18 štěpících linií v české společnosti: podívejte se, co nás nejvíc rozděluje a co spojuje

Čechy a Češky z různých společenských tříd nejvíc odlišují postoje k migraci, názory na prozápadní směřování země a vnímání nerovností ve společnosti – tedy zda si myslí, že je každý svého štěstí strůjcem, nebo jestli o úspěchu rozhoduje něco jiného než vlastní píle a šikovnost. „Málokdo ale zastává vyhraněné černobílé postoje. Spíš jsme společnost mnoha odstínů šedi, tedy rozdělovaná, nikoli rozdělená společnost,“ říká nad daty z výzkumu Česká společnost po třiceti letech jeho spoluautor, ředitel agentury STEM Martin Buchtík.

Sociologové zkoumali štěpící linie pomocí dvaatřiceti otázek rozdělených do osmnácti tematických skupin.

Například téma obavy z migrace se skládá z odpovědí na tři otázky: Ohrožují imigranti náš způsob života? Způsobují imigranti nárůst trestné činnosti? A ohrožují imigranti českou ekonomiku a sociální jistoty? Respondenti vybírali z odpovědí: rozhodně souhlasím, spíše souhlasím, spíše nesouhlasím a rozhodně nesouhlasím.

Výsledky pak vědci přepočítali na „teploměry“. Ty ukazují index vnímání tématu různými skupinami veřejnosti, tedy sílu jejich postojů. Teploměry mohou ukazovat hodnoty od +100 do -100 podle toho, jak moc členy společenské třídy daný problém pálí nebo jak jednoznačný názor na něj mají.

Položky převzali autoři výzkumu z uznávaných mezinárodních šetření jako ESS nebo ISSP, dlouhodobých časových řad STEM a CVVM a mezinárodně uznávaných nástrojů měřících jednotlivé postojové rysy (autoritářství, xenofobie, populismus). Z kapacitních důvodů nebylo možné vždy položit celou sadu otázek, která je pro daný rys určena (to bývá často deset i více položek), proto analytický tým vybral vždy 1-3 takové, které na základě statistických analýz dat ze zmíněných výzkumů daný postoj nejlépe identifikují.

Kalkulačka sociálních tříd už má na serveru iROZHLAS.cz přes 170 tisíc vyplnění. Nejčastější kritická reakce čtenářů: vyšla mi třída, jejíž některé charakteristiky v mém případě neodpovídají skutečnosti – například jsem prý nastupující kosmopolitní, a to i přesto, že jsem už v důchodu, nebydlím ve velkém městě a mám vlastní dům. Jak odpovídáte lidem, kteří nejsou spokojeni s tím, co jim v kalkulačce vyšlo?
Každá věda pozoruje skutečnost a na jejím základě vytváří nějaký model. Ten model je tak podrobný, jak je potřeba. Když jste architekt a navrhujete urbanistický koncept nové čtvrti, nepotřebujete přesně vědět, jak vypadá každý jednotlivý pokoj nebo šuplík.

Rozdělení společnosti do šesti tříd, stejně jako jakákoli jiná typologie, s sebou nese nutnost zjednodušení. My jsme samozřejmě technicky vzato mohli ve společnosti identifikovat třeba 35 různých skupin a mít samostatně i kreativní elity, počítačově a jazykově zdatné důchodce nebo další podskupiny, v nichž by se možná čtenáři poznávali lépe.

Jenomže kvalitu typologie neurčuje to, že se v ní každý přesně pozná, ale to, jak je praktická. Jestli nám umožní lépe a objevněji mluvit o celé společnosti. Pro mě je určení tříd mezikrok. Zajímavější jsou následné analýzy a další povídání, které nám takto konstruované společenské třídy umožňují.

Celospolečenská diagnóza

Druhá nejčastější otázka čtenářů je, proč se respondentů ptáte na znalost západních jazyků, a ne třeba na ruštinu. Proč vás zajímá, jak často chodí na rockové koncerty, a ne třeba na jazzové nebo metalové.
Strašně rádi bychom položili třeba 750 otázek, ale máme zkušenost, že na tak dlouhé dotazníky lidé neradi odpovídají. Proto hledáme otázky, které nejlépe vystihují společenský jev, který chceme zkoumat – sociolog by řekl nejlepší indikátory – i když nemusí nejlépe fungovat pro každého jednotlivého respondenta. Ruština určitě není méněcenná, ale angličtinu dnes v práci potřebujete častěji.

Unikátní výzkum: česká společnost se nedělí na dva tábory, ale do šesti tříd. Zjistěte, do které patříte vy

Číst článek

Dotazník jsme nestavěli na zelené louce. Vycházeli jsme z mnoha podrobnějších šetření. Díky nim víme, že problémy, které jsme chtěli zkoumat, nám právě tyto otázky osvětlují nejlíp. Což ovšem neznamená, že perfektně sedí na každého jednotlivce. Není to psychologické vyšetření, ale celospolečenská diagnostika.

A webová kalkulačka je popularizační nástroj. Může se stát, že některého jednotlivce zařadí špatně, to ale nesnižuje kvalitu celého výzkumu. Pokud jste na hraně dvou tříd a model vás chybně zařadí do vyšší třídy, někoho jiného místo vás zase zařadí do nižší.

Proto se také výzkum nedělá na deseti lidech, ale v tomto případě na více než čtyřech tisících, abychom dosáhli robustního výběrového souboru a výzkum jako celek byl statisticky relevantní a odpovídal skutečnosti.

Část výzkumu, o které si dnes povídáme, sestává z baterie dvaatřiceti otázek, které měly zjistit postoje lidí k osmnácti potenciálním štěpícím liniím, které mohou rozdělovat – anebo naopak spojovat – českou společnost. Jak jste je vybírali?

Všichni autoři výzkumu, tedy Daniel Prokop, Paulína Tabery i já se dlouhodobě v dílčích výzkumech zabýváme tím, jak je společnost rozdělovaná, jaká jsou nejčastější témata, na nichž se veřejné mínění štěpí, o nichž se vede veřejná debata i ty, o nichž se moc nemluví, a přesto na ně mají lidé často odlišné názory.

Například o migraci se v posledních letech intenzivně debatuje, ale o autoritářství, tedy jestli máme mít a poslouchat silné vůdce, se v českém prostoru debata moc nevede. O sociálních nerovnostech se vede dílčím způsobem, takže pro velkou část společnosti může být skrytá za nějakým zástupným tématem.

Když jsme si stanovili tyto štěpící linie, hledali jsme ke každé otázku nebo několik otázek tak, aby byly lidem srozumitelné a zároveň takové, o nichž ze zkušenosti víme, že danou štěpící linii dobře měří.

Mezi štěpící linie, které nás spíš spojují, než rozdělují, patří podle výsledků výzkumu také životní prostředí. Téměř všichni se shodnou na tom, že „člověkem způsobené klimatické změny zásadně ohrožují naši budoucnost“. Rozdíly mezi třídami jsou naopak vidět u odpovědí lidí na druhou otázku, jestli by byli ochotni obětovat pět procent svých příjmů, pokud by věděli, že to životnímu prostředí pomůže.

Životní prostředí se nám ve výsledcích výzkumů výrazně ukazuje od loňského roku, se zhoršujícím se suchem, kůrovcovou kalamitou a sílící debatou o globální změně klimatu. Zatím to není výrazná štěpící linie, teprve se ve společnosti formuje – na rozdíl například od migrace, kde je už diskuse zapuštěná, usazená, postoje se příliš nemění a zůstanou u většiny lidí stejné, dokud nepřijde nějaká silná emotivní událost, jako je vypuknutí nové války nebo teroristický útok v České republice.

V otázce životního prostředí už si lidé připouštějí, že je to problém, ale nehledají ještě příliš intenzivně jeho řešení. Z jiných výzkumů například víme, že značná část veřejnosti má v hlavě pořád oddělené kapitoly „klimatická změna“ a „sucho“. Takže očekávám, že postoje k životnímu prostředí se budou v nejbližší budoucnosti dynamicky vyvíjet, krystalizovat a může to být brzy téma daleko výbušnější, než je dnes.

Kdo se zajímá o politiku

Zjišťovali jste také zájem lidí o politiku. Dvě vyšší střední třídy ji sledují více, ale ani tady nejsou ještě rozdíly dramatické. Je tedy zájem o politiku něco, co nás spojuje?

U této otázky je mnohem zajímavější rozdíl v odpovědích mužů a žen. Je to jediná otázka z našeho výzkumu, kde je tak dramatický. Zájem žen o domácí politiku a o mezinárodní události je výrazně nižší než zájem mužů, také s nižším věkem a nižším vzděláním se snižuje. Když všechny faktory zkombinujeme, můžeme říct, že mladé ženy s nízkým vzděláním se o politiku zajímají zcela výjimečně, kdežto starší vzdělaní muži skoro všichni.

Větší rozdíly už jsou u otázky, zda „silný vůdce je důležitý pro Českou republiku, i když nebude vždy jednat v souladu se zavedenými pravidly“. Nadpoloviční většina příslušníků nejnižší, strádající třídy, odpověděla kladně.

To nám vychází v různých výzkumech dlouhodobě. Myslím si, že u této části populace se projevuje volání po charismatických osobnostech, po lídrech, kteří dokážou vzít rozhodnutí do své ruky. Část voličů nedokáže nebo nemá zájem reflektovat složitost stranického politického systému.

Jsou lidé, kteří zažili totalitní režim, k autoritářství obezřetnější?
Souvislost s věkem tam je, ale právě opačná. Po silném vůdci volají spíše starší lidé. Významná část starších voličů je mnohem víc konzervativní: mají pocit, že se ocitli ve světě s rozvolněnými pravidly. Na rozdíl od doby, kdy sami vyrůstali, v nich sílí nejistota. Cítí potřebu neustále se měnícímu světu vrátit řád.

Ostatně je také vidět, že levicové strany, které se opírají hlavně o hlasy starších voličů, jsou v Česku daleko konzervativnější než na Západě, kde je levice přirozeně liberální.

Kdo peníze má, považuje je za samozřejmost

O listopadu 1989 se někdy píše, že plná náměstí volala spíš po západním blahobytu než po svobodě. Přitom materialismus a důležitost majetku podle vašeho žebříčku dnešní společnost spíš rozdělují.

Je zajímavé, že majetek je dnes – alespoň deklarativně – méně důležitý pro společenské třídy, které už ho získaly. Lidé, kteří peníze mají, je považují za samozřejmost. Majetkově saturované skupiny se pak více orientují na postmateriální hodnoty, tedy na životní prostředí, kulturu nebo zájem o globální dění.

Mezi příslušníky ohrožené nebo strádající třídy je také běžné přesvědčení, že kdo má majetek, se jím honosí. Naproti tomu vyšší střední třídy jej nepovažují za něco, co by člověk měl dávat ostentativně najevo.

Okázalé projevování společenského statusu není v Česku tak rozšířené jako v zemích na východ od nás, nejen v Rusku, ale už i na Slovensku.

Hlavní závěr celého výzkumu je, že společnost není rozdělená na dva znesvářené tábory, ale že je členitější, že postoje lidí nejsou černobílé. Zároveň jste se ptali respondentů, jestli společnost vnímají jako rozdělenou na „my a oni“. Jak to dopadlo?

Je to zajímavý paradox: na otázku, jestli je podle nich společnost rozdělená na dva nesmiřitelné tábory, zhruba polovina lidí odpovídá, že ano. Výrazně se odděluje nejnižší, strádající třída, kde to takhle ostře vnímají dvě třetiny lidí.

My jsme se ale také ptali, jestli, i když se to někdy nezdá, je naše společnost ve vzájemném souladu. To měly být opozitní otázky, jenže překvapivě hodně lidí odpovědělo kladně na obě – myslí si tedy, že jsme rozdělení na nesmiřitelné tábory, ale zároveň žijeme ve vzájemném souladu.

Osobně si myslím, že pokud budeme v médiích potvrzovat domněnku, že společnost je rozdělená, bude na ni slyšet víc lidí. Kdybychom ale začali zdůrazňovat druhý názor, přejali by zase ten.

Proč se nikdo nechce „špinit“ politikou

Když se podíváme na otázky, v nichž měli lidé zhodnotit vývoj země po roce 1989, vypadá to, že ten, kdo na změně režimu vydělal, je s ním spokojený. Kdo nic nezískal, nebo dokonce ztratil, je kritický.

Je to jednoznačně tak. Společnost jako celek hodnotí posledních třicet let zhruba půl na půl, ovšem čím horší společenské postavení člověk má, tím je k vývoji po roce 1989 kritičtější.

Zajímavé je mezigenerační předávání společenského postavení. To, do jaké třídy budete patřit, i v České republice vyplývá nejvíc z toho, do jakého prostředí se narodíte. Příběhy úspěchu i neúspěchu se přenášejí z rodičů na děti. Hodně mladých lidí na začátku kariéry má dnes silný pocit, že nemají stejné šance jako o generaci starší lidé, kteří už jsou úspěšní nebo jejichž rodiče byli úspěšní.

Druhá otázka zkoumající toto téma ukazuje převažující pocit, že se sice nemáme špatně, ale kroky politické reprezentace v posledních třiceti letech jsou série promarněných příležitostí: vy politici jste nám na začátku devadesátých let slibovali, že brzy doženeme Německo. A podívejte se, Německo se nám nepřibližuje a z druhé strany nás úspěšně dohání Slovensko.

Paradoxní je, že místo aby se lidé pokoušeli sami něco zlepšit, z dlouhodobých výzkumů víme, že drtivá většina české populace vnímá především celostátní politiku jako něco špinavého, od čeho by se měli distancovat. Symbolická bariéra toho, že když se politicky angažujete, například vstoupíte do politické strany a příbuzní nebo kamarádi se vám za to budou posmívat, je tak velká, že to prostě neuděláte. Z toho potom plyne dlouhodobý nedostatek leadershipu a silná poptávka po něm, i když takhle by to asi řekl jen někdo z nastupující kosmopolitní třídy.

Příběh ušitý Čechům na míru

Jak do toho potom zapadají volební výsledky hnutí ANO, jehož lídr se prezentuje jako akceschopný manažer, který chce řídit stát jako firmu?
Andrej Babiš dokázal ve veřejném prostoru prosadit svůj příběh úspěšného podnikatele. Česká veřejnost jinak nemá velké příběhy moc ráda. Ke všemu, co je spojené s nějakou ideologií, přistupujeme s nedůvěrou. Nemáme silný příběh velkého Maďarska, krvácejícího Polska ani probuzeného Slovenska. Nemáme ani žádné pozapomenuté velmocenské ambice jako bývalí kolonisté Portugalsko a Belgie.

Proto je příběh Andreje Babiše „budu rozhodovat jen pragmaticky a budu vás řídit jako své firmy“ tak dobře postavený a ušitý Čechům přímo na míru. Skvěle funguje v roli autentického „šéfa“, který umí být lidový i distingovaný, když potřebuje, a zároveň autoritativní. Nejednou se stalo, že v rozhovoru s českým premiérem novinář zaznamenal, že mu zazvonil telefon a že na konci hovoru zaslechl, jak druhá strana říká „ano, šéfe“. I to je podstatná součást jeho mediálního obrazu.

Češi se po třiceti letech od revoluce, jejímž heslem bylo Zpátky do Evropy, neshodnou ani na prozápadním směřování země. Je to třetí nejvíce štěpící téma z těch, která jste zkoumali.

Obecně můžeme říct, že je velmi málo lidí, tři až šest procent, kteří jsou přesvědčeni, že by Česká republika měla otočit kormidlem na východ, k Rusku nebo k Číně. Diskuse se vede jen o tom, jestli máme být masarykovským mostem mezi Východem a Západem, jakýmsi druhým Švýcarskem, nebo jestli se máme jednoznačně přimknout k západní Evropě a jejím institucím, především k NATO a EU.

Českou společnost polarizuje hlavně vztah k Evropské unii, která má u nás hodně kritiků, zatímco NATO lidé vnímají i napříč společenskými třídami jako dobře fungující pojistku bezpečnosti, kotvu, která nás drží v západním světě.

Společnost jako celek má různé názory na zahraničněpolitické směřování země, nejsou ale vyhrocené do takových extrémů, jak by se někdy z médií mohlo zdát. V duchu zdejší tradice, že lidé často vědí, co nechtějí, ale nedokážou říct přesně, co by tedy chtěli.

Když se podíváme na druhé nejvíce rozdělující téma v české společnosti – vnímání nerovností – výsledky by se asi daly shrnout tak, že kdo se má dobře, je přesvědčen, že si to zasloužil, a kdo se má špatně, myslí si, že za to nemůže.
Přesně tak to je. Ale zároveň musíme říct, že si drtivá většina lidí myslí, že nerovnosti v České republice představují vážný problém.

Kde dělají bohatí chybu

I přesto, že podle většiny ukazatelů, které ji měří, patříme ve světě k nejvíce rovnostářským zemím?
Ale to je jako kdybyste řekl, že v době Nečasovy vlády neměli lidé za dopady ekonomické krize vinit české ministry, protože krize byla globální. S takovým nadhledem to můžeme brát, jenom když se sami neocitneme mezi ohroženými nebo nemáme ve svém okolí lidi, kteří přicházejí o práci.

Globální pohled, kdy by se chudý člověk podíval na čísla Světové banky nebo Eurostatu a řekl si „je to super, protože kdybych žil v jiné zemi, mohl bych na tom být ještě hůř!“, v těchto otázkách vůbec nefunguje. Svou pozici ve společnosti hodnotíme subjektivně a srovnáváme se s jinými lidmi, které známe.

Proto vnímáme citlivě i menší nerovnosti, které Eurostat zaznamenat nemůže. U nás rostou především nerovnosti majetkové, předávané z generace na generaci. A když je dnes někomu 25 let, má úplně jiné možnosti a životní perspektivy, dostane-li od rodičů do začátku vlastní byt, než když mu prostě řeknou „jsi už dospělý, tak se odstěhuj a nějak si to vyřeš.“

Ale zároveň si tedy i ti, kdo byt od rodičů dostali, uvědomují, že nerovnosti mohou představovat vážný problém. Jsou tedy lépe situovaní lidé u nás sociálně citliví?
Jenže druhá věc pak je – stejně jako u ochrany životního prostředí – ochota se na řešení problému podílet. A tam už jsou mezi společenskými třídami výrazné rozdíly. Je to zrcadlově obráceně k životnímu prostředí: vyšší střední vrstvy jsou méně ochotné vzdát se části svých příjmů, tedy přistoupit na progresivnější zdanění, aby pomohly ke zmírnění sociálních problémů a snížení nerovnosti.

Téměř všichni tedy připouštějí, že nerovnost je problém, ale lidé z různých částí společnosti se neshodnou v jeho naléhavosti, v příčinách a ve způsobech řešení. Ten, kdo je bohatý a disponuje všemi typy kapitálů, tedy ekonomickým, sociálním, kulturním i lidským, má tendenci myslet si, že je to jeho zásluha. A že ti, kdo mají těch možností méně a jsou chudí, by se měli víc snažit. Že je to jejich problém.

Tento způsob vykreslování společenské hierarchie pak velmi dobře funguje při hledání společného nepřítele – pak je přece jasné, že je to právě ona mytická „elita odtržená od běžných lidí“.

Radši knedlík

Tématem, které i letos v červnu, kdy jste sbírali data, nejvýrazněji štěpilo českou společnost, je migrace. Jak to, není to už vyřešená věc? Jak jste říkal, debata proběhla, postoje k migraci jsou usazené a nic dramatického se neděje.
Přesto pro českou veřejnost stále představuje palčivý problém. V roce 2015 vrcholila diskuse o tom, jestli máme přijímat lidi, kteří prchají před válkou, nebo ne. O tom už se dnes nemluví. Migranti mají v očích veřejnosti nálepku lidí, kteří si v Evropě chtějí vydobýt lepší život.

Hlavní mediální příběh je dnes především o migraci z Afriky. Problém je v tom, že skoro vůbec nerozlišuje různé typy migrace. Když se ptáme velmi podrobně na to, jestli by Češi přijali vzdělané lidi ze západní Evropy, drtivá většina lidí říká, že ano.

V čem je tedy problém?
Hodně záleží na osobní zkušenosti. Migrace se dnes u nás výrazněji projevuje v menších průmyslových městech, kde rychle přibývají dělníci z různých koutů světa, nejčastěji z východní Evropy, ale například i z Mongolska.

Místní lidé pak vidí na vlastní oči odlišné kulturní vzorce a na sebemenší odlišnosti jsou citliví. Vnímají je jako ohrožení vlastní kultury nebo i bezpečnosti, i když data o kriminalitě žádný dramatický nárůst neukazují. Stačí třeba i to, že lidé z jiné kultury mohou mít jinak nastavenou toleranci k hlasitým projevům, že se večer raději scházejí na ulici, a ne v hospodách jako Češi, že házejí na zem nedopalky... Přitom jsou to titíž lidé, kteří jsou doma vnímáni jako hrdinové, kteří odešli do ciziny a posílají vydělané peníze domů, aby uživili rodinu.

Debata ve společnosti ale zase není černobílá. Nevede se o tom, jestli přijmeme všechny, nebo vůbec nikoho, ale koho a za jakých podmínek. Spíš se tu projevuje nedůvěra velké části veřejnosti v český stát, že dokáže zájemce o pobyt a práci v Česku správně vybrat.

Takže obavy z migrace jsou v jádru převlečený strach z neznámého?
Když něčemu nerozumíme, tak tomu nedůvěřujeme. Je to jako s exotickou kuchyní. Dokud nepoznáte exotické kuchyně, budete k nim mít spíše nedůvěru a dáte si radši knedlík.

To ale nijak nesnižuje vaši lidskou kvalitu. Nemusíme se přece všichni zajímat o velký svět, o to, co se zrovna píše ve Financial Times. Když je čtete, není to jen intelektuální hříčka, která signalizuje, že máte přebytek volného času? Můžete být přece expertem i v jiných otázkách. Třeba místo snahy o pochopení globalizovaného světa ten čas radši investujete do své rodiny, do poznávání a zvelebování svého nejbližšího okolí, do společenského života v obci. Proč by se měl každý zajímat zrovna o celosvětovou politiku, kterou objektivně nemůžete nijak ovlivnit?

Z odpovědí na otázky kolem migrace je vidět, že se ze společenského konsenzu výrazně vyděluje nastupující kosmopolitní třída. Souvisí to s tím, že je to vlastně jediná část společnosti, která má s cizinci bližší osobní zkušenost, domluví se s nimi, často studovala nebo pracovala v zahraničí?

Vstřícnější postoj k migraci je jednoznačně spojený s lidským kapitálem, tedy se schopností pracovat s počítačem a se znalostí západních jazyků. Ta je samozřejmě propojená s častějšími cestami do zahraničí, se schopností zorientovat se i v cizojazyčných zdrojích, případně i s tím, že pak tito lidé mají v zahraničí i osobní kontakty.

Takže celkově nejsme rozdělená společnost, ale v obavách z migrace je to kosmopolitní třída versus všichni ostatní?
Kosmopolitní třída a část zajištěné střední třídy vlastně jen říká: zbavme se strachu z neznámého a pojďme o tom diskutovat, vždyť je to věcné téma. Nějaké lidi ze zahraničí bychom přijmout měli, ostatně naše ekonomika to potřebuje. Zbytek společnosti ale odpovídá z různých důvodů ne, radši ne. Neříkají, že by cizince neměli rádi, ale že jistější bude nepřijímat nikoho. Typický postoj zní: máme vážnější problémy, pojďme radši pomáhat vlastním lidem.

Ten problém je opravdu hluboký a jediné, na čem se širší veřejnost shodne, je proklamace „pojďme pomáhat v místech, kde ty problémy vznikají“. Jenže když se pak podíváte na rozpočty naší zahraniční a rozvojové pomoci, zjistíte, že spíš klesá, než že by stoupala.

Nepřesvědčovat přesvědčené

Když si zkusíme postoje Češek a Čechů rozdělit i pomocí jiných ukazatelů, než je příslušnost k jedné ze společenských tříd, kde vznikají největší názorové rozdíly?
Pohled skrze třídy se ukazuje jako silný. Výrazná je ale také kombinace faktorů věk a vzdělání. Nejvíce odlišné postoje ve většině otázek mají lidé mladší s vysokoškolským vzděláním a lidé z nejvyšší věkové kategorie se základním vzděláním. Ale i když si populaci rozdělíme podle věku na dvacátníky, třicátníky, čtyřicátníky atd., najdeme rozdíly i mezi jednotlivými desetiletkami. Někde hraje větší roli věk, někde vzdělání, ale když oba údaje zkombinujeme, vzájemně se posilují a projevují se výrazně téměř u všech štěpících linií.

Další silný faktor je lidský kapitál, tedy především znalost cizích jazyků a počítačů. Významnou roli hraje zejména u kulturních otázek, jako jsou obavy z budoucnosti, vnímání nerovností, obavy z migrace, patriotismus, spokojenost s vývojem společnosti nebo orientace na Západ. Když se podíváme na největší extrémy, můžeme říct, že lidský kapitál hraje při formování postojů dokonce silnější roli než kapitál ekonomický, tedy příjem a majetek. Ale jsou to spojené nádoby: kdo má vysoký lidský kapitál, bude mít s vysokou pravděpodobností i nadprůměrný ekonomický kapitál.

Máte nějaký praktický návod, jak komunikovat s lidmi z jiných částí společnosti, aby výsledkem nebyla blbá nálada na obou stranách?
Často děláme i po třiceti letech demokracie začátečnickou chybu: máme tendenci druhou stranu poučovat. A debatu zahajujeme často s tím, že chceme druhého přesvědčit o našem pohledu na věc, ale vůbec si nepřipouštíme, že by druhá strana mohla o něčem přesvědčit nás.

To, že mají různí lidé různé názory, je přirozené. Nebezpečný je moment, kdy se názorové skupiny začnou zapouzdřovat a přestávají mezi sebou komunikovat. Dokud se vede diskuse, byť i velmi bouřlivá, je to v pořádku.

Ale z poučování, nezájmu o dialog a zapouzdřování názorových skupin vzniká dojem rozdělené společnosti. Přitom spousta lidí nemá na všechny dimenze nepřeberně složitého společenského života úplně vyhraněný názor. Když se podívám do dat, žádné dvě strany zastávající zcela protichůdné názory v nich nevidím. Jsou to jednotky nebo desítky procent lidí, kteří jsou díky svým životním zkušenostem a sociálnímu ukotvení trochu jinak nastavení.

To se potom v nějakém zkratkovitém zjednodušení dobře využívá v politické komunikaci, která ráda ukazuje ty ostatní jako ty zlé. Čím míň se známe, tím víc to funguje.

Všechny otázky z postojové části výzkumu Česká společnost po třiceti letech si můžete projít v interaktivním grafu:

Petr Kočí a Jan Cibulka