Stát u posudkových lékařů hasí jen největší problémy. Změnit by ale měl celý systém, míní novinářka

Na milion lidí s postižením v ČR připadá 246 posudkových lékařů. Je to málo, nebo moc?
Podle toho, co odpovídá ministerstvo, i podle toho, jaké kroky aktuálně podniká, tak je lékařů doopravdy málo. Podstav vznikl z více důvodů. Hlavní z důvodů je, že posudkové lékařství je vysoce specializovaný obor.

Potom, co jste hotový lékař, musíte ještě vystudovat nástavbový obor, který trvá rok. Ten nástavbový obor spočívá v tom, že se musíte stát odborníkem jak na legislativu, která se týká sociálních věcí, tak vlastně i odborníkem na všechna možná zranění a onemocnění a na důsledky, které to přináší do každodenního života pacientům. Takže stát se posudkovým lékařem je vlastně dost náročné.

To znamená, ne každý se do toho úplně hrne. Navíc na plný úvazek z těch asi 250 posudkových lékařů v Česku pracuje zhruba polovina. To znamená, že tu je zhruba 125 posudkových lékařů na milion lidí s postižením a lékaři jim musí nějakým způsobem pravidelně asi potvrzovat, že to postižení nadále mají a můžou pobírat nějaké příspěvky od státu?
Je to tak. Lékařů, kteří pracují aktuálně na plný pracovní poměr, je 114. 

Aha, dokonce.
Zbytek pracuje na blíže neurčené částečné úvazky. A nepodařilo se nám od České správy sociálního zabezpečení zjistit podrobnější statistiky, jak velké ty úvazky jsou. Nevíme tedy, jestli jsou poloviční, pětinové nebo jiné.

A ta příčina je skutečně pouze taková, že to je tolik práce stát se posudkovým lékařem, že se do toho ne každý pustí? Anebo jsou tam špatné odměny nebo je tam nějaký systémový problém, že je posudkových lékařů málo, odchází do zahraničí... Co za tím stojí?
Za tím stojí obecně asi situace mezi lékaři v ČR, kdy vlastně populace doktorů všeobecně stárne. U posudkového lékařství to je ještě specifické v tom, že když si představíte typického medika či čerstvého absolventa lékařské fakulty, tak to nejsou lidé, kteří se vidí v kanceláři, kde se budou každý den topit v papírech jiných odborníků. Většinou chtějí aktivně léčit, pomáhat pacientům v nemocnicích nebo ve vlastních ordinacích. Takže důvod, proč je posudkových lékařů málo, je i ten, že ten obor samotný není tak lákavý.

A lékaři tedy navíc stárnou. To znamená, že nám se teď nedostává nějaké mladší generace posudkářů, kdybych to měl zkrátit.
Je to přesně tak, protože i podle rozhovoru, který jsme vedli s paní náměstkyní Ivou Merhautovou z ministerstva práce a sociálních věcí, je tento obor lákavý pro lékaře, kteří už vlastně nemají tolik kapacit se aktivně účastnit nějaké ambulantní péče v nemocnicích, ale pořád jsou dost schopní na to se začíst do papírů a mají zkušenosti na to, aby mohli hodnotit ten stav lidí.

Jaké problémy to, že je málo posudkářů, tento podstav, způsobuje v oboru?
Způsobuje to zejména to, že stát není schopný dodržovat lhůty, které má stanovené zákonem. Opět se nám od České správy sociálního zabezpečení nepodařilo získat podrobné statistiky. Máme vlastně jenom informace o příspěvku na péči.

Ten je z hlediska vypracování a řízení v podstatě nejnáročnější, protože tam kromě toho, že potřebujete posudek od posudkového lékaře, tak dochází ještě k sociálnímu šetření přímo v místě bydliště pacienta nebo klienta. Přijde sociální pracovník a zase má dlouhý formulář, kde hodnotí vlastně to, jestli jste schopný se sám nakrmit, jestli jste schopný si zajít na nákup, jestli zvládáte například základní hygienu.

A u toho příspěvku na péči jsme zjistili, že průměrná doba vyhotovení nebo průměrná doba toho řízení je 100 dní, což je přes tři měsíce. A když si uvědomíte, že je příspěvek na péči určený pro lidi, kteří nejsou schopni se plnohodnotně sami o sebe postarat a potřebují pomoc někoho cizího, tak čekat tři měsíce na rozhodnutí o výši příspěvku je extrémně dlouhá doba, kdy ti lidé jsou na všechno sami.

Vy jste mluvila i s lidmi, kteří jsou handicapovaní a kteří právě na ty příspěvky čekají. Jak oni to vnímají jako velký problém?
Z jejich pohledu je to samozřejmě velice zásadní problém. Musíme si totiž uvědomit, že většina lidí se nenarodí s postižením. Není to vrozené. Většina lidí se s postižením setkává v průběhu svého života v rámci nějakého onemocnění.

Nebo úrazu asi?
Nebo úrazu. Nejvíce postižení ale vzniká právě nějakým onemocněním. A jasně, každý z nás asi ví, že nás kdykoliv může srazit auto na ulici a můžou z toho být nějaké následky. Ale není to tak, že bychom si všichni po večerech četli, jaká máme práva a jaká existuje pomoc, když nám například pohyblivost klesne
o 50 %.

Takže ty situace jsou pro lidi stresové v tom, že se jim razantně změní životní situace a musí se vlastně už jen psychicky vyrovnat s tím, že budou žít jinak, s určitými omezeními. A v tuto chvíli oni musí do toho všeho ještě začít řešit všechny tyto byrokratické záležitosti. Nejčastěji se jedná právě o ten příspěvek na péči, potom o invalidní důchod a o tzv. kartičky ZTP.

To znamená, jsou tu peníze, které od státu dostávají, jsou tu průkazky ZTP... A to posudkový lékař tedy jednorázově určí, anebo skutečně musí jednou za dva, za tři, za čtyři roky zjistit, že někomu prostě – řeknu to teď asi hloupě, nedorostla ruka – to znamená stále je handicapovaný?
Ano, právě ta další věc, která systém extrémně zatěžuje, kromě toho, že posudkových lékařů je málo, tak je i to, že musí pravidelně docházet k tzv. kontrolním prohlídkám. Což přesně znamená to, že lhůty, na jak dlouho se vystavují invalidní důchody nebo průkazky ZTP se liší případ od případu.

Ale vy víte, že teď na dva roky máte přiznaný invalidní důchod třetího stupně, ale za dva roky budete muset znova tím kolečkem projít a výsledek je velice nejistý. Vy nevíte, jestli budete pořád spadat do kategorie třetího stupně, druhého nebo prvního. A to je taky ta věc, která ten systém zatěžuje.

Jak je možné, že by někdo, kdo spadal do třetího, mohl spadat do druhého? To se může stát?
To se může stát. Systém totiž neposuzuje jenom čistě tu míru postižení, tedy to, že jste přišel o ruku. Ale jak vy zvládáte každodenní situace. Takže na začátku vám můžou například přiřknout invalidní důchod třetího stupně, ale potom zjistí, že už jste více soběstačný a že byste zvládal některá zaměstnání nebo některé činnosti sám.

Pojďme teď ke konkrétnímu příkladu, protože jeden z důvodů, proč my se tady teď spolu bavíme, je ten, že vy jste vydala trojici článku na serveru iROZHLAS, ve které jste popisovala problémy s tím, že chybí posudkoví lékaři a že tu jsou příběhy konkrétních lidí, kteří mají problém s tím, že jsou handicapovaní a třeba ta pomoc od státu není taková, jakou by očekávali. Popsala jste například případ Martiny, ta po autonehodě o jednu ruku přišla a druhou má necitlivou. 

Ona má přiznanou trvalou invaliditu, ale parkovat třeba na místech pro invalidy nemůže. Jak se něco takového může stát?
To je způsobeno tím, že každá věc se v tom systému posuzuje zvlášť. Takže i když ve stejnou chvíli podáte žádost o posouzení invalidity a ve stejnou chvíli si podáte žádost o vyřízení průkazky ZTP, tak na každou z těch věcí se zvlášť vyhotovuje posudek. Každá z těch věcí se z hlediska státu řeší samostatně.

A když jsme se na to opět ptali ministerstva, tak to samo přiznává, že toto je další z problémů, kdy dochází k natahování lhůt a je to věc, která ten systém extrémně zatěžuje. 

Dokonce nám paní náměstkyně Merhautová říkala, že přemýšleli o tom, že by některá řízení sjednotili, případně že by mohli ti lékaři vycházet už z předtím vyhotovených posudků, ale k žádnému závěru zatím nedospěli. A neřeší to ani novela, která byla čerstvě schválená, která se zabývá posudkovou službou. 

To znamená, že paní Martinu tedy museli navštívit dva posudkoví lékaři a vypracovat dva různé posudky?
Posudkoví lékaři nenavštěvují ty lidi.

Oni je ani skutečně nenavštěvují?
Doopravdy většina lidí svého posudkového lékaře nikdy v životě neviděla. 

Ale to je přeci asi taky problém, nebo je to normální?
Je to jedna z nejčastějších výtek pacientů, kteří, jak jsem popisovala, ty životní situace jsou velice komplikované, a oni mají pocit, že nad tím vlastně nemají žádnou kontrolu. Protože v celém tom řízení je spousta kroků, které jsou důležité, ale které se vlastně odehrávají na papíře.

Když vy budete řešit nějaký invalidní důchod nebo žádost o průkazku ZTP, tak pro vás to znamená, že musíte obejít všechny specialisty, zajít za svým praktickým lékařem, který to s vámi shrne, zjistí, jaký je váš aktuální stav a pro Českou správu sociálního zabezpečení vypracuje takovou delší zprávu, kde by mělo být obsaženo všechno, co vás trápí.

A posudkový lékař potom dostane zprávu od toho praktického lékaře, ale i od specialistů a na základě toho on vyhodnocuje, jak moc vám poklesla míra pracovní schopnosti.

A ti posudkoví lékaři jsou tak nějak srozumění s tím, že to budou všechno dělat od stolu? Nebo i oni vidí ten problém, že je nás málo, my to jinak nestíháme, ale ano, chápeme, měli bychom asi ty lidi navštěvovat. Dává to smysl?
Já jsem opakovaně žádala jak Českou správu sociálního zabezpečení, tak Ministerstvo práce a sociálních věcí o rozhovor s některým z těch posudkových lékařů. Dokonce jsem se pokoušela s některými spojit napřímo já sama, abych vlastně mohla lépe pochopit, jak oni se na tu celou situaci koukají.

Protože hlavní důvod, proč jsem to téma začala zpracovávat, bylo to, že se jednou za čas v médiích objevil nějaký smutný příběh člověka s hendikepem. A všechno to vždycky končilo tím, že posudkový lékař něco podcenil nebo nejednal včas. A právě proto já jsem začala pátrat, jestli to náhodou není systémová chyba a co se za tím skrývá.

A vypadá to, že je.
Vypadá to tak.

Ideální systém neexistuje

Vy jste říkala, že teď byl ten systém nějak novelizován, ale že k zásadnímu posunu tam nedošlo stran těch samotných posudků.
Novela přišla s jednou velkou novinkou, a to je to, že do celého systému mají v plánu zavést pozici tzv. nelékařských zdravotních asistentů. Ty chtějí rekrutovat z řad záchranářů, zdravotních sester, například i ergoterapeutů a jsou to lidé, kteří by měli posudkovým lékařům pomáhat ve shromažďování všech materiálů.

Takže je to takové personální posílení, ale systém se nezmění.
Přesně tak. Oni by těm posudkovým lékařům měli nachystat i vypracované posudky. Posudkový lékař si to má přečíst, potvrdit, vyvrátit, doplnit, něco s tím udělat.

Ale když jsme se bavili se zástupci asociací záchranářů a zdravotních sester, tak jsme se vlastně dozvěděli, že nikdo s nimi tu novelu neprobíral. Například šéf asociace českých záchranářů nám řekl, že si ani nedokáže představit, že by někdo ze záchranářů měl o tuto pozici zájem. Protože se zpátky dostáváme k tomu, že jsou to lidé, kteří chtějí aktivně léčit, být v terénu, pomáhat lidem. Toto je práce vysloveně s papíry.

Takže abych to shrnul, posudkových lékařů je málo a ještě ten systém, kterým dělají posudky, je nastavený tak, že se nikomu nelíbí. Ministerstvo také uznává, že to není úplně v pořádku?
Ministerstvo uznává, že situace v lékařské posudkové službě je dlouhodobě neuspokojivá. K zásadnímu problému došlo v roce 2006, kdy začal platit nový zákon o sociálních službách, který právě zavedl příspěvek na péči. A tehdy došlo k rozdělení lékařské posudkové služby mezi dva úřady. Mezi Úřad práce a Českou správu sociálního zabezpečení. Každá z těch lékařských posudkových služeb hodnotila úplně jiné věci.

A už po třech letech se zjistilo, že je to vlastně nevyhovující a že například ten příspěvek na péči je tak administrativně náročný, že lékaře extrémně zatěžuje. Od té doby se opakovaně hovořilo o tom, že situace je potřeba řešit ideálně přetransformováním celého systému, nějakou velkou restrukturalizací.

Ale za posledních 15 let k tomu nedošlo. A teď stojíme zase před tím, že máme novelu, která hasí ten nejzásadnější problém. Což je nějaká personální krize ale neřeší ten systém jako takový. 

Vy jste kromě příběhu Martiny přinesla i příběh pana Adama. Ten spočívá v čem?
Adam je mladý kluk z Českých Budějovic. Před dvěma lety byl na koncertě se svými přáteli, kde ho začala bolet hlava a zničehonic zkolaboval.

Když ho odvezli do nemocnice, tak zjistili, že má cystu na mozku. Byl to velice akutní stav a doktoři několik dní bojovali o jeho život.

Navíc přišel o prostorovou paměť, takže pro něj bylo i velice komplikované se zorientovat v jeho vlastním bytě, který znal. My jsme hovořili i s jeho maminkou, která vlastně byla jeho největší oporou a pomáhala mu v řešení věcí s úřady. A ta si stěžovala na to, že ve chvíli, kdy opouštěli nemocnici, tak vlastně vůbec nevěděli, co bude dál, co mají dělat, jaké jsou formy pomoci, jestli vůbec nějaké existují.

A nakonec se jí podařilo přes internet se spojit s neziskovou organizací, která pomáhá právě nevidomým. A až ta nezisková organizace jim dala všechny praktické rady. Nejen to, jaké formuláře existují a je potřeba vyplnit a kam je zanést, ale i například to, jak se správně nevidomý člověk vede, když s ním jdete, nebo jak upravit byt co nejrychleji a nejzákladněji tak, aby Adam nezakopával o věci, abychom ho tam nemátly zbytečné překážky atp.

Což je tedy další bod. A ono to všechno se vším souvisí, na co by se možná stát měl zaměřit. Totiž aby vůbec došlo k tomu, že někdo obejde všechny úřady a dostane se k němu nějaký posudek posudkového lékaře, tak by mu asi skutečně někdo měl vůbec vysvětlit, co všechno musí dělat, když se mu změní život, když se najednou stane invalidním. A to třeba v případě pana Adama tedy taky úplně nezafungovalo.
Nezafungovalo to skoro vůbec. Já musím za sebe říct, že když jsem to téma začala zpracovávat a začala jsem studovat všechny formy podpory, tak i pro mě to bylo náročné. I tak mi to trvalo vlastně několik týdnů, než jsem pronikla dostatečně hluboko, abych pochopila, co se kde řeší.

A tam stát uvažuje o nějakém zjednodušení? Nebo zase - ví ministerstvo o tom, že v tomto je nějaký problém?
Ministerstvo podle vyjádření, které máme k dispozici, nad tím samozřejmě přemýšlí, je si toho vědomo. Ono obecně v ČR je velký problém s tím, že zdravotní a sociální péče jsou zatím stále oddělené, takže často dochází právě k tomu, že když odcházíte z nemocnice, máte nějaký ten změněný stav, změněnou situaci, tak už se o vás vlastně nikdo nepostará.

Říkám si, jestli na tom Česko v tom, jak se má pomáhat a jak se pomáhá lidem, kteří jsou nějakým způsobem invalidní anebo se jim stane nějaký úraz, mají nějakou nemoc, jak jsme na tom v této péči třeba ve srovnání se zahraničím?
Nějaké objektivní srovnání upřímně ani neexistuje. Každý stát k tomu přistupuje trochu jinak. Já, když jsem to studovala, tak jsem si načetla souhrnnou zprávu z roku 2019, která srovnávala systémy ve většině evropských zemí. A ta zpráva končí docela nepřekvapivě tím, že ideální systém vůbec neexistuje. 

U nás se invalidita řeší hlavně v souvislosti s poklesem pracovní schopnosti. Existuje vyhláška, kde si můžete přečíst, že když přijdete o jeden prst, tak vám poklesla pracovní schopnost o jedno procento. Když přijdete o palec, tak je to procent pět.

A toto jsou stupnice, od kterých se obecně v Evropě už upouští. Obecně se má zato, že nestačí hodnotit jen míru postižení v návaznosti na pracovní výkon, ale je potřeba přihlížet i k potřebám jednotlivých lidí a k reálným životním podmínkám.

Psala jsem i o systému ve Švédsku, kde se posouzení zdravotního stavu skládá ze tří prvků - z lékařské prohlídky, ze sebehodnocení toho žadatele a z vyhodnocení dovednosti pro konkrétní pracovní místa. Protože ve Švédsku je to nastaveno tak, že lidi chtějí co nejrychleji vrátit mezi normální společnost a to obnáší i vrátit se na pracovní trh. To například v ČR vůbec není.

Tak, jak jste do toho tématu pronikla, tak se vás musím závěrem zeptat, co je ten nejpalčivější problém?
Já nejsem vystudovaný odborník na zákon o sociálních službách. Mně se to hodnotí vlastně docela těžce. Myslím si, že problém je prostě v nastavení celého toho systému. Posudkoví lékaři, i když se snaží, a já tomu věřím, že se drtivá většina z nich snaží dělat tu práci co nejlépe a nejpoctivěji, tak jsou prostě přetížení. Není v lidských silách rozhodovat o osudech desítek lidí měsíčně tak, abyste si byl jistý, že máte pravdu.

Takže celý ten systém je podle vás v tuto chvíli...
Přetížený. To je to slovo.