitelně i zvolený prezident Kaís Saíd.

 Jestli to, co se teď děje, je součástí nějakého prezidentova předem připraveného plánu, jak k té transformaci dospět, aby získal více pravomocí a země byla stabilnější a byla spíše prezidentským systémem? To je otázka stejně jako to, jestli ad hoc teď k těm svým krokům nějak přistoupil. Nad tím se zamýšlejí i sami Tunisané. Každopádně není jasné, jak by mohl teď ústavně dosáhnout změny systému, ale zdá se, že mu celá situace vyhovuje a té změny by určitě rád dosáhl.

Prezident usiluje o zavedení spíše prezidentského modelu. Je to ale prezidentský model, nebo spíš cesta k autoritářskému režimu? Nepřesahuje teď prezident právě svoje pravomoci, které mu ústava vymezuje?
Na tom, jestli využívá svých ústavních pravomocí nebo je překračuje, se Tunisané neshodují. Pochopitelně prezident tvrdí, že jedná v souladu s ústavou. Naopak některé parlamentní strany říkají, že ne, že ty poslední kroky nebyly ústavní. Problém je v tom, že jak se Tunisku podařilo za posledních deset let vybudovat skutečně demokratický systém se všemi demokratickými institucemi, tak na jednu se nedostalo, a to je Ústavní soud. Ten nevznikl. Nepodařilo se ho ustanovit kvůli různým politickým neshodám, a dokonce to vypadalo, že právě prezident Kaís Saíd v poslední době jeho vznik blokoval, což by nahrávalo teorii, že má své kroky připravené. Ale stejně si myslím, že současný vývoj v Tunisku k nějakému autoritářskému systému úplně nesměřuje. Myslím si to, protože Tunisané by to se svou historii a naladěním asi už nepřipustili. V Tunisku už před revolucí v roce 2011 byly přece jen mnohem liberálnější nálady mezi lidmi a myslím si, že i když jsou Tunisané hodně nespokojeni s ekonomickým vývojem, s politickou situací ohledně hašteření stran apod., tak ty nálady volající po návratu k nějakému autoritářskému systému tam nejsou. Podle mne, pokud by k té transformaci došlo, tak by to skutečně byla transformace v nějaký prezidentský systém, ale stále v rámci demokratického režimu.

Prvotní protesty proti vládě a premiérovi byly kvůli špatné situaci s pandemií koronaviru. Jak na tom teď země je?
Podle posledních čísel teď v zemi přibývá denně zhruba 7 000 nově nakažených s tím, že Tunisko má zhruba stejný počet obyvatel jako ČR. Během celé pandemie tam zemřelo asi 17 000 lidí. Čili jsou to vlastně čísla ještě stále mnohem nižší, než byla v České republice v tom nejhorším období pandemie. Tak to jen tak pro srovnání. Různé evropské země mají různé důvody, jak Tunisko zařadit. Česká republika ho zařadila mezi nejhorší země v té černé kategorii.

Problém v Tunisku je, že jeho slabé zdravotnictví nezvládá současnou situaci. Dokonce ministerstvo zdravotnictví samotné nedávno prohlásilo, že to, co se děje v Tunisku, je katastrofa, a že zdravotnický systém kolabuje. Nepodařilo se tam příliš zatím nastartovat očkovací kampaň. Tunisané sami jsou dost rezervovaní k očkování. To všechno jsou možná důvody, proč ta situace aktuálně není dobrá. Na druhou stranu není nějak výrazně dramatičtější než v jiných zemích. Já bych tady srovnal třeba i s Egyptem. Ten sice nespadá podle českého semaforu do černé kategorie, na druhou stranu je to jen proto, že Egypt na rozdíl od Tuniska neprodukuje žádná věrohodná data, takže v podstatě třeba pro lidi, kteří se zamýšlejí nad tím, jestli pojedou na dovolenou do Tuniska nebo Egypta, je to nebezpečí nákazy zhruba stejné. Každá ta země je teď ale prostě zařazena do jiné skupiny, což je dáno nějakým vyhodnocováním na ministerstvu zdravotnictví.

A co ekonomická situace země? Jedním z důvodů protestů byla právě i neutěšená ekonomická situace, vysoká nezaměstnanost. Tuniská ekonomika je zčásti závislá na cestovním ruchu, kterému se z podstaty věci poslední rok a půl příliš nedaří. Jak na tom je v tuto chvíli Tunisko ekonomicky?
Tunisko je hodně závislé na cestovním ruchu. Ani jedné z vlád po roce 2011 se nepodařilo nastartovat nějaký projekt, který by jasně stanovil, co jsou priority a co musí Tunisko udělat, aby se vymanilo z té velice špatné ekonomické situace. Turismus tomu může pomoci, ale nemůže zachránit všechno. V posledních letech Tunisko vedlo rozhovory s Mezinárodním měnovým fondem. Teď už byla na spadnutí dohoda o tom, že by se podepsal nějaký program pro Tunisko. Poslední události to zase trošku odsunuly, ale ta pandemie koronaviru tuto ekonomickou situaci samozřejmě ještě výrazně zhoršila a zpomalila. Jen za poslední rok poklesla tuniská ekonomika asi o 8 % a je to určitě dáno i tím, že turisté jezdí mnohem méně, než bylo obvyklé. A těch lidí závislých na turismu je moc. Ale žádná z těch vlád, neměla dobrý ekonomický projekt, což je asi také důvod, proč mají teď kroky prezidenta Saída poměrně velkou podporu mezi Tunisany. Oni sami totiž trochu ztratili důvěru v to, že vlády vzešlé z parlamentních voleb se někdy dohodnou na nějakém dobrém a silném projektu.

Když odhlédneme od té politické krize, je dnes v Tunisku celkově bezpečno? Dříve se uvádělo, že z Tuniska odešlo bojovat do Sýrie a Iráku vůbec největší množství zahraničních bojovníků. Řada z nich se vrátila do vlasti. Nemohou teď chtít nestabilní situace využít? Jinými slovy, pokud jsou nespokojení i umírnění islamisté ze strany Nahda, co teprve ti radikální?
Začnu od konce. Ti umírnění islamisté jsou spíše konzervativci, já bych je možná ani nenazýval úplně islamisty. A ti radikální islamisté, džihádisté, to jsou dvě skupiny, které spolu vlastně soupeří a bojují, takže ty většinou nespojují síly. Ale jestli tito lidé, kteří bojovali – a je známo, že bojovníci z Tuniska tvořili jeden z největších kontingentů zahraničních bojovníků v řadách Islámského státu v Sýrii a v Iráku a také v Libyi – jsou teď ochotni nebo schopni využít té nestability a sáhnout třeba k útokům, těžko říct. Ale já si myslím, že pokud by to chtěli udělat, tak v podstatě ta nestabilita určitá v Tunisku je chronická. Takže útoky, ke kterým došlo v roce 2015 na turisty v Súse, pak v hlavním městě v muzeu Bardo, kde byly desítky mrtvých zahraničních turistů, by asi mohli spáchat kdykoliv potom.

Tam bylo vidět, že Tunisko si při těch útocích v roce 2015 uvědomilo, že zanedbalo bezpečnostní stránku a hodně potom zapracovalo na tom, aby posílilo bezpečnost a zpravodajské služby. To se tedy zřejmě trošku daří. Na druhou stranu se mezitím Islámský stát de facto rozpadl, a kde není organizace, a velení, tak zřejmě není ani nikdo, kdo by dal k těm útokům rozkaz. Oni ti radikálové, džihádisté, ve většině případů byli placeni za svoji práci, za ty své útoky, nebylo to jen z ideologických důvodů, ale prostě to byla práce, za kterou byli vyplaceni. A teď, když někdo neplatí, tak asi ta akceschopnost není tak veliká. Takže si myslím, že aktuálně tyto útoky úplně nehrozí. V Tunisku je relativně bezpečno. Asi bych tu bezpečnostní situaci srovnal i s Egyptem, přestože tam lidé mohou říkat, že bezpečnost je tam aktuálně na vysoké úrovni, protože je tam právě autokratický režim, a v Tunisku ne. I tak mám ale pocit, že ta bezpečnostní situace je teď srovnatelná., pokud mluvíme o běžné bezpečnosti v ulicích. Já jsem mluvil s Tunisany, dokonce i s českými krajany v Tunisku. Ti říkali, že za autokratického vládce Zajn al-Ábidína Ben Alího před rokem 2011 byl asi pocit v ulicích pocit bezpečí, trošku vyšší. Teď mám na mysli tu běžnou pouliční kriminalitu, ale přesto si nikdo moc nestěžuje, že by se bál chodit po tuniských ulicích. Tím spíš, že v těchto měsících platí noční zákaz vycházení apod. Aktuální bezpečnostní situace je na celkem standardní úrovni.

Tunisko dlouho platilo za asi jediný úspěšný příběh arabského jara, kdy se autoritářský režim bez velkého krveprolití zhroutil, a země se vydala cestou demokratizace. Jak to ale s tím přerodem vypadá dnes? Vy jste tam na desáté výročí jasmínové revoluce byl. Považují lidé svržení režimu i dnes za dobrý krok?
V tom jsou dnes Tunisané rozděleni. Takoví ti běžní pracující lidé, kteří pociťují snížení životní úrovně po roce 2011 – dokonce v reportáži možná někde zaznělo, tak jel jsem s taxikářem, který měl auto vyzdobené Ben Alím – ti dnes v podstatě říkají, že revoluci fandili, ale že je to zklamalo, protože ta ekonomická situace je výrazně horší, než byla za Ben Alího.

A říkají dnes, že Ben Alí zase tak špatný nebyl. Ale pořád je tam ta druhá část, druhý tábor Tunisanů, možná stejně veliký, který si váží toho, co Tunisko dokázalo. Říkají stále, že Tunisko je takovým majákem demokracie v arabském světě a že si nenechají tu demokracii vzít i přes ty všechny potíže, které to s sebou přináší. A těch lidí je hodně.

I proto si myslím, že směřování k nějakému autokratickému režimu zpět v Tunisku není pravděpodobné. Ti lidé například hodně vyzdvihují svobodu projevu, tuniskou svobodu médií, která je v této části světa naprosto unikátní. To jsou věci, které si opravdu myslí, nechtějí si je nechat vzít. V Tunisku i před revolucí v roce 2014 byla velice silná občanská společnost, což přetrvalo, nebo ještě více posílila. Takže v Tunisku jsou silné různé odbory, syndikáty, nevládní organizace, to všechno vytváří takovou atmosféru, ve které bych řekl, že je dnes velká část Tunisanů ráda, přestože tedy ekonomická situace je taková, jaká je.