Olympiáda ve stínu porušování lidských práv. ‚Čína získala sílu, názoru Západu si všímat nemusí,‘ říká Hála

Letošní olympijské hry v Číně právě začínají, v pátek se slavnostně otevírají. Ale letos je provázejí výzvy k bojkotu. Část politických reprezentací se na tuto sportovní akci do Číny vůbec nechystá. Můžeme úvodem, Martine, říct, jak výjimečná je to situace z pohledu Číny?
Situace je výjimečná v mnoha směrech, nejen z hlediska diplomatického bojkotu, což je do velké míry bezprecedentní záležitost, ale je výjimečná i v jiných směrech.

Odehrává se v podmínkách tzv. nulové tolerance vůči covidu, velmi ostré a nekompromisní politiky Pekingu, jak čelit světové pandemii. Nulová politika vůči covidu vede k nejrůznějším omezením, které se tak či onak samozřejmě dotknou i olympijských her.

V neposlední řadě se olympijské hry odehrávají v podmínkách narůstajícího mezinárodního napětí nebo globálního napětí. Toho, čemu Evropská unie teď říká „systémová rivalita“ s Čínskou lidovou republikou. Čili ty hry budou velmi zvláštní, dosti neobvyklé.

Čína naposledy hostila olympiádu v létě roku 2008 a už tehdy čelila kritice za snahu zastírat s pomocí této velkolepé sportovní události špatnou situaci v oblasti lidských práv. Můžeme popsat, jak se situace od té doby změnila? Kam se posunula?
Situace se změnila docela zásadně a začala se proměňovat už v roce 2008, dokonce ještě předtím, než letní olympijské hry v roce 2008 v Pekingu vůbec začaly. Možná si vzpomenete, že jim předcházela řada incidentů, z nichž patrně největší byly nepokoje ve Lhase v březnu roku 2008, které zaprvé vedly k jejich potlačení a k daleko ostřejší politice čínské vlády v Tibetu.

Zadruhé vedly k tomu, že čínská vláda se začala více angažovat na poli lidských práv i v zahraničí. Konkrétně v tomto případě začala vyvíjet velký tlak na Nepál, kde tehdy byla poměrně početná tibetská komunita. Čínská vláda začala tlačit na nepálské úřady a začala dost tvrdě omezovat i aktivity Tibeťanů přímo v Nepálu samotném, tedy mimo své území, své hranice. Což byl dost nový jev.

Od té doby se tato čínská expanzivní politika jenom rozšířila. Situace na poli lidských práv se zhoršila jak v Číně samotné vůči vlastnímu chanskému obyvatelstvu, tak i vůči menšinám v okrajových oblastech. Na prvním místě samozřejmě zhruba od roku 2016 v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, kde postupně vznikl celý systém převýchovných táborů. Situace se vyvinula v něco, co celá řada organizací a jednotlivců označuje za genocidu.

Hodně se také změnila čínská rétorika na poli lidských práv a její aktivity v mezinárodních organizacích, kde se snaží prosadit úplně nové pojetí lidských práv, jehož centrem by nebyli jednotlivci, ale stát, respektive ekonomický rozvoj řízený státem. Čili situace dnes na poli lidských práv je z našeho pohledu podstatně horší a změnila se dost dramaticky.

Politická realita v Číně jako takové – jak v tuto chvíli vypadá, v jaké zemi se hry vlastně konají?
Tady bychom si měli asi připomenout, že v letošním roce 2022 na podzim se chystá 20. sjezd Komunistické strany Číny, který bude docela zásadní v tom smyslu, že se očekává, že na něm současný generální tajemník ústředního výboru Si Ťin-pching prolomí dřívější omezení mandátu na dvě po sobě jdoucí funkční období ve funkci prezidenta, ale na to je navázaná i funkce generálního tajemníka.

Takže dojde k dost bezprecedentní politické situaci, kdy de facto současný, můžeme říci, vůdce Číny, generální tajemník a prezident Si Ťin-pching, si podle všeho zajistí svou moc prakticky na doživotí, což je velmi výmluvné. Dost to svědčí o tom, jakým směrem se ubírá současný politický režim v Číně. Je čím dál tím více spjatý s osobou jednoho muže, Si Ťin-pchinga a s jeho vlastním pohledem na politiku, který je poměrně radikální.

Si Ťin-pching se v podstatě vrací k takovému neomaoistickému modelu vládnutí. Sám s oblibou říkává, že „strana v Číně řídí vše“, což je původně citát Mao Ce-tunga. V podstatě současná politická situace v Čínské lidové republice nebo respektive politická situace v posledních zhruba osmi letech od nástupu Si Ťin-pchinga se dá charakterizovat jako velmi rychlá centralizace moci, zvýšená kontrola komunistické strany nad obyvatelstvem i nad ekonomikou, a slovy generálního tajemníka před ním, Mao Ce-tunga, prakticky nad úplně vším.

V takových souvislostech, jak důležitou akcí je z pohledu čínské vlády právě tak obří mezinárodní věc typu olympiády?
Takové akce jsou samozřejmě zcela zásadní pro sebepropagaci režimu jak navenek, tak vzhledem k vlastnímu obyvatelstvu.

Abychom si představili, jak velký význam mají podobné akce jako olympiády pro komunistické vedení, tak možná bychom měli zmínit, že před hrami v roce 2008 byl šéfem přípravného výboru právě samotný Si Ťin-pching. A řekněme relativní úspěch olympijských her v roce 2008 potom vlastně byl jeden z faktorů, který přispěl k tomu, že velmi rychle začal stoupat na mocenské pyramidě, až nakonec dosáhl jejího vrcholu.

V této souvislosti možná bychom ještě mohli připomenout, že v čele přípravného výboru před letošními olympijskými hrami v Pekingu až do své rezignace před zhruba třemi lety, kdy odešel do důchodu, stál Čang Kao-li. Což je jméno, které možná posluchačům nic moc neřekne, ale je to čínský komunistický funkcionář, bývalý vicepremiér, který vešel do povědomí v souvislosti s kauzou tenistky Pcheng Šuaj, která ho obvinila ze sexuálního zneužívání.

Čili propojení takových událostí, jako jsou právě olympijské hry s politickým životem v Číně, s politickou elitou a vlastně se sebeprezentací režimu, je velmi těsné.

Ono je zajímavé přesně to, co zmiňujete, že do velké míry Si Ťin-pching je osobou, která propojuje olympijské hry v roce 2008, které chystal, byl za to zodpovědný, s olympijskými hrami, které začínají teď. Když se podíváme jen na metody, které čínské vedení v tuto chvíli používá a může používat i hry jako nástroj k tomu, jakým způsobem o sobě, o režimu, komunikovat. Je to věc, která je součástí Si Ťin-pchingovy strategie, když už právě se zabýval tím organizováním her v roce 2008, teď je v čele Číny, kdy se dějí další hry?
Není to jen osobní Si Ťin-pchingova strategie, ale s osobou Si Ťin-pchinga, jak už jste řekla, hry souvisí velmi těsně. My bychom možná ještě měli říct – a to, myslím, je nedoceněný aspekt v zahraničí, určitě asi mezi českými posluchači –, že význam předchozích olympijských her v roce 2008 byl obrovský a zdaleka přesahoval jak sportovní záležitosti, tak i běžný politický dopad, který takové události mívají na nejrůznější země, nejen na Čínu.

V roce 2008 nejen kvůli těm hrám, ale v souběhu s dalšími světovými událostmi, došlo ke značnému posunu čínské zahraniční a do jisté míry i domácí politiky. Záhy po olympijských hrách v roce 2008 nastala, jak si možná vzpomenete, globální finanční krize, která velmi silně postihla tradiční demokratický Západ, ale poměrně málo se dotkla Čínské lidové republiky v té době.

Čínské vedení si z toho vyvodilo, že nastal čas, aby se Čína začala razantněji prosazovat na mezinárodním poli, protože „Západ upadá, Čína stoupá atd.“, jak je dnes převládající myšlení v Pekingu. A olympijské hry se do toho promítly velmi výrazně, protože vizuálně velmi technicky dokonalá organizace her kontrastovala s marasmem, který postihl Západ v podobě finanční krize.

Po roce 2008 je skutečně velmi podrobně zdokumentováno, že čínská zahraniční politika se začala prudce měnit, začala být daleko asertivnější, což nakonec samozřejmě vyvrcholilo právě během mandátu současného generálního tajemníka Si Ťin-pchinga, který se už s tím nějak zvlášť netají a své ambice otevřeně prezentuje především domácí veřejnosti, ale částečně i zahraniční veřejnosti.

Čili symbolický význam olympijských her je skutečně provázán nejen se samotnou osobou Si Ťin-pchinga, ale vlastně i s jeho pohledem na mezinárodní postavení Číny a s jeho pohledem na konkrétní politiku, kterou by Čína měla ve světě provozovat.

Vy se dlouhodobě zajímáte politickou i společenskou situací v Číně a popisujete právě i různé metody propagandy, která samozřejmě má jiné konotace v Číně, kde je asi vnímána pozitivně a jiné konotace mimo Čínu, v zahraničí, hlavně na Západě, kde je vnímána jako něco negativního. Dá se vůbec popsat, jaké metody propagandy nebo propagace sebe sama čínská komunistická vláda v tuto chvíli volí? Dají se akce typu olympiády za svým způsobem propagandu označit?
Ano. Propaganda v Číně se používá v leninském slova smyslu stále ještě jako vlastně pozitivní pojem, jako šíření nějaké pozitivní, správné myšlenky. Čili to nemá ty negativní konotace, které to má na Západě.

Je to samozřejmě jeden ze stěžejních bodů celého leninského režimu v Čínské lidové republice – v míře ještě vyšší, než tomu bývalo v leninských systémech ve východním bloku před rokem 1989, respektive 1991.

Zase abychom přiblížili posluchačům, jak důležitou roli propaganda hraje v ambicích komunistického systému v Číně, tak bychom mohli zmínit, že Ústřední výbor má čtyři základní velká oddělení a jedno z nich je právě oddělení propagandy, které řídí celý rozsáhlý byrokratický systém v nejrůznějších podřízených odděleních na provinčních a místních úrovních, ale i různých nepřímo souvisejících organizacích, jako jsou nejrůznější mediální domy atd.

Ten systém je obrovský, zaměstnává statisíce lidí a je úzce propojen s celou řadou dalších byrokratických systémů. Čili pojetí propagandy v rukou Komunistické strany Číny je skutečně všeobsáhlé a obrovské. A události typu olympijských her samozřejmě hrají obrovskou roli, protože jsou důležitým signálem do zahraničí, že Čína se stává světovou velmocí – jak to vlastně prezentoval v roce 2008 nebo v současné době.

Symbolický význam je ještě trošičku posunutý v tom smyslu, že Čína je dnes již natolik silná, že si nemusí příliš všímat toho, co o ní soudí západní svět, co si o ní myslí nejrůznější státníci, kteří vyhlašují bojkot. Ale Číny se to vlastně nedotýká – to je pozice Komunistické strany Číny.

Ale současně je to pochopitelně i důležitý signál směrem dovnitř k vlastnímu čínskému obyvatelstvu v tom smyslu, že Čína pořádá velmi důležitou mezinárodní akci pod správným vedením Komunistické strany Číny. Celá země se konečně dostává na výsluní v rámci mezinárodního společenství.

Dotklo se to i třeba jiných oblastí než zrovna sportu nebo s olympiádou je samozřejmě spojený i mediální byznys, nevím, řekněme architektury, kultury a dalších oblastí?
To se samozřejmě dotýká politického života v Číně jako takového – nejen politického, ale (i) kulturního, společenského. Jedno z racionálií politiky Si Ťin-pchinga a jeho nároku na vládnutí – po nadcházejícím 20. sjezdu zřejmě neomezené vládnutí – nad Čínou je, že posouvá Čínu do centra světového dění, jak on to někdy sám formuluje: že mocensky pozvedá Čínu k jejímu právoplatnému postavení v rámci mezinárodního systém.

A to se samozřejmě vyjadřuje nejrůznějším způsobem. Olympijské hry jsou jen jedním z výrazů této ambice. Ale projevuje se prakticky ve všech rovinách života v Číně. Takže samozřejmě i v takových záležitostech, jako je architektura, kde jsou některé projekty, které mají jaksi fyzicky, vizuálně vyjádřit růst Číny, sport obecně, mezinárodní politika, některé politické iniciativy Si Ťin-pchinga, jako je ten Pás a stezka…

Prakticky napříč životem v Číně je tato myšlenka, že Čína teď konečně je silná a pod silným vedením generálního tajemníka Si Ťin-pchinga si opět vydobyla své zasloužené místo ve světě.

Funguje to jako metoda, pakliže bychom to tak brali, jako metoda vylepšit v zahraničí a vlastně i doma pověst čínského vedení nebo třeba přebít kritiku pozitivními zprávami – zabírá to, přináší to konkrétní výsledky?
Ano i ne, záleží na konkrétním kontextu. Samozřejmě systém propagandy v Čínské lidové republice je postaven na domácím propagandistickém systému i v jeho projekci do zahraničí, v rámci externí propagandy, kde jsou jisté modifikace, ale v zásadě je struktura v mnoha ohledech podobná.

Samozřejmě v zahraničí je čínská propaganda v trošičku jiném postavení než uvnitř země samotné. Uvnitř Číny samotné na druhé straně propagandy, na její odvrácené straně, stojí cenzura, kdy čínské úřady mají možnost vyretušovat nepohodlné názory. Což samozřejmě velmi usnadňuje prostor pro žádoucí názory, pro propagandu jako takovou uvnitř Číny samotné.

Tento prostor v zahraničí Komunistická strana Číny samozřejmě nemá, a musí se potýkat s odlišnými, často protikladnými názory. A dost často z toho nevychází úplně dobře. Když se podíváme na průzkumy světového veřejného mínění z poslední doby, tak vidíme, že celkový obraz Číny, a dokonce i samotného generálního tajemníka u zahraniční veřejnosti se převážně propadá – hlavně ve vyspělých státech.

Trochu jednodušší situaci má čínská propaganda, řekněme, v zemích Afriky, kde mediální pluralita, transparentnost politického systému není vždy úplně na úrovni, nebo v některých dalších zemích, třeba v jihovýchodní Asii. Mohli bychom jmenovat například Kambodžu, která sklouzává do otevřené diktatury.

Takže v těchto zemích se Číně často podaří svoji propagandistickou message tlumočit lépe ve spolupráci s místními elitami, které dominují politické scéně. Ale tam, kde existuje pluralita názorů, kde je silné mediální prostředí, kde je velká transparentnost systému, tak tam bychom asi mohli říct obecně, že čínská propaganda naráží na dost značné problémy.

Zmínili jsme politickou nebo řekněme mezinárodně politickou rovinu olympiády, a sice výzvu k diplomatickému bojkotu, který některé země vyslyšely. Některé vlády své zástupce do Číny neposílají. V situaci, kterou jste popsal, kdy čínská vláda podle všeho stojí na mnohem pevnějších nohou než třeba v roce 2008, mají takové apely vůbec šanci přimět čínské vedení ke změně chování nebo zanechat nějakou výraznější stopu?
Já bych tu otázku trochu otočil. Myslím, že vlastně ani nejde o efekt, který by to mohlo mít na čínskou vládu – ten bude pochopitelně v krátkodobém horizontu minimální. Spíše naopak povede k tomu, že se čínská vláda ještě dále zatvrdí.

Ale myslím, že skutečně nejde ani tolik o to, nějak ovlivnit chování Komunistické strany Číny nebo čínské vlády, ale spíše jde o integritu politických systémů uvnitř zemí, které politický bojkot vyhlašují. V naprosté většině případů jsou to země, které se velmi jednoznačně vyjádřily k situaci v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a prohlásily situaci za genocidu.

Samozřejmě jakmile řeknete o nějaké zemi, že tam probíhá genocida, tak by bylo přinejmenším pokrytecké, abyste současně vysílali své politické představitele jako diváky na událost, která bude mít silný propagandistický náboj. Země, které diplomatický bojkot vyhlašují, tak v podstatě nemají dost dobře ani jinou možnost – poté, co už předtím situaci prohlásily za genocidu. Čili z mého pohledu se ani tolik nejedná o to, jaký dopad to bude mít na Čínu, ale spíš jde o vnitřní integritu těch států samotných.

Organizace Amnesty International dokonce varovala, že mezinárodní společenství by se mělo ubránit něčemu, čemu organizace říká „sportwashing“ – že by mezinárodní společenství nemělo připustit situaci, kdy se stane spolupodílníkem právě na propagandě. Jak začínající olympiádu v tomto světle hodnotit? Je vůbec za okolností, které jste popsal, kdy v Číně prokazatelně fungují koncentrační tábory, kdy muslimská etnika čelí represím, ba podle některých názorů dokonce genocidě i dokonce podle některých západních vlád, je vůbec možné vyhnout se legitimizaci toho, co čínský režim dělá v tuto chvíli?
Tady je otázka olympijských her jakožto v zásadě sportovní události, která ovšem má velmi výrazný politický rozměr.

Sportovní událost sama o sobě je velmi podstatná samozřejmě pro sportovce, kteří se jí zúčastní. Je, myslím, správné, že nebude narušena nějakým všeobecným bojkotem. Sportovci se na to připravují po léta a neměli by být drženi jako rukojmí nějaké širší geopolitické situace.

Jestli někdo udělal nějakou chybu, tak to byl, myslím, především Mezinárodní olympijský výbor, který přidělil pořádání olympijských her Pekingu – před nějakými sedmi lety to rozhodnutí padlo. A vlastně tím postavil sportovce do velmi obtížné situace. Čili sportovní aspekt, účast sportovců na té události, by mi připadal velmi přirozený. Ale současně mi připadá v této situaci jako docela logický diplomatický bojkot, ať už vyhlášený nebo nevyhlášený, protože řada zemí se ho zúčastní, aniž by ho oficiálně vyhlásila, což se mimochodem týká i České republiky.

V této situaci, kdy nechcete narušit sportovní událost jako takovou, ale současně se nechcete podílet na tom propagandistickém aspektu, notabene v situaci, kdy probíhají v některých částech Číny dost závažné zločiny proti lidskosti, tak v této situaci to samozřejmě nechcete legitimizovat účastí svých politických nebo diplomatických představitelů. Čili toto řešení s diplomatickým bojkotem – ať už vyhlášeným nebo nevyhlášeným – mi připadá jako celkem logický a v podstatě svým způsobem i dost pragmatický krok.