Už víte, koho volit? Shrnujeme postoje kandidátů ke čtyřem důležitým tématům

Kdo povede prezidentskou kancelář?

Pokud už konkrétního člověka mají, tak ho měli zveřejnit, protože pokud to zdůvodňují tím, že ti lidé nechtějí být vláčeni médii a podobně, že nemají dobrý pocit z toho, že by se jejich jméno probíralo na veřejnosti, tak nejsou vhodní kandidáti na vedení Kanceláře prezidenta republiky, protože musí počítat s určitým tlakem veřejnosti i médií. Musí počítat s tím, že bude věnována pozornost jejich osobě a třeba i jejich minulosti. Takže si myslím, že kdo toto dopředu neuvádí, nedělá dobře.

Já přidám ještě jméno jednoho prezidentského kandidáta, Marka Hilšera. Ten by si jako kancléřku vzal na Hrad paní Gabrielu Svárovskou, která už dřív pracovala například v Kanceláři prezidenta Václava Havla.

Bavíme se tu o lidech, kteří jsou pracovně prezidentům nebo prezidentce nejbližší. To jsou také nejbližší poradci, takže veřejnost by se asi měla zajímat o to, s kým daného kandidáta či kandidátku volí?
Tam jsou dva důležité pohledy. Jeden je, že se dá očekávat, že kandidát na prezidenta by se z velké části obklopil lidmi, kteří mu pomáhají s prezidentskou kampaní, kteří za ním stojí. A druhý důležitý moment je to, kdo kandidáty podporuje. A tím nemyslím jenom nějakým veřejným vystoupením, ale hlavně finančně, protože jsou to lidé, kteří mají své nejrůznější zájmy. Dá se říci, že podpora konkrétního kandidáta není jenom vyjádřením, že mám daného člověka rád, že je mi sympatický apod., ale očekávám od něj i různé věci. V minulosti jsme byli svědky, že když někdo vystoupil veřejně na podporu prezidentského kandidáta, který pak uspěl, tak se pak třeba stal velvyslancem na Slovensku. Mám tím na mysli Livii Klausovou, která výrazně ovlivnila dění před tehdejší prezidentskou volbou a velmi výrazně pomohla Miloši Zemanovi. Mám tím na mysli, že prezident pochopitelně ve své funkci cestuje po světě, může s sebou brát různé delegace, ve kterých mohou být různí podnikatelé atd. a může jim pomáhat při jejich byznysu. Samozřejmě prezident má neformální vliv, může mít vliv na obsazování různých institucí, byť třeba zprostředkovaný. Takže si myslím, že není důležité pouze to, koho si prezident na Hrad přivede třeba jako svého tiskového mluvčího nebo kancléře nebo jako poradce, ale důležité je také to, kdo kandidáty podporuje.

Je důležité, kde bude prezident nebo prezidentka bydlet? To je jedna z takových těch častých anketních otázek, zda to bude Pražský hrad, zda to budou Lány.
Tam jsme byli svědky toho, že mnoho kandidátů se snaží hovořit o tom, že chtějí být spíše civilními prezidenty. Například Andrej Babiš zmiňuje, že bude bydlet tam, kde bydlel celou dobu, tedy v Průhonicích. Danuše Nerudová zase tvrdí, že nechce bydlet na Hradě, protože na Hradě mají bydlet jenom králové, a chce bydlet v nějaké blízkosti Hradu, v podhradí, jak ona říká. Podle mého názoru by o tom neměli rozhodovat prezidentští kandidáti, ale měli by o tom rozhodovat především lidé, kteří zodpovídají za bezpečnost a ochranu hlavy státu, protože s tím jsou spojeny různé komplikace. V této významné funkci nelze bydlet kdekoliv. Zároveň by se očekávalo, když Miloš Zeman určitým způsobem uzavřel Hrad a na konci své prezidentské kariéry hovoří o tom, že ho chce otevřít, tak se možná očekávalo, že někdo toto téma zvedne, že bude například uvažovat o tom, že by se sídlo prezidenta přesunulo z Pražského hradu někam jinam a Pražský hrad se skutečně úplně naplno otevřel bez jakýchkoliv omezení veřejnosti. K tomu ale nedošlo, protože většina se drží stereotypu, že když jsem prezident, tak úřaduji na Hradě, byť aby to nevypadalo tak divně, tak na Hradě nechci bydlet…

…ale třeba v Lumbeho vile.
Například.

Vláda jako partner, nebo nepřítel?

Petře, udělali jsme si z rozhovorů s prezidentskými kandidáty a z debat dostatečný obrázek o tom, jak by ten který prezident nebo prezidentka vycházeli se stávající vládou Petra Fialy?
Myslím si, že jsme byli svědky takových těch obecných frází o tom, že s vládou by se mělo spolupracovat apod., ale zároveň jsme byli svědky také neuvěřitelných výroků z pohledu toho, jak zní česká ústava a jak by s ní prezident republiky měl zacházet. Mám tím na mysli například Jaroslava Baštu, který tvrdí, že kdyby se stal prezidentem, tak by vládu odvolal.

A na jeho postojích nic nemění to, že ústavní právníci a různí odborníci tvrdí, že to není možné. A skutečně Ústava je koncipována tak, že svévolně prezident vládu odvolat nemůže. Ostatní kandidáti hovoří o tom, že by s vládou různé věci konzultovali. Někteří se vyjadřovali v tom slova smyslu, že by velmi aktivně s vládou komunikovali, to znamená, že by se účastnili různých jednání atd.

To znamená, že by chodili na vládu, že by byli aktivní jako prezidenti i v tom, že by třeba chodili na jednání Senátu, Poslanecké sněmovny?
Přesně tak, protože to jim Ústava umožňuje. Ale samozřejmě Ústava předpokládá, že prezident nebude členem vlády v tom slova smyslu, že by se pokaždé účastnil jednání a do všeho zasahoval, všechno komentoval. Tak to míněno není. A pochopitelně je důležité, aby si prezident a vláda nedělali naschvály, aby spolu komunikovali. Je to důležité i z toho důvodu, že prezident reprezentuje Českou republiku v zahraničí a přitom zahraniční politiku má určovat vláda, tak tam je důležité, aby došlo k určitému souladu. A soulad se těžko dosahuje bez komunikace, byť i když je komunikace, tak ne vždy jsme svědky souladu.

Zmínil jste Jaroslava Baštu. Pak je tu Andrej Babiš, šéf hnutí ANO, to znamená šéf největší opoziční strany a kandidát opoziční strany v prezidentských volbách. Ten sice neříká, že by snad chtěl odvolat vládu, ale ve své prezidentské kampani vystupuje jako člověk, který chce, aby nebyl na Hradě někdo, koho podporuje pětikoalice, a vystupuje jako člověk, který je proti této vládě. Můžou tam pak hrozit nějaké třecí plochy?
Třecí plochy mezi prezidentem a vládou být mohou, ale je otázka, jak mohou reálně ovlivňovat chod a činnost vlády. Pochopitelně je možné, že prezident bude otevírat různá témata, bude upozorňovat vládu, že by se tím měla zabývat. V této souvislosti je důležité také zmínit, že prezident nemá zákonodárnou iniciativu, to znamená, že nemůže navrhovat nějaké zákony, kterými by třeba změnil a zlepšil život v této zemi. Musel by k tomu přesvědčit některé poslance, případně vládu nebo senátory, aby tak učinili. Prezident může komplikovat vládě život pouze tím, že když vláda prosadí něco v Parlamentu, nějaký zákon, tak ten zákon může vetovat. Ale pokud vláda disponuje dostatečnou většinou v Poslanecké sněmovně, tak může veto přehlasovat. Takže vliv prezidenta na vládu je spíše formální tím, že ji může kritizovat, může o ní hovořit, co by měla dělat, může třeba vyvíjet tlak právě přes nějaké spřátelené zákonodárce, poslance apod. Ale to je tak všechno.

Může jí komplikovat život také tím, že v případě, že vypadne z vlády ministr a bude potřeba dosadit nového, tak prezident, a už to víme z minulosti, se prostě může rozhodnout, že toho či onoho ministra nebude chtít jmenovat. Přidám tady další anketní otázku, na kterou se Český rozhlas ptal prezidentských kandidátů: Může prezident vstupovat do sestavování vlády tím, že odmítne jmenovat ministra nebo ministryni navržené předsedou vlády? Například Karel Diviš řekl, že pokud by se jako prezident dozvěděl nějakou závažnou skutečnost, například že kandidát spáchal hospodářský delikt nebo závažný trestný čin, tak rozhodně ano. To je většinový postoj všech kandidátů. Zasahovali by do toho premiérům, nebo ne?
Tak většinou tvrdí, že by nezasahovali, že jen ve zcela výjimečných případech by mohli zasáhnout. A zmiňují podobné věci, o kterých jste právě hovořil. Myslím, že například Tomáš Zima to zdůvodnil tak, že by k těm výjimečným věcem pokud možno nemělo docházet, že by měl prezident komunikovat s premiérem, aby taková situace vůbec nenastala.

To znamená, že když se zvažují nějaké změny ve vládě, tak by to měli spolu probrat. A pokud prezident zjistí nějaké výhrady vůči kandidátovi a jsou skutečně tak závažné, že by to vedlo k pochybnostem, zda ten člověk je vhodným kandidátem na ministra, tak by to měl probrat s premiérem dříve, než dojde k tomu, že bude oznámeno jméno nového ministra a návrh na jeho jmenování.

Ještě možná doplním odpovědi Andreje Babiše a Petra Pavla. Zatímco Babiš by jmenoval všechny ministry, Pavel si nechává prostor pro výhrady. Oba dva nicméně vyzdvihují, že vláda je vizitkou premiéra.
Ano, to je pravda. Je to přesně tak, jak je koncipována Ústava. To znamená, že za vládu zodpovídá premiér, premiér navrhuje jednotlivé členy vlády, a proto by mu prezident neměl komplikovat život a měl by jeho návrhům vyhovět. V minulosti jsme byli svědky toho, že když premiér na návrhu trval opakovaně, tak prezident stejně neměl jinou šanci, než nakonec návrhu vyhověl.

Co řeší Češi a jak o tom mluvit?

Krize v Česku: energetická, ekonomická, vyvolaná ruskou agresí na Ukrajině, velká inflace atd. Ekonomická témata, to, co trápí zejména nízkopříjmové rodiny, seniory v České republice, je to téma pro prezidenta?
Téma pro prezidenta to je, ale jiným způsobem, než je prezentováno v kampaních, a jinak než na to jsou jednotliví kandidáti nuceni odpovídat. Prezident skutečně nemůže ovlivnit konkrétní věci, ale může o nich mluvit, může vytvářet určitou atmosféru ve společnosti, může upozorňovat na problémy určitých skupin lidí nebo určitých regionů. Také tím, že do těch regionů bude vyjíždět, že se s těmi lidmi bude bavit, že zkrátka přitáhne pozornost médií a tím i politiků k určitým problémům. Může vládu opakovaně upozorňovat na to, že třeba některé věci neřeší tak, jak by měla atd. Ale to je tak zhruba všechno. Pokud jsme u ekonomické oblasti, tak výrazně ovlivnit prezident může tuto sféru pouze tím, že má výlučnou pravomoc, to znamená, že jmenuje členy bankovní rady a guvernéra České národní banky. Ale problém nastupujícího prezidenta je, že v dohledné době k nějakým zásadním změnám ve vedení centrální banky nemůže dojít, protože ti lidé jsou jmenování na určitou dobu a prezident do toho nemůže v tuto chvíli zasáhnout.

Loni byl jmenovaný nový guvernér Aleš Michl. To znamená, že příštích pět let do toho nebude prezident zasahovat, pokud se něco nestane.
Přesně tak. A právě na jmenování nového guvernéra jsme si mohli názorně ověřit, že to může být výrazný zásah do toho, jak se ekonomicky daří naší zemi, protože centrální banka má mimo jiné za úkol v současné době bojovat s inflací. A pochopitelně názory na to jakým způsobem se různí. Jestli zvedáte, nebo nezvedáte úrokové sazby, samozřejmě může mít jednak vliv na to, jakým způsobem se inflace vyvíjí, ale také to může mít dopad na to, jakým způsobem fungují podniky, jak snadno se dostanou k úvěrům, jak náročné je to pro ně je splácet. A také na lidi to má dopad. Například v tom, že když se úrokové sazby zvyšují, mají problém s hypotékami. Ale to je zase vyváženo tím, že se předpokládá, že tím pádem se inflace snižuje a že lidem se neznehodnocují mzdy a úspory. Takže tam vidíme, že záleží na prezidentovi, jakého zvolí guvernéra, jaké zvolí složení centrální banky, jakým způsobem pak právě tato banka bude ovlivňovat ekonomický život v zemi.

Ale vyzdvihování, otevírání témat jako daňový systém, důchodová reforma atd., to jsou věci, které by asi prezident mohl na veřejnosti dělat.
Mnoho kandidátů si to bere za svůj program, ale každý specifickým způsobem. Například Danuše Nerudová hovoří o tom, že chce být prezidentkou, která bude upozorňovat na lidi, kteří mají problémy, kteří žijí třeba v regionech, kde život není úplně lehký. Andrej Babiš pochopitelně kritizuje současnou vládu a hovoří o tom, co by se mělo dělat jinak, jak by se mělo pomáhat lidem, že musí být prezident pro lidi. Ostatní také zmiňují různá témata, protože na to jsou dotazováni. A tam se ukazuje, jakou mají za sebou profesní dráhu, nakolik těm tématům rozumí, nebo nerozumí. Někdy spíše volí takové obecnější odpovědi.

Pak je tu ještě jedna otázka, která by asi měla zaznít. Jak se kandidáti dívají na téma, které ve společnosti velmi rezonuje, na téma manželství pro všechny? Tam je hodně slyšet Pavel Fischer jako člověk zastávající spíše konzervativnější názory.
Je to tak a myslím si, že Pavlu Fischerovi to velmi komplikuje jeho kandidaturu, protože on se jednou trochu neopatrně vyjádřil na adresu této komunity a táhne se to s ním dodnes. Opakovaně přiznává, že manželství pro všechny nebo adopce dětí stejnopohlavními páry jsou proti jeho osobnímu přesvědčení, ale že kdyby se stal prezidentem, tak by respektoval parlamentní většinu, to znamená, že ty zákony by nevetoval a že by zkrátka ten život nekomplikoval.

Jaroslav Bašta je dalším, který odpověděl, že by tu stávající právní úpravu neměnil, že ji považuje za vyhovující. A jinak všichni ostatní jsou pro?
Když se podíváme na tu anketní otázku a na odpovědi na ni, tak všichni tvrdí, že ano, že uznávají princip svobody a rovnosti pro každého a že by tedy měli mít všichni stejná práva, stejné příležitosti. Takže tam velký rozdíl není. A skutečně pokud tato věc nějak mohla ovlivnit prezidentskou kampaň, tak mohla ovlivnit spíše z pozice právě Pavla Fischera.

Ale jak plusově, tak minusově. Pro něj to mohl být jak benefit, tak ztráta.
U konzervativně založených voličů, u těch, kteří si myslí, že manželství by nemělo být pro všechny a že děti by neměly být adoptovány stejnopohlavní páry, mohl sbírat plusové body. Ale u zbytku veřejnosti, která zastává jiný názor, mu to spíše škodilo. On si toho byl vědom, proto se snažil svá slova trochu korigovat a vysvětlit, že je potřeba odlišovat osobní postoj člověka a postoj člověka v nějaké funkci. A měl tím samozřejmě na mysli funkci prezidentskou, což je také velmi důležité, protože prezident by skutečně měl vystupovat jako státník a měl by spíše jednat v zájmu země než ve svém osobním zájmu.

Je jednou z rolí příštího prezidenta nebo prezidentky otevírat také témata, o nichž se tolik v mainstreamu nemluví a možná by mělo? Témata ekologická, klimatická krize, globálního oteplování?
Myslím si, že to se dotýká bezprostředně všech lidí, nejenom v této zemi, ale na této planetě. Takže je to důležité téma a role prezidenta v něm může být velmi výrazná, byť jsme svědky toho, že žijeme složitou dobu, kdy se lidé potýkají s vysokými cenami energií a kdy jsme právě svědky určitého střetu, kdo za to může. Zda za to může pouze konflikt na Ukrajině, nebo tzv. zelená politika, zda je její prosazování děláno s rozumem a realisticky, nebo zda jsou to nějaké utopistické vize. A myslím si, že ta debata se povede čím dál tím intenzivněji a že prezident by rozhodně mohl být alespoň jejím moderátorem, případně skutečně otevírat témata, která jsou v této souvislosti důležitá.

Kdo je pro Česko hrozbou a za koho se naopak postavit?

Pokračující konflikt na Ukrajině, Putinova válka, Ruskem vyvolaná agrese z loňského roku. Budeme teď mít rok od zahájení velké invaze v únoru 2022. V dalším vyjednávání dodávek zbraní a podpory Ukrajině bude český prezident nebo prezidentka zastávat možná poměrně klíčovou, zejména reprezentativní a vyjednávací, roli. Jak se prezidentští kandidáti z toho, co víme, staví právě k tomu, jak řešit válku, jak pomáhat dál Ukrajině?
Dá se říci, že drtivá většina se shoduje, že současná pozice České republiky je správná. Je zřejmé také to, že někteří kandidáti k tomuto tématu mají velice blízko i z toho důvodu, že například Pavel Fischer v Senátu se tím intenzivně zabýval ještě v době, než ten konflikt vypukl, kdy opakovaně upozorňoval na určitá nebezpečí jak ze strany Ruska, tak ze strany Číny atd.

Pochopitelně Petr Pavel vzhledem k tomu, že působil ve vedení NATO, tak je to téma, které je mu také blízké.

A šéfoval tam vojenskému výboru dlouhá léta.
A také říká, že tyto věci vnímal dlouhodobě jako bezpečnostní riziko a že skutečně Česká republika musí postupovat ve shodě se spojenci atd. Trochu jiný názor, nemyslím teď konflikt na Ukrajině, ale na to, jak se stavět k Číně, zastává například Karel Diviš, který hovoří o tom, že je potřeba také myslet pragmaticky na různé ekonomické věci. A samozřejmě, že se nesmí pomíjet lidská práva, ale že je důležité udržovat dobré vztahy a ekonomické vztahy s mocnostmi a velmocemi jako je Čína nebo Rusko.

Naopak tu silně lidskoprávní zahraniční politiku, minimálně v rétorice by asi vedli už zmíněný Pavel Fischer a také Danuše Nerudová. To jsou dva kandidáti, kteří velmi často ve svých projevech zmiňují, že by navazovali na 90. léta, na Václava Havla.
Je to pravda, oni upozorňují, že by se Česká republika měla vrátit k pozici, kterou zastávala za Václava Havla, to znamená, že by neměla být pouze pragmatická, ale měla by také vnímat otázku lidských práv a neměla by ji podřazovat ekonomickým zájmům. Takže oba dva shodně uvádějí, že Čína je hrozba pro naši bezpečnost a že je potřeba k ní přistupovat velmi obezřetně a skutečně nezapomínat na dodržování lidských práv.

V podcastu byly kromě zvuků z vysílání Českého rozhlasu využity také odpovědi kandidátů v rozhlasové anketě 10 otázek, 90 odpovědí, zvuky z České televize, z webu denik.cz a z Facebooku Petra Pavla.