Otec ji odvezl do Egypta, matce poslal úmrtní list. Malou Kiaru našli živou, znovu se učí česky

Káhira 19. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kdy a jak jste se o případu dozvěděl?
Občas se bavím s pracovníky české ambasády, s paní konzulkou a s panem velvyslancem, co bude nového, co připravují, co se kolem nich děje. Toto byla jedna z věcí, na které padla řeč. Takže konkrétně o tomto případu a o panu doktorovi, právníkovi Šádím mi říkala paní konzulka. A to jsem si říkal, že je jedna z věcí, které stojí za to tady v Egyptě sledovat, protože Češi a Češky mají často takové zkušenosti. Řekl bych, že i díky turismu tu vzniká spousta vztahů a toto byla jedna z věcí, které i pro naše posluchače mohou mít význam.

Pojďme zkusit odvyprávět Kiařin příběh. Jak se dostala do Egypta, kdo ji odvezl, za jakých okolností, jak moc dramatické to bylo?
Konkrétně příběh Kiařiných rodičů není ten typický. Neseznámili se na dovolené v Egyptě, ale v Čechách. Její tatínek je Egypťan z Horního Egypta a do ČR se původně dostal nelegálně přes moře, z Itálie až do ČR, protože tam měl známé. Pracoval v restauraci a podobně a seznámil se s paní Evou. Nakonec se vzali, založili rodinu a měli Kiaru. Po nějaké době to ale přestalo klapat a Kiařin tatínek Chálid zjistil, že pokud by došlo k rozvodu, tak hrozí, že o svoji dcerku přijde. Tím pádem také přijde o možnost pobývat v ČR. Čili zjevně – to víme teď zpětně – připravil plán, jak s dcerou z ČR odjet, což sice bylo se souhlasem maminky, ale bylo to podané tak, že se pojede jenom podívat za svými rodiči, že tam s ním Kiara pár dní pobude, jeden dva týdny, a pak se s ní vrátí znovu zpátky do Česka. To se ale nestalo a vrátil se sám. Kiaru nechal v Egyptě u rodiny, kterou ale paní Eva znala, protože tam předtím byla na návštěvě. Nebylo to tedy tak, že by ji nechala odjet do úplného neznáma. Kiara tam nakonec zůstala 14 měsíců s tím, že kontakt s maminkou byl stále slabší. Zpočátku to ještě udržovaly přes videohovory a podobně, ale pak už paní Eva cítila, že je od té rodiny snaha je od sebe odstřihnout. Ke konci už neměla kontakt celé týdny.

Změna identity

Šlo tedy o únos? Dá se to takto kvalifikovat? 
Nevím, jestli se to dá právně takto kvalifikovat. To se zřejmě ještě uvidí. Věcně ale o únos v podstatě šlo, protože pokud mamince odveze tatínek dceru a znemožní jim kontakt, tak to tak je. Navíc to bylo do zahraničí, takže to je celkem jasné. A dá se prokázat i záměr je odloučit a dceru už mamince nevrátit. Příběh má totiž ještě pokračování, protože jak se pak ukázalo, tak se v Egyptě snažili Kiaře změnit identitu. 

Jako změnit jí jméno?
Ano, v tom byl případ hodně specifický a pro paní Evu psychicky velmi náročný. V určitý moment se totiž dozvěděla, že je Kiara po smrti. Nakonec se i díky panu Šádímu abd al-Latífovi ukázalo, že úmrtní list byl podvrh a že to celé bylo součástí té jeho snahy. Jednak aby paní Eva přestala usilovat o návrat Kiary a jednak aby Kiara zmizela, nebo alespoň její jméno a její česká identita. Nové egyptské jméno už měla připravené. Takže toto všechno byl poměrně důmyslný plán, jak naprosto zpřetrhat vazby mezi Kiarou a její maminkou.

Dostaňme se zpátky do situace, kdy paní Eva zjistí, že se vrátí pouze její manžel. Její dcera je v Egyptě. V tu chvíli zahajuje nějaké pátrání?
Ona věděla, kde je. Ještě v té době byla s dcerou v kontaktu, takže ještě stále věřila, že ji manžel přece jen za nějakou dobu znovu přiveze. První kroky zahájila až po několika měsících, kdy začala tušit, že tomu tak nebude. Byly to kroky právní, zároveň už předtím podala žádost o rozvod. Také kvůli tomu její manžel Chálid Kiaru odvezl. Takže to byla jedna linie jejího konání. Zároveň začala přes už zmiňovaného právníka Šádího abd al-Latífa začala zjišťovat možnosti. Stále to ale nebyl úplně přímočarý postup. Stále zvažovala, že nechá věci být tak, že by Chálid ještě Kiaru přivezl, do chvíle, kdy přišel onen úmrtní list. Sama mi říkala, že nemohla uvěřit tomu, že by její dcera byla po smrti. Kontaktovala tedy znovu pana Šádího abd al-Latífa, který jí řekl, že jediné řešení je, aby okamžitě přijela do Egypta. Ani jemu se to nezdálo a úplně tomu nevěřil. Když bude maminka přímo na místě v Egyptě, pak se bude dát něco dělat. A nakonec se ukázalo, že měl pravdu.

V čem měl přesně pravdu? Šádí abd al-Latíf se na únosy specializuje. Co vám o tom říkal?
Šádí abd al-Latíf je právník specializující se na únosy dětí. Říkal mi, že to není zdaleka jediný případ. Sám za těch několik let – před tím byl právník jiném oboru, specialista na toto je několik let – už vyřešil 76 případů. Takže jich není málo, vzhledem k tomu, že to jsou jenom jeho případy. Případů, kdy došlo k únosům dětí evropským maminkám ze strany egyptských tatínků, je samozřejmě ještě mnohem víc.

Pokud jde o nutnost přítomnosti maminky v Egyptě, tak to bylo proto, že bylo potřeba jednat okamžitě na úrovni místní policie, prokuratur a soudů. Pokud by tam maminka nebyla fyzicky přítomná, tak to má celé mnohem menší váhu. Když policie a soudy vidí, že se maminka o to snaží přímo na místě, tak se chovají jinak, než kdyby korespondovala přes právníka odněkud ze zahraničí. Takže toto byl důvod, proč Šádí abd al-Latíf řekl, že pokud chce něco udělat, musí okamžitě přijet.

Fenomén

V The Irish Times jsem četl o jedné irské matce, která je v podobně dramatické situaci. Své dva syny neviděla už dva roky. Řeší to irská ambasáda v Káhiře, řeší to i irský premiér Simon Harris. Podle ní měli dokonce její muž a patrně i jeho rodina za syny žádat výkupné. Chápu správně, že to není nic nového?
Děje se to. Řekl bych, že to je fenomén a je to fenomén hlavně ekonomický. Horní Egypt je část Egypta od Káhiry na jih až k súdánským hranicím. Je to veskrze venkovská oblast plná poměrně chudých lidí. Jednou ze strategií, jak se lidé z chudého Egypta můžou dostat k penězům, k práci a podobně, je dostat se ne do Káhiry, ale hlavně do Evropy, do jakékoliv evropské země. Jakákoliv evropská země, její životní úroveň a tamní platy jsou pro lidi z horního Egypta téměř pohádkové. Takže jedna ze strategií mladých mužů z horního Egypta je přesně taková. Pomáhá jim v tom i turismus v Hurghadě, Marsá Alam a podobně, protože Hurghada je například k Nag Hammádí, odkud byl třeba i Kiařin tatínek, velice blízko. Mladí muži z těchto měst tak často pracují v Hurghadě a tam potom dochází ke známostem.

Například pracují v hotelích, kde se setkávají s evropskými turistkami…?
Přesně tak, v hotelích, v turistickém ruchu, jako taxikáři a podobně. A ano, tam se seznamují s těmi Evropankami. Strategie je oženit se s Evropankou, odjet s ní do Evropy, na základě manželství získat dlouhodobý pobyt, pracovat tam a část svého výdělku posílat své rodině do Egypta. Když říkám rodina, tak tím nemám na mysli jen nejužší rodinu, ale rodiče, bratry a podobně. Rodiny ve venkovském Egyptě přece jen hodně drží pospolu. A kdyby měl u nás třicetitisícový plat, i v té restauraci s kebabem, tak když třetinu z toho měsíčně pošle do Egypta, tak to je pro rodinu obrovská vzpruha. Čili toto je strategie, kterou volí. K únosům pak dochází tak, že tato manželství, která jsou často ze strany těch mladých mužů manželstvími z rozumu, kvůli tomu úplně neklapají a často se rozpadají. A ve chvíli, kdy se začnou rozpadat, tak tito muži, vlastně už tatínkové, často vytuší, že přijdou o své děti. Jakmile totiž žena požádá o rozvod, je velká pravděpodobnost, že soud přiřkne starost o dítě ženě, což je pro ty muže naprosto nepřijatelné. V tu chvíli se tedy pokoušejí o únos do Egypta tak, aby ho už nikdy nemuseli mamince vracet.

Určitě je spousta česko-egyptských svazků s dětmi, kde to funguje naprosto normálně, nicméně říkáte, že je to fenomén. Je to fenomén posledních let?
Řekl bych, že je to fenomén posledních několika málo desítek let od dob, kdy začal v Egyptě růst masový turismus. To znamená, že to je otázka hlavně 90. let a později. Obecně pro ČR, Slovensko, obecně pro střední a východní Evropu to ale přišlo později. Až když jsme mohli začít masově létat na dlouhé dovolené do Egypta, tak tam se ten fenomén začal týkat i nás.

Pokud s tím má Egypt už takto dlouhodobou zkušenost, tak spolu s ním ji musí mít i egyptská policie. Jak se jí daří případy řešit? 
Egyptská policie se sama od sebe moc neangažuje. Je to dané jednak tím, že v Horním Egyptě se policie nerada míchá do místních rodinných záležitostí. Tam jsou vesnice a rodinné vazby tak silné, že policie často nechává na rodinách a vesnicích, aby si tyto věci řešily samy. Dokonce mnohé vesnice mají svoji ozbrojenou domobranu. A to jsou ty situace, kdy policie sama od sebe do ničeho takového nezasahuje a neiniciuje žádná pátrání, vyšetřování a podobně. 

To bylo vidět i na případu Kiary. Doktor Šádí abd al-Latíf umí s úřady velice dobře jednat. Má to velice dobře vyzkoušené, má zkušenost a postavení. A když přijeli na tamní policejní oddělení, kde v jeho okolí bydlela Chálidova rodina, tak na policii řekl, jak se věci mají a že se potřebuje dostat k tomu, jestli je Kiara někde pohřbená nebo co s ní je. Policie na to příliš nereagovala, až když pohrozil, že na rodinu podá žalobu za vraždu dívky, tak policie řekla, že to je závažné obvinění, a že s tím budou muset zacházet opatrně. Toho se tedy policie de facto zalekla a začala vyšetřovat. Takže až pod tímto tlakem, že by měli najednou co do činění s obviněním z vraždy, a to ještě cizí státní občanky, tak až na tomto základě začali něco dělat. Pan Šádí abd al-Latíf dobře věděl, že když tímto pohrozí, tak teprve tím policii donutí jednat.

A toto byl právě ten klíč ke Kiařině nalezení?
V zásadě ano. Spolu s paní Evou naběhli jak na policii, tak na místní prokuraturu a věci se daly do pohybu. Bez toho by to zřejmě nikam nedospělo. Žádná odpověď na to, jestli je Kiara vůbec naživu, by se k paní Evě jinak nedostala. Navíc se ukázalo, že Kiařin táta to měl velice dobře promyšlené – jak úmrtní list, tak různé lékařské zprávy zfalšoval tak dobře, že tomu uvěřily i egyptské úřady a úmrtní list daly do systému. Takže kdyby se pan Šádí abd al-Latíf nebo kdokoliv jiný zeptal, jestli je pravda, že je Kiara po smrti, tak by se policie podívala do systému a řekla bych, že je. Čili naštěstí dalším pátráním – protože se mu nezdála razítka a další detaily úmrtního listu – prosadil to, že se to ještě prošetřilo a nakonec se zjistilo, že tomu tak není.

Kde se nakonec Kiaru podařilo najít?
Pod tlakem policie ji na policejní stanici přivedla sama rodina, kde ji předala paní Evě. Bylo to prý dost dramatické. Byly tam hádky, strkanice a jak pan Šádí abd al-Latíf, tak i paní Eva mi vyprávěli, jak ujížděli z města. Nejdřív s policejním doprovodem, pak když už končil rajón policie, tak už jenom autem pana Šádího, po dálnici směrem nahoru na Hurghadu a co nejdříve na letiště. 

Nebezpečí trvá

Když mají rodinné klany v Horním Egyptě takovou moc, znamená to, že i když policie zjistila, že Kaiřin otec zfalšoval zprávy, tak mu za to třeba ve výsledku nebude nic hrozit?
Hrozí. Je stíhaný za zfalšování listiny, což je v Egyptě dost závažné obvinění. Na druhou stranu i tady platí to, že je nějakou dobu ve vyšetřovací vazbě a pak teprve, když se sezná, že nehrozí žádné nebezpečí, tak se čeká na soud. Když ho propustili z vyšetřovací vazby, tak se mu dokonce podařilo z Egypta odcestovat a znovu přiletět do ČR, což je s podivem, že ho egyptské úřady pustily přes hranice. Zřejmě tam došlo k nějakému nedostatečnému předání informací, že by neměl vycestovat. Nevím, jestli měl zákaz vycestování, každopádně bych to předpokládal a faktem je, že se znovu dostal do ČR. A podle Šádího Abd al-Latífa pro paní Evu i pro Kiaru představuje nebezpečí. Ne snad nějaké fyzické, ale každopádně se bude snažit ovlivňovat soud, bude se snažit vídat s Kiarou a podobně. A to se, podle mých posledních informací od paní Evy, děje. 

Počkejte, takže teď jsme v situaci, že je Kiara i se svojí matkou Evou v ČR, ale její otec je tu taky?
Ano. Nejsem si jistý, jestli už je vyřízený rozvod, každopádně ano, je také v ČR. Samozřejmě se s nimi nezdržuje doma, ale jak mi říkala paní Eva, tak velice často telefonuje a snaží se Kiaru vídat, což je určitým psychickým nátlakem. Každopádně soud už přiřkl opatrovnictví paní Evě.

Vy jste se za Evou a Kiarou jel podívat. Jak se jim daří?
Působily na mě uvolněně. Kiara je takové divoké děvče, přece jen má v sobě egyptskou krev. Bylo ale vidět, že hledá česká slovíčka. Paní Eva mi říkala, že když si ji převzala, tak po těch 14 měsících už česky v podstatě vůbec neuměla. Takže teď se znova učí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Kiara by měla jít teď po prázdninách zase do školky. Bude to asi chvilku trvat, než si tam zvykne, ale v tomto smyslu jsem měl hezký pocit z toho, že chodí ven s babičkou a s maminkou, chodí na procházky a že Přerově, kde bydlí, vypadaly spokojeně.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z archivu Štěpána Macháčka.