Humánnější, ale dehumanizovaná. S profesorem Yaleovy univerzity o paradoxu americké války proti terorismu

Velmi široce se zaobíráte dopady globální války proti terorismu, letos vám na to téma vyšla kniha Humane: How the United States Abandoned Peace and Reinvented War, volně přeloženo Humánně: Jak Spojené státy opustily mír a znovu objevily válku. V sobotu si připomeneme 20. výročí útoků z 11. září – den, který je v celé válce proti terorismu naprosto zásadní. Jak se vy osobně za těmi dvěma dekádami ohlížíte?
Začalo to jednoho krásného zářijového dne, já sám jsem tehdy žil na Manhattanu, krátce předtím jsem se tam nastěhoval. Celé je to jedna velká tragédie. Američané byli ten den v roli obětí, ale následně udělali oběti z mnohem víc lidí v mnohem víc zemích a utratili při tom biliony dolarů, aniž je zřejmé s jakým cílem. Myslím si, že alespoň částečnou útěchu může představovat to, že čím dál tím víc Američanů si začíná uvědomovat, jakých chyb se dopustili v těch dnech a týdnech, které po útocích z 11. září následovaly.

Po stažení amerických a spojeneckých jednotek z Afghánistánu si teď mnozí kladou otázku, jestli je éra války proti terorismu u konce. Je tomu tak, z vašeho pohledu?
Ne, to rozhodně není. Ve skutečnosti tu byly dvě války proti terorismu. Ta první začala okamžitě a zahrnovala invaze cizích zemí, kterých se účastnily masivní vojenské kontingenty – Afghánistán v roce 2001 a Irák o dva roky později. Ale ty války rychle ztratily na popularitě u americké veřejnosti, a tak se uchazeči o prezidentský úřad začali vůči této první válce vymezovat. George W. Bush, který ty války začal, pozbyl věrohodnosti, a jak Barack Obama, tak Donald Trump, a nakonec i Joe Biden se ve svých kampaních proti těmto raným formám války proti terorismu postavili. Ale pravda je taková, že tu byla ještě jedna forma, která tuto pomalu skomírající podobu války proti terorismu nahradila, a to nový druh války, jakási stínová válka vedená v mezích zákona, respektive v mezích toho, jak si Američané zákon vyložili. Byla motivována odporem k mučení a snahou minimalizovat civilní oběti, když se začaly masivně zavádět drony. A tahle válka s postupem času sílila a sílila, i když se počet vojáků v Afghánistánu a Iráku začal ztenčovat. A teď se z ní stala permanentní válka, protože Američané z ní udělali pevnou součást své politicko-právní výbavy. Joe Biden dal velmi jasně najevo – ve chvíli, kdy stažením z Afghánistánu dovedl onu první formu války proti terorismu do konce – že tu druhou protiteroristickou formu hodlá udržet v provozu bez jakéhokoli časového omezení. Takže rozhodně nemůžeme prohlásit, že je po všem.

Jak se ty dvě dekády konfliktu v Afghánistánu a Iráku podepsaly na našem chápání toho, co je to válka? Je ta perspektiva stínové války, kterou jste zmínil, tím, co si nyní pod slovem válka představujeme?
Myslím si, že ano. Nesmíme zapomenout na to, že stínové války tu byly vždy, zejména tehdy, když velká impéria propadla dojmu, že mají globální povinnost udržovat si vliv i v odlehlých částech světa. Ale není vyloučeno, že to, čemu říkáme konvenční válka, tedy boj jednoho státu s druhým, se vrátí. Joe Biden také mluví o nové konfrontaci s Čínou, což, jak někteří doufají a jiní se obávají, může vést k nové studené válce. Takže nemůžeme s nějakou velkou mírou jistoty předpovídat, že ta stará forma války už se totálně přežila. Zato můžeme s určitostí říct, že nová forma války prošla v průběhu války proti terorismu proměnou, která ji učinila legálnější, humánnější, méně viditelnou, více technologizovanou. To znamená, že přetrvá, pokud ji nepodrobíme zevrubnému zkoumání a nepokusíme se ji vytáhnout na světlo.

Jaké formy a podoby na sebe tato stínová válka bere? Jak vypadá?
Mnoho lidí si ji bude spojovat s drony. George W. Bush s nimi začal experimentovat v Afghánistánu, kam jich vyslal asi pět desítek, Barack Obama je pak nasadil v mnohem větším počtu míst a za svých osm let působení v Bílém domě jich vyslal na zabijáckou misi kolem pěti set. Takže drony se právem staly jakýmsi symbolem téhle nové války proti terorismu. Ovšem neměli bychom zapomínat na to, že drony odpalují rakety, které ale mohou být – a také dál jsou – vystřelovány i ze země, z lodí, nebo z pilotovaných letadel, a i ty jsou součástí stínové války. Možná vůbec nejdůležitější – přestože drony mají takový symbolický význam – je zásadní posílení role speciálních jednotek. Místo tradičních válek s mnoha vojáky nebo, jak se říká, s těžkým otiskem vojenských bot, upřednostnili Barack Obama i Donald Trump velmi lehký otisk, malé týmy o několika mužích, kteří se zčistajasna zjeví a zlikvidují nepřítele. A často při tom třeba i berou nebývalé ohledy na to, aby náhodou nezabili někoho, koho zabít nemají. Podle dostupných údajů za dekádu počínající někdy rokem 2005 stoupl podíl zemí, kde byla každý rok zaznamenána přítomnost amerických speciálních sil, ze zhruba jedné třetiny všech zemí světa na 70 až 80 procent států této planety. To je ohromující číslo. Každý rok se američtí vojáci objeví ve čtyřech pětinách zemí světa, z toho jde opravdu strach.

A jaký to má právní rámec? Je to součást bilaterálních řešení, o kterých americká vláda s dotyčnými zeměmi vyjednává?
Ano. V souvislosti s válkou jsou tu vždycky dvě základní právní otázky. První je, jestli byl válečný akt doma odsouhlasen, a ve spoustě případů to tak není. Ale pak je tu ještě mezinárodní právo, které – podle Charty OSN – teoreticky zakazuje přeshraniční použití síly. Ovšem, jak naznačujete, spousta toho je řekněme prominuta, protože jednotlivé státy jsou s těmito akty svolné, nebo se nějak nechají kompenzovat v rámci dohody se Spojenými státy. Ale mnoho těchto akcí probíhá bez souhlasu. Takže zatímco nás znepokojují činy, jako je mučení vězňů nebo civilní oběti, a zcela právem se nad tím pohoršujeme, neměli bychom zapomínat na porušování Charty OSN, která zakazuje válku jako takovou včetně této nové strašidelné formy. Což doprovází i tajné digitální slídění a sledování v globálním měřítku.

Zmínil jste jména dvou prezidentů, kteří vedli Spojené státy po většinu času trvání války proti terorismu, tedy republikána George Bushe mladšího a demokrata Baracka Obamu. Zdá se trochu paradoxní, že k tomu exponenciálnímu nárůstu americké vojenské přítomnosti ve světě došlo právě za Obamova působení, když vezmeme v potaz, že to byl víceméně protiválečný prezidentský kandidát. Už v prvním roce úřadování mu byla udělena Nobelova cena míru. Kde hledat důvody jeho příklonu k transformaci způsobu vedení války směrem, který jste popsal?
To je výborná otázka. Ale když se podíváme zpět, je fér si všimnout, že Barack Obama vystupoval proti válce v Iráku, ale ne proti válce jako takové. Dokonce i když přijal Nobelovu cenu, podpořil myšlenku de facto věčné války se zlými nepřáteli, kteří se velmi pravděpodobně nechystají nikam zmizet. Bylo velmi důležité, že se jako kandidát vymezil vůči nepopulární válce, takže pak měl plno důvodů ukončit tu první formu války proti terorismu a vytvořit novou. Byl samozřejmě pod tlakem americké pravice, která si přála pokračovat ve válce proti teroru, a také pod tlakem vlastních zpravodajských a vojenských poradců, kteří neustále nacházeli nové hrozby – některé z nich byly reálné. Ne všechny, o kterých to zpravodajská a vojenská komunita a pravice tvrdily, ale nebylo to tak, že si mohl dovolit americkou vojenskou moc úplně vypnout. Takže volba nové formy války byla vlastně snahou o nalezení kompromisu mezi rozličnými silami, jejichž působení byl vystaven – protiválečný tlak na jedné straně a potřeba pokračovat ve válce na straně druhé.

Byla to tedy kombinace toho, že nešlo pustit ze zřetele faktor terorismu, ale zároveň vlastní ideové pohnutky Obamovi velely hledat nějakou humánnější formu válečného angažmá, a technologie mu ji umožnila najít. A to nás dostalo tam, kde se nyní nacházíme.
Myslím, že to je přesné. Těžko samozřejmě pronikat do Obamových skrytých myšlenek, ale je pozoruhodné, že on nijak nezastíral své znepokojení nejen ze staré formy války, kterou zdědil, ale i z té nové, jíž tu starou nahradil. Takže i když obhajoval nasazení dronů, nahlas při tom Američany varoval, že to není jen tak a že to může mít své důsledky, které je v této věčné válce nakonec doběhnou, může to podrýt jejich svobodu a vést k nějakým nezamýšleným a neočekávaným dopadům i na jejich životy. A někteří z nás mají za to, že Trumpovo zvolení mu dalo za pravdu. I tak měl ale Obama dominantní argument, že válka může být za určitých okolností spravedlivá, a pokud je možné ji vést humánně, měla by v tom Amerika pokračovat, když to bude nutné. Zdůrazňoval, že není jako prezident Bush a nikdy nedovolí Američanům, aby se snížili k mučení. To pro něj bylo snadnější ve chvíli, kdy přestal nepřátele chytat, a místo toho je jen bombardoval. Ale také mohl tvrdit, že při tom neumírá tolik civilistů. Takže mám za to, že on osobně kladl důraz na humánnost té nové války, kterou stvořil.

Už jste popsal její formy a povahu, můžeme se ale zastavit také u nákladů na ni a jejích účinků?
Je to kontroverzní. Většina lidí, kteří v té válce byli zabiti, měli tu smůlu, že šlo o muže, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě a byli považováni za teroristy. V každé válce dochází vedle zbytečných aktů agrese i k upřímných chybám. A pravidla války počítají i s vedlejšími ztrátami. Vy i já sice můžeme považovat taková pravidla za příliš shovívavá, nicméně státy se na ně mohou odvolávat, a přesto při tom připravit o život spoustu lidí nešťastnou náhodou coby ony vedlejší, nezamýšlené ztráty. A to je samozřejmě obrovská cena za každou válku. Neměli bychom taky podceňovat psychologické důsledky, kterým čelí lidé vystavení přítomnosti dronů – nad hlavou vám neustále bzučí stroje a vy nevíte, jestli se dožijete druhého dne, jestli váš domov, vaši obec, vaše okolí nezasáhne bomba. Z pohledu Američanů ty biliony dolarů, které válka proti terorismu spolykala, byly peníze, které nám nejen zašpinily ruce krví, ale také mohly být použity na jiné účely. Už řadu desetiletí lze Spojené státy označovat za „warfare state“, tedy válečný stát, místo „welfare state“, jak se v angličtině nazývá sociální stát, nebo stát blahobytu, chcete-li. To s sebou samozřejmě nese obrovské náklady. Na druhou stranu je samozřejmě možné říct, že díky tomu se podařilo Američany uchránit před nebezpečím. Je ale zajímavé, že sám Obama prohlásil, že Američané na útoky z 11. září reagovali přehnaně, že teroristická hrozba nebyla tak velká, jak se většina lidí obávala. Takže podle mě ten nejzásadnější důsledek spočívá v tom, že nedokázal přimět Američany, aby se přizpůsobili realitě a zvládli žít se svým strachem, protože svět zkrátka není zcela bezpečné místo.

Jedna z věcí, která mi nedávno přišla na mysl, je, že jsme celé roky slýchávali frázi o získávání srdcí a myslí obyvatel zmiňovaných zemí, kde američtí a spojenečtí vojáci působili. Co se stane teď, když se válečná strategie – i v důsledku toho už dokončeného stažení z Afghánistánu – mění popsaným směrem? Jak budou Spojené státy v důsledku tohoto posunu ve světě vnímány?
Je to velmi depresivní, ale ten pokus o potlačení odporu v Afghánistánu lety prověřenou taktikou onoho „získávání srdcí a myslí“, což byl jakýsi následovník té počáteční fáze války proti terorismu, taky selhal, i když Obama po příchodu do Bílého domu navýšil počet vojáků v Afghánistánu na 100 tisíc. Když to nezafungovalo, rozhodl se zahájit proces stahování, který se pak Trump pokusil dokončit, ale nakonec to připadlo až na Bidena. Je pravda, že novou válkou s drony a speciálními jednotkami se srdce a mysli obyčejných lidí taky získat nepodaří. Ale také je pravda, že nikdo na světě neví, jak toho dosáhnout. Přesto je děsivé, že Američané místo toho, aby se pokusili usilovným přemýšlením přijít na způsob, jak dosáhnout změny ve světě, který není této změně tak nakloněný, jak bychom si přáli, se prostě rozhodli to vzdát, nepokoušet se o nějakou progresivnější strategii a místo toho se spolehnout na klasický boj proti terorismu. Přitom, ať už člověk přemýšlí o dronech a speciálních jednotkách jakkoli, jedno je jisté – tyhle prostředky se ani nesnaží tvářit, že chtějí učinit svět lepším. Prostě zamíří na vytipované místo a eliminují bezprostřední hrozbu, což pak musí opakovat donekonečna. Někteří lidé to přirovnávají k sekání trávníku – posekáte ho a týden nato musíte znovu. A pak zas a znovu, pořád dokola. To s udržitelnou bezpečností světa a pomáháním v řadě konkrétních zemí nemá nic společného.

A je ta nekonečná povaha téhle války jen vedlejším produktem snahy o její větší humánnost, nebo je to součást plánu?
Muselo to tak být plánováno, protože se prostě nestává, že byste najednou zjistili, že máte drony, a taky není náhoda, že máte k dispozici tolik speciálních jednotek. Ale vedlejší produkt to byl v tom smyslu, že nejdřív Bush zkoušel jinou strategii – velké invaze a podpory demokracie. A teprve když tahle strategie selhala, začali jeho následovníci v úřadu hledat alternativu a zjistili, že ji mají díky technologiím, které jim umožňují zabíjet prostřednictvím dronů. Nebo raket, což ale dělali desítky let. Nebo vysíláním speciálních sil, což také není žádná novinka, ale díky technologickému pokroku mají úplně jinou kapacitu než dřív. A není divu, že se na ně američtí prezidenti začali spoléhat víc a víc vzhledem k tomu, co všechno dnes drony a rakety dokážou zařídit.

A když se podíváte na kroky, které Bidenova administrativa dělá, včetně stažení z Afghánistánu, jaký přístup vám to signalizuje do budoucna?
Zdá se, že Joe Biden svým přístupem pokračuje ve stejné politice a dovádí ji do jejího logického závěru. Obama sice v jednu chvíli zvýšil počet vojáků v Afghánistánu na 100 tisíc, ale když opouštěl Bílý dům, zbývalo jich tam už jen osm tisíc. A když končil ve funkci jeho následovník Donald Trump, bylo jich tam jen pět tisíc. Biden už to celé jen dotáhl do konce. A jestliže jeho předchůdci začali s transformací války směrem k dronům a speciálním jednotkám, Biden v několika různých projevech, v nichž hájil rozhodnutí stáhnout se z Afghánistánu, dal jasně najevo, že i on se na tuto strategii plně spoléhá. A teď, když má Tálibán celý Afghánistán pod kontrolou, je celkem snadné předvídat, že americké zpravodajské a ozbrojené síly budou cítit silnou potřebu vrátit se k zachycování a likvidování teroristických hrozeb právě touto cestou. A to podstatně víc, než když Tálibán nebyl v Afghánistánu u moci. Zdá se, že tahle Bidenova strategie tu novou válku proti terorismu, jejímiž průkopníky byli jeho předchůdci, od Bushe přes Obamu až po Trumpa, dovedla k její nejčistší formě.

Když se na závěr vrátíme k nadcházejícímu 20. výročí útoků z 11. září, kterými jsme tento rozhovor začínali, jaká budoucnost nás čeká? Vím, že je těžké a nevděčné cokoli předpovídat, ale jaké závěry si sám pro sebe děláte z výzkumu, úvah a studií, které jste na toto téma v poslední době dělal?
Myslím, že jsou tu dvě hlavní možnosti. Jednou z nich je to, že už napořád budeme žít s nekonečnou válkou proti terorismu. A tou druhou, že se Amerika a Západ obecně posunou k nové studené válce proti Číně, což by mohlo vést k tomu, že se vrátí ty velké, brutální války, které známe z minulosti. Nejen v přímé konfrontaci s Čínou, ale způsobem podobným tomu, jak konfrontace se Sovětským svazem vedla ke globálním válkám na periferii. Opravdu bych si přál, aby existovala i nějaká třetí alternativa, jmenovitě mírová, ale nezdá se, že zrovna ta by byla tou nejpravděpodobnější. Ty první dvě zmiňované se zdají být mnohem pravděpodobnější.